══════ ∘◦❁◦∘ ══════

Plně si uvědomuji, co jsem o tomto příběhu tvrdila - že to bude jen jednorázovka a konec. Ale tohle pokračování mám napsané už od srpna, a jelikož mé srdce ovládla náhlá touha třeba někomu udělat radost, rozhodla jsem se ho pročíst, opravit a zveřejnit. Takže dalších téměř 8000 slov je zde, exklusivně pro vás.

Jako v předchozím příběhu, i tentokrát jsem sem naházela pár odkazů na písničky, tudíž jestli vás baví v textu hledat, do toho.

Budu opět velmi ráda za hlasování a komentáře, protože to je to hlavní, co mě vždy nakopne a dodá mi chuť znovu psát. Opravdu, zpětná vazba je to nejlepší, co může autor obdržet, nepodceňujte, co dokáže pár slov způsobit!

Doufám, že budete dál nadšeně doprovázet kovboje Mingiho na jeho cestě. Co vy víte, třeba se jednou vrátí zase s něčím dalším.

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

══════ ∘◦❁◦∘ ══════

Nemohl na ten den přestat myslet. V mysli se mu přehrával intenzivní pohled tmavých očí, do kterých padaly modré vlasy, výraz doplněný o úšklebek odhalující ďábla skrývajícího se v těle člověka. Hongjoong mu úspěšně zaplnil celou hlavu, zavrtal se mu pod kůži. Mingi opět nahmatal v kapse složený vzkaz a musel se pokárat za svou neutichající posedlost.

Skrýval se ještě několik dní v ulicích Unionu. Změť budov a cest postavených naprosto bez řádu mu umožnila unikat komukoliv, kdo by na něj mohl mít spadeno. Na náhodných místech pak nacházel vzkazy – indicie, které mu postupně odhalovaly, koho měl ve vedlejším městě vyhledat.

Prohlížel si plakát, na kterém byl vyobrazen jeho portrét. Nebo alespoň snaha o něj. Ať už ho hledal kdokoliv, znal pouze jeho siluetu, ze které se nedalo vyčíst příliš. Mnohem víc než pokus o jeho podobiznu ho však zajímaly tři dírky v rohu plakátu a změť slov napsaná u nich. Ze začátku vzkazu, který připomínal nějaký číselný kód, se dozvěděl, že se jednalo o poslední stopu, kterou měl dostat.

Věta mu pak odhalila poslední tři písmena jména.

Sehnul se k zemi, zamazal si prsty a přejel jimi přes vzkaz tolikrát, aby zůstal téměř nečitelný. Ne, že by pro kohokoliv nezasvěceného bylo snadné šifru rozluštit. Pak se ušklíbl nad tím chabým pokusem o portrét, nahmatal v brašně tužku a přimaloval si na plakát velmi nehezký knírek. Roh doplnil o úhledně napsanou nadávku a spokojený se svým uměleckým vyjádřením se vydal pryč.

Jeho dalším cílem se stalo město Havoc.

Pamatoval si jej ještě z doby několika let zpátky a už tehdy dostávalo svému jménu dostatečně. Pravidelné vzpoury byly krutě potlačovány, lidé byli zatýkáni i za přihlížení, a nejednou se stalo, že populace města velmi nebezpečně poklesla – vězeň se totiž nikdy nepočítal jako plnohodnotný občan. Možná proto zdejší vládní představitelé propouštěli vězně už týden po zatčení, aby se vrátili zpět do běžného života a ideálně na pár měsíců, nebo alespoň týdnů, sekali dobrotu.

Nemohl odhadnout, zda se to nějak změnilo. Donesl se k němu pouze fakt, že okrajové části města byly v katastrofálním stavu a připomínaly spíše města z pustiny. I proto nad kraji Havocu ztratila vláda kontrolu a staré budovy připadly do rukou různých organizovaných skupin, přičemž spousta z nich se podílela na dalších vzpourách. Havoc tak byl příslibem nebezpečí a celým tělem se mu rozlézalo vzrušení jen nad tou myšlenkou.

Po cestě na východ sebral z víka popelnice zahozené noviny a přeměřil si kritickým pohledem titulek na první stránce.

K-HOT CHILLI PEPPERS AMBUSHED: OVER 30 MEN REPORTED DEAD.

Místo dalšího textu věnoval pozornost fotografii pod ním. Podlaha baru byla pokrytá mrtvými těly, místnost osvětlená jediným zbývajícím lustrem. Jedna z barových židlí byla výmluvně odsunutá od pultu a musel se tiše zasmát nad vzpomínkou, co všechno s ním na ní Hongjoong provedl. Slabá bolest spodní části těla se mu stále ozývala s každým krokem.

Odejmul svrchní dvojlist a zbytek neobjemných novin lhostejně odhodil zpět k popelnici. Přehýbal stránku tak, aby z ní mohl co nejvíc úhledně vytrhnout fotografii a titulek. Útržek si pak schoval mezi listy deníku, který nosil v brašně, plný vzpomínek podobných, jako byla tato. Nosil si s sebou své výhry jako cennosti. Tu malou sbírku trofejí za činy, které působily menší i větší problémy vládnímu systému.

Po cestě do Havocu byl opatrný. Nemusel ani číst noviny, aby mu bylo jasné, že na něj nyní měli další lidé spadeno. Vláda většinou neplýtvala strážníky ani Lovci, aby hledali jediného kovboje, ale v životě, který vedl, neexistovalo nic jako být „příliš opatrný". Přestože se v jeho okolí nejspíš nenacházel nikdo další, kdo by jej mohl stopovat se záměrem okamžité likvidace, nehodlal doplatit na tu nepatrnou možnost, že by se o to někdo pokusil.

Stromy opět působily o něco zdravější, na kůře některých z nich se dokonce přichytily pochybné druhy hub. Nevěnoval jim víc pozornosti, než pouhý pohled, ačkoliv něco takového neviděl už měsíce. Soustředil se na prašnou cestu, na téměř zužující ticho, na prázdnotu, která v těchto koutech země vládla. Union mu dávno zmizel z dohledu a pustá plocha nevykazovala jedinou známku lidského života.

Pokud si pamatoval dobře, dělilo ho několik kilometrů od pozůstatku dříve rozrostlého a pestře zeleného lesa. Nyní to byla změť sotva olistěných stromů, které však stále nabízely poměrně ucházející úkryt. Naprosto vhodný pro přečkání noci, aby načerpal síly a mohl pokračovat dál.

Když na místo dorazil, doprovázel ho jen chabý svit měsíce a zoufalá připomínka vánku. Nepatrné proudění vzduchu nedokázalo ani pořádně pohnout popadanými, suchými listy. Šel hlouběji, do míst, kde kmeny rostly blíž u sebe a slabé koruny nabízely stínem možnost života několika keřům a zoufale slabým stéblům plevele.

Uvelebil se ještě o kilometr dál, otevřel poloprázdnou čutoru s vodou a osvěžil se několika loky. Záda opřel o široký kmen stromu a dlouze, trochu zmoženě vydechl. Od Havocu ho dělilo ještě třicet kilometrů a zbytek vody mu musel vystačit. Nepohodlně teplá noc mu k ránu slibovala značně vyprahlá ústa a tušil, že po spánku v sedu bude opět pořádně rozlámaný. Ovšem, kdy naposledy nebyl.

Dávno si nemohl dovolit dlouhý spánek bez rušení. Stáhl si klobouk do obličeje a dlouze vydechl. Když usínal, jedna jeho ruka ležela na pažbě pušky, druhá svírala dýku.

Po klidné noci ho probral úsvit.

