Probudily ji teplé paprsky slunce, které se prodraly zataženými závěsy. Spokojeně se zavrtěla, ale v tu chvíli se jí zhoupl žaludek. Bleskově se vymotala z deky a na poslední chvíli doklopýtala k záchodové míse. Třásla se a znovu a znovu evakuovala obsah svého žaludku.

Když se její útroby konečně uklidnily, posadila se na paty a zhluboka vydechla. Teď už je to jisté. Čeká dítě. Poslední týden se ráno co ráno budila s nevolností. Bylo jí zle, ale cítila se šťastná. Je to JEHO dítě. Dědic Salazara Zmijozela. Dědic Pána zla. Potomek její lásky a jeho vášně. Už dávno nedoufala, že by se mohla stát matkou, kouzelná noc před několika týdny jí ale dala naději. A naděje došla naplnění.

Sesbírala se ze země, pomalu se svlékla a vplula do sprchy. Při mytí se rukou zastavila na svém plochém bříšku. Usmála se. Zatím je ploché. Ale nebude to dlouho trvat a začne se klenout. Těšila se, až tuto zprávu oznámí otci dítěte. Chtěla ale počkat. Od Cissy věděla, že prví tři měsíce se může stát cokoli. Než mu to poví, chce mít jistotu, že bude vše v pořádku.

Vyšla ze sprchy a oblékla se. Po snídani si promluví s Cissy. Snad jí její sestra poradí, jak se s ranní nevolností vypořádat. Matně se jí vybavilo, že onehdy s tím také zápolila. Zřejmě to mají v rodině.

Cissy na snídani nepřišla. Bella se cítila podrážděná, snídaně jí opět nesedla. Dopotácela se zpátky do ložnice a padla do měkké postele. Zavřela oči, zhluboka dýchala a doufala, že snídaně zůstane na svém místě. Znovu usnula.

Probudila ji pulzující bolest v paži. Pán ji volal do služby. Rychle se oblékla a vyrazila. U hlavní brány spatřila Luciuse s Cissy a zastavila se. Se smutkem a žárlivostí pozorovala, jak její sestra objala a políbila svého muže a prosila ho, aby se vrátil v pořádku. Také by chtěla, aby ten, koho miluje, projevil obavy o ni. Aby jí vyznal lásku. Ze zamyšlení ji vytrhl hlas, který chtěla slyšet ze všech nejméně.

„Bellatrix," usmíval se na ni Rodolphus pohrdavě. „Myslel jsem, že z hromadných akcí budeš omluvena, když teď tak horlivě plníš přání našeho pána individuálně."

„Zmlkni, ty ubožáku," osopila se na něj. „Je ti přece jedno, co dělám i co chci, ne?"

„Komu by mohlo být jedno, že jeho manželka zahřívá cizí postel?"

„O čem to mluvíš?" zarazila se Bella. O jejím vztahu přeci věděla jenom Narcissa a ta byla zavázaná neporušitelným slibem.

„Je snad jasný, že s ním spíš. Tolik ti toho za poslední dobu prošlo a navíc..." podíval se na ni vítězoslavně, „...ráno co ráno jseš zelenější než žába. To by si nepojil jenom tupec." Bella začínala panikařit, nechtěla cokoli prozradit. Naštěstí se předloktí obou Smrtijedů znovu ozvalo. Připojili se k Luciusovi a společně se přemístili. U brány zůstala stát Cissy a se strachem se dívala do dálky. Prosila Merlina, aby jejího muže a sestru ochránil. Vždy se o oba tolik bála.

Objevili se v jednom zašlém a podle všeho již léta prázdném domě v Obrtlé ulici. Rozestoupili se do kruhu okolo Pána zla, sklopili hlavy a čekali. Když dorazil i poslední opozdilec a zaujal své místo, Voldemort konečně promluvil.

„Severusi, zase jsi mě zklamal, příteli," obrátil svou pozornost na onoho opozdilce. „Kdypak se naučíš chodit včas?" otočil se na něj a donutil ho k pohledu do svých očí.

