Anne.

Klečela v temném pokojíčku a smáčela její růžové pyžámko neutuchajícím splavem slz. Věděla, že je konec, na světě už nebyl kdokoliv, kdo by ji mohl pomoci. 

Pomoc tu byla, jen ne na tomto světě. 
A najednou byla každá úplně jinde. 

S návalem nových myšlenek a s mnoha otázkami na které nedostala odpověď, Anne stála před masivními lítačkami z krásně opracovaného dřeva umístěné uprostřed dlouhé chodby pokrtyté krásným rudým kobercem. Bez svojí dcerky. Ovšem obě cesty končily temnotou, za kterou nešlo dohlédnout. Nepřišlo jí jako dobrý nápad vydat se zrovna tam. Místo na ní působilo jako luxusní hotel, ale to byla jen zběsilá myšlenka, která ji ihned opustila. Více ji zajímalo, proč tu její dcera není s ní. Momentálně jí ale nezbývalo nic jiného, než otevřít dveře.

Anne se zjevil pohled přesně na to, co si na tu chvíli představovala. Místnost hostila obrovský bar zabarvený do rudě černých barev. Očekávala, že místo bude žít, že si jí nikdo ani nepovšimne, ale jakmile obě části lítaček pustila za sebe, čas se zastavil. A Anne ztuhla.

Všichni koukali jen na ni.

Pozorovala každého jednotlivého smrtelníka zvlášť. Vypadali jako naprosto obyčejní lidé, jen byli lépe oblečení. Žádní strhanci ani vyvrhelové. Tohle místo zkrátka nebylo pro ně, jenže Anne se cítila právě jako tito lidé. Čekala jen na to, kdy jí dojde, že měla radši vybrat jednu z cest za lítačkami.

Než ale stačila udělat byť jen jediný krok, do jejích uši se zavrtal příjemný a přesto tak znepokojivý hlas. Nemluvil k ní nikdo jiný, než ona.

"Vítej v Memento Mori, Anne Faufieldová. Jsi tu z pouze jediného důvodu, i když si ho nejspíše neuvědomuješ. Stojíš na hraně mezi životem a smrtí. Nedovolila jsi mi, abych ukončila tvé počínání na onom světě a já tvou prosbu přijímám, ovšem mám jedinou podmínku. Chci, aby jsi se posadila na tu volnou židli a začala vyprávět. Budu tě pečlivě poslouchat a doporučuji nevynechat jediné slovo, protože já slyším vše. Co říkáš, co si myslíš, co šeptáš. Dej si cokoliv, o co jen tvé hrdlo prosí a poté spusť. O tvém osudu už rozhodnu jen já. Pokud naznám, že si zasloužíš ještě jednu šanci, nechám tě žít a přijdu si pro tebe znovu, až uznám, že přišla vhodná chvíle. Potom tomu už nezabráníš, ale jestliže se mi tvůj osud znelíbí, bude tvá duše bloudit po celém širém světě navždy," pronesla Smrt, ale celý bar mlčel. Neviděla, že by se jakákoliv ústa pohybovala, ale nijak neprotestovala vůči tomu, co jí bylo řečeno. Nejistě obsadila kulatou židli u baru a objednala si své pití. Byla to zvláštní příležitost a proto si to zasloužilo ještě zvláštnější drink. I když ještě neměla možnost se napít, bez dalšího rozmyslu spustila. Pokud tímhle měla zachránit svou dceru, hodlala pro to udělat vše.

//

Tehdy za pozdního zimního večera usedla na verandu. Byla jako tělo bez duše, seděla na jednom místě jako přikovaná a svůj zrak upírala na temnou oblohu, jež bděla nad ní a nechala své myšlenky volně plynout, i když se téměř ihned rozutekly do všech vzpomínek a už dávno vytvořených obrazců.Těžko se v nich mohl někdo vyznat bez toho, aniž by nepřišel o rozum. Během chvíle se na onom nebi zjevily nádherné hvězdy, malinká světýlka naděje a nějakým způsobem si získaly její pozornost.

Několikrát si dala nohu přes nohu, měnila jejich polohu každé dvě minuty - byla nervózní.

Spíše k smrti vyděšená, ale nekřičela ona, nýbrž její hlava. Oslabovala ji paranoia a strach ze ztráty. Opustila teplo svého domova, aby nemusela poslouchat ty nesmysly. Nesmysly, které celá populace nyní považovala za ultimatum.

Její krásná dcerka Katherine spala a nic netušila.

Mnoho dětí na celém světě spalo a vůbec nic netušilo.

To jen lidé, kteří se odhodlali vstát a vykročit ven do tmy tušili, co je čeká. Pravděpodobně to měla být ta poslední věc, kterou stihnou udělat. Anne nemyslela na nic jiného, než na to, co ji čekalo uvnitř domu, svět pro ní byl až na posledním místě.

Zima se zažírala do jejího svetru, polykala jeho chuchvalce, až dokud ho nezačala kompletně rozplétat. Byl čas vrátit se zpět a čelit ošklivé pravdě. Věděla, že už ji zkrátka nijak nezvrátí, i když stále doufala, že zázraky existují.

Byla bláhová, když si myslela, že ji cokoliv zachrání.

\\

"Vrátila jsem se zpět do domu," pronesla, když do jejich úst putoval další drink. Vodka s kakaem, jaká to zvláštní kombinace.

A Smrt ji poslouchala - bedlivě, důkladně a ani necekla. A když poslouchala ona, poslouchalo celé Memento Mori.