Nespokojeně se zadíval před sebe, prohýbal ztuhlé prsty, protáhl si nohy. Musel vyrazit dál. S nespokojeným zabručením se zvedl, upravil si oblečení, zkontroloval, že nic neztratil. Připadal si jako ještě napůl ponořený ve spánku, když pomalým tempem opouštěl připomínku lesa a pokračoval po planině směrem k městu.

Havoc viděl už z velké dálky. Nebyl skrytý za kopci, a tak se jeho obrys odhalil brzy. Spíše než budovy na něj upozorňoval kouř. Mingi usoudil, že se tedy nejspíš skoro nic nezměnilo a to místo plné divokých protestů se stále stejně hrdě zahalovalo do šatů utkaných z popela. Jestli se ve městě nacházelo něco nezlomného, mohla to být jen a pouze lidská vůle.

Připadalo mu, jako by šel až nepatřičně dlouho. Důvodem mohla být neměnná scenérie, nebo bublající nadšení, které se mu usazovalo v břiše. Nebyl si zcela jistý, proč se tak těšil. Částečně nejspíš doufal, že by na něj mohl čekat Hongjoong. Ve vzkazu však zmiňoval své přátele a i jméno, které mu skryl do vzkazů, určitě nemohlo patřit jemu.

Guerrilla. Měl dojem, že to už někde slyšel.

Když se konečně schoval před spalujícím sluncem ve stínu budov, kouř se převážně rozptýlil. Vyskytl se mu tak výhled na místa patřící komukoliv, kdo si je dokázal zabrat jako první. Přestože se na to nemohl zcela spolehnout, trochu doufal, že by mu nemuselo hrozit žádné velké nebezpečí – valná většina organizovaných skupin proti ostatním nebojovala. Ačkoliv nikdo nebyl nadšený, když jim cizinec vnikl do jejich teritoria.

Už několik minut na sobě cítil pohledy. Ve vysklených oknech se občas mihl pohyb, ale jinak o sobě kdokoliv, kdo ho sledoval, nedal vědět. Muselo jich být víc. Někteří možná jen zvědaví, kdo se odvážil do toho divokého města vstoupit.

Nerad na sebe poutal příliš pozornosti, ale v prázdných ulicích to jinak nešlo. Došlapoval opatrně a tiše, každý krok odměřený tak, aby se z něj mohl kdykoliv přesunout do obranné pozice. V hlavě si opakoval adresu a očima skenoval všechny zrezlé štítky, které na budovách zůstaly.

Musel být blízko, jelikož dosud přetrvávající pohledy pomaličku vymizely. Jejich intenzitu stále cítil, ačkoliv ho tichou ulicí dál nedoprovázely. Zastavil se před kovovými dveřmi, jejichž zarezlá klika a zámek slibovaly pořádně hlasitý výkřik, kdyby se pokoušel projít dovnitř skrz ně.

Jen na zkoušku do nich nepatrně zatlačil dlaní. Hrklo v něm a prudce se nadechl šokem, který mu projel tělem, když dveře bez odporu povolily. Musel je rychle zachytit, aby se neprozradil hlasitou ranou kovové hrany o zeď uvnitř budovy. Polkl, překročil nízký práh a prohlédl si interiér.

Dříve to mohlo být nějaké menší obchodní centrum. Do patra vedly nefunkční eskalátory, na které by se nejspíš bál vstoupit. Vzduch byl lehce zatuchlý a tma uvnitř dusivou atmosféru jen podporovala. Zaváhal. Nebyl si jistý, jestli chtěl udělat i ten poslední tah a rozehrát novou hru, ve které by se ocitl v jasné nevýhodě. Jestli se chtěl vydat komukoliv, kdo si ho zevnitř prohlížel. Tušil, že tam je. Cítil ho jako tiše vyčkávající hrozbu.

Tohle bylo to místo, na které ho Hongjoong odkázal. A Hongjoong byl spojenec; dokonce ze dvou různých odbojových skupin. Pochybovat o něm ho jen napadlo, ale myšlenku na zradu z jeho strany velmi rychle smetl ze stolu jako nepravděpodobnou možnost. Nejen, že zjevně sdíleli stejné cíle, Hongjoong ani neměl, co z něj vytěžit. Finanční odměnu by mohl dostat jen tehdy, když by ho odevzdal strážníkům. Kdyby to ale udělal, vydal by se jim i on sám.

Nic jiného z něj získat nejspíš nešlo. Cennosti nevlastnil. O zbraně ho mohl snadno připravit, když Mingi ležel polovinou těla na barovém pultu se slastí rozteklým mozkem a nefunkčníma nohama. Pokud potřeboval informace, stačilo se prostě jen zeptat.

Těmito myšlenkami se uklidnil, narovnal se v zádech a udělal krok dopředu. Dveře se za ním s překvapivě tichým klepnutím zavřely, jako by je někdo zachytil. Zvuk se pouze jednou odrazil od stěn a místnost se rychle ponořila do ticha.

Jeho další krok zastavilo ostří přitisknuté k hrdlu.

Prvně se chtěl bránit. Ruce stihl zvednout do úrovně pasu, než ho rychle zastavilo cvaknutí před ním. Mířila na něj zbraň. V té malé chvíli, během které zaváhal, ho útočník za ním pevně chytil zezadu na krku a prsty zaryl do kůže. Zadržel ho na místě jako zvíře a Mingi poraženecky a trochu poníženě spustil ruce zpět k tělu. „Že jsem čekal něco jinýho," zabručel a rychle cukl hlavou vzhůru, jakmile nůž hrozil proříznutí jeho kůže. Stisk ruky se z nepříjemného proměnil na bolestivý.

„Mlč," ozval se za ním výhružně hluboký hlas.

Takže rozuměli. Museli pocházet ze stejných oblastí, jako on.

Muž před ním k němu kráčel kroky natolik tichými, že by je neslyšel, i kdyby se snažil sebevíc. Mířil na něj revolver, ale nedokázal rozluštit jeho konkrétní model, oči mu totiž ihned přeskočily k jeho vlastníkovi. Černovlasý mladík si ho měřil nepříjemně vtíravým pohledem, kterým jako by mu spálil oblečení, zaživa pomaličku stáhl kůži a odhalil všechna tajemství jeho nitra. Mingi málem nezadržel potřebu se ošít.

„Odkud jsi přišel?" přišla první otázka.

„Z Unionu," procedil skrz zuby a nakrčil obočí nad tím, jak silně se mu zarývaly prsty do krku. Stisk mu táhl kůži na krku dozadu, jako když někdo chytil králíka před poražením. Zdálo se mu, že mu tím obmotal pomyslnou smyčku kolem celého krku a on tak nemohl pořádně polknout. Kdyby se polknout pokusil, ohryzek by mu narazil na nepříjemně naostřený nůž. Ovládl nutkání vykroutit se. Hrozilo mu nebezpečí ze tří různých zdrojů a dva z nich slibovaly při útoku téměř jistou smrt. Začínal se cítit trochu podrážděný.

Cítil intenzivní pohled na temeni a jazykem si zvlhčil suché rty. „Kdo tě poslal?" Hlas za ním mu seslal mrazík po celé délce páteře a ten vjem měl velmi pochybný původ. Hlavou mu prolétla nadávka mířená na sebe samotného. Strach a nebezpečí mísící se s očekáváním v něm vytvářely velmi zvrhlou příchuť nadšení a šimravý pocit v břiše chtěl pomaličku klesat ještě níž. Něco, co zrovna v takovou chvíli opravdu nepotřeboval.

Soustředil se na položenou otázku. Nehodlal odpovědět jménem – něco takového bylo v jeho profesi nemyslitelné. Rychle vymyslel alternativní možnost. „Mám se tu setkat s někým, kdo si říká Guerrilla."

