Minerva seděla v křesle a třela si kořen nosu. Na pohovce naproti ní seděl Harry se svými dvěma nejlepšími přáteli. Ředitel dlel za svým stolem a podle šustění pozlátka si cpal do pusy už šestý citrónový bonbón. Severus se opíral o krbovou římsu a dával svým pohledem jasně najevo, jak je pro něj tato schůzka obtěžující. Potter na ně už nějakou dobu bezvýsledně syčel Merlin-ví-co a nikam to nevedlo.

Harry se cítil stejně frustrovaně a zbytečně, jako když se o totéž pokoušel večer po schůzi s Ronem. Teď tu s nimi byli ještě další čtyři lidé, ale snaha byla stejně marná. Nejprve zkoušel mluvit na jednotlivé lidi osobně. Oslovoval je jejich jmény v hadím jazyce, potom je zkoušel z legrace urážet. Co kdyby se někdo chytil alespoň na tón hlasu? Ale nic. Alespoň tak mohl Snapeovi říct, že je umaštěný, zamindrákovaný, sklepní netopýr a nic se mu nemohlo stát. Nakonec už ho marné pokusy přestaly bavit, ale když ho Brumbál vyzval k pokračování, nemohl bez důvodu odmítnout. Tak si začal nahlas v hadím jazyce promýšlet taktiku na příští famfrpálový zápas, který sehrají proti Zmijozelu. Musel se pousmát směrem ke Snapeovi, jakmile vyslovil, že těm jeho hadům stejně natrhnou kloaky.

Severus se sice tvářil celou dobu nezúčastněně a znuděně, ale zuřivě přemýšlel a hltal každé slovo ,nebo co to vlastně bylo', které Potter vypustil z pusy. Přísahal by, že si všiml, jak na něj Potter laškovně mrká a culí se.

„Je vám něco k smíchu, Pottere?" udeřil na něj, jakmile se mladík znovu usmál.

„Ne, pane profesore," začal Harry opatrně, „jen mi to celé připadá jako ztracený čas. Nikam jsme se za víc jak hodinu nedostali," povzdechl si a doufal, že se jeho profesor nudí stejně a tuto šaškárnu ukončí. Hned, jakmile se uvědomil, že jednou doufal v nevrlost Snapea, málem sám sebe proklel. Do háje! On hledal pomoc u Snapea!

„Souhlasím, že tudy cesta nevede," ozval se od svého stolu Brumbál.

„Co ale navrhujete, Albusi?" zeptala se Minerva stejně zmateně, jako se Harry díval.

„Možná mě něco napadlo," zapřemýšlel Severus nahlas a všichni k němu otočili. „Potřebuji se ale s Potterem poradit osamotě. Pottere!" gestem vyzval Harryho, aby s ním šel ven z ředitelny. Za zavřenými dveřmi vztyčil diskrétní kouzlo.

„Myslíte, že pan ředitel je moc hrdý na to, aby poslouchal za dveřmi?" zeptal se Harryho, když si všiml mladíkova zmateného pohledu.

„No, nepřemýšlel jsem nad tím. Proč ale tohle všechno?" zeptal se Harry pochybovačně a rozpřáhl ruce .

„Sledoval jsem vás pozorně. Zkoušel jste nejdřív mluvit na nás jednotlivě a potom jste už jenom mlel páté přes deváté. Je to tak?" zeptal se zostra, ale v duchu sám sebe napomenul. To, k čemu chtěl Pottera přesvědčit, si žádalo trochu diplomacie. Svým obvyklým přístupem by tady napáchal mnohem více škody než užitku. Bude strategičtější zkusit to po dobrém, i když by tomu puberťákovi nejraději nakopal jeho arogantní zadek.

„No, ano. Je to tak. Nikdo z vás nijak nereagoval, takže to nemělo žádný smysl," řekl Harry opatrně a doufal, že si Snape přece jenom nevyvodil, co mu tak mohl říkat.

„Co jste nám říkal?" uhodil Severus hřebíček na hlavičku. Harrymu se ulevilo.

„Zkoušel jsem vás po jednom oslovit a ptal jsem se na takové ty běžné otázky typu, co jsem měl z posledního testu. Doufal jsem, že alespoň vás můj tón rozzuří," pečlivě promýšlel opatrnou lež a jakmile si všiml, že ho Severus propaluje pohledem, rychle dodal: „I vztek je pocit." Snape se v duchu pousmál. ,Má pravdu ten kluk.'

