„Říkala jsi, že se vrátíš... Kde jsi? Nikdy jsi mi nelhala... Pořád čekám...“ Muž se skácel k zemi a přitáhl si cosi zlatého k sobě. Se slzami v očích předjížděl rukou po zlaté věci. Bylo to to jediné, co mu po ní zůstalo.

_______________________________________

„Vůbec vám to nepřijde divný, že je najednou mistr s dýkou? Lenne, vždyť jsi jí ty učila s ní zacházet a sama víš, že to s ní byl vždy problém.“ Mirabel pozorovala Ariu, jak bojuje se stíny. „Něco na tom bude holka. Aria už dostala tak čtvrtou ránu ale stále stojí a bojuje.“ Ascot přikývl.

Proč byli v lese? Les měl být přeci chráněný čaroději z říše lidí. Jak se jim podařilo projít? A kde jsou lidé s pomocí?

Ti vojáci byli něčím posílení. Posedlí. Musela se jich zbavit co nejdříve, jinak by napadli i ostatní národy žijící za lesem. Skočila po vojákovi a podřízla mu krk. Musela ho zabít, nebylo mu již pomoci. Mrštně se vyhýbala jiným vojákům, jako kdyby neměla lidské nohy ale něco mnohem ohebnějšího. Ale jedné ráně se nestihla vyhnout.

Rána do obličeje od silného stínu jí vytrhla z divné situace, kterou právě viděla. Chvíli stála na místě, probírala se ze všeho, co se právě stalo. Pomalu vzala svůj luk a šíp. Z té rány na chvíli přestala ovládat své tělo, které bylo už tak oslabené z předešlých útoků.
Měla problém natáhnout tětivu, obě ruce se jí klepaly, když na ně vyvíjela takovou sílu. Cítila jak jí praskalo rameno ale tětivu neopouštěla, dokud ji nenatáhla úplně. A konečně pocítila úlevu v celém těle, když tětivu pustila.

Šíp se zabodl stínu do hlavy a společně s ním Aria padla k zemi.

Stála na balkoně a hleděla na obrovský prales. Jako kdyby se před chvílí nic nestalo. Slyšela zvuky z blízké vesnice, dětský smích, pláč a všechno možné. Bujela životem. Podívala se dolů z balkonu, kde stál vysoký muž v černém odhalujícím oděvu. S úsměvem jí zamával a pouze zvolal: „Miláčku.“

„Je mrtvá?“ „N-Nestraš...“ „Já jsem jen realista. Vidíš že se nehýbe.“ „Lenne? Prosím dneska už fakt mlč.“

Aria se probudila a prudce se posadila. „Žiju! Žiju! Lenne nech mi moje věci!“ Snažila se popadnout dech. Mirabel ji chytla za ruku a uklidňovala ji. „Vítej zpátky. Léčitelkám to trvalo docela dlouho než tě přivedly k sobě.“ Ascot se usmál a pohladil Ariu po zádech. Cade hledal slova ale neúspěšně, proto ji jen lehce objal. Jeho rytířské brnění ji sice nepohodlně mačkalo, ale neměla sílu si stěžovat, pouze ho jednou rukou objala nazpět kolem krku. Když se uklidnila, začala vnímat venkovní křik. Ale už to nebyl ten protestní jako v aréně. Byl to křik plný radosti a podpory. „Hele, co se tam venku děje?“ Aria se odtáhla od ostatních a pomalu vstala z lůžka a pomalým krokem došla k oknu. Podívala se ven na radostný dav složený převážně z dobrodruhů. „Chtěli jsme počkat až ti bude mnohem lépe, ale tak tady to máš. Vedla sis dobře holka. Gratulujeme.“ Ascot začal nadšeně tleskat a loktem dloubnul do Lenne, ať se k němu přidá také I s ostatními. Arie se zrodily jiskřičky štěstí v očích a rychle otevřela okno.