Muž před ním naklonil hlavu do strany a jeho černé vlasy se s tím pohybem zhouply. Zkontroloval každý kousek jeho těla velmi podrobným pohledem. Přišel k němu, aniž by sklonil zbraň, a kývl k jeho ruce. Mingi pochopil, opatrnými pohyby si vyhrnul rukáv a odhalil tetování. Teprve poté se konečně nemusel dívat do hlavně revolveru.

„Django?"

„To jsem já," přisvědčil.

„Hm," přikývl a naznačil svému společníkovi, aby jej konečně propustil. Mingi se zhluboka nadechl. Hlavu mu zaplnil zvláštně povznášející pocit, který se snažil co nejrychleji rozehnat. Mohl se konečně trochu uvolnit, když už mu sebemenší pohyb nehrozil ošklivým poraněním. Promnul si krk.

Černovlasý muž se nad tím jen ušklíbl. Čekal, dokud mu Mingi opět nevěnoval plnou pozornost. Pak mu pohled velmi výmluvně spadl na Mingiho rozkrok, když poznamenal: „Zmínil se o tobě."

Nemohl si tím být jistý, ale řekl by, že v jeho očích na chvíli spatřil jiskřičku pobavení. Dlouho tam však nezůstala, jelikož jeho výraz zvážněl. „Moc mě těší, Django. Já jsem Guerrilla."

„Hm. Rád tě poznávám," pokusil se znít alespoň trochu upřímně, ale stejně z něj vlastní hlas vyšel poněkud suše. Očividně to ale nebyl problém, jelikož se jeho nový spojenec zasmál. Rukou mu pokynul, aby se vydal za ním, a pak vykročil směrem ke starým eskalátorům, po kterých ho vedl do vyššího patra.

Kdyby se za nimi na zemi neplazil třetí stín, Mingi by neměl šanci všimnout si druhého muže, který je následoval. Prozatím se po něm neotáčel, stále příliš opatrný a soustředěný na interiér budovy. Nemohl ještě na sto procent vyloučit, že by se nejednalo o nějakou ošklivě nastraženou past. Očima občas zašilhal k místům, kde visely dávno vyhaslé tabulky se symboly ukazujícími směr k nouzovým východům. Možná už ven žádná z těch cest nevedla, ale i přesto si v mysli udělal přehled.

Dovnitř pronikalo jen velmi slabé světlo. Většina z něj osvětlovala prostor haly dole, zatímco chodby se nořily do šera plného matoucích stínů. Vzniklý kontrast učinil rozkoukání se ve tmě o to těžší. Vůbec tomu nepomáhal fakt, že přes veškerou snahu slyšel jen svoje vlastní kroky. Jeho ruka instinktivně nahmatala dýku, pro jakýkoliv případ nouze, který by mohl nastat.

Guerrilla otevřel dveře, čímž chodbu zaplnil světlem, a jako první vstoupil do místnosti, která byla velmi jednoduše zařízená starým nábytkem. Na širokém stole se válely hromady papírů, poválené tužky, nádoby s něčím neidentifikovatelným a nějaké další předměty, jimž nestihl věnovat pozornost. Zámek cvakl a zavřel je tak v jedné místnosti.

„Můžeš se uvolnit, tady jsme v bezpečí. Jak jen to je možný," poznamenal jeho společník a nevesele se ušklíbl. Pak k němu natáhl ruku. „Jsem Seonghwa. Vítej v našem zázemí, Mingi."

Z toho tónu mu přejel mráz po zádech. Opět ten zoufale zvrhlý pocit nadšení. Přijal jeho ruku a stiskl. „Hm," udělal jen v odpovědi. Hongjoong jim musel opravdu hodně věřit. Byl si jistý, že jinak by jim jeho pravé jméno nikdy nesdělil. Svým způsobem to bylo ujištění, že by jim mohl poskytnout svou vlastní důvěru, přesto se pořád cítil jako natažený na nitkách a tělem se mu drásala nervozita. „Proč přesně mě za vámi poslal?"

„Dozvíš se. Nejdřív si vydechni. Uvolni se, a tak," mrkl na něj Seonghwa a rukou ukázal ke staré pohovce u stěny místnosti. „Udělej si pohodlí. Chvíli vás tu nechám."

Ani na to nestačil zareagovat, mladík zmizel jinými dveřmi a zabouchl za sebou. Zvuk se díky nábytku neodrážel od stěn a místnost tak evokovala utěšující pocit bezpečí. Trvalo mu nezvykle dlouho, než mu došlo, že vlastně v místnosti nezůstal sám. Nestačil se ale ani otočit, když první krok udělal jeho společník a postavil se před něj.

Jako kdyby si nebyl jistý, čím začít, trochu nesměle poukázal na celou svou osobu a rozpačitě se zasmál. „Aurora. Ale tady mi můžeš říkat Yeosang," představil se s přívětivým úsměvem na tváři. Mingi by k tak rozkošnému obličeji nikdy nepřiřadil hluboký hlas a pevný stisk, který mu jen několik minut zpátky prakticky drtil krk. Sklouzl pohledem na ruce viditelně obalené svaly a velmi nenápadně se pokusil polknout.

„Moc mě těší. Jsem Mingi," dostal ze sebe a nabídl mu ruku k potřesení. Mladík naproti ji přijal, znovu se zasmál a nebýt jeho očividné nervozity, Mingi by pochyboval o tom, jak moc byl ten smích upřímný. Ponořili se do trochu nepříjemného ticha naplněného nejistotou, co dál.

Yeosang chvíli působil, jako kdyby sám se sebou bojoval, párkrát se jen nadechl, a teprve na několikátý pokus se mu povedlo promluvit. „Uhm, bude pryč ještě nějakou chvíli, tak... sedni si, vážně. Byla to dlouhá cesta, ne?" pokoušel se znít co nejvíc mile a Mingi ho nehodlal nechat v rozpacích, takže jen kývl a posadil se. Mladík si sedl na druhou stranu pohovky a vypadal, že se sám konečně trochu uvolnil.

„Proč přesně jsem tady? Co máte v plánu?" zkusil Mingi ještě jednou. Jeho nynější společník nevypadal jako příliš dobrý lhář a toho hodlal využít, ačkoliv se mu v protestu ozývalo svědomí. Jako expert ho ignoroval.

Ta malá jiskra naděje, že by se mohl dozvědět odpověď, však ihned vyhasla. „Promiň, ale opravdu ti to nemůžu jen tak říct," pousmál se Yeosang. Aby naznačil svou neochotu nadále se na toto téma bavit, otočil hlavu pryč a očima zkoumal cokoliv, co upoutalo jeho pozornost na dostatečně dlouhou dobu, jen aby nemusel čelit Mingiho pohledu.

Vzdal to, opřel se do pohovky a zaklonil hlavu, aby ji mohl položit na opěradlo. Odpočívat na něčem měkkém mohl naposledy v Perile, den před tou osudnou akcí, kdy bdělý ležel na staré matraci. Skrz zaprášené okno dovnitř pronikaly slabé paprsky světla a v šeru se po stěnách malé místnosti plazily stíny. Bylo to sotva několik dní zpátky. Jen ležel, zíral do stropu, a přemýšlel nad světem, do kterého musel uniknout poté, co se hlavní budova města zahalila ohněm.

Ten jediný pokoj ve staré budově mu sloužil jako domov několik let. I přes jeho ponurost, i přes hrůzu, která číhala venku, mu poskytoval bezpečný úkryt a místo, do kterého se mohl uchýlit kdykoliv se situace netvářila přívětivě. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby tam vešel nyní.

