Byl to teprve týden, kdy se dostala pryč z Azkabanu. Konečně se nadechla vzduchu, který nepáchl mořem. Už neměla zmrzlé ruce ani nohy a její dříve štíhlá, dnes skoro vyzáblá postava se již neskrývala pod neforemnými vězeňskými hadry. Měla na sobě upnutý černý živůtek, který obepínal její tělo, odhaloval paže i ramena a zvýrazňoval její poprsí. Ze živůtku klesala volná, rovně střižená sukně dlouhá až na zem, která však v přední části měla rozparek, jež mohl ve vhodnou chvíli odhalit její hladké, alabastrově bílé stehno. Lýtka jí objímalo šněrování střevíců bez podpatku. Seděla na svém lůžku v pokoji v Malfoy Manor a konečně se cítila znovu jako žena.

Její poklidný podvečer byl však narušen. Ucítila pronikavou bolest v levém předloktí a jen nepatrně sykla. Za léta služby si zvykla, že ji její pán volá často. A chtě nechtě si musela přiznat, že během pobytu v Azkabanu jí tato bolest scházela. Když už nemohla tísnivou samotu v chladné kobce vydržet, vždy si volání svého pána alespoň představovala.

Podívala se na svůj obraz v zrcadle a pousmála se. Roky v Azkabanu ji sice poznamenaly, ale stále se cítila být krásná. A byla žádaná. Nemohla si přát víc. Pálení v předloktí ji vytrhlo z myšlenek. Ach ano, její pán jen velmi nerad čekal. Rychle si uhladila šaty a pohodila svými hustými vlasy, které jí v drobných kudrlinkách spadaly na záda. Spěšnými kroky nedočkavě vyrazila ze své ložnice a poté ven z Malfoy Manor.

Na hranici chráněných pozemků vytasila svou hůlku, nemohla si dovolit riskovat. V dnešní době nemůžete vědět, jestli se v nejbližším křoví nekrčí špinavý bystrozor dychtící dostat odměnu za vaši hlavu. Neklidná doba... Už aby bylo po válce. Až ten polokrevný parchant Potter bude zničen, konečně se volně nadechne a snad bude i šťastná.

S tichým lupnutím se přemístila, aby zjistila, že se nachází na lesní mýtině uprostřed ničeho. A nikde nikdo. Pevněji sevřela hůlku a začala se pátravě rozhlížet. Její srdce splašeně bilo, snad se chystalo vyskočit z hrudi ven. Mohla to být past? Jak ale? Vždyť, kdo by dokázal rozpálit její Znamení? Určitě ji volal Pán zla. Ale proč je zrovna tady?

„Expelliarmus!" zaslechla za sebou, ale než stačila cokoli udělat nebo jenom vymyslet, vyletěla jí hůlka z ruky. Bellatrix se spěšně otočila směrem, kam viděla odlétnout hůlku, ale dříve než spatřila postavu, uslyšela další kletbu:

„Obscuro!" Přes oči měla najednou pásku a její panika vzrostla na maximum. Trhaně dýchala a napínala uši, aby rozeznala alespoň zvuky. Zkusmo chytila pásku, ale sama předem věděla, že snaha stáhnout ji je marná. A neslyšela vůbec nic, kromě jemného šumění větru, které jí ale připadalo hlasitější než hurikán. Snažila se vybavit si hlas, který pronesl ty dvě kletby, ale v hlavě jí vířilo tolik splašených myšlenek, že si nemohla vzpomenout.

Netušila, jak dlouho už tam stojí oslepená a bezbranná. Mohly to být vteřiny a stejně tak hodiny. Nevěděla, co se kolem ní děje, a její panika se nijak nemírnila. Nemohla tušit, že okolo ní krouží muž. Neslyšně bosýma nohama našlapuje do měkké trávy a dívá se na ni. Sleduje její rychlý dech a usmívá se nad jejím narůstajícím zoufalstvím. Ano, takhle ji má nejraději. Pokud není vyděšená, je až příliš sebevědomá a také toho moc namluví. Ale teď tu stojí tichá, vyděšená a je jenom jeho.

Zatajil dech a neslyšně se postavil za její záda. Vztáhl k ní pravou ruku a hbitě jí prsty obtočil kolem hrdla a jemně stisknul. Popadla ho za předloktí a sykla:

„NE! Pusť..."

Prsty na jejím krku trochu zesílily sevření a ona ucítila, jak se jí do citlivé kůže zarývají nehty útočníka. Naklonil se k jejímu uchu a chladně zašeptal:

„Nepustím. Nejsi v pozici, abys tu mohla rozkazovat!" Jemně se rty otřel o ušní lalůček. Bellatrix prudce vydechla a její panika se ještě zvýšila. Ten hlas nezněl moc lidsky. Nepoznávala ho. Bylo to něco mezi bubláním vody a syčením.