„Můj pane," začal opatrně Severus, „pokud má vydržet mé krytí, musím mizet z Bradavic nepozorovaně."

„To jistě, jistě, ale neříkej, že sis za ta léta nevybudoval síť nenápadných cest," pokračoval Voldemort chladně.

„Jistě pane, ale tato denní doba není nejlepší pro..."

„Chceš mi vytknout, kdy jsem si tě zavolal?" překřikl ho Voldemort. Severus se instinktivně skrčil. Několik Smrtijedů v kruhu se pousmálo.

„To bych si nedovolil," hlesl Severus a doufal, že se Voldemort nepokusí prohlédnout si jeho mysl. Ještě neměl čas pořádně si uklidit myšlenky. Poté, co si ho zavolala Umbridgeová a chtěla veritasérum pro Pottera, musel kontaktovat řád a varovat je, když byl Brumbál mimo dosah. Doufal také, že Dolores nerozluští varování, které mu Potter předal. Ten kluk nebyl tak hloupý, jak vypadal. Ale bylo také jasné, že skočí po hlavě do akce. Celou dobu doufal, že nebude k této akci povolán, aby mohl případně zasáhnout a toho kluka opět sebrat hrobníkovi z lopaty. Jak se hnal chodbami hradu, rozpálilo se jeho znamení a on se znovu ptal, kdy už mu bude konečně odpuštěno. Teď to ovšem nebylo.

Všechny tyto myšlenky se mu honily hlavou, když okolo něj Voldemort kroužil jako žralok okolo své oběti. Srdce mu vynechalo několik úderů, když mu Voldemort přejel přes hrdlo špičkou své hůlky.

„Teď na tebe nemám čas, ale později si o tvé nedochvilnosti promluvíme, Severusi, pro dnešek tě už asi ale potřebovat nebudu," zašeptal a Severus se znovu nadechl. Poté s úklonou poodstoupil a přemístil se pryč.

„A teď k našemu úkolu," postavil se znovu doprostřed kruhu svých věrných. „Jistě jste všichni natěšení," usmál se tím úsměvem šílence, když uslyšel nadšené výkřiky.

„Luciusi, povedeš celou akci," otočil se na aristokrata s platinovými vlasy. „Dávám ti svou důvěru, že mi přineseš tu věštbu a nejlépe i zajatého Pottera."

„Můj pane," hrdě se vypjal Lucius, „nezklamu vás."

„Jsem si tím jistý," podíval se na něj z patra Voldemort, „Vím, že máš svou ženu a svého syna moc rád," dodal jedovatě a spokojeně sledoval, jak povýšená spokojenost v očích blonďáka ustupuje a je nahrazena čirým strachem.

Bellatrix napínala všechny své mentální síly, aby se nezačala nespokojeně mračit. Dělala všechno co mohla, aby ji její pán plně důvěřoval. Teď navíc nosila jeho dítě. A on stejně svěřil vedení celé akce jejímu slizkému švagrovi. Ještě frustrovanější byla ve chvíli, kdy zjistila, že ji Lucius přidělil mezi zálohy. Až do druhé útočné vlny. Kdyby se její pán nedíval, nejspíš by Luciuse na místě proklela. Alespoň přesvědčila sama sebe, že Luciuse stejně neposlechne.

Měla to být rychlá a čistá akce. Ale od samého začátku se nic nevedlo podle plánu. Potter měl přijít sám, maximálně se svými dvěma věrnými ocásky. Namísto toho jich přišlo celé hejno. I s tím se dalo počítat, ale už ne s tím, že je ohrozí. Místo poklidné akce tak zuřila na Odboru záhad divoká přestřelka a Bella byla nepřiměřeně zadýchaná, když konečně pochytali tu zdivočelou omladinu. Byla celkem vděčná, že držela pod krkem mladého Longbottoma. Byl tak podobný rodičům, ale nevypadal, že by měl jejich houževnatost. Přesto se měla neustále na pozoru, když sledovala Luciusovy pokusy o diplomacii.