Možná by našel vrstvu prachu a popela, střepy vysypané z okenic, jen připomínku toho místa, kam se vracel. Nebo by možná pokoj vypadal pořád stejně, nedotčený bouří zuřící venku. Netušil, jak Perile vypadalo v tuhle konkrétní chvíli. Nemohl se spolehnout na těch pár článků, které si přečetl v novinách. Noviny vydávala vláda – a vláda se nedala považovat za zrovna důvěryhodný zdroj.

Jeho oči nechtěně klesly. Ani si to neuvědomil, příliš ponořený v myšlenkách na město, kterému společně s dalšími poskytl novou šanci. Umožnil mu, aby shořelo a následně povstalo z popela.

​

„Wake up, big guy."

Hlas se k němu dostal i přes to, že byl jeho mozek stále hustě zahalený v dece spánku. Nespokojeně nakrčil obočí a zamručel v souhlasu, ačkoliv se k probouzení zrovna neměl. Někdo jím zatřásl, ne nijak silně, ale přesto s dostatečným důrazem, aby se přiměl pootevřít jedno oko a dotyčného propálit nevraživým pohledem.

Seonghwa si z toho nic nedělal, jen se pobaveně zasmál a otočil se k němu zády. Na stole posunul jeden štos papírů, aby si uvolnil místo k sezení. Dával přitom pozor na ostatní předměty, které se mohly z desky jednoduše zřítit. Založil si ruce na hrudi a prohlížel si stále napůl spícího kovboje se zamyšleným výrazem.

Mingi mu dál nevěnoval pozornost. Přinutil se pohnout, protáhnout ztuhlé ruce a krk, úlevně vydechl po tichém křupnutí. Vyhnal si zbytky ospalosti z očí. Jeho klobouk ležel na opěradle vedle něj a nohy měl přikryté kusem látky, který byl trochu moc potrhaný na to, aby se dal nazývat dekou.

„Jsem rád, že sis pospal. Dál tě budeme potřebovat co nejvíc čerstvýho," poznamenal Seonghwa a připoutal k sobě zpět jeho pozornost. Prohrábl si vlasy a pohlédl na leták složený vedle sebe. „Doprovodíš Yeosanga. Nerad ho někam posílám samotnýho a naneštěstí si dnes nemůžu dovolit dělat mu společnost. Dáš mi na něj hezky pozor."

Cítil v tom varování. Něco se mu stane a odpykáš si to, přeložil si jeho slova. Podnítilo to v něm neskutečnou zvědavost, kterou se násilím pokoušel utopit. Na rtech ho svrběly otázky, nevhodné rýpání, kterým by se pokoušel vymáhat naprosto nepotřebné odpovědi. Naštěstí do místnosti vstoupil Yeosang osobně a cokoliv, na co se chtěl zeptat, rychle zapomněl díky jeho úsměvu a výhledu na zbraně, které držel v rukou.

„Tohle je pro dnešek tvoje," podal mu revolver a krabičku nábojů. „Schovej ho někam, kde nebude na první pohled vidět. Pušku musíš nechat tady, jinak neprojdeme."

Mingi kývl a našel si v brašně starý popruh, do kterého mohl druhou zbraň umístit. Shodil ze sebe přikrývku a zvedl se, aby mohl nějak vhodně upravit svůj vzhled. Přetočil většinu popruhů způsobem, díky kterému vypadaly jen jako doplňky. Zapnul přezku kabátu, aby tak zakryl veškeré zbraně, které u sebe nosil, a sáhl po svém klobouku. „Stačí?"

Yeosang spokojeně kývl a sám si poupravil koženou bundu. „Hyung, myslím, že můžeme jít."

„Hm," ozval se Seonghwa a na stole nahmatal předmět, který Mingi rychle identifikoval jako vojenskou vysílačku. Přiložil si ji ke rtům. „Hey, Siren."

„Listening," ozval se po chvíli hlas z vysílačky.

„Operation Umbrella is set in motion. Starting now."

„Understood."

Vysílačka naposledy zapraskala a pak ji Seonghwa odložil. S úšklebkem jim naznačil, aby se dali do pohybu, a Yeosang zaujal vůdčí pozici. Vyšel z místnosti zpět do chodby. Pohyboval se skrz tmu jako lovící kočka a Mingi se zoufale držel jeho obrysu, zatímco se snažil vnímat, jestli mířili ke stejným dveřím, kterými se dostal dovnitř.

Yeosang uhnul jinam. Jeho kroky byly stále tiché, ale naštěstí už ne natolik, že by je Mingi neslyšel. Držel se blízko za ním, matně vnímal obrysy štítků s ikonou člověka v pohybu. Museli mířit k jednomu z dřívějších únikových východů. Po několika vteřinách ticha se odvážil zeptat: „Operation Umbrella?"

Mladík před ním se tiše zasmál a vydal souhlasný zvuk. „Woosan," prohlásil, jako kdyby to mělo vše vysvětlit. Když mu došlo, že pro Mingiho mělo toto údajné upřesnění naprosto nulovou výpovědní hodnotu, tiše dodal: „To pochopíš."

Jeho nejlepší tip byl, že Umbrella, nebo tedy Woosan, byla konkrétní osoba. Sice nerozuměl tomu, proč by si někdo vybral jako přezdívku překlad vlastního jména, ale dlouho na tom nelpěl. Umbrella mohl být kdokoliv důležitý pro jejich plány, ovšem do těch Mingi zatím nebyl zasvěcený. Rozhodl se soustředit na úkol, který dostal přímo – dělat společníka Yeosangovi. Zajistit, aby se mu nic nestalo. Ačkoliv pochyboval o tom, že by zrovna on potřeboval bodyguarda.

Když vyšli ven, před zapadajícím sluncem je skrýval stín budov. Yeosang se okamžitě vydal podél zdí, jistý ve svých krocích. Kovboj kráčel za ním, občas se rozhlédl, aby si udělal přehled o svém okolí a ujistil se, že je nepronásledovaly nežádoucí oči. Město však bylo tiché. Mnohem tišší, než když do něj před pár hodinami vstoupil.

Ulicemi se pohybovali ve stínech. Na malou chvíli ho přepadl stejný pocit samoty, jako když se nacházel v pustinách. Prázdné, mrtvé město. Plné skrývajících se očí a uší, ještě hůř předvídatelných, než smrt. Zamračený se soustředil na záda kožené bundy a následoval svého společníka k jejich cíli.

Zahnuli a Yeosang se narovnal. Přerušil postup podobný plížení a najednou se pohyboval jako někdo, kdo si vyšel do města pro zábavu. Mingi se ho pokusil co nejlépe napodobit, srovnal s ním ležérní krok a vychutnal si nepatrný úšklebek, který mu černovlásek věnoval.

Zastavili před kovovými dveřmi zakrytými změtí plakátů, držících spíš silou vůle, než lepenky. Nestačil jim věnovat moc pozornosti, jeho mysl zachytila pouze muže v kvádru, fotografii z nemocnice a titulek hovořící o přepadení jednotky strážníků. Yeosang zaklepal a dveře se jen chvíli na to otevřely.

Vešli dovnitř, vysoký muž v černém si je od hlavy k patě prohlédl a skousnutím téměř zlomil párátko, které mu trčelo z úst. „Any credits to bet?" zeptal se skoro znuděně, výslovnost ovlivněná dřívkem, které znovu povaloval v ústech.

Yeosang mu před obličejem zacinkal mincemi a muž tedy ustoupil stranou. Naposledy si je změřil pohledem, než se opřel o stěnu vedle dveří a vyčkával kohokoliv dalšího, kdo se chtěl dostat dovnitř. Mingi odolal pokušení ohlédnout se po něm a raději šel krok za svým společníkem. Ten nepůsobil, jako by ho trápily jakékoliv obavy. Prošel dlouhou chodbou přímo k centru ruchu, který jim doléhal k uším.