„Co chceš?" odsekla a doufala, že nebude znít vyděšeně. Měla přeci svou hrdost.

„Tebe," odpověděl stroze a byl rád, že ji oslepil. Mohl se uvolněně usmát. Ano, zase měl jednou situaci pevně pod kontrolou. Volnou rukou se dotkl jejího ramene a když sebou trhla, víc sevřel její hrdlo, hned ale zase povolil. Jenom jí chtěl připomenout, kdo tu velí.

„Nebraň se," zašeptal jí do ucha. „Stejně nemáš šanci. Nechci ti zbytečně ublížit. Ne víc, než bude nutné."

„Co ode mě chceš?" zeptala se a musela napnout všechny síly, aby její hlas zůstal pevný.

„To brzy poznáš," řekl s úšklebkem, který ale nemohla vidět.

Prsty obkreslil celou délku její paže a zastavil se na předloktí, kde stiskl její Znamení zla. Přesně věděl, kde je. Vždyť jej sám vryl do její kůže. Znovu se plně napjala, když ucítila, jak se její znamení začíná znovu zahřívat. Ucítila šanci. Znovu ji volá její pán. Napjala síly a zkusila se přemístit. Ale nic se nestalo. Nedokázala to.

„Ale, ale... tak ty bys ráda utekla? No, to jsi mě nepotěšila, má milá," každé slovo vyslovoval pečlivě a pomalu. Co jeho slovo, to její prudký nádech. Přes její rameno sledoval, jak se jí prudce zvedá hrudník. Pustil paži a položil dlaň těsně pod její oblá prsa a palcem překryl hrudní kost. Na malou chvíli přestala dýchat. Prudce ji přitáhl těsně k sobě a ona mohla cítit jeho srdce. Bilo klidně, možná až příliš. Jaký kontrast oproti jejímu, které splašeně poletovalo v hrudi ze strany na stranu, ne a ne se uklidnit.

„Tak už víš, co chci?" zašeptal a tentokrát ji do ušního lalůčku jemně kousnul. Kousnutí skrz ní projelo jako tlaková vlna. Díky ztrátě zraku byly její ostatní smysly velmi zostřené.

„Nerozumím," zašeptala a doufala, že se jí tohle všechno jenom zdá.

„Snad si nemám myslet, že jsi hloupá..." šeptal jí do ucha onen tajemný hlas.

„Jsem vdaná," zkusila poslední možnost.

„Pokud je to problém, ještě dnes můžeš být vdova," odpověděl hlas za ní rázně. Přejel rukou z její bránice výš a stiskl její ňadro. Tiše zasténala.

„Můj pane..." vydechla.

„Že ti to ale trvalo, Bello," odpověděl již svým přirozeným hlasem. Pustil její krk a otočil ji čelem k sobě. Z jejích očí zmizela páska a v poutku na opasku se objevila hůlka. Usmála se a její temné oči se setkaly s jeho rudě planoucími zorničkami. Pootevřela ústa a tím ho pozvala dál. Chytil ji kolem pasu, přitáhl k sobě a hladově políbil. Rychlými pohyby jazykem plenil její ústa a ona mu oběma rukama svírala ramena, plně mu vycházela vstříc. Nechtěla za žádnou cenu připustit, aby tahle chvíle někdy skončila. Kyslík se stal vzácným. Na krátko se od sebe odtrhli.

„Chci víc..." zakňourala a toužebně se na něj podívala.

„Tady ale rozhoduje to, co chci já," zpražil ji pohledem. Bella se neubránila a zatvářila se ublíženě. Bylo by od něj obzvlášť kruté, kdyby odešel od rozdělané ... práce.

„A já nechci víc!" zadíval se na ní povýšeně a sledoval zoufalství v jejích očích. A taky touhu. „Já chci všechno!" dodal vítězně a znovu spojil jejich ústa ve žhavém polibku.

Na malou chvíli se ho pustila a položila se do měkké trávy pod sebou. Dychtivě pohlédla vzhůru. Nad ní se skláněl Pán zla. Sehnul se k ní a zadíval se jí do očí. V jeho očích viděla žár a jeho ruce zkoumaly každý kousek jejího těla. Využil rozparku a vklouzl rukou pod její sukni, kde prsty pevně sevřel její stehno. Rychle a hlasitě pod ním dýchala, oči upřené na něj v toužebném očekávání.

„Prosím!" vydechla proti jeho ústům a on ji umlčel polibkem. Nenechal se dlouho pobízet. Vyhrnul jí sukni a stáhl kalhotky. Sám byl vzrušený na nejvyšší míru. Rukou vklouzl pod její bedra a pronikl do ní. Svět se s ní zatočil. Zavřela oči a nechala se unášet divokou touhou. Tvrdě do ní přirážel a ona mu ochotně vycházela vstříc. Svíjela se pod ním jako úhoř a on si vychutnával pocit plné kontroly.