„Jedna z nás! Jedna z nás!“ Pokřik plný radosti se rozléhal po celé zahradě nemocnice. V davu viděla pekařku, matku Lenne, jak skáče radostí nebo své rodiče, jak mávali s kusem látky, na které bylo napsáno "Aria je nejlepší". „Je to pravda? Vážně jsem udělala zkoušku?“ Nevěřícně se podívala na své přátele. „J-Jsi dobrá.“ Cade jí ukázal palec nahoru. Aria začala štěstím plakat a Mirabel ji objala. „Nebýt toho povyku, tak teď sedíme v hospodě a sledujeme tě, jak do sebe leješ už aspoň desáté pivo, abys zapomněla na tu bídu.“ Lenne se zazubila ale za její slova ji nečekalo nic jiného než pohlavek od Ascota. Lenne si jen bolestně chytla hlavu a rozzuřená se podívala na Ascota vražedným pohledem. „Občas si říkám, že se v pozici našeho "otce" velmi vyžíváš.“ Ascot znovu natáhl ruku ale Lenne už ucukla, když viděla, že ji to samé čeká znova. „Počkej, Lenne má pravdu“ Aria se odtáhla od Mirabel a setřela slzy ze své tváře „je pravda, že jsem vám nejvíce vděčná ale... Co to sakra mělo být!? Já... já vám fakt děkuju, ale sakra, teď mám teda dobrou pověst po městě... Chudák táta, nejlepší kovář u nás a teď se s ním potáhne den mojí zkoušky? To jste to-“ Lenne přerušila Ariu a vzala ji kolem ramen. „Podívej se znova ven. Myslíš si, by tu byli za tebou, kdyby jim ten cirkus tak vadil? Podívej se pořádně. Oslavují příchod nového dobrodruha do našich řad. Tak se jen opři a užívej si úspěch.“ Lenne poté Ariu po svém proslovu silně poplácala po zádech, až z toho Aria začala kuckat. „A večer, jen když ti bude lépe samozřejmě, to půjdeme zapít!“ Mirabel radostně vykřikla ale ubrala na hlasitosti, když si Ascot odkašlal, aby upozornil Mirabel o jejím chování. „Jooo, jablečný džus pro mě...“

𓆗𓆗

„M-mohli jsme přijít zítra večer... J-jsi v-vůbec v pořádku?“ Cade přidržel Arie židli a počkal než jí zasunul pod její nohy. „Buď v klidu strašpytlíku. Léčitelky odvedly skvělou práci, cítím se lépe než kdy jindy.“ Aria se usmála a poplácala ho po ruce. Všichni její přátelé a rodina usedli za velký stůl a každý z nich uchopil svůj pohár s pitím. Kovář vstal z místa a zvedl pohár nad hlavu. „Na naši dceru, která dnes vstoupila do světa dobrodruhů a bude nám tím dělat jen a jen radost!“ Všichni radostně zvolali „na Ariu!“ a ťukli si poháry. Aria se s radostí a hrdostí dívala na její rodinu. Cade sebral dost odvahy a sundal si svou helmu, kterou neustále nosil, aby zakryl svou zjizvenou polovinu obličeje a Lenne na něj hned začala dorážet tak jako vždy, když byli všichni pohromadě v hospodě. Starší servalí pekařka přišla k Arie a dala jí dort plný lesního ovoce s úsměvem „Menší pozornost.“ a vrátila se zpět ke švadleně a pokračovaly v konverzaci o obchodech. Kovář si dával páku s otcem Cadea a hrdě se na něj podíval vždy, když nad ním vyhrál. Ascot, již pod vlivem vína si dal na večer těžký úkol. Najít si novou manželku a to mezi barmankami. Každý měl na večer zábavu, a to Aria s radostí sledovala.