"Už jsem ani svého manžela nenutila k tomu, aby tu televizi vypnul. Měl za to, že brzy už nezvládne udělat ani to. Už jsem s ním nemluvila, záleželo mi jen na ní," pokračovala.

Vypadalo to, že to neříká komukoliv konkrétnímu, jen tak do prázdná, ale nikomu neunikl ani kousek příběhu. Její ústa dělala neustále pohyby a i když mluvila tiše, stejně se její hlas do každého zažíral jako hlasitý šum.

//

Anne vyrazila vzhůru, do pokoje Katherine. Její manžel John seděl na gauči a s těkavým koutkem pozoroval obrazovku. Po líci mu tekla další slza.

Za Anne.

Za Katherine.

Ale nejvíc za sebe.

Všechny sny jej opouštěly jako papíroví draci, kteří zmizeli daleko za horizontem a vítr už je nevrátil zpět. Měl tehdy být se svou dcerou, vidět, co se děje, a nenechat ji odejít bez doteku.

Ručičky na hodinách se zastavily na půl desáté. Sice to k současné situaci dohrávalo krásnou kulisu, ale zkrátka se těch hodin už dlouho nikdo nedotýkal. Baterky celého světa se dočista vybily a nebyl už nikdo, kdo by je mohl vyměnit.

Na to bylo už moc pozdě.

Svět upadal do něčeho, čemu jsme říkali tma.

Katherine stále neotevřela svá očka, plná nového života k rozdávání. Ležela na pohodlné posteli a celou dobu nad ní vlál závěs s papírovými hvězdami. Vždy jemně osvětlovaly její tvář a stále se otáčely - některé doprava, jiné doleva. Byly to jediné hvězdy, které kdy dokázala spočítat, víc jich stihnout nemohla.

Katherine umírala. Jen už nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci.

Anne si jen přála, aby ji mohla ještě naposledy vidět šťastnou. Jediné přání před tím, než z ní nad ránem zbyde jen prach a nepořádek z myšlenek všude kolem.

Chtěla být s ní, ovšem ne do konce světa.

Ale do konce svého života.

Jen jí to už nikdo nemohl splnit.

\\

"A proto ještě nechci zemřít," pronesla pološeptem a opustila do svého Highballu několik slz. To tu chuť rozhodně nezlepší

Memento Mori plakalo s ní, jen Smrt mlčela. To ona vždy.

Anne se roztřesenýma rukama opřela o hranu baru a neohrabaně vstala. Byla ráda, že ji někdo vyslechl, někde v hloubi duše ji bezpochyby něco zahřálo. Odcházela pryč - od ostatních, kteří z ní stále nespustili oči. Smrt neřekla ani slovo, Anne si zkrátka myslela, že udělala vše, co mohla.

//

Malé tělíčko - uzlíček štěstí - se přestalo hýbat úplně. Anne klečela u její postýlky a prolévala ty poslední slzy, které z ní ještě zbyly. Mezitím jejich dům ozařovalo něco, co si na sebe vzalo podobu dobra. Světlo vždy označovalo cosi dobrého, správného. Mladá žena držela dětátko ve své náruči a kolíbala jej ze strany na stranu. Jako loďka těsně před vodopádem s dvěma trosečníky stále na palubě. Všichni už zůstali na svých místech, nikdo se ani nehnul a vítr ani nedutal. I on se zastavil a schoval před zkázou, kterou už nešlo zvrátit.

Svět skončí a my s ním.

\\

Anne odcházela od své židle a vší silou rozrazila barové lítačky už s vycházejícími slzami, ale místo dlouhé chodby nalezla onu místnost. Tam, kde všechno začínalo a zároveň končilo, místo kde se zpečetí její osud. Nepravidelný a na první pohled dost odporný strop ji pozoroval a Smrt s ním. Stála na improvizovaném pódiu a pouze rozpřáhla ruce. Anne netušila, co přijde. Stále si otírala slzy, které jí stékaly po tváři a lícních kostech, ale její smutek čím dál tím víc nahrazoval úžas a zároveň zmatení ze všeho, co se dělo kolem. Mohla se tu před Smrtí navždy sklonit v bolestných křečích, její duše by nikdy nedošla klidu. Nějak si nepřipouštěla možnost, že by její příběh na Smrt nějak zapůsobil.

Proč by se měla zajímat o někoho tak bezvýnamného?

Brzy její oči ze stropu sklouzly stejně rychle jako naděje, která v ní doteď aspoň trochu dřímala. Dívala se Smrti přímo do očí a neuhla ani o píď.

Tohle ještě nezažila. Každý smrtelník cukl aspoň koutkem oka, ale Anne už neměla co ztratit. Smrt opustila své pódium - své memento a mířila rovnou k ní.

A Anne neudělala ani krok.

Jakmile se jejich duše až téměř dotýkaly, Smrt ji poplácala po rameni, rozloučila se s ní jako se starou známou a zmizela tak rychle jako přišla. Anne v místnosti osaměla, ale necítila žádnou bolest, žádný neklid. Jen téměř hmatatelné uvolnění. Otáčela se kolem dokola a hledala jakýkoliv vzkaz, dveře, kterými by mohla projít - jakoukoliv záchranu.

Po dlouhém tichu se ozval hlasitý pláč. Stačilo jen otevřít dveře, aby mohl jít slyšet v celé své kráse. Plíce pracovaly klidně jako vlny, z toho zvuku šel nabírat klid. Anne se otočila ke zvuku a po dlouhé době se konečně usmála.

Katherina byla vzhůru.