„Otevři oči," řekl chraplavě. Ihned ho poslechla a jen, co se jejich pohledy setkaly, vnikl do její mysli. Zmítaly jí dva protichůdné pocity. Spalující vášeň se přela s bolestivým vpádem do hlavy. Všechny její myšlenky patřily jemu. Uviděl touhu, poslušnost, oddanost. Byl spokojen. Opustil její mysl a naposledy prudce přirazil. Prohnula se v mohutném vrcholu rozkoše a potom klesla a snažila se zklidnit svůj dech. Doufala, že se zhroutí na ni a nechá ji pocítit ještě chvíli svoji blízkost. Ale ne. Ještě, než dopadla zpět do trávy, se přemístil.

Chvíli ležela v trávě a odpočívala. Cítila se nanejvýš spokojená. Uspokojená. Když se její dech zklidnil, přeběhl jí přes mysl stín. Proč se hned vypařil? Že by s ní nebyl spokojen? Dostala strach. Kdyby snad nebyla dost dobrá, mohlo by to pro ni mít nepříjemné důsledky. Nebála se ani tak mučení, jako ztráty postavení v jeho nejužším kruhu. Byla tam jedinou ženou. A co kdyby ji nahradila jiná? A nejen coby jeho pobočnici...

Nechtěla na to ani pomyslet. Pomalu se zvedla a automaticky si uhladila sukni. Sjela rukou k poutku a sevřela pevně hůlku, žádné riskování. Zatím se okolo úplně setmělo. S tichým lupnutím se přemístila k Malfoy Manor a zamířila rovnou do svého pokoje. Na uválené trávě zůstaly ležet opuštěné černé kalhotky - malá připomínka toho, co se zde před malou chvílí odehrálo.

Když vešla do ložnice, chystala se jít rovnou do sprchy. Její pohled ale upoutala postel. Na úhledně složené dece ležela černá truhlička. Nedůvěřivě si ji prohlédla, napřáhla hůlku a poté truhličku otevřela. Ležela v ní malá lahvička s brčálově zeleným obsahem a přivěšeným lístkem. A také několik rostlin svázaných černou stužkou.

„Nemysli si, že tě uvolním ze služby..." stálo na lístku. Ihned jí došel význam těch slov. Vyjmula zátku a neochotně do sebe vyklopila obsah lahvičky. Nemohla přeci neposlechnout jasný rozkaz.

„Zatracenej Snape!" zamumlala. „Si říká Mistr lektvarů a neumí tomuhle dryáku vylepšit chuť." Ještě jednou se ušklíbla a začala se zajímat o svazek rostlin. Snad jí neposílá přísady, aby si příště připravila „Lektvar po" sama? Ne. Tohle nejsou přísady.

V malém svazku viděla tři větvičky, dvě kvítka a jakýsi list. Větvičku stříbrného smrku a kvetoucí větvičku střemchy poznala hned. Ta třetí na sobě měla listy, pravděpodobně byla z ovocného stromu. Poznala bezpečně vlčí mák, ale s drobným bílým kvítkem byla bezradná. A list jí také nebyl povědomý. Určitě už ho někdy viděla, ale neuměla si ho nikam zařadit.

Pochopila, že to má být vzkaz. Jak mu ale má porozumět? Byl to vzkaz od Pána zla a byl pro ni. Musí na to přijít. Sedla si na postel, odhrnula si z čela pramen černých vlasů a frustrovaně vydechla. Jak má poznat význam, když nemá tušení, co je to za rostliny?

„Rubby!" vyštěkla a tvrdým pohledem probodla skřítka, který se před ní ihned objevil.

„Co paní poroučí?" uklonil se skřítek až k zemi a bedlivě ji při tom pozoroval svýma obrovskýma očima.

„Sežeň mi Snapea! Chci, aby hned přišel!" vyštěkla rozkaz.

„Jak paní poroučí," uklonil se skřítek ještě hlouběji a hned zmizel vyplnit její přání.

Pak se zamyslela nad svým trochu unáhleným rozhodnutím. Nenapadl ji nikdo jiný, kdo by mohl určit tyto rostliny. Bylinkáři v řadách Smrtijedů nebyli a lektvarista se zdál být dostatečně kompetentní. Ale byl to ten slizký Snape, na kterého byla vždy alergická. A navíc... Pán zla jí evidentně poslal velice nenápadný vzkaz. Co když má jeho význam znát jenom ona? Odložila svazek, zhroutila se do polštářů a skryla si tvář v dlaních. Jak jen tohle dopadne?