„Napadlo mě, že byste měl ještě jednou zkusit oslovení jednotlivě. Ale zaměřte se jenom na přítomné dámy," řekl a doufal, že tomu natvrdlému nebelvírovi dojde, co tím myslel.

„Jak to myslíte, pane profesore? Proč jenom ty dvě?"

„Protože jsou to ženy?" zeptal se jízlivě Snape a díval se na Harryho stejně, jako na hodině lektvarů, tedy jako na idiota.

„A v čem je rozdíl?" nechápal dál Harry, kam přesně Snape míří. Severus si frustrovaně odfrknul a jal se tomu tupci všechno vysvětlit.

„Lestrangeová mluvila o hadím jazyku v souvislosti s Pánem zla. Z vašich vizí je patrné, že mezi sebou mají nějaký bližší vztah. Tak prostě zkuste profesorce McGonagallové a slečně Grangerové říct něco hezkého. Nějakou poklonu," zkusil to naznačit opatrně.

„Jako že je mám balit?" vyhrkl Harry nevěřícně.

„Tak nějak, Pottere," přikývl Severus a bavil se rozpaky toho mladíka. O to víc ho to pobavilo při vzpomínce, jak Potter nechápal, co vlastně viděl ve svém snu. „Jestli je vám proti srsti věkový rozdíl, tak zkuste jenom slečnu Grangerovou," dodal téměř pobaveně a sledoval, jak Potter rudne.

„S paní profesorkou to bude jednodušší," odtušil opatrně. „Na Hermionu bych se asi nedokázal podívat. Je moc chytrá, došlo by jí..."

„A myslíte si, že vaše kolejní ředitelka není dost chytrá na to, aby jí došlo, proč jste rudý jako uvařený rak?" zeptal se Severus na oko přísně a dusil v sobě smích.

„Ne, to ne!" snažil se to vše Harry zachránit. „Ale paní profesorka by to spíš brala jako nutnost..." soukal ze sebe.

„Dělejte, jak myslíte, ale snažte se, Pottere. Pokud mám pravdu, pak to bude fungovat. Měly by mít alespoň nějaký pocit," dal mu Severus poslední pokyn předtím, než zrušil tišící kouzlo a prudce vrazil do dveří. Ředitel uskočil na poslední chvíli a tvářil se, jako by nic. Že se snažil poslouchat a byl zklamaný z neúspěchu, nechtěně prozradil Minervin pobavený pohled. Všichni se vrátili na svá místa a Harry se otočil k Hermioně.

„Hermiono, promiň, ale nemůžu tě balit ani na oko. Nějak to nejde," zasyčel v hadím jazyce a soustředil se na dívčinu reakci. Nic se nestalo. Obrátil tedy pozornost na svou kolejní ředitelku, která trochu znejistěla, když si všimla, že je středem pozornosti.

„Paní profesorko, omlouvám se za to, co vám teď řeknu," začal syčet a rychle promýšlel, co jí vlastně řekne. Celé to bylo absurdní, ale za pokus to stálo. „Hmm, jste velmi chytrá žena a neskutečně si vás vážím. Taky máte jisté kouzlo. Když jste mě tehdy vedla do ředitelny a měla vlasy v copu, slušelo vám to. Vypadala jste o mnoho mladší. Měla byste to tak nosit častěji." snažil se a kupodivu nezrudnul. Harry zkoumal její reakci, ale z tváře před sebou vyčetl jenom soustředění. Zkusil poslední zoufalou možnost. Zvedl se z pohovky a usadil se na opěrku křesla, ve kterém seděla Minerva a naklonil se k ní.

„Jste krásná žena, paní profesorko," zasyčel a jenom vědomí, že mu jeho profesorka nemůže rozumět, ho přimělo zachovat klid. Ale nic se nezměnilo. Ona se dál soustředila, stejně jako zbytek jejich malé výzkumné skupiny.

Zoufale se podíval na Snapea a pohledem mu zkoušel naznačit, že je v koncích. Snape pochopil, nenápadně mu ukázal svou hůlku a tázavě zvedl obočí. Harrymu došlo, že Snape chce použít nitrozpyt a souhlasil. Nic jiného mu nezbylo, pokud chtěl v tomto zoufalém plánu pokračovat. Snape neverbálně použil Legilimens a ponořil se Harrymu do myšlenek. Harry se mu nijak nesnažil bránit a rychle mu podsunul myšlenku na to, co své kolejní ředitelce říkal.