A pak tam vpadli ti rádoby neohrožení z bratrstva kočičí pracky. Nebo spíš spolku Brumbálovy naivity. Začala nová přestřelka a Bella se ihned znovu zadýchala a nutně potřebovala zvolnit. Na malou chvíli se skryla s rukou položenou na břiše.

„Ty mi ale dáváš zabrat," zašeptala neslyšně a bříško si pohladila. Potřebovala, aby to rychle skončilo. Vykoukla ze svého úkrytu a všimla si nechráněných zad svého bratrance – toho krvezrádce Siriuse -už-dávno-ne- Blacka. Nezaváhala. Ráda by sice sledovala výraz v jeho očích, na to ale nebyla ideální chvíle.

Vypálila kletbu a se zadostiučiněním sledovala, jak rudý paprsek našel svůj cíl. Poté zpozorovala, že se k ní řítí mladý Potter a vyrazila do boční chodby.

„Hahaha, zabila jsem Siriuse," začala ho provokovat. Pokud ho vyláká a zajme, dostane za tuto akci nemalou odměnu. Navíc Lucius to celé podělal, když nechytil věštbu, kterou Potter pustil na zem. Mohla by tak ochránit Narcissu. „Jdeš si pro mě?" houkla za sebe.

„Crucio!" uslyšela za sebou. Vyděsila se. Smýkla sebou na zem a odkulila se stranou. Kletba ji jenom těsně minula a útočník k ní dobíhal s napřaženou hůlkou. Její vlastní hůlka jí vypadla z ruky. Ležela teď na zemi na zádech, byla neozbrojená a nebyl tu v ohrožení pouze její život. Pocítila strach, jaký dosud neznala. Byla si dobře vědoma toho, že pokud ji další Cruciatus trefí, přijde o plod své lásky. Potřebovala pomoc. Jeho pomoc. Litovala, že neovládá nitrozpyt natolik, aby se s ním mohla spojit.

Představila si alespoň tvář a oči svého pána. Ze všech sil ve své mysli volala o pomoc, která ale nepřicházela. Hrála tedy o čas a zkoušela všemožnými prostředky Pottera přesvědčit, že stejně není schopný vyslat kvalitní mučící kletbu. Její pán podle všeho zuřil a Potter už byl u ní. Napjala své mentální síly – jsem těhotná – zakřičela na obraz ve svém nitru. Schoulila se na zemi do klubíčka, protože si všimla, že se Potter znovu nadechuje ke kletbě a tentokrát nehodlá minout. Najednou okolo sebe ucítila známou sílu, vzduch se zavlnil a Potter si přitiskl dlaň na svou jizvu.

„Zmiz odsud, ženská pitomá! Hned!" uslyšela ve své hlavě, překulila se na bok, natáhla se pro hůlku a dala se na útěk. Její pán se zlobí, ale přesto ji zachránil. Klopýtala pryč a cestou odrážela kletby. Nevnímala, kdo je sesílá, ani se nesnažila je oplatit. Utíkala a opět cítila bolest v boku, jak se zadýchala. Na malou chvíli se přestala soustředit a to ji vytrestalo. Trefila ji odražená kletba a roztrhla jí lýtko. Zasyčela bolestí, pevně semkla rty a sesbírala poslední síly, aby vklouzla do krbu. Přesunula se do Obrtlé. Její lýtko ošklivě krvácelo. Zvedl se jí žaludek, sotva stihla Acciem přivolat kbelík. Jakmile měla žaludek prázdný a trochu se jí zklidnil dech, pokračovala ve svém útěku.

Přemístila se před bránu Malfoy Manor a padla na kolena. Zamotala se jí hlava a přetočil se jí žaludek. Znovu zvracela, třásla se po celém těle. Nakonec se z posledních sil doplazila za bránu a omdlela.