Přes shromážděné obecenstvo dokázal nahlédnout do improvizovaně stvořené arény. Lidé do sebe naráželi, občas slyšel nadávku, ale více než postrkování hloučku ho zajímalo, co se dělo v aréně samotné. Dlouho nebyl takové akci svědkem. Nevědomky protáhl prsty a pak je sevřel do pěsti, možná jen trochu dychtící po pěstním souboji.

„Bets here," ozvalo se vedle nich a Mingi pohlédl na ženu zahalenou ve špinavém šátku. Měřila si je pronikavým pohledem, dokud nezaslechla zacinkání peněz. Yeosang poukázal na jméno v seznamu, který mu poskytla, a nadiktoval jí svou přezdívku, aby ji připsala na papír. Kredity skončily v plechové krabičce.

„Stoupneme si stranou," broukl k němu černovlásek tiše a vedl ho ke stěně místnosti. Lemovaly ji stoly připomínající školní lavice. Na deskách seděla vrstva prachu a podle nevýrazných otisků bot se dalo jednoduše dojít k závěru, že si na ně lidé z obecenstva stoupali, aby ze zápasů alespoň něco měli. „Máme ještě čas, začnou asi za deset minut. Mělo by přijít ještě pár lidí."

Mingi kývl a opřel se o hranu lavice. Místnost plnil hovor a pokřiky, shon lidí, kteří se dali považovat za organizátory. Slyšel zapraskání megafonu a pohled mu padl na mladíka v masce, který do zařízení poklepával prsty.

Jeho hlas posílený skrz zařízení se roznesl nad hlavami všech přítomných, kteří ho na oplátku poctili burácivým křikem. Uváděl akci, ladil publikum do pořádně vášnivé nálady a přivítal v aréně první zápasníky, aby se utkali v boji o postup do semifinále. Hlásil sázky, přijímal další kredity, dal znamení k začátku.

Prvních několik zápasů nebylo zvlášť zábavných. Mingi byl zvyklý na něco jiného – krev a nepříjemné praskání kostí, klece držící lidi uvnitř jako divokou zvěř. Pozoroval všechny ty svalnaté muže, kteří neměli nejmenší ponětí, jak svoje tělo správně využít. Jejich potenciál zůstal schovaný, tělo se jim rychle barvilo v místech, do kterých je protivník udeřil.

„Na koho jsi sázel?" zeptal se Yeosanga a doufal, že to nebyl jeden z těch, kteří se už v aréně ukázali.

„Bude až ve finální čtyřce, má postup z minula," odpověděl mu černovlásek a založil si ruce na hrudi. „Ukážu ti ho, jakmile přijde."

Znuděně pozoroval zbytek prvního výběru, než komentátor vyhlásil jména těch, co postoupili do semifinále. Doufal, že to by už mohlo být o trochu zajímavější. Několik zápasníků tipoval na okamžitou prohru, a jak se ukázalo, zmýlil se jen v jediném z nich. Rozhlédl se kolem a zalitoval, že si v Unionu nestihl koupit aspoň nějaký alkohol.

Jakmile mělo přijít finále, mladík v masce povzbuzoval publikum, aby přidávalo další sázky. Mingi se otočil k Yeosangovi, když do něj drknul loktem. „Tamhle je," poukázal doleva. Do místnosti vcházel mladík v košili, přepočítával si bankovky a kýval hlavou v reakci na cokoliv, co mu povídal jeho společník. Ten si obmotával dlaně bandážemi a vedl je k hraně arény.

Publikum jim uhýbalo, přestože přihlížejícími zmítalo nadšení. Mávali ručně popsanými transparenty, občas něčí hlas vynikl natolik, aby mu šla rozumět konkrétní slova. Ten mladík v košili se posadil u rohu arény, schoval štos bankovek do kapes a svého společníka jen povzbudivě poplácal po zadku, než zápasník prolezl do prostoru arény. Odlepil si zpocené bílé tílko od hrudi a protáhl si nohy ve volných kalhotách, paty bosých chodidel odstrčil od země, aby se párkrát zhoupl.

Yeosang je oba pozorně sledoval a dokonce vylezl na desku lavice, aby zápasu mohl přihlížet. Mingi ho následoval, sám možná až příliš zaujatý dalším možným vývinem událostí. Byl jen rád, že neměl vlastní kredity na utracení.

Protivník, kterému Yeosangův favorit čelil, byl podobně vysoký zrzek s viditelně vytrénovaným postojem. Dalo se snadno poznat, že zápasil často a zápasil dobře. Prohýbal si prsty a užíval si burácení obecenstva, přes které šlo jen těžko vyrozumět slova znějící z megafonu. Hlasité zvolání započalo zápas a zrzavý muž zaútočil jako první. Jeho soupeř se zprvu jen chabě bránil, než se s jeho čelistí poprvé setkala pěst.

Mingi pochybovačně nakrčil obočí.

Sklonil se ke svému společníkovi, aby ho dobře slyšel. „Yeosangu..." začal.

„Neboj. On vyhraje. Tohle dělá vždycky," vysvětlil s takovou jistotou, že o tom ani nešlo pochybovat. Mingi si tedy mladíka prohlédl pořádně. Ruce mu cukaly přesně do těch správných postojů, aby se nejen bránil, ale vývin zápasu naprosto otočil. Vždy se však zarazil a nechal si dát další ránu, přičemž jak jeho soupeř, tak i on sám, vypadali čím dál tím víc nabuzení nastalou atmosférou.

Komentátor nahlásil půlminutovou pauzu. Oba zápasníci se stáhli do svých rohů a černovlasý mladík do sebe nechal od svého manažera nalít několik loků vody. Prohodili mezi sebou pár slov, než zápasníka mladík v košili poplácal po tváři a povzbudil ho, aby se vydal zpět do ringu.

Těch několik kroků udělal s naprostou jistotou. Mingi vypozoroval změnu v jeho postoji. Několikrát se zhoupl na bosých chodidlech a dlaně sevřel do pěstí. Tohle bylo jeho pravé já – tohle byl ten zápasník, který měl vyhrát.

„Knock him out, knock him out!" řval někdo z publika a nejspíš to stačilo k tomu, aby se dal k rozhodujícímu pohybu.

Zrzka seslal k zemi jediným, precizně mířeným kopem.

Mladík v košili vylítl ze židle, urychleně schoval bankovky do kapes a přeskočil hrazení. Nad ležícím zápasníkem odpočítal dobu potřebnou na to, aby byla výhra uznaná jim. Pak se vrhl svému příteli kolem krku a za hlasitého pokřiku se stáhli z arény, rychle si posbírali výhru ze sázek v daném kole a zmizeli v davu.

Druhý zápas nebyl tak zajímavý, ale rozhodně záživnější, než ty před ním. Ve finále se utkal Yeosangův favorit s chlápkem, který byl skoro o hlavu vyšší a stejně tak širší. I přesto ho svedl černovlásek seslat k zemi. Mladík v košili vybíral jejich výhru a Mingi by je sledoval dál, kdyby jeho společník nenaznačil, aby se vydali pryč.

Yeosang si vybral svou vlastní výhru, jeho kapsa nyní o několik mincí i bankovek plnější. Pak ho vedl průchodem do jiných částí budovy. Netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že pronásledovali toho černovlasého mladíka v košili.