„U Merlina, Pottere!" zavrčel mu Severus v hlavě. „To myslíte vážně? Jak si můžete myslet, že by tohle mohlo fungovat? Čekáte snad, že Pán zla Lestrangeové říká, že má hezké vlasy a že je chytrá?"

„Já ale nevím, co by mohlo fungovat!" pomyslel si nakvašeně Harry. Co od něj zatraceně ten Snape čeká? Myslí si, že balí holky denně?

„To jste nikdy nezkoušel udělat na nějakou slečnu dojem?" zeptal se Severus nevěřícně.

„A kdy bych to asi tak stihnul?" odsekl mu Harry uraženě. Nikdy by se nesnažil hádat s mrzutým profesorem na přímo, ale takto v hlavě mu to nevadilo.

„Dobře tedy, ale tohle nestačí. Jste ochoten zopakovat, co vám tady poradím a pak si to nechat pro sebe?" zeptal se ho zcela vážně.

„Můžete mi to pak vymazat z hlavy, jestli mi nevěříte," odpověděl Harry a ukázal pocit nervozity. Na co by tak mohl zrovna Snape balit ženské?

„Dobře Pottere, tak tedy: podívejte se jí do očí a pak řekněte, že je jako magnet. Ano, že vás tak silně přitahuje. A pokud chce, ještě dnes se může proletět na vašem Nimbusu," dokončil Severus svou myšlenku a Harry v duchu zalapal po dechu.

„Já ale nevím, jak přeložit Nimbus," začal váhavě, přestože to byl jeho nejmenší problém.

„Čekal bych, že budete mít problém s celkovým obsahem," zašklebil se Severus. „Kulový blesk zvládnete?"

„To se přeložit dá, ale..." začal se Harry bránit, ale Severus mu skočil do řeči.

„Tak do toho, Pottere, nebo si vás na lektvarech podám!" vyštěkl poslední rozkaz a spěšně vystoupil z Harryho hlavy. Celá tato hádka byla poměrně rychlá a nikdo nepostřehl, že se vůbec odehrála. Nitrozpytu si všiml jenom ředitel a nedal to nijak najevo. Harry se zhluboka nadechl, podíval se na svou kolejní ředitelku, která byla napjatá očekáváním. Úporně se soustředila. Usmál se na ni, podíval se jí do očí a rychle zopakoval slova, která mu do hlavy podsunul Snape. Nevědomky se na ni při tom znovu usmál.

„Netuším, pane Pottere, co jste mi právě řekl, ale mám pocit, že to bylo velmi nepatřičné," řekla Minerva zcela klidně a Harrymu zamrzl úsměv.

„Já to tak nemyslel," vykoktal rychle, vstal z opěrky a o kousek ustoupil.

„Něco jste cítila, drahá Minervo?" zeptal se ředitel a skrýval své pobavení nad chlapcovými rozpaky.

„Spíše jsem vyčetla z pana Pottera, že mi říká něco, co je mu proti srsti."

„Tak to není," dodal na svou obranu Harry. Kdyby se někdy měla dozvědět obsah jeho sdělení, nechtěl ji urazit ještě víc. Už jenom to, co řekl, by stačilo, aby ho proklela. Nebo mu přidělila školní trest s Filchem až do konce jeho studia. Nikdy se to nesmí dozvědět. Snape sledoval jeho tichý souboj se sebou samým a v duchu se škodolibě usmíval, přestože byl zklamaný, že to nezabralo.

„Co jsi paní profesorce říkal, Harry?" oslovil zvědavě ředitel chlapce.

„Mno, složil jsem jí kompliment. Profesor Snape si myslel, že by to mohlo fungovat. Když Lestrangeová mluvila o hadím jazyku po tom..." soukal ze sebe Harry.

„A směla bych vědět, o jakou poklonu šlo?" zeptala se Minerva vážně, když se Harry odmlčel.

„Tak to vám neřeknu ani pod Cruciatem, paní profesorko," vyhrkl Harry a hned poté si chtěl překousnout jazyk. Ředitelka Nebelvíru ho totiž probodla nespokojeným pohledem, ale poté to přešla s elegancí sobě vlastní.

