Věnuju ti kapitolu, protože v předminulé kapitole jsi napsala nádherný komentář a já se u minulé rozhodovala mezi tebou a KlrkaHorkov. Snad se ti bude líbit, protože to vám prozradím, je to pecka!

Melissa McCallová je nejskvělejší žena, kterou jsem kdy potkala. Právě si mě zvědavě prohlíží, když jí Scott s pomocí Stilese říká ten plán. Když kluci domluví, dá si ruce v bok.

„Nejspíš jí nemůžu jen tak udělat vyšetření..." („Ale no táák," protáhne Stiles) „Ale, pokud by ses cítila špatně, tak bych tě hned musela vzít na pokoj a vyšetřit tě." Zamrká na nás a všem spadnou kameny ze srdce.

„Děkuju mami, jsi nejlepší!" Dá jí pusu na tvář Scott a Melissa se zasměje. Podá mi ruku a usměje se na mě. Vedeme mě pryč od kluků do pokoje.

Ukáže, abych si sedla a bere si rukavice. „Jak se jmenuje tvůj otec?" zeptá se se zájmem.

„Josh Doyle."

Kývne chápavě hlavou. „Toho tu máme často, když přijede z baru."

„Opravdu?" Vykulím na ní oči, zatím co mi potře ruku tampónkem s dezinfekcí a nabere mi krev.

„Víš, kluci toho řekli hodně, ale já potřebuju vědět, co ti dělal." Vytáhla jehlu, znovu mi přetřela vpich dezinfekcí, krev dala do kalíšku, sundala si rukavice a podívala se na mě.

Nervózně se ošiju. „Pokud mi budete poslouchat srdce a budete potřebovat vidět mojí kůži, uvidíte to." Podívám se jí do očí. Překvapí mě, že se mračí a v jejích očích je soucit.

Pomalu kývne. „Dobrá tak se svlékni celá kromě spodního prádla. Tedy doufám, že se nestalo nic... Myslím tím, jestli tě nezneužil?"

„Ne!" vyjeknu rychle. „Ne. To ne, jen mě mlátil, ale tohle ne." Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že se jí ulevilo.

Když si sundám tričko a stojím před ní, všimnu si, že nejdříve ztuhla a potom se jí v očích objevily slzy. Rychle se otočila a setřela si je, aby to zamaskovala, natáhla se pro stetoskop (To jak se tím poslouchá srdce.)

Když už mi chce dát stetoskop na hruď, zasekne se, jako by se bála, že mě to bude bolet. Usměju se a ona mi stetoskop položí na hruď. Naběhne mi husí kůže, když ucítím, ten chlad.

Pak mi měří tep, celou dobu na ní vidím, jak se cítí nesvá.

„Teď zavolám psychiatra. Nemusíš se bát, je to můj přítel."

Odejde a já tam nervózně sedím. Nadskočím leknutím, když se prudce otevřou dveře.

„Dobrý den!" vstoupí starý muž.

„Dobrý den," zamumlám. Úlevně vydechnu, když vidím, že Melissa je hned u dveří.

Doktor mě vyzve, abych si stoupla a rozpažila. Zamračeně si mě prohlíží a pak zatlačí na jednu obzvlášť citlivou modřinu. Zasyčím bolestí.

„Arthure!" vykřikne Melissa.

„Moc se omlouvám," říká doktor.

„Dávej na ní pozor!" napomene ho ještě Melissa.

Ještě chvíli kolem mě krouží a pak si sedne. Mě vyzve, abych se oblékla.

Pak mě zkouší. Ptá se mě na strašnou spoustu otázek, hlavně o mamince a její smrti.

„Víš, nebudu ti lhát. Já jsem tvůj lékařský spis četl. Je tam napsáno, že jsi neviděla svojí matku zemřít, ale také tam je napsáno, že jsi duševně chorá," podívá se na mě se sepnutýma rukama.

„Jo. Dvě lži z tisíce," hlesnu přiškrceným hlasem.

Melissa i doktor se předkloní.

„Tvůj otec řekl, že si podřezala žíly."

