„Moje žena je mrtvá jen kvůli vám!“ rozléhalo se chrámem. V hlase byl slyšet vztek a zároveň i žal. Desítky obrněných vojáků padaly k zemi s každým mohutným výkřikem. V temnotě se nedalo zorientovat. Jediné viditelné byly rudé oči míhající se ve tmě. Stále bojující vojáci se řídili pouze podle zvuků šupin otírajících se o zdi a zem.
Souboj s nestvůrou netrval nijak dlouho. Do pár minut buď vojáci padali mrtví k zemi, a nebo beze stopy zmizeli ve tmě. Obluda nechala žít pouze jednoho vojáka, kterého si ocasem přitáhla k sobě a tiše zasyčela: „Vzkaž svému pánovi, že si pro něj přijdu. Pozná utrpení"
___________________________________________

  „Děje se něco?“ zeptala se postarší dáma mladé dívky. Bělovlasá dívka pouze zavrtěla hlavou na nesouhlas. „Ne... Jen... Nemůžu přestat myslet na zítřek. Bude to pro mne velký den. Budu dospělá a prokážu to u velké zkoušky... Co když si vyberu něco špatného? Co když neukážu, že patřím k dobrodruhům?“ s těmito slovy si dívka přitáhla kolena k hrudi. „Tak dostaneš kladivo a půjdeš pracovat,“ zničehonic si k dívce na postel přisedl silný a vysoký starší muž. Za jeho poznámku mu byl odměnou naštvaný pohled postarší ženy. Muž okamžitě zrudnul studem a dívce se s úsměvem omluvil a vysvětlil, že to tak nemyslel. „Ario, zlatíčko, nemáš čeho se bát. Jen prokážeš, že jsi skvělá lučištnice na jednoduchém úkolu. Cade a Lenne s tím také neměli problém,“ dáma se usmála a konejšivě pohladila Arii po vlasech. Aria si jen povzdechla a hodila přes sebe peřinu. „Ti dva nejsou moc dobrý příklad. Jejich postavení u dobrodruhů je i jejich práce, kterou dělají už kolem deseti let,“ bělovláska se moc šťastně netvářila. Stále se cítila moc vystresovaně ale čím déle mluvila se svými rodiči, tím více byla unavená, až nakonec usnula v náručí své drahé maminky, a všechny její starosti alespoň na chvíli zmizely.

  Ráno ji vzbudily kamínky narážející o okno do jejího pokoje. Necítila se na to, aby ihned vstala a šla okno otevřít. Zakryla si hlavu polštářem a pokračovala ve své milované činnosti. Ale nárazy kamínků o sklo se stávaly čím dál tím více nestesitelnější, proto zamračená vstala a pomalým krokem došla až k rušnému místu. Otevřela okno a jejím pozdravem bylo pár kamínků do čela. „Au! Sakra! Co je tohle za pozdrav!?“ shlédla dolů do ulice, kde stála mladá čarodějnice s modrým kloboukem. „Hej hou! Dobré ráno Ario, připravená na svůj velký den?“ dívka se usmívala a dívala se do okna, kde stála zcela nepřipravená Aria, která se snažila po neklidném večeru poznat, o koho jde, proč je pod oknem a proč ona sama ještě stále existuje. Byla nevyspalá a vystresovaná na tolik, že ani nechtěla jíst. „Mirabel?“ Aria konečně řekla jméno čarodějky. Mirabel se jen tázavě podívala na Ariu. Poté jen kývla s nervózním úsměvem. „Mám se ptát na to, jak jsi se vyspala?“ Mirabel se pokusila o vtip, ale to jí nevyšlo. Aria se ani neusmála. Jen mávla rukou, otočila se na patě a šla se připravit, aby alespoň trochu vypadala k světu. Vzala si svou oblíbenou zelenou košili a nasadila klobouček stejné barvy. Luk a šípy tiskla v rukách a pomalu prošla celým domem. Nezapomněla se rozloučit s rodiči, kteří ji před cestou na zkoušku povzbudili. „Vypadáš-“ „příšerně, já vím,“ Aria dokončila větu za svou kamarádku. Podívala se na ní s nervózním a falešným úsměvem. Temné kruhy pod očima jí moc na pozitivitě nepřidávaly. Mirabel pouze protočila oči a šla dále uličkou vedoucí k hlavnímu sídlu všech dobrodruhů.

