Zlatíčka,

moc se omlouváme za delší neaktivitu, ale nějak to všechno nešlo. Ale už jsme zpět! ♥

///

Changkyun

S povzdechem se rozejdu do restaurace Na Kráterce. Dnešní deštivý den jakoby odrážel mojí náladu, a zatímco vyšlapuji každou louži, tak si opakuji, jak moc do té práce nechci. V dálce už rozpoznávám známé ulice a už dokážu vidět velikou ceduli s názvem restaurace. Žaludek se mi nervózně a nepříjemně kroutí a s každým krokem přemýšlím, jestli by nebylo lepší si prostě zlomit nohu a nejít tam. To je omluva, ne? Kdyby mě odvezla sanitka a já byl v nemocnici, tak bych nemusel do práce! Několikrát se podívám na obrubník a na auta projíždějící kolem. Nemusí jet ani rychle, stačilo by třeba jen bouchnutí a pár pohmožděnin! Ale nakonec se svěšenou hlavou uznám za vhodné, že to není dobrý nápad. Možná díky dešti nebude v restauraci moc lidí, třeba bude klidná směna, celou svou bytostí v to věřím a doufám. Jakmile chytím za povědomou nazlátlou kliku, tak se naposledy svobodně nadechnu.

„Ahoj, Changkyun." ozve se, hned když projdu dveřmi. Kdybych mohl, tak se ušklíbnu nad sarkastickým úsměvem a povrchním tónem, jakým mě hlavní číšník této směny oslovil.

„Ahoj, Jinhyuk–hyung," jemně pokynu hlavou na důkaz respektu a nevšímám si jeho falešně přátelského pohledu. Sklopím hlavu a urovnám si brýle, zatímco si mě upravený, blonďatý číšník prohlédne. „ahoj Kibum–hyung." špitnu jen něco odfrkne. S povzdechem dojdu do šatny, kde odložím svůj batoh a ještě na chvíli se posadím na lavičku a několikrát si s povzdechem zhluboka nadechnu. 

Je to jen 12 hodin, Changkyun – ne, to není zrovna povzbudivé. Převléknu se v rychlosti do bílé košile a černých kalhot a zavážu si kolem pasu zástěru. S několika povzdechy se zvednu a dojdu ke dveřím, rychlím pohybem zápěstí se zadívám na hodinky - ještě pět minut, jemnou otočkou se rozejdu od dveří a povzdechnu si, zatímco ruce se mi třesou jak o život. Nakonec ze šatny vyjít musím a rozejdu se na plac.

„Skleničky, příbory, však víš, co máš dělat." prskne na mě Jinhyuk, zatímco si s Kibumem sednou na krytou zahrádku a začnou si upíjet kávu a kouřit jednu cigaretu za druhou. S povzdechem začnu brát skleničky do rukou a dávám si záležet, abych je nesl opatrně. Každý, kdo mě zná, kroutil hlavou nad tím, proč zrovna já šel do restaurace, nejsem nijak manuálně zručný. Spíš vůbec. Na domácí práce, nošení skleniček, jídel, jsem úplné nemehlo. Jenže v mé situaci nebylo moc na výběr. Majitele této restaurace moc nezajímalo, co mám vystudováno nebo jestli se na to hodím, potřebovali třetího číšníka na vykrytí směn, tak mě vzali. Peníze platí přijatelné a bohužel nic jiného mi nezbývá.

Doufal jsem, že dnes nebude nával, že budeme vyhlížet lidi, ale opak je pravdou, museli jsme lidi dokonce odmítat, jak tu bylo plno. Věci mi padali, skleničky se rozbíjeli, jídla jsem vyléval a vyklápěl. Peníze jsem vracel špatně, jídla jsem objednával špatně nebo na ně zapomněl. Ve stresových situacích neumím moc dobře jednat. Možná by mi pomohlo, kdybych tu nebyl sám, kdyby moji kolegové prostě neodešli na pauzu oba dva ve stejnou chvíli, zrovna když je tu nával.

„Changkyun? Na slovíčko." vyjde z kanceláře manažer a kývne hlavou, abych přišel.

„Jen běž." ozve se vedle mě sarkasticky Jinhyuk. Asi mají nějaký radar, že se vždy ukážou, když je manažer poblíž. Dojdu do kanceláře a nervózně si sednu na židli. 

„Changkyun, prošel jsem si záznamy, co mám za poslední měsíc, co tu pracuješ. Chodíš do práce na poslední chvíli, vracíš špatně peníze, uniformu máš špinavou, bohužel budu ti to muset strhnout z peněz, aby jsi si to uvědomil," přikývne. Vytřeštím oči. „tady máš výplatu za měsíc." podá mi obálku a pošle mě ven. Jen jemně přikývnu a rozejdu se do šaten, abych si peníze uklidil a vytřeštím oči.