Kráčel ležérně, jako kdyby mu z ramen opadly veškeré starosti a nezajímalo ho nic jiného, než štos peněz v rukou. Mingi nedokázal odhadnout, jestli si jich nevšiml, nebo jestli ho jejich přítomnost prostě jen nezajímala. Chodbami procházel s naprostou jistotou po paměti, ani jednou nemusel zvednout oči, aby se ujistil, zda šel správně. Pokud ho neklamal sluch, řekl by, že si broukal nějakou melodii.

Ruch z hlavní haly, kde probíhaly zápasy, byl o něco tlumenější a Mingi se ošil pod nepříjemným pocitem, který mu napadl tělo. Už od začátku přemýšlel, kam přesně se poděl vítězný zápasník. Pokusil se několikrát ohlédnout, ale chodba za nimi zela prázdnotou. Nezbylo, než zůstat na pozoru.

Jejich cíl za sebou zavřel dveře a jejich bouchnutí se rozlehlo celou chodbou. Dveře se pak zase lehce pootevřely, neschopné udržet se na místě, když je nemohl držet zámek ani klika. Yeosang se zastavil pár metrů před nimi a naklonil se dostatečně blízko k Mingimu, aby mohl zašeptat: „Za chvíli tam vejdeme. Buď na pozoru."

Souhlasně kývl a vyčkal těch několik dusivých momentů, než se znovu dali do pohybu. Nakoukli vytvořenou škvírou dovnitř. Mladík v košili k nim stál zády a na orvaný kulečníkový stůl, který očividně používal jako pracovní plochu, vykládal výdělky z večera. Kýval si hlavou v rytmu písně, botou poklepával o zem. Ani se nepohnul, když dveře hlasitě zaskuhraly a odhalily tím nežádanou společnost.

„Caught me?" broukl výsměšně, aniž by se k nim otočil.

Yeosang mlčel. To nejspíš přimělo mladíka konečně přesunout pohled k nim a opřít se bokem o hranu stolu. „Hm. Tentokrát máš společnost? Nějaká nová strategie?" uchechtl se, rychle si přeměřil Mingiho zkoumavým pohledem, než s protočením očí opět věnoval pozornost Yeosangovi. „Ať už to je cokoliv, fakt to nebude fungovat. Řekl jsem ti to už několikrát. Nemám zájem."

Mingi se na svého společníka podíval a všiml si, jak cosi v jeho očích ochladlo. Milý, vstřícný výraz byl pryč a nahradilo ho cosi, co mu nejvíc připomínalo toho člověka, který mu několik hodin zpátky drtil krk. Zjevně přemýšlel, co říct, aby na muže před nimi přece jen trochu zapůsobil, zlomil jeho přesvědčení a vytvořil si skulinku, skrz kterou by jej mohl přesvědčit. V úvahách se ale topil až příliš dlouho.

Mladík před nimi nejspíš nebyl trpělivý a hlasitě se rozesmál.

„Promiň, ale ta tvoje zoufalost mě baví. Jak moc se budeš snažit, hm? Kdy tě to omrzí? Oh, ne, nemusíš odpovídat, vždyť já vlastně vím," olízl si rty vytažené do úšklebku, z jeho hlasu pomaličku odkapával jed. V očích mu jiskřilo nadšení, užíval si možnost trápit, vkládat do slov výsměch. „Přijdeš tolikrát, kolikrát ti to on řekne, co? Jenom přikáže, usměje se na tebe a ty se na jeho povel vydáš kamkoliv jako poslušnej čokl. Myslel jsem si, že máš na víc."

Nadechoval se pro další slova, ale zastavil ho pevný stisk dlaně na krku. Ani Mingi téměř nepostřehl, jak rychle se jeho společník pohnul. Yeosang měl rty semknuté k sobě, prohlížel si obličej před sebou temnýma očima, a očividně ho držel jen poslední zbytek trpělivosti, aby nestiskl ještě silněji. „Varuju tě. Víš naprostý hovno. Tak drž tu svojí špinavou hubu, Wooyoungu."

„Damn, he bites," procedil skrz zuby další výsměšnou poznámku, ačkoliv z něj vyšel hlas značně přiškrceně. Nakrčil obočí a pokusil se odtáhnout, což se ukázalo být marné, jelikož černovlásek ho držel na místě a nedovolil mu vykroutit se. Volnou rukou se začal natahovat za vlastní záda, kde zpod stolu trčela rukojeť.

Mingi nahmatal svou dýku, odhodlaný zakročit. Než však stihl udělat jediný krok, jeho zápěstí se ocitlo v cizím sevření. Byl to jen lehký dotek. Nepatřičně něžný. Jako kdyby ho chtěl pouze za ruku chytit, proplést s ním prsty. Očima se setkal s pohledem, který mu jasně přikazoval, aby se nehýbal. I když sebevíc chtěl, i když ho tělo celý večer svrbělo touhou bojovat, nehodlal pokoušet člověka, který jediným kopem vyhrál svůj zápas. Pustil nůž k zemi. Jakmile se zvuk dopadu roznesl místností, jeho zápěstí bylo zase volné, mladík mu věnoval úsměv a rozešel se ke dvojici před nimi.

Opřel se vedle nich o stůl a protáhl si nohy. Věnoval svému manažerovi trochu lhostejný pohled, jako kdyby si ani nevšiml, že má jeho přítel krk uvězněný v hrubém stisku. Ta skutečnost ho zjevně nijak nerozhodila. „Nevím, proč ho musíš pořád dráždit," poznamenal nespokojeně. Na Yeosanga se pak podíval s milým úsměvem. „Pusť ho, prosím. Vždyť víš, že tě jenom naschvál sere, aby z tebe dostal přesně takovouhle reakci. Nechápu, že si z něj ještě něco děláš," zavrtěl hlavou a prohrábl si vlasy.

Mingi přistoupil blíž, když se Yeosang stáhl. Černovlásek udělal krok dozadu a na chvíli zavřel oči, jako kdyby se snažil uklidnit. Pak spustil hlasem, ve kterém předchozí podráždění nebylo znát: „Máme akci, která by vás mohla zajímat. Nebo alespoň odměna z ní. Nemusíte s námi zůstávat dál, když nebudete chtít. V případě, že byste po akci chtěli zmizet, zajistíme vám nezpozorovatelný únik."

Mladík v košili, kterého Yeosang oslovil jménem Wooyoung, si je oba nezaujatě prohlížel a mnul si krk. Jeho předchozí nálada plná bodavých slov byla pryč. „V čem přesně je to jiný od toho, co jsi nabízel minule? Podívej, Yeosangie, Seonghwa možná je stará známost, ale ani on mi nestojí za ten risk. Nehodláme nasazovat krky za věci, který nemaj ani pořádnej dopad. Může za to nabízet všechny kredity v Havocu, ale odpověď bude pořád stejná," založil si ruce na hrudi a pohledem na chvíli kmitl k Mingimu, než se zase soustředil na mladíka před sebou.

Ten se jen tiše rozesmál. „Kdy přesně jsem řekl, že tohle vymyslel Seonghwa?"

To oba zaujalo. „Tak kdo?"

„Kapitán."

Zápasník se narovnal v zádech a prohlížel si ho zkoumavým pohledem, jako kdyby se snažil rozluštit, zda si z něj utahoval. „Pirate King?"

Yeosang kývl. Najednou byla nabídka očividně lákavější. Mladík v košili přemýšlením nakrčil obočí a téměř šlo slyšet, jak mu postupně přeskakovala všechna kolečka v hlavě. S náhlým uvědoměním pak oči prudce zvedl k Mingimu, prohlédl si jeho oblečení, obličej, klobouk. Hlasitě se rozesmál. „Takže ty musíš být Django!"