  „A-Ario, co se děje?“ mladý rytíř přistoupil k bělovlásce a ustaraně se na ní podíval. Věděl, že bude ze zkoušky nervózní, ale nepočítal s tím, že si přihorší nedostatkem spánku a jídla. „Ženská, a to se takhle chceš ukázat všem? Akorát přijdu o patnáct zlatých. Vsadila jsem na tebe, že to dáš, ale asi špatná volba,“ červenovlasá servalí dívka si neodpustila kousavou poznámku. „Lenne!“ starší muž s loutnou na zádech okřikl hybridí dívku a začal se také věnovat vyčerpané Arie, která vypadala, že se každou chvíli zhroutí. „Nespala jsem, nejedla jsem... NETRÉNOVALA JSEM!“ Aria vypadala, že se každou chvíli rozpláče. „Ale no tak, nemysli na to. Mysli na úspěch a na to, jak ho poté všichni společně zapijeme“ Mirabel se snažila Ariu uklidnit. „Ty to zapiješ ale jablečným džusem mladá dámo,“ bard nebyl z prohlášení Mirabel moc šťastný. Čarodějka si jen odfrkla a věnovala se znovu Arie. „Ascote, nech taky omladinu jednou žít,“ šťouchla Lenne loktem do barda, kterému se to samozřejmě stále nelíbilo. „Z-Za chvíli to začíná. M-Měli bychom jít,“ řekl rytíř a podržel vstupní dveře ostatním.
„Holka, řeknu ti to takhle. Není čeho se bát. I Cade to dal a to všichni víme, jaký je on strašpytel!“ Lenne vzala Ariu kolem ramen a věnovala škleb rytíři, který šel za nimi. „Co když to zkazím?“ Aria byla stále více rozrušená z toho, co bude či nebude. „Co když tohle, co když tamto... Ario prober se! Děláš jako bys viděla do budoucnosti!“ Lenne začala agresivně třást s dívkou v zeleném.

  Před branou do zkouškového kruhu se Aria rozloučila se svými přáteli a rozklepanýma rukama otevřela bránu. I přes to, že věděla, že ji budou sledovat a podporovat její nejbližší. Procházela dlouhou chodbou, ve které ještě měla čas urovnat si myšlenky. V rukou dřímala luk a občas se zhluboka nadechla. „Bude to v pohodě... Budu dělat to, co dělám vždycky...“ jenže s těmito slovy si vzpomněla na všechny pokažené chvilky během jejích aktivit. „Moc mi nepomáháš mozku. Přesně jako Lenne,“ uchechtla se nad svým vtipem. Brzy již stála u druhé brány, za kterou bylo místo, kde Aria měla konat svou zkoušku. Přitiskla se ke dveřím a čekala, až její strach vystřídá odvaha. I když vypadala jako živá mrtvola, stále věřila v to, že se alespoň ukáže svými dovednostmi. Znovu zatlačila na dveře a její obličej políbila zlatá sluneční záře. Znovu se hluboce nadechla a vydechla. Ocitla se v menším koloseu, obklopena dobrodruhy, mezi kterými seděli i její přátelé a rodiče.