„To je pravda. Ale nezmínil se, že když už se na to chystala, přivedl mě do koupelny a nutil mě se na to dívat. Ona to nechtěla udělat aspoň ne přede mnou. Tak jí otec pomohl. Vzal tu žiletky a podřezal jí žíly sám. Já jsem se snažila jí pomoc, když o ní prosila, ale on mě pořezal také. Dodnes mám jizvu." Už na začátku vyprávění mi tekly slzy, ale teď už jsem to nevydržela a začala jsem plakat naplno. Cítila jsem, jak mi neviditelná ruka bolesti stiskla všechny vnitřnosti. „Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Nikdo mě totiž neposlouchal." Vzlykám tak moc, že se nemůžu téměř nadechnout.

Melissa se odlepí od stěny a rychle ke mně přijde. Obejme mě a hladí mě po vlasech. Já jí pevně držím za pas a pláču. Je to krásný pocit, když vás někdo takto drží a chlácholí.

Ani nevím, jak dlouho jsem plakala, ale Melissa mě pořád drží, i když už jen popotahuji.

Doktor tam sedí a dívá se na mě a Melissu. „Slečno Doyleová, v pořádku?"

Kývnu a malinko se pousměju. „Lepší když jsem to někomu mohla říct a přestala to dusit v sobě."

„No, moje práce je u konce. Ten spis, je podvod. Už mám napsaný nový. Jediné, co budete do budoucna potřebovat jsou schůzky a klidně se uvolím si pro vás udělat čas," usmál se na mě. „ Prostě potřebujete někoho, komu se vyzpovídáte," uzavřel svojí řeč. Vytiskl papír a dal ho Melisse.

„Díky Arthure."

„Není zač. Slečno Doyle, tohle je moje vizitka. Zavolejte, až budete mít čas," mrkl na mě a podal mi vizitku, co si vytáhl z náprsní kapsy.

„Děkuju moc."

Když odešel, Melissa mě zase vzala za ruku a šli jsme za klukama. Seděli na židlích a on něčem si povídali.

Když nás spatřili, jako první vystřelil Isaac a objal mě. Držela jsem ho pevně a hlavu jsem si zavrtala do jeho trička. Mikinu si odložil na židli.

„Vše jsme slyšeli," řekl Scott, když se Melissa nadechovala. „Máš ty papíry?"

„Ano tady jsou. A teď běžte za šerifem," pobídla nás úsměvem.

„Moc děkuju paní McCallová," poděkovala jsem těsně před odchodem.

„Upřímně doufám, že to vyjde." Pak se otočila a šla si nakopírovat mojí novou zprávu.

••••••

Šerif se dívá na papíry a na mě a zase zpátky. Mám pocit, jako bych vykradla hračkářství.

Pomalu kývl. „Takže plán je zajímavý, ale co škola?"

„Do té normálně půjdeme, ale potřebovala bych vás o něco poprosit, šerife. Můj otec dva dny nešel do práce. Podíváte se na to?"

Sedl si za stůl a za chvíli vše našel. „Vzal si dovolenou, ale ta mu dnes končí. Zítra má jít do práce."

„Děkuji. V tom případě, budeme čekat, co udělá, až se vrátí," řeknu. Tenhle plán se mi začíná zamlouvat.

„Ano, pošlu k vašemu domu posily. Až se něco stane, dostanou povolení tam vtrhnout. My budeme tady, abychom vše nahráli."

Všichni kývneme. Pak se Stiles a šerif domlouvají, jak dát ty kamery a nějaké mu dává.

„Jdou už napíchnuté na počítač. Zítra je tam dejte, ano?"

Znovu kývneme. A pomalu se rozcházíme.

„Kam půjdeme?" ptám se Isaaca, ten se jen usměje.

„Přeci k tobě domů. Půjdeme oknem, neboj." Mrkne na mě.

•••••••••••••••••••••

„Tak jo, kamery fungují, ale můžeš posunout tu v ovocné míse na stole?" ptá se mě Stiles přes telefon. Vše jde podle plánu. Otec má přijít za pár minut. Posunu kameru.

„Lepší?"

„Jo! Definitivně! Policie je tak daleko, aby jí neviděli. Vše je připraveno..." než stihl dopovědět, típla jsem to.

„Už jde," řekla jsem. Věděla jsem, že mě slyší přes kamery.

Srdce mi nervózně bije. Mám strach, že se něco pokazí.