Jeho společník lapl po dechu nad tím zjištěním a rty se mu roztáhly do nadšeného úsměvu, až se mu ve tvářích odhalily ďolíčky. „Fakt jsi to ty? Vystřílel jsi celý K-HOT CHILLI PEPPERS? Dostalo se to do novin i tady," zasmál se.

Mingi byl jejich náhlou změnou chování poněkud zaskočený, stejně jako návalem informací, které si mladíci vyměnili. Kapitán musel být Hongjoong, nic jiného nedávalo smysl. Ta přezdívka mu tak děsivě seděla. A zjevně měl dostatečný vliv na to, aby mladíci přehodnotili Yeosangovu nabídku jen po zmínce jeho jména. „Jo, to budu já," přikývl nakonec a pobaveně se ušklíbl.

„Skvělá akce, kamaráde. Sám Kapitán si tě pochvaloval," zazubil se, jako kdyby tušil, co Mingimu takové prohlášení způsobí. Snažil se ignorovat šimravý pocit kdesi v břiše a potlačil i nutkání ještě rozšířit svůj úsměv. Mladík se odstrčil od hrany stolu a natáhl k němu ruku. „Jsem San. Moc mě těší."

Potřásli si rukama. „A já Wooyoung," usmál se druhý z dvojice, načež mu taky nabídl vlastní ruku. Teprve po několika vteřinách mu to došlo. Umbrella, tedy Woosan, byli ve skutečnosti dva lidé – Wooyoung a San.

„Mingi," věnoval jim vlastní úsměv.

„Mingi je teď s vámi?" podíval se Wooyoung na Yeosanga a Mingimu neušlo, s jakou péčí vyslovil jeho jméno. Jako by se s ním pomazlil, poválel ho na jazyku, vychutnal si jeho zvuk předtím, než opustilo jeho rty. Když mu odpovědí bylo kývnutí, znovu si kovboje pečlivě prohlédl a vyměnil si pohled se Sanem. „Fajn. Bereme to."

„Jen tak?"

„Co tím myslíš, jen tak, kovboji?" zasmál se Wooyoung a v očích se mu zalesklo. Prohlédl si ho od hlavy k patě, široký úšklebek na tváři, a San se opřel o kulečníkový stůl s vědoucím úsměvem a rukama založenýma na hrudi.

Mingi chtěl něco říct, ale Yeosang si odkašlal, zřejmě příliš dobře poznal, jakou hru se pokoušel Wooyoung rozehrát. Zabránil trhnutí, když se na něj upoutala pozornost všech přítomných, jako by nečekal, že se všichni hned otočí. Rychle se však vzpamatoval. „Zítra se dostavte za námi. Probereme všechny detaily. Musíme projít přípravami a dokončit podrobně veškeré plány předtím, než dojde na hlavní věc."

Pak se otočil k odchodu.

„Hm, Yeosangie, mám takový pocit, že jsi na něco zapomněl. To se s námi ani nerozloučíš? Tentokrát jsme přijali! Aspoň takovou maličkost bys pro nás mohl udělat, ne?" zubil se na něj Wooyoung a Mingi přísahal, že se černovlásek v reakci viditelně ošil. Nějakou dobu nejspíš zvažoval spěšný úprk, ale cosi ho drželo zpátky. A tak jen poraženě vydechl, otočil se zpět a svěsil ruce k tělu.

Nemusel čekat dlouho, než byl uvězněný mezi nimi. Trochu nakrčil obočí a nutil se neuhýbat, když mu postupně oba vtiskli dlouhý polibek na tvář. Mingi se nad jeho výrazem musel tajně zasmát. Teprve když byl Yeosang propuštěný ze spárů těch dvou ďáblů, se mohli vydat pryč.

Černovlásek si za chůze promnul obličej, jako by se z něj snažil vyhnat veškerou červeň, která se do něj nalila. Nebo si možná z tváří jen otíral sliny. Šli tiše, mířili zpět k provizornímu ringu, aby mohli odejít z budovy ven. Jakmile vstoupili na prašnou cestu, Mingi se rozhlédl po městě zalitém měsíčním světlem.

„Nečekal jsem, že přijmou," přiznal a upravil si klobouk na hlavě. Na to se Yeosang jen zasmál, v očích pobavené jiskřičky a na rtech spokojený úsměv. To kovboje zarazilo. „Ty jsi to snad tušil?"

Mladík pokrčil rameny. „Ano. Seonghwa tě se mnou neposlal jen tak."

„Věděl jsem, že nepotřebuješ doprovod," poznamenal. Podél budov postupovali zpět k jejich skrýši. „Máš až moc velkou sílu na někoho, kdo by se nedokázal vypořádat s něčím takhle jednoduchým."

„Poslal tě i jako doprovod. Parťák se hodí vždycky, Django," pousmál se na něj mile.

Mingi byl celý svůj život samotář, takže se nedalo říct, že by tomu sentimentu zcela rozuměl. Něco na tom ale nejspíš bylo. S pokrčením ramen zabručel, aby dal najevo pochopení, a dál si hleděl cesty před sebou. Z okolních domů nebyly cítit zvědavé pohledy a zdánlivě pusté okraje města vyvolávaly pocity podivně příjemného klidu i relativního bezpečí. Nenechal se však tou atmosférou ukolébat. To byla největší chyba, které se dopouštěli pouze začátečníci.

Yeosang už působil opět vyrovnaně, výraz přívětivý, přestože očima občas pozorně prozkoumal ulice. Jakmile dorazili k budově, ve které sídlili, provedl Mingiho menšími dveřmi a vydal se po starých eskalátorech do patra, kroky stále tišší než predátor lovící ve tmě. Bylo to svým způsobem obdivuhodné a kovboj se necítil připravený ticho narušit čímkoliv jiným, než svými hlasitějšími kroky.

A tak spolkl své dotazy a uložil si je v mysli na později. Pro tu chvíli jen sledoval, jak černovlásek otevřel dveře a odhalil výhled na Seonghwu trpělivě čekajícího uvnitř. Zmíněný mladík do té doby seděl za stolem, ale jakmile vešli, židle kvůli jeho rychlému zvednutí v protestu zavrzala.

Nemusel se ptát, oběma bylo jasné, na co čekal, když se na ně podíval. Yeosang se tiše zasmál. „Vyšlo to, hyung," nezadržel veselý tón a Mingimu neušlo zalapání po dechu, když ho Seonghwa okamžitě zabalil ve své náruči. Yeosang několik minut ztuhle stál, jako by netušil, co vlastně dělat. Poté se pomaličku uvolnil a teprve po několika vteřinách se do objetí plně opřel. Zavřel oči a tím jako by se objetí ihned proměnilo v gesto s hlubším významem, plné pohodlí, plné něhy, plné něčeho hřejivého. Mingi se včas zadržel, aby nemyslel na Hongjoonga a jeho dechberoucí polibky.

„Věděl jsem, že to vyjde," špitl Seonghwa, v hlase neskrýval radost a příchuť pochvaly, kterou si mladík přitisknutý k němu vychutnal plnými doušky. Kdyby měl ještě cit pro to, co bylo vhodné a co ne, Mingi by od nich nejspíš taktně odvrátil hlavu. Prohlížel si je však zpod lemu klobouku, přičemž ani jeden z mužů nedal najevo jakoukoliv známku nepohodlí. A tak si dovolil dívat se dál.

„Chvilku," odtáhl se Seonghwa jen natolik, aby sáhl po vysílačce. „Siren. Operation Umbrella completed. Successful."

Malý přístroj v odpovědi nejdřív zapraskal. „Good job."

„Is there anything you need before our dear Captain returns?"

Hlas z druhé strany se chvíli neozýval. Seonghwa ale trpělivě čekal a mezitím hladil Yeosanga volnou rukou po zádech. „Send Django here tomorrow. Aurora can show him the way, I'm sure? You can deal with Woosan in the meantime."