„A co když vůbec nejde o slova?" přerušila trapnou chvíli Hermiona. Promluvila poprvé za celou schůzku.

„Jak to myslíte, slečno Grangerová?" zeptala se Minerva překvapeně.

„Přemýšlela jsem nad významem slova cítit. Cítíme samozřejmě emoce, ale také můžeme cítit vůně a..." nervózně se odmlčela a neubránila se drobnému ruměnci.

„A?" ozval se nervózně Severus. Slečna Já-vím-všechno měla nápad? Něco, co jeho samotného nenapadlo?

„A také doteky," dořekla neochotně Hermiona a nyní už výrazně zčervenala.

„A to s hadím jazykem souvisí jak?" zajímalo Harryho. Byl z posledních událostí skutečně nesvůj a vůbec se mu nelíbilo, kam se schůzka dostávala.

„No... ehm... tak, že možná nejde o hadí ... řeč, ale o jazyk jako..." koktala Hermiona v rozpacích a upírala prosebný pohled na Minervu.

„Myslíte jazyk jako jazyk, slečno?" zeptal se nevěřícně Brumbál a nepatrně vyplázl špičku jazyka.

„Ano, pane profesore," špitla Hermiona a sklopila oči. Ředitelnu prostoupilo trapné ticho. I nezkušeným mladíkům došel význam jejího sdělení.

„Pak to ale znamená..." zauvažoval Brumbál nahlas, byl ale přerušen ostrým protestem Minervy: „...že dnešní schůzku můžeme ukončit. Dostali jsme potřebnou odpověď a měli bychom si to všichni srovnat v hlavě." Svá slova pronesla se vší autoritou, které byla v danou chvíli schopna. Nikdo neodporoval, každý si hleděl svých myšlenek a postupně mlčky jen s tichým pozdravem odešli z ředitelny. Zůstala zde pouze Minerva a tázavě hleděla na ředitele, který si zamyšleně hladil svůj bohatý stříbrný plnovous.

„Co máte na srdci, drahá Minervo?" zeptal se zcela vážně.

„Tato válka mi připadá v mnohém krutější, než ta první," povzdechla si Minerva a složila tvář do dlaní.

„Proč vám to tak připadá?" hleděl na ní Brumbál s obavami, ale i se zájmem.

„Protože nebere dětem pouze rodinu, ale i samotné dětství... nevinnost. Nemají šanci dospět a ještě je nutíme bojovat po našem boku," skoro zasténala a vzhlédla k němu. Brumbál vstal, přešel k jejímu křeslu a položil jí ruce na ramena v téměř otcovském gestu.

„Možná byste o nich měla přestat uvažovat jako o dětech, má milá. Jsou velmi mladí, ale dětmi už nejsou. Vidíme je jako malé, ale oni už vyrostli. A k boji je nenutíme, sami si tuhle cestu zvolili. Měli bychom být hrdí."

„Možná," připustila neochotně Minerva, „ale nejsou ani dospělí. Měli by lásku poznávat postupně, sami s někým, na kom jim bude záležet a ne prostřednictvím zvrhlých obrazů. A bojovat bychom měli jenom my."

„Chápu vaše rozhořčení, ale nejsme schopni tomu nijak zabránit."

„A to mě trápí! Jsme naprosto neschopní s tím cokoli udělat a necháváme naše děti bezbranné!" skoro zakřičela slova, která tížila její mysl. Albus se posadil na opěrku křesla a počkal, až si Minerva opře hlavu o jeho rameno. Nebyla zrovna typ na objímání, ovšem v některých chvílích kontaktem s druhou osobou nepohrdla. A tehdy byla ráda, že má ve své blízkosti někoho, kdo tuto její potřebu nezneužije. Uvolnila se, po tváři jí steklo několik hořkých slz. Oba tak mlčky setrvali, každý se svými myšlenkami.

***

V čajovém salónku na Malfoy Manor seděly proti sobě dvě ženy, sestry. Bellatrix přišla před malou chviličkou a teprve dosedla do křesla. Narcissa na ni netrpělivě čekala. Chtěla si se svou sestrou promluvit už ve chvíli, kdy její manžel požádal o oddělené ložnice, ale doposud byly obě příliš zaneprázdněné. Pouze zpovzdálí tak sledovala, jak se Bellatrix zotavuje po návratu z vězení a také to, že její manželství zřejmě utrpělo hluboké rány. Poslední dny však vypadala více než spokojeně.

