Ráno jsem měla pocit, jako kdybych předešlý den uběhla přinejmenším maraton. Bolelo mě celé tělo takovým způsobem, že jsem byla ráda, že jsem vůbec schopná vstát z postele a dobelhat se do koupelny.

Moje snaha o to, udělat ze sebe alespoň v rámci možností člověka, přišla absolutně na zmar. Vlasy se nedaly sčesat do přijatelného tvaru, oči byly opuchlé a moje nálada...No škoda mluvit.

„Kdo jsi a kam jsi schoval Kate?! Dělej, přiznej se!"

„Díky moc Lilly, čekala bych spíš něco jako : Jéé Kate i když jsi po tak náročném zápase pořád ti to sluší.

„Já myslela, že už mě znáš natolik dobře Kate, že víš, že tohle ode mě opravdu nemůžeš čekat." Ano, měla pravdu, to bych od ní nečekala ani v tom nejhezčím snu xD

„Ale musím ti říct, že vypadáš určitě líp, než když jsi se poprvé v Prasinkách opila."

„Tak aspoň něco." Řekla jsem sem, a obě dvě jsme se docela hlasitě zasmály.

Lilly se dala rychlostí blesku taky do kupy a vyrazily jsme společně na snídani.

-Sirius-

Moje první ranní myšlenky patřily pouze dvěma věcem. Tou první bylo jídlo, kterého na mě ve Velké síni určitě čekalo dost. A ta druhá byly ty nekonečně dlouhé schody, které budu muset sejít, abych se k onomu jídlu dostal.

„Aaa, pan Black se nám uráčil vstát sám od sebe. Co se děje, nejseš těhotnej?!" smál se mi James.

„Ne Jamesi, určitě nejsem těhotnej, ale jestli chceš, myslím si, že Dvanácterák tě rád poučí o tom, jak to ve světě dospělých chodí. Však by jsi to měl vědět, než si vezmeš Evansku ne?" v tu chvíli na mě Měsíčník koukal jako na totálního idiota. Podle jeho výrazu jsem nemohl určit, jestli v něm převládá touha zasmát se se mnou, anebo mě na místě proklít ve starý plášť Filche.

„No tak klid kluci, já si myslím, že James to má v hlavě všechno v pořádku a ty máš prostě jenom hlad, jinak by jsi takhle nemluvil Siriusi." Ano, Náměsíčník to vystihl naprosto přesně, akorát s tím Jamesem si nejsem stoprocentně jistý, někdo by mu to měl ještě jednou objasnit.

S kručícím žaludkem jsem se šnečím tempem vydal směrem k Velké síni.

Kolem mě se potáceli lidi z mladších ročníků a občas do mě některých z nich strčil. Naštvaně jsem směrem k tomu nevychovanci prohodil pár neslušných poznámek a pokračoval jsem v chůzi.

Ve Velké síni byl u Nebelvírského stolu jenom Peter, Clarke, a Kate. Chtěl jsem si přisednout k Červíčkovi, ale ten jakmile mě spatřil, okamžitě zmizel. Jeho chování jsme poslední dobou nikdo nechápal. S nikým z naší party se nebavil a trávil až podezřele moc času ve sklepeních. Nelíbilo se mi to, ale je to jeho život a tak nemám úplně tu moc mu bránit v tom, aby si dělal, co chce.

„Ahoj Clarke, jak se daří? Poslední dobou se s náma nějak nebavíš, děje se něco?" zkoušel jsem nenápadně navázat konverzaci, abych se mohl zeptat na pár otázek ohledně Kate.

„Nic, co by tě mělo zajímat Blacku!" odsekla mi, a odběhla pryč. Byl jsem mírně řečeno zmaten. Nejdřív Peter a teď uteče i Clarke. Je pravda, že jsem se ní nikdy nějak extra moc nebavil, ale takhle ode mne utíct fakt nemusela.

Přemýšlel jsem co dělat teď. Po tom, co jsem políbil Kate, by byla ode mě hloupost si k ní jenom tak nakráčet a začít s ní snídat a povídat si. Nebo ne? Proč to tady vlastně vůbec řeším? Jsem Sirius Black! Sebevědomí, mladý, krásný, nadaný, neodolatelný, bohatý.... Můj tok myšlenek přerušila McGonagallová, která mi oznámila, že jestli takhle neupraveně dorazím na její hodinu Přeměňování, tak se mám rovnou psychicky připravit na školní trest.

Po tomhle ranním rozhovoru s mojí milovanou Minervou jsem už neměl sílu jít ke Kate a snažit se to mezi námi nějakým způsobem vyřešit. Zvedl jsem se a následoval jsem Peterovu příkladu a odešel jsem z Velké síně jenom s houskou v jedné ruce a jablkem v druhé.

Mé kroky mířily samy někam do neznáma a já jsem jim nebránil. Nechal jsem se svým tělem vést, až jsem se objevil na astronomické věži. Nenapadlo mě nic lepšího, než si jít sednout na okraj a chvíli si vyčisti myšlenky bezcílným sledováním obzoru.

Po asi půl hodině jsem se chystal odejít. I když jsem nechtěl, musel jsem se ukázat na Přeměňování. Sice jsem už teď šel prakticky jenom na konec hodiny, McGonagallová by nesnesla, kdybych zapekl celou hodinu. Pomalu jsem se otočil zády k tomu nádhernému výhledu, když v tom mě něco trefilo přímo do zátylku. Rychle jsem se otočil, ale nikoho jsem nezahlédl.

Naštvalo mě to, ale neměl jsem náladu dát do držky nějakému prvákovi, kterej si ze mě určitě jenom dělá šprýmy a tak jsem pokračoval v cestě, jenže u Velké síně se to opakovalo. To už mi připadalo vážně divný a tak jsem se pomalým krokem snažil co nejtišeji dostat až ke třídě Přeměňování.

Po celou dobu, jsem za sebou slyšel kroky. Chtěl jsem zjisti, kdo si ze mne takovým drzým způsobem utahuje a tak jsem se hodlal rychlostí světla otočit, abych viděl toho mizeru, ale k mé smůle... Začalo zvonit. Chodba hradu se začala plnit lidmi, kteří s chtěli co nejrychleji dostat do své další třídy a tak jsem uviděl jenom lemování nebelvírského pláště mezi spletí ostatních.

V tu chvíli jsem nechápal a vlastně jsem ani chápat nemohl, proč by někdo vážil tak dlouhou cestu až z astronomické věže, aby na mě hodil pár kamínků....