Mirabel přišla k Arie, která už za tu dobu také měla několikáté pivo v sobě a vzala ji kolem ramen. Aria se na ni podívala s  rošťáckým výrazem a nabídla jí svůj pohár „rychle dokud Ascot nekouká“ a ušklíbla se. „Možná potom. Můžeš na slovíčko?“ Mirabel nebyla v tak veselé náladě a dívala se na ni s vážným pohledem. I přes velké množství alkoholu v krvi, Aria pochopila, že asi půjde o vážnou věc a snažila se soustředit na jejich situaci. Mirabel vytáhla svou nejlepší kamarádku ven a posadila ji na sud vedle hospody. Aria hluboce nasála čerstvý vzduch do sebe a spokojeně vydechla. „Můžeš mluvit.“ Usmála se na Mirabel.

„Jak dlouho se známe?“ „No... Celý tvůj život? Pamatuji si jak tě Ascot jako miminko přinesl do kovárny a doufal v to, že mu táta poradí jak se postarat o sirotka...“ Aria se uchechtla. „Zvláštní, jak si to stále pamatuješ. Byly ti necelé čtyři roky? Ascot u vašich hledal podporu, protože věděl, že tohle máme společné. Nalezenci.“ Mirabel se podívala na noční oblohu. „Ale nechtěla jsem rozebírat tohle... Chci tím říct, že my dvě jsme si tak blízké, že jedna na druhé poznáme, když je něco špatně.“ Mirabel se znovu vážně podívala na Ariu. „Jo, ty myslíš ten dnešek? No taky mi to nepřijde fér, mohla jsem to zkusit na druhý-“ „Nejde mi o ten povyk a co nebylo fér. Jde mi o poslední disciplínu. Upřímně, pokud jde o souboj čistě s dýkou na blízko... Jsi v tom úplný poleno. Ale tohle? Uvědomuješ si vůbec co jsi dělala? Jasně, nepřijde mi to fér, že jsi používala luk a šípy minimálně ale o to nejde. Tohle bylo vlastně mistrovské zacházení s tou dýkou. A teď se tě zeptám narovinu... Co se v tu chvíli dělo?“ Aria se zahanbeně podívala do země po tom, co si Mirabel vyslechla. „Já... Já nevím...“ „Ario...“ „Opravdu nevím, vlastně já viděla ten souboj, ale nepřišlo mi to jako zkouška. Cítila jsem, že jde o něco horšího-“ „Ario... Byla to zase vize? Byl to... Někdo jiný než ty?“ Mirabel ji chytla za ruku a podívala se jí do očí. „Ty stavy... Od kdy je máš?“ Aria se zamýšlela nad otázkou. „Myslím si... Mám pocit že s dvacátými narozeninami to přišlo. Takže už to bude skoro rok co se mi tohle děje.“ Mirabel jen přikývla. „Hadi?“ „Stále hadi... Ale dříve to byly jen nesmyslné sny o bílých hadech, ale teprve před měsícem jsem začala mít i tyhle divné vize. Jako kdybych žila jiný život...“ Aria se rozesmutněla. „Hele, kdykoliv budeš potřebovat, řekni mi, a můžeme se v tom konečně začít pitvat víc, dobře? Vždyť víš že-“ Mirabel přerušilo rozražení dveří.

„Ty zmetku! Mojí maminku nikdo za ocas tahat nebude!“ Lenne skočila po opilci a za ní skočil Cade, aby ty dva roztrhl. „D-dost! N-nechám vás zatknout o-oba dva!“ Cade se snažil Lenne odtrhnout od opilce ale za to ho Lenne švihla ocasem přes obličej. „To jsme zase skončili výborně.“ Mirabel povzdechla. „Alespoň někdo je tu po alkoholu v poho...dě...“ plácla se přes čelo když viděla Ariu, jak se přidala k nim a snažila se Cadeovi pomoct s Lenne. „Co kdybych tě já úplně stejně zatahala za pin-!“ Aria zakryla Lenne pusu „Pane bože, ty jsi horší než těžkej alkoholik!“ Aria protočila oči a společně s Cadem se jí podařilo dostat Lenne od opilce, který se poté zvedl a vystrašený zmizel do temných ulic Lothavu. „Děkuju...“ zašeptal Cade a držel Lenne na místě. „U-Užil jsem si to... A-Ale Lenne musí domů.. D-Dobrou noc holky.“ Cade celý rudý v obličeji se rozloučil a s Lenne šel směrem do čtvrti hybridů. Lenne zamávala oběma dívkám na rozloučenou také a s Cadem zmizela v temných ulicích města. „Co myslíš? Dáme si ještě něco a půjdeme?“ Aria se podívala na Mirabel, která jen přikývla a společně se vydaly zpět do hospody. „A můžu to pivo?“ Mirabel se zašklebila. „Klidně dvě na můj účet.“