„Jsem ráda, že jsi tu, Bello," řekla Narcissa s upřímnou radostí v hlase.

„I já. To mi věř. Proč jsi se mnou chtěla tak naléhavě mluvit?" zeptala se Bellatrix na rovinu. Nikdy neměla ráda chození okolo horkého lektvaru. Proto také nebyla příliš zdatná na poli diplomacie.

„Už jenom proto, že jsi moje sestra. Zajímá mě, jak se cítíš. Je to sotva pár dní, co jsi zase doma. Vypadáš den ode dne lépe," odříkala Narcissa a upřela na Bellu zkoumavý pohled.

„Ano, cítím se dobře. Vracejí se mi síly."

„To jsem ráda. S Rodolphusem už je to také lepší, ne? Nechcete zpátky společnou ložnici?" udeřila Cissy hřebíček na hlavičku.

„To ani náhodou!" vyskočila Bella ze svého křesla a začala rázovat po místnosti. „Myslíš, že jsem spokojená díky tomu slabochovi?" rozhazovala rozrušeně rukama.

„Nechceš snad naznačit..." začala váhavě Narcissa, ale dál se nedostala.

„Co myslíš? Že mám někoho jiného? Trefa, sestřičko," ušklíbla se spokojeně Bella. Sice se jí příliš nechtělo probírat svůj intimní život s mladší sestrou, uvědomovala si ale, je Cissy je nejenom už dávno dospělá, ale také všímavá a zná ji opravdu dobře.

„Ty... nevěrná... s kým?" koktala Narcissa překvapeně.

„Řeknu ti všechno, stejně bys mi nedala pokoj, ale musíš složit slib," opáčila Bella vážně a tázavě se na sestru zadívala.

„Neporušitelný? Ale proč?"

„Protože se nikdo nesmí dozvědět o tom, co ti tady teď řeknu. Pokud ti to řeknu," vysvětlila Bella a tasila svou hůlku.

„Dobře," pronesla Cissy trochu strojeně a postavila se naproti Belle. Podaly si ruce a Bella tiše odříkala formuli, která jejich ruce spojila zářivým vláknem. Narcissa slavnostně odpřísáhla, že se obsah jejich rozhovoru nedozví ani živá duše.

„Tak tedy?" zeptala se Belly, když se znovu obě posadily.

„Víš, že s Rodolphusem jsme si k sobě nenašli nikdy tak úplně cestu. Nezačali jsme se milovat, tak jako ty miluješ Luciuse. Azkaban mě jenom utvrdil v přesvědčení, že náš svazek je jen formální krok. Nespojuje nás nic než jen jeho jméno," začala Bella vysvětlovat svoje pohnutky. „Teď jsem ale poznala lásku, touhu a vášeň."

„A kdo ti to všechno dal?" zeptala se Cissy, přestože odpověď nějak tušila. Její úvahy se jí ale vůbec nelíbily a z celého srdce si přála, aby je Bella nepotvrdila.

„Je jenom jeden muž, který mi stojí za pozornost," mlžila Bella a čekala, kdy to její malé sestřičce docvakne.

„Chceš mi tím říct, že myslíš JEHO?" ptala se roztřeseně.

„Pána zla," dodala Bella suše, její pohled ale prozradil veškerou jindy skrývanou vášeň.

„To nemyslíš vážně!" tentokrát z křesla vyskočila Narcissa. „Vždyť je to nesmysl!"

„Nechápu, co ti vadí!" odsekla Bella a probodla sestru nenávistným pohledem. V duchu se proklela, že se rozhodla mluvit s ní otevřeně.

„Co na tom nechápeš? Vždyť on neumí milovat," šeptala Cissy a obezřetně těkala pohledem z jednoho koutu místnosti do druhého.

„Přesto mi projevil víc lásky, než Rodolphus za celou dobu, co jsme spolu," bránila se Bella.

„Vážně spolu...?" Narcissa se snažila, ale slova jí nechtěla přejít přes rty.

„Ještě pořád se stydíš mluvit o sexu?" popíchla ji Bella. „Čekala bych, že jako dlouholetá manželka a matka budeš jistější v kramflecích."