  „Dnes jsme se tu sešli, abychom uzřeli zkoušku dcery Lothavského kováře. Zkoušku, která z Arii Falone udělá  zkušenou lučištnici a dovolí jí mnohé, co do dneška pro ni bylo nemožné! Dnes projde třemi disciplínami, kterými prokáže, že si svůj nový titul dobrodruha zaslouží! A je zde! Aria Falone!“ mezi diváky se rozléhal potlesk ale i bučení od starých lidí. Aria nikdy nepochopila řeči těchto lidí. Neviděli v ní nic dobrého. Pomlouvali jí a rýpali do ní. Jen proto, že věřili, že Aria je prokletá jistým hybridem z džungle, se kterou vesnice Lothav hraničila. Věřili kvůli jejímu neobvyklému vzhledu a častým snům o hadech, které začaly sice nedávno, ale nezdálo se jí už nic jiného. Aria si ale jejich bučení nevšímala a pomalým krokem šla doprostřed arény, ve stresu z toho, jak se bude zkouška vyvíjet. Byla ve středu. Luk měla připravený a jen čekala, jaká bude první zkouška. „První je vždy nejjednodušší. Prosím čaroděje o iluzi lesa!“ na pokyn poradatele v aréně vznikl les s různými překážkami v podobě spadlých stromů, či jezírek nebo jiných těžce zdolatelných předmetů. „O lučištnících se ví, že jsou mrštní. To nám Aria potvrdí tím, že do časového limitu získá všechny praporky, které jsou rozmístěny po dráze... Praporků je pět, máš na to dvacet minut Ario,“ pořadatel se povýšeně usmál a na jeho pokyn zazněly trumpety signalizující start první diciplíny.

  Aria byla zprvu zmatená. I když se jednalo o iluzi, měla problém se zorientovat v novém prostředí. Čas utíkal ale ona ne. Zmatená hledala praporky pouze pohledem. „To snad ne“ řekla si sama pro sebe. Ale i tak se rozeběhla. Nevěděla kam, stále doufala, že najde něco po cestě. Její nepozornost ji poslala do kmene, který jí posloužil jako skluzavka. Praštila se nejméně dvakrát do hlavy, když to s ní uvnitř kmene házelo, ale její bolest poté utišil praporek, který se jí otíral o hlavu. „Hele, mám první!“ vykřikla radostně a praporek utrhla. I přes vystřelující bolest v hlavě běžela dál a snažila se najít zbylé praporky. V křoví, kde se nacházel druhý, si Aria roztrhla svou milovanou zelenou košili. „To je den!“ zakřičela naštvaně a pohladila trhlinu na rukávu. Aby toho pro ni nebylo málo, kvůli třetímu praporku málem uvízla pod kořenem stromu, a kvůli čtvrtému si málem zlomila nohu, když uklouzla v blátě. Praštila rukou o zem, když ležela v mazlavém a páchnoucím bahně. Zbýval patý praporek, který visel na větvi vysokého dubu. Nebylo možné aby se tam Aria v jejím stavu dostala včas. Zbývaly jí poslední dvě minuty. Bolest v noze se snažila ignorovat stejně jako bolest v hlavě, ale s každým došlapem jí tělem projel bolestivý šok. Stěží se vydrápala do koruny menšího stromů, který byl pod velkým dubem. Ztěžka dýchala. Poslední praporek byl na dosah. Ale ani na špičkách ho Aria nemohla chytit mezi prsty. Zbývalo deset vteřin. Nechtěla skončit kvůli své nemotornosti hned v první disciplíně. Nevzdala to. Odrazila se od větve, šílená bolest jí projela nohou až do celého těla. Zbývaly tři vteřiny. Natáhla znovu prsty po praporku. Trumpeta zazněla přesně ve chvíli, kdy konečně měla mezi prsty červenou stužku. Pociťovala radost a klid. Ale tyto pocity ihned vystřídal strach a stres, když si uvědomila, že padá do prázdna. Nevěděla co dělat. Mohla pouze křičet. Ale zachránila ji hladká látka natažená pod stromem. Spadla rovnou do měkkých nosítek. Vydechla, jako kdyby jí měla utéct duše z těla. „Není čas na odpočinek. Musíme Vás ošetřit před druhou disciplínou!“ vykřikla čarodějka v bílém, která držela nosítka stejně jako její kolegyně.