Ráno celá parta seděla u stolu na základně dobrodruhů „Nový den, krásný den... Ale koho sakra napadlo se sejít hned další den po velké oslavě?“ Ascot se chytl za hlavu a skuhral bolestí. „Proč jsme se vlastně sešli? Myslela jsem, že dnes budeme jen odpočívat.“ Lenne byla ve stejné situaci jako Ascot. Šílená bolest hlavy a nevolnost. Cade, Mirabel a Aria se jim jen mohli smát. „Dobře, uděláme to rychle.“ Mirabel pohlédla na rytíře, který zpozorněl, doufajíc že alespoň on bude poslouchat. „Když už je Aria jednou z nás, co si myslíte o nějakém větším dobrodružství?“ Cade kýval hlavou na souhlas a jako jediný opravdu dával celou dobu pozor. „Jen můj návrh, ale do Yanoru bych ještě počkala. Šla bych na těžší výpravu, ať máme nějakou přípravu, než se do toho lesa vydáme. Stejně ani nemáme bariérové amulety a jeden stejně stojí moc zlatých...“ Cade znovu jako jediný kývl na to, co Mirabel řekla. Aria pouze nehybně seděla a pozorovala dění na základně a občas poslouchala monolog Mirabel. Z přemýšlení o ničem ji vytrhlo lusknutí prstů před očima. „Vyjádříš se i ty? Je to teď hlavně na tobě.“ Aria se zmateně podívala na čarodějku. „No... já asi souhlasím.“ Aria pokrčila rameny a vrátila se k záživným myšlenkám.

„Poslouchá mě tady vůbec někdo?“ Mirabel otráveně vzdychla a Cade jako jediný zvedl ruku. „Cade, ty stejně budeš souhlasit se vším, co teď řeknu, takže zítra jdeme-“ „Můžeme do Yanoru.“ Aria zvedla hlavu a skočila Mirabel do řeči. „Jak říkám, nikdo mě tu neposlouchá, takže zítra-“ „Počkej. Stačí nám jeden amulet a ty ho můžeš zduplikovat. Jasný, je to drahý, ale lepší než jich kupovat pět.“ Mirabel se na Ariu nevěřícně dívala. „Co je?“ Aria se zarazila. „M-Mirabel je pod zákonem č-čarodějů. N-Na akademii musela p-podepsat dohodu jedné m-magie. Duplicitní m-magii t-tedy nesmí používat za ž-žádných okolností. A a-amulety je zakázané k-kopírovat k-kvůli narušení magické r-rovnováhy v nich.“ Cade zašeptal. „A ty to víš, kamarádko. Kvůli tomuhle nepůjdu sedět a na zbavení magie.“ Mirabel se zamračila.