„To si dělá srandu." prohrábnu si vlasy a zaúpím, když si peníze spočítám.

„Changkyun, pro dnešek běž domů, už tu není moc co dělat." projde kolem šaten Jinhyuk a je mi jasné proč, protože chtějí dýška, která jsem nasbíral pro sebe. V tuhle chvíli je mi to jedno. Jen přikývnu s tím, že je to pro mě osvobození. Ani se nepřevléknu, jen přes sebe hodím bundu a rozjedu se naštvaně pryč. Jakmile vyjdu ven, tak si promnu kořen nosu. Pršet už naštěstí přestalo dávno, rozejdu se domů. Po tmě našmátrám klíče u vchodu do svého bytu a prásknu dveřmi, když jsem konečně v pohodlí a bezpečí svého bytu. Na chvíli se zastavím v malé chodbičce. Zuju si boty a projdu do velikého obýváku spojeného s kuchyní, od sebe je odděluje neuspořádaná knihovna. Na jedné straně místnosti jsou dvoje dveře, jedny vedou do koupelny a druhé do mojí ložnice. Odkopnu boty a odhodím zástěru na sedačku a cestou zakopnu o několik knížek a krabiček od jídla a plácnu sebou na sedačku.

„Ding ding!" zvednu hlavu a zadívám se na dveře, ve kterých stojí můj hnědovlasý bro Jooheon. Jen něco zaúpím a zároveň zakňučím. „Aaaw, copak je, BROučkuu?" zakňučí směrem ke mně. „Slyšel jsi to? Eeh eeh? BRO-učku!" zasměje se. Protočím oči, zatímco dojde do kuchyně a položí na ní průhlednou igelitku s dvěma krabičkami od jídla. S Jooheonem se známe od malička, naše mámy byli nejlepší kamarádky a defakto jsme vyrostli spolu. Jooheon momentálně bydlí o dva paneláky vedle se svým přítelem Kayeem.

„Počkat, cože?" zvednu hlavu od krabičky s jídlem a srknutím sním zbytek nudlí, co jsem měl nabraných. „To si děláš srandu!" naštvaně bouchne pěstí do stolu, když mu řeknu, co se dnes stalo v práci. „To jsou hajzlové, to není možné!" vyprskne. Jemně kývu hlavou, že má pravdu, a že bych jim chtěl taky vynadat, i když na to nemám povahu. „Kyunnie, máš na víc! Rozhodně tam nebudeš zůstávat." přikývne vážně. Jemně si povzdechnu.

„Když já nevím, Heony. Nikde mě nechtějí vzít, protože nemám praxi-"

„Stejně to, co jsi vystudoval, nechceš dělat! Co všechny ty kurzy a školení a sebevzdělávání toho, co chceš dělat! Je jedno, že z toho nemáš titul, jsi dobrej, Kyunnie, viděl jsem tvoje hry, které jsi vytvořil jako projekty do svého portfolia! Viděl jsem tu hru, co už nějaký čas připravuješ! Určitě v téhle oblasti není nic, kam by jsi mohl jít?" vypískne. Povzdechnu si a sklopím hlavu. Chvíli se na toto téma ještě bavíme než se nakonec omluvím, že nemám náladu a Jooheon odejde. Prohrábnu s vlasy a sednu si počítači a zadívám se na dvě obrazovky. Zadívám se na složku, kterou jsem pojmenoval Sekai-yume-no, dvojklikem ji rozkliknu než na mě vyskočí několik tabulek číslic a programů, promnu si oči.

„Cože chceš být? To rozhodně ne!" vykřikne otec, sklopím hlavu, zatímco sleduju mámu, jak se snaží tátu uklidnit. Sklopím hlavu.

„Chtěl byt být programátor...no, um ,chtěl bych vytvářet hry na počítač, a tak." špitnu znovu v rychlosti, zatímco táta vykřikne, že jen přes jeho mrtvolu. Lehce se zasměju nad vzpomínkou.