Otevře dveře, ale nejde sám má s sebou kamarády.

„Ahoj zlato," usměje se, rádoby mile, ale já vidím tu nenávist, co má v očích.

„Ahoj."

Nic neřekne, prostě vytáhne papír a dá ho přede mě na stůl. „Podepiš."

„Nepodepíšu."

Uchechtne se a podívá se na ty svoje kamarády. Všichni se na mě dívají jako na maso a šklebí se.

„Jako tvoje matka nepřekypuješ chytrostí, ale já jsem v hodně velké přesile. Prostě to podepiš a máš klid." Dívá se mi do očí.

Polknu. „Nepodepíšu to," řeknu těžce.

On si povzdechne a ten papír si úhledně složí do kapsy bundy. Zatváří se smutně, ale hned na to se mu na tváři usídlí radost.

„Tohle jsem dělat nechtěl. Opravdu ne," řekne a ukáže na kamarády. Ti ke mně přiběhnou a chytí mě za ruce.

„Co? Ne!!" Škubu a trhám sebou.

Tahají mě ke schodům. Na chvíli s leknu, že mě chtějí ze schodů shodit, ale jeden z jeho kamarádů vytáhne provaz.

„Ne! Pusťte mě!" Zmítám se, ale oni jsou mnohem silnější.

Během chviličky mám ruce přivázané k zábradlí schodů a ležím na zemi. Jeden si na mě sedne.

„Ne!" ječím jako smyslu zbavená. Zavážou mi pusu. Vidím rozmazaně, protože pláču. Mám takový strach!
Začne ze mě stahovat oblečení. „Podívám se, jak jsi vybavená," řekne a všichni se začnou smát. Kopu snažím se vykroutit, ale nemám sílu.

Roztrhne tričko a ošmatává mě. Strašně to bolí. Připadá mi, že jsem na větvi nad propastí. Že padám, ale něco mě nutí se pořád držet i když nechci. Přidávají se k němu, když uslyším, jak někdo vyrazí dveře.

Pořád pláču a nemůžu přestat. Začínám se dusit. Nemůžu se nadechnout pusou a nos mám zacpaný.

Někdo ty chlapi ode mě odtáhne, ale já pořád pláču.

Sklánějí se ke mně a já mám strach, že mi chtějí ublížit. Škubu sebou a nenechám na sebe šáhnout. Klepu se po celém těle, co mi to ruce dovolí, se snažím smotat do klubíčka.

A pak uvidím toho člověka, kterého bych se měla bát, ale nebojím. Přišel Isaac klekl si ke mně a odvázal mě. Dal mi pryč šátek, který jsem měla přes pusu a já lapám pod dechu. Pořád se otřásám vzlyky, jsem stočená do klubíčka a mám strach. Ze všeho. Isaac si mě přitáhne do objetí a já ho nechám. Jenom jeho. Nikoho jiného. Nic mě nemůže zastavit v pláči.

Vezme mě do náruče a já se ho chytnu za tričko a nechám se nést.

Je tam sanitka. Položí mě na lůžko, aby mě odvezli do nemocnice. Pořád se držím jeho trička. Páčí mi prsty, ale já dovádím, škubu sebou a nechci, aby jediný člověk, kterému věřím, odešel.

Nakonec mě zvonu vezme do náruče a jedeme. Pomaličku se klidním, když mě drží. Doktor v sanitce na mě chce sáhnout, ale já se nenechám, začnu znovu brečet a prosit, aby mě nechali.

Pak jdeme do nemocnice. Visím Isaacovi v náruči. Pořád si připadám jako na větvi nad propastí. Ovšem podklouzla mi noha a já se držím jen konečky prstů.

Vidím Scotta, Stilese, šerifa a Melissu. Vyděšeně se na mě dívají. Viděli to. Všechno viděli.

Přiběhne Melissa a říká Issacovi ať mě někam dá. Já už se nemůžu držet na té větvi. Pustím se a padám do temnoty, která mě pohltí.

Poslední co slyším je křik mého jména. Křičí ho anděl, co mě donesl až sem.

Tak co? Byla to pecka? :) P.S. to video jsem vytvořila tak jsem myslela, že by se mohlo líbit :)