„Téda to je trapný. Né, že bych se teď do něčeho tak hrnula, ale my jsme pro průsery jak stvoření. Hlavně ty Mirabel. Nevypadáš na to, ale vždycky sis to tak užívala.“ Lenne si hodila nohy na stůl a na čelo si položila mokrý hadr. „Lenne, neozývej se. Celou dobu nic neříkáš a najednou jsi zase proti mně, když řeknu něco, co se ti najednou nelíbí. A hlavně, jít tam bez přípravy je prakticky sebevražda!“ Mirabel praštila rukou do stolu a vylekala tak všechny co kolem něj seděli. „Prostě ne. A i kdyby o tom nikdo nevěděl nic, časem by se na to přišlo kvůli potvrzení o koupi. Inspekci by vůbec nebylo podezřelé, že máme napsaný jen jeden amulet ale vlastníme jich pět a každý je i magicky nevyrovnaný. Yanor ne, a tečka!“ Bruneta naštvaně vydechla a opřela se o stůl. Aria se smířila s rozhodnutím Mirabel a položila hlavu na stůl. Ale Lenne vstala ze židle a pokračovala v protestech i přes silnou bolest hlavy. „Co je u tebe příprava na Yanor? V okolí Ereli ani Prilithu není nic, co by nás na ten les ani na země za ním připravilo... V tom je ale i ta zábava, to dobrodružství! Prostě to neznámé, to nebezpečí... To je naše vášeň, nebo už ne?“ Lenne si dala ruce v bok, ocasem mrskala ze strany na stranu, hrdá na svůj proslov, doufajíc, že to s brunetou nějak hne. „Tohle nemá cenu. Víte vy co? Jestli půjdete spáchat něco takového, nepočítejte se mnou ani s tím, že se vás pak zastanu. Je vám to jasný?“ Mirabel se také zvedla ale byla připravená odejít. „Nedonutíte mě tam!“

𓆗𓆗

„Vůbec nevím co tu dělám, a hlavně z toho mám blbej pocit...“ Čarodějka neustále komentovala pokus její party o odcizení alespoň jednoho bariérového amuletu, který jim měl umožnit průchod do hybridího lesa. Ruce se jí klepaly, když držela Lenne, která se snažila dostat do okna zamčeného obchodu. Ascot a Cade drželi stráž u uličky a byli připraveni kdykoliv oznámit blížící se nebezpečí. Aria pomáhala Mirabel držet hybridí zlodějku. „Nemel a drž! Klepeš se a já mám problém se tam pak dostat“ Lenne Mirabel okřikla a pohledem se vrátila k oknu, které se snažila bez poškození otevřít. Ušklíbla se, když slyšela to potřebné cvaknutí, které naznačovalo, že okno bylo konečně otevřené.

„Mirabel, jdu do baráku“ šeptla Lenne a vlezla do okna. Na podlahu dopadla předními tlapkami. Její zvířecí podoba jí umožnila pohybovat se po prázdném a temném obchodě rychle a tiše. Plížila se mezi regály s různými lektvary, hračkami, módními doplňky, dokonce i mezi regály se zbraněmi, na které bylo potřeba speciální povolení aby je mohl obchodník prodávat. Její servalí hlava po chvíli vykoukla z okna a shlédla na dívky pod oknem. „Nemůžu je najít“ Lenne povzdechla. „Musí tam být, ještě včera jsem tam alespoň jeden viděla. Podívala ses pořádně?“ Aria si stoupla na špičky, aby Lenne mohla lépe slyšet její šepot. „Jo, ale taky si to dneska někdo mohl koupit. Kde jsi ho viděla?“ Místo toho aby Aria odpověděla na otázku, ohnula Mirabel a stoupla si na její záda. „Hej! Okamžitě slez dolů!“ Mirabel nebyla nadšená z toho, jak jí Aria šlapala na zádech. Lučištnice se chytla rámu okna a vyhoupla se nahoru a rovnou do obchodu.