  „BYLO MI PŘÍJEMNĚJŠÍ SI TU NOHU SKORO ZLOMIT!“ křičela Aria na ošetřovně, když jí jedna z bíle oděných čardejnic léčila zraněnou nohu. „Prosím Vás, nevrťte se tak. Je to pak mnohem těžší pro mne a bolestivější pro Vás“ řekla čarodějka a držela Ariinu nohu mezitím co sesílala léčivá kouzla. „Nemohli vás na tý škole naučit jak správně léčit!? A BEZ BOLESTI!?“ Aria vrhala vražedné pohledy na její ošetřovatelku. Ta jen kývla na druhou, která byla ve stejném bílém oděvu a najednou se Arie udělalo temno před očima.

  „Strasně to bolí!“ ležela na zemi. Ale bolest nepociťovala jen v noze. Probíjela jí celým tělem. Neviděla nic. Ležela v nějaké horké kaluži. Ale její tělo bylo velmi chladné. Pouze v otevřené dlani cítila teplo a sílu.
 
  „A máme tu zpět naší vyvolenou! Doufám že zdravou a odpočatou!“ Aria znovu stála uprostřed arény, stále trochu mimo z jejího léčení. „A druhou disciplínou je...! Sestřelit co nejvíce terčů!“ „no to by šlo-“ „po slepu! A samozřejmě, že terče nebudou stát na místě. Prosím o iluze terčů!“ na pokyn pořadatele se v aréně zjevily terče, různě rozmístěné. Aria jen nevěřícně sledovala vše, co se děje kolem ní. „To snad nemyslí vážně...“ pomalu si zavázala oči a připravila si svůj luk. „Co nejvíce bodů za pět minut!“ znovu zazněla trumpeta a terče se daly do pohybu. Aria byla obklopena různými zvuky dřeva, jak do sebe naráží nebo se jinak pohybují. Znovu nevěděla, jak se zorientovat v tomto novém prostředí. Bála se udělat krok kamkoliv, protože věděla, že by určitě ztratila rovnováhu. „Na tohle mě nikdo nepřipravil!“ natáhla tětivu a vystřelila neznámo kam.

  „Hele Lenne, to vypadá, že vyhraju tvý prachy,“ zazubil se mladík na servalí dívku, jenže to se mu vymstilo v podobě pěsti Lenne v jeho obličeji. „Jestě něco?“ zeptala se Lenne s vážným tónem v hlase. Mladík se chytil za nos a stáhl se zpět na své místo. „Věřit, fandit a nepatlat se s idioty“ prohlásila Mirabel a plácla si s Lenne.

  Aria stále střílela do neznáma. Zvuky dřeva byly stále potlačovány zvuky z publika. Nemohla se soustředit na to, kam má střílet. Občas ucítila ránu do těla tupým předmětem, což bylo pohybující se dřevo, které mělo představovat nepřítele. Stále zmatená střílela kam se dalo a co se dalo, dokud znovu nezazněl zvuk trumpety signalizující konec další disciplíny. Sundala šátek z očí a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nemohla najít šípy, které by byly zabodnuty v terčích. Pouze dva šípy, které byly přímo ve středu dvou terčů. Jeden rytíř procházel celou arénu a hledal více terčů, ve kterých byly šípy. Ale vrátil se se špatnou zprávou pro Ariu. Celé publikum ztichlo a zůstalo v šoku.

  „Bohužel pro Vás Ario. Nedosáhla jste minimálního počtu bodů a tím zkouška kon-“

  „Tak počkat!“ bard Ascot vběhl do arény a pohnul s jedním terčem.

______________
OMG OMG CO SE STALO? MRTVOLA VYDÁVÁ PŘÍBĚH!? NO NEKECEEEEJ!
Takže nevím kdy, kde, jak a proč mě tento příběh napadl ale všichni víme jak to asi skončí: Nedopíšu ho. Ale pozor! Jde o první příběh, kdy si dokonce všechno sepisuji takže to vypadá nadějně, že bych to konečně dotáhla do konce! Zatím je to jen první kapitola ale doufám že se vám zatím líbila 🐍

Lásku a trpělivost, pokud tu zůstanete na další kapitoly