„Making me do the harder job, eh? Aren't you just a bit too predictable, Siren?"

„Only because you know me so well, Guerrilla," zasmál se dotyčný, než pokračoval. „You know the reason anyway. Just trust me with this one. You know you can."

„I do," Seonghwa přikývl. „They'll be there tomorrow."

„Perfect," byla poslední věc, která se z vysílačky ozvala, než černovlásek přístroj odložil zpět na stůl. Ještě jednou mu sklouzl pohled k mladíkovi, který se k němu tulil, než ho něžným dotekem přiměl odtáhnout se. Yeosang si povzdechl, ale nezněl příliš zklamaně. Rovnou se vydal ke dveřím vedoucím z místnosti ven a po cestě si zpod bundy odepínal pásy se zbraněmi.

Seonghwa se pak konečně otočil k Mingimu. „Děkujeme za tvojí pomoc. Nejsem si jistý, jestli by to vzali, kdybys tam nebyl," přiznal pobaveně. „Teď přijde ta pro tebe dobrá část... je čas na otázky, jestli nějaké máš. Nemůžu zaručit, že budu moct zodpovědět všechno, ale cokoliv tě zajímá, sem s tím. Budu se snažit dát ti alespoň nějaký informace."

Mingi se rozhlédl po místnosti, než se posadil na pohovku a sundal z hlavy svůj klobouk. Udělal si pohodlí. Rozhodl se, že by měl začít s něčím lehčím. „Co jsou zač Woosan? Chápu, že tady se snaží tvářit jako zápasník a manažer, ale je v tom něco víc. Pochybuju, že byste jinak potřebovali zrovna tyhle dva. Nemám pravdu?"

Černovlásek se opřel o hranu stolu a přemýšlivě zamručel, jako by si nebyl zcela jistý, kde začít. „O jejich minulosti nevím kompletně všechno, to by ses jich musel zeptat osobně. Wooyoung přišel ze stejných oblastí jako Yeosang, ale o Sanovi nemám nejmenší ponětí. Je to informace, kterou si až moc střeží, možná ji nezná ani Wooyoung. Z toho, co vím, se ti dva potkali v Gretonu."

„V Gretonu?" povytáhl Mingi obočí.

„Hm," kývl Seonghwa a pohled upíchl do nástěnky po své levé straně. „Odešli nějak chvíli předtím, než byl Greton označený jako pusté město."

Kovboj zaujatě kývl. Nikdy nebydlel ve městě, které upadlo do spárů pustiny, ale potkal pár takových, co z těchto oblastí pocházeli. Osud obyčejných lidí, kteří v takových oblastech žili, nebýval zrovna příjemný. Pustá města se odstranila ze zásobovacích plánů a tím se přerušily veškeré dodávky surovin. Pokud se chtěl člověk zachránit, měl většinou jen jedinou možnost. Odejít.

Odchod z města, jež nikdo nestrážil, byl však bojem o život. Opuštěné domy se staly terčem lupičů a jiných gaunerů, a kdokoliv takovým stál v cestě, ten se nejčastěji nedožil dalšího rána. Z pustých měst dokázal odejít jen ten pomyslně nejsilnější, jen ten, kdo vyhrál boj o zdroje a nakradl co nejvíc.

Seonghwa se naklonil dozadu a otevřel šuplík. Chvíli v něm hledal, než vytáhl deník podobný tomu, který si v brašně schovával Mingi. Nalistoval příhodnou stránku, odstrčil se od stolu a udělal dva kroky k pohovce, aby mohl ukázat novinový článek připevněný ke stránkám tenkými pruhy lepenky.

MALICITY FELL.

Pamatoval si, když ten výmluvně krátký titulek viděl v novinách poprvé. Malicity bývalo hlavním sídlem ozbrojených vládních sil. Okolí nabízelo vzácné suroviny a centrální budova byla postavena v nechutně úhledném stylu, jejž mohli vybrat pouze zazobanci u moci. Zbytek města působil chudě jako každé jiné město stojící na okrajích země. Nebylo to vlastně příliš odlišné od Havocu.

Článek pojednával o řadě výbuchů, které kompletně zničily základy středu města a seslaly budovu ozbrojených sil k zemi během necelé hodiny. Musela to být pečlivě plánovaná akce, podobně riskantní, jako ta v Perile před padnutím Zionu. Na rozdíl od Zionu, který se nemohl zrovna pyšnit pokročilým obranným systémem, byla však budova v Malicity střežena alespoň dvěma stovkami strážníků a údajně ji vláda vybavila několika bezpečnostními kamerami, čidly a zakódovanými vstupy.

„Po tom výbuchu nastala vzpoura a Malicity padlo do rukou obyčejných lidí. Na chvíli, než je hlad donutil odejít," zamumlal Seonghwa. „Jelikož měla vláda na starosti větší problémy, než hledat viníky jako jehlu v kupce sena, zajistili aspoň, aby se do města nedostala ani ta nejmenší bedna surovin. Takže si mohli na seznam rychle zapsat další pusté město."

Odmlčel se, zaklapl deník a dlouze vydechl. Posadil se na druhou stranu pohovky. „Tuhle akci měli na svědomí Wooyoung a San," prozradil konečně. „Oba se teď tváří, jako by je nezajímalo nic jiného, než kredity. San úspěšně předstírá, jako by neměl pět pohromadě a hraje si na člověka, co kromě zápasů není vůbec k ničemu, a Wooyoung ho v tom svou rolí chamtivého manažera jen podporuje. Ale v Malicity to naplánovali oni dva. A proto je potřebujeme."

Mingi si spíš sám pro sebe pokýval hlavou, oči přišpendlené ke špičkám vlastních bot. Sám se podílel na svržení sídla moci, sám byl jedním z hlavních článků mise, která vyslala zuřící dav do ulic a ponořila Perile do spárů revoluce. Nejspíš proto ho Seonghwa poslal s Yeosangem. Jestliže Wooyoung a San věděli o jeho přestřelce v Unionu, s největší pravděpodobností měli tušení i o tom, co prováděl v Perile. Jejich situace byla podobná, a možná právě to je přesvědčilo.

„A proto je potřebujeme," zopakoval zamyšleně po chvíli a zvedl pohled před sebe, než jím provrtal svého společníka. „Pak teda... ta hlavní otázka. K čemu je potřebujete? A k čemu přesně potřebujete mě?"

Seonghwa se pousmál, jako kdyby na tu otázku jen čekal. „Mission Bluebird. Plánujeme to už skoro rok, ale dlouho se nenašli vhodní lidé. Až teď. Za pár dní se sejdeme v plné sestavě a teprve pak probereme všechny detaily. Teď ti můžu říct, že to bude akce na mnohem větší škále, než co se stalo v Perile nebo v Malicity," vykládal s trochu potlačovaným nadšením. Naklonil se blíž, lokty se opřel o svá kolena. „Máme víc cílů, ale... tím finálním je Sector 1."

„Ne," vydechl ohromeně, a když černovlásek pokýval hlavou, nevěřícně se rozesmál. Musel působit trochu jako šílenec. Možná jím i byl. V tom případě se však k této skupině naprosto perfektně hodil.

Vybrat si pro útok jednu z nejvíce střežených oblastí nemohlo být nic jiného, než naprosté šílenství. Chvíli mu trvalo, aby svůj smích uklidnil, a když pak pohlédl na Seonghwu, v očích se mu nebezpečně zalesklo, jeho tělo ovládl zvrhlý pocit nadšení. Obličej mu zdobil široký úsměv, když prohlásil:

„Fucking count me in."