„To jsem, jen to musím strávit," špitla Narcissa a snažila se najít pevnou půdu pod nohama. „Neříkala jsi mi náhodou kdysi, že ten, kdo chce moje nahé tělo, by měl milovat moji nahou duši? Copak to už neplatí?"

„To jsem ti řekla, když se po tobě chtěla plazit půlka Bradavic!" usadila ji Bella a povzdechla si. „Nic z toho jsem nečekala a kdyby mi to někdo věštil, nevěřila bych. Ale stalo se. A já má prostě pocit, že je v tom něco víc, než jen to tělesné."

„Bello, stojí ti to opravdu za to?" vydechla Narcissa s obavami. „Hraješ hodně nebezpečnou hru."

„To já sakra vím! Ale i kdyby mě jenom využíval pro svou potřebu, stojí to za to. Pán zla má totiž hadí jazyk," dodala a tajemně se pousmála.

„To já vím. Ale nechápu, proč to sem pleteš."

„Protože evidentně nevíš. Hadí jazyk nemusíš jen slyšet, můžeš ho taky cítit," pokusila se vše jemně vysvětlit a mimoděk naznačila pohyb jazykem mezi svými rty. „Pokud stále nechápeš, pak tě lituji, že není Lucius tak kreativní," nadzvedla pobaveně obočí a sledovala, jak Narcisse mizí poslední barva z tváří.

„To... em... Máš pravdu," špitla Cissy a sklopila zrak. „Tohle už neznám. Skoro už neznám ani nic dalšího," dodala a složila hlavu do dlaní.

„Jak to myslíš?" zeptala se Bella a veškerá jízlivost z jejího hlasu zmizela. Přešla ke křeslu své sestry a usadila se na područku.

„Tak, jak to říkám. Co se Pán zla vrátil, Lucius je jako vyměněný. Jako cizí člověk," snažila se Narcissa pojmenovat svoje pocity a její oči opustily první dvě drobné slzy. „Skoro se na mě nepodívá, málokdy se mě dotkne, ulehá vedle mě, aniž by si všiml, že tam jsem a že chci jeho objetí," začala upřímně plakat a Bella ji prudce objala. Netušila, že v jejím manželství něco neklape. Narcissa a Lucius vypadali jako dokonalý pár. Oba byli světlí, dominovaly u nich aristokratické rysy a navenek vystupovali víc než spořádaně. Při společném jídle se oba usmívali a bylo vidět i několik letmých polibků, které Lucius své ženě věnoval. Až když se nad tím zamyslela, uvědomila si Bella, že si její sestra tyto polibky vyžádala němým a nenápadným gestem.

„To mě mrzí," řekla Bella upřímně a mimoděk utáhla své objetí. Neviděla ráda, že se Cissy trápí. Pořád cítila potřebu chránit ji, jako když byla holčička. „Kdy se to u vás takhle zlomilo?"

„Když se vrátil Pán zla. Lucius se začal věnovat jenom službě. Vyměnil mě za něj," vzlykala Narcissa frustrovaně.

„Měla bys být hrdá, že tvůj muž je ve službách nejmocnějšího kouzelníka našeho věku," sjela ji Bella přísným pohledem a zvedla jí bradu tak, aby si hleděly do očí. „Je to čest i pro tebe, že je Lucius v kruhu věrných."

„A k čemu mi je jeho vliv a postavení, když už ani nevím, jaké to je být jeho ženou?" vzdorovala Cissy a doufala, že jí Bella přeci jenom pochopí.

„Návrat našeho pána je pořád ještě čerstvý. Já věřím, že až se to všechno trochu ustálí, zase se ti bude Lucius věnovat," snažila se jí Bella ukonejšit. Rozuměla její frustraci z vychladlého manželství, nechápala ale, proč její sestra viní právě Pána zla.

„A co když ne?" zafňukala Cissy jako malá holka.

„Pak ti nezbude, než se s tím buď smířit a nebo to vyřešit jako já," pousmála se Bella a Cissy jenom protočila očima. Než by svému muži byla nevěrná, mnohem raději stráví zbytek života v celibátu.

Ještě dlouho poté seděly sestry spolu v jenom křesle a tiše se objímaly. Obě měly své starosti a byly rády, že mají tu druhou u sebe.