S našima byla těžká řeč. Od jakživa, mám rodiče rád, ale někdy měli dost přímočaré názory. Ale nejspíš je to podstata dětí a rodičů, že se ne vždy shodnou. Když jsem se ve svých čtrnácti letech rozhodoval, co chci dělat, neshodli jsme se. Rodiče chtěli, abych byl účetní, práce s penězi přináší peníze domů, to táta vždycky říkal. Finanční gramotnost mi pomůže v dospělosti říkali. Programování her je jen stupidní sen, co má každé dítě, které hraje hry. Představa toho, že sám jednou hru vydají, je to jen bláhová představa. A já jim uvěřil. Šel jsem tedy na školu zaměřenou na ekonomiku a účetnictví. Vždy jsem byl chytrý, to je jedna z vlastností o sebe nebojím to sám o sobě říci. Jsem chytrý a přemýšlivý. Rád čtu a rád se učím, takže mi vše do hlavy plyne samo. Ale programování mě nepustilo. Zatímco jsem přes den chodil do školy, na večery jsem si našel kurzy na kódování, programování a všechny lekce, co jsem mohl. Rodičům to nevadilo. Dokonce mi kurzy i platili. Taky proč by jim to vadilo. Známky jsem měl dobré, školu jsem studoval takovou, jaká by mi měla zařídit dobré zaměstnání, a po večerech jsem se víc učil a nechodil někam do klubů nebo hospod jako moji vrstevníci. Nakonec jsem vytvořil pár svých her. Malých, ale pořád mých. Než jsem se rozhodl pustit do většího projektu, na kterém pracuji už pár let. Po škole jsem se ale setkal s několikanásobným NE. Myslel jsem, že titul a prestižní vysoká škola vám zajistí práci, ale jak jsem se mýlil. Nemám praxi, nemám známosti. Veliké firmy mají na účetnictví účetní firmy, kam neberou bez praxe. Malé firmy mají většinou známého účetního, který to dělá za málo, ale pro více firem a nikde mezi ně jsem se nemohl vměstnat. Došlo to do fáze, kdy jsem byl tři měsíce bez práce. Chodil na pohovory, kam jen se dalo, ale nikde jsem neuspěl. Rodiče mi pomáhali, dokonce mi pomohli platit nájem, když jsem se za prací musel přestěhovat do města. Za prací, kterou jsem neměl. Nakonec jsem tedy musel jít do restaurace. Rodiče to neví. Nechtěl jsem, aby byli zklamaní. Nebo je to jen má představa, že by byli zklamaní. Myslí si, že pracuju ve firmě jako účetní.

„Hele," trhnu sebou, když si Jooheon odemkne byt a vtrhne dovnitř jako hurikán. Sundám si sluchátka ve kterých mi potichu hrála hudba na soustředění a zvednu oči od počítače. Zrovna je víkend a od našeho posledního rozhovoru je to pár dní. Kývnu na něj, aby mluvil, když sem tak vtrhl. „koukej," ukáže na svůj telefon. „firma Pyojun Corporation hledá IT specialistu! To by pro tebe mohl být odrazový můstek. Je to Junior IT něco, já tomu nerozumí, ale co to zkusit!" vypískne. Vytřeštěním oči.

„,Zbláznil ses? Pyojun je obří firma, je to firma, která vydává tituly jako Watcher 3, Catssassin, Last of them! Duty of Call!" vyjeknu. Pracovat u nich je můj sen, ale tam mě nevezmou, i kdybych měl vystudovanou školu třikrát," povzdechnu si. „navíc nemám praxi, ve firmě, která se vyloženě zaměřuje na Software a vývoje her a aplikací bude Junior IT – cosi, jak říkáš pořád na veliké úrovni." zakroutím hlavou.

„Tak to aspoň zkus! Nic za to nedáš, maximálně ti řeknou děkuji, nemáme zájem, ale nemáš co ztratit." dloubne do mě. Dlouho se na toto téma bavíme, než nakonec přikývnu.

„Proč ne." pokrčím rameny. Jooheon vykřikne štěstím a začne mi pomáhat dávat dohromady životopis.

„Tak hodně štěstí"! Dloubne do mě Jooheon, když mě autem doveze kousek od budovy firmy Pyojun. S povzdechem přikývnu a upravím si svůj drahý oblek, který mi rodiče koupili na pohovory. Upravím si vlasy a dojdu si do kavárny koupit kávu v kelímku. S třesoucíma rukama se posadím na lavičku v parku a polknu. Ježiši, to byl blbý nápad. Co si o mě pomyslí. Složím hlavu do dlaní. Akorát se mi vysmějí, vždyť moje pracovní zkušenost je číšník!

Trhnu sebou, když vedle sebe uslyším štěknutí a zadívám se do křišťálově modrých očí orámované černobílou srstí. 

„Ahoj?" usměju se na štěně huskyho, které mohlo mít tak půl roku. Jakmile na štěně promluvím, tak dramaticky zavyje a hraně sebou práskne na zem, jakoby omdlelo. Zasměju se a sehnu se, abych štěně pohladil. Nadšeně zaštěká a skočí po mě. Mohutným skokem se odrazí a skočí mi do náruče. Zasměju se, než se podívám na svoje sako a košili a ztuhnu, když vidím hnědé obtisky pacek všude na svém oblečení. No...hádám, že tímhle mi osud dává najevo, že budu číšník ještě hodně dlouho.