„Není tohle vzrušující?“ Lenne se uchechtla. „Skrč se, ať tě nikdo nevidí v oknech. Sice je tu tma jak v pytli ale občas je sem dobře vidět“ Lenne upozornila Ariu a prohledávala regály. Aria se k ní připojila a opatrně posouvala zboží, aby viděla lépe na jiný obsah poliček. Měla strach ale zároveň cítila divný pocit, že si tohle celé vlastně užívala. Povzdechla si, když stále nenašla to, pro co přišli. Lenne si zklamaná sedla na židli za pultem a zamyslela se. „Pořád nic?“ Ariina vykoukla mezerou mezi lektvary. „Ne. Ale nechci se vrátit s prázdnou. A taky mě zajímá co je ten prodavač zač. Hele, pojď mu prohledat stůl“ Lenne seskočila z židle a strčila dráp do zámku v šuplíku. Aria přiběhla a nevěřícně na zlodějku pohlédla. „To nemyslíš vážně“ zakroutila hlavou a pozorovala Lenne, jak se snaží dostat do jednoho ze šuplíků. Lenne stále kroutila packou a cloumala s celým stolem. Konečně se jí podařilo šuplík otevřít a radostí zajásala. „Tak tady je schováváš ty parchante jeden!“ V šuplíku bylo nejméně deset modrých amuletů na zlatých řetízcích. Aria znovu zklamaně vzdychla. „Ale on prodává šunty“ Aria jeden amulet vzala do ruky a prohlédla si ho. „Vsadím se, že ani to neprodává na smlouvy“ vrátila amulet zpátky. Podívala se se smutkem na Lenne a hlavou naznčila, že mohou odejít. Lenne chtěla protestovat a vzít z obchodu alespoň jednu věc, ale sama uznala, že by opravdu měly odejít. Aria se vrátila k oknu a podívala se stejným pohledem na Mirabel.

„Jak jako že tam není? Cítím jeho přítomnost silněji, po tom, co jste to otevřely“ Mirabel se nevěřícně podívala na Ariu, která jen pokrčila rameny. „Cade, pojď sem, potřebuju stoličku“ čarodějka si zavolala rytíře aby jí pomohl dostat se také do okna. Aria chytla Mirabel za ruce a vytáhla ji nahoru. Čarodějka přišla ke stolu a sedla si k šuplíku. „Samý padělky. Ale jeden pravého tu opravdu má. Je mezi nima. Dejte mi chvilku a já vám ho najdu“ Mirabel brala jeden amulet po druhém a soustředila se na toky magie v každém z nich. „H-holky, přidejte. T-tohle je špatný...“ Všechny tři se zhrozily když slyšely Cadeovo upozornění. Mirabel se stále prohrabávala v amuletech a snažila se najít ten pravý. Usmála se, když ho konečně chytla. Chtěla ho vytáhnout, ale řetízek se zamotal do jiných, což jí akorát přitížilo. „To si děláš srandu!“ Aria zaklela a začala amulety rozmotávat. Lenne vyskočila na stůl a rychle se otočila zpátky. „Ježiš, dělejte!“ Lenne seskočila dolů, aby se rychle ukryla. Mirabel táhla za zaseklý amulet, čímž akorát více utahovala uzle, které se v řetízcích tvořily. Aria se stále snažila rozvazovat uzle, ale to tahání jí to akorát vše zhoršovalo. Pravý amulet se ale naštěstí uvolňoval a skoro už byl ve vlastnictví dobrodruhů. Ale to už ve dveřích cvakl zámek, a dveře se otevřely dokořán.

_____________________
Víte jak vypadá "zítra"? Nějak takhle.
Nebudu říkat bohužel, protože konečně se mi podařilo najít práci, a já jsem za to ráda. Jenže to znamená omezený čas na telefonu, a po práci opravdu nemyslím na to, že první zapnu Wattpad a jdu hned psát dál. Naštěstí to neznamená, že tahle knížka po třech kapitolách končí, jen bohužel, to bude horší než teď s tím vydáváním.

No, a moje otázky na konec teď jsou:

Jak se vám příběh líbí?

Co se vám na něm líbí?

Co se vám naopak nelíbí?

Co byste změnili?

Která postava se vám zatím líbí?

A která ne?

Co byste na nich změnili?

Ocenili byste bonusové kapitoly typu: Něco o postavách a jejich životní příběhy? (Do kterých zahrnu i vedlejší postavy samozřejmě)

Pokud jste tohle přečetli do konce a popřípadě odpověděli i na otázky, LÁSKU VÁM VŠEM.

Budu ráda za každou radu a každý váš komentář i jen tak. Přeji hezký den a bůhví kdy zas!