Věnuju ti kapitolu za krásný komentář!

Ještě jsme si vyměnili čísla, dali si pusu a každý běžel na svojí hodinu. Roxi jsem vše řekla. Zastaví mě uprostřed chodby.

„A já to vím, až teď, proč?"

„Víš to jako první!"

„No a?"

Podívám se na ní se zvednutým obočím. „Jsme spolu teprve hodinu," vysvětluju jí, jako ročnímu dítěti. Jsme spolu? Stačilo jedno uspěchané miluji tě?

„To nemění ten fakt, že jsem vás podezírala a ty jsi pořád tvrdila, že nic a pak se během minuty zamilujete?"

Otevřu pusu, že něco řeknu, ale hned ji zase zavřu. „Hmm... To má něco do sebe," zašklebím se a znovu se rozejdu přeplněnou chodbou.

„No to si snad...!" vykřikne za mnou a dožene mě. „Chci vše vědět!"

„Byl párkrát u mě, a spal se mnou v posteli," dám důraz na slovo postel.

Stojí uprostřed chodby s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. „Cože?" zasýpá. „Cože?!" zařve, až se na nás několik studentů podívá.

„Ježiši, bylo to vždy, když mě ten debil zmlátil!" bráním se.

Zamračí se. „Takže superhrdina?"

Usměju se sama pro sebe. „Něco takového. Hele musím jít, mám chemii s Harrisem a víš, jak miluje pozdní příchody," falešně se usměju, otočí se a mířím na hodinu.

••••••••••••••••••••••

Stojím před školou a čekám na Roxi. Chytne mě za ruku, až nadskočím a zamumlá. „No, víš, ten superhrdina na tebe kouká a já nechci být ten tip kamarádky, co kazí rande. Takže se pokusím nenápadně vytratit, i když už mě propaluje pohledem jako bych překážela..." mumlá a já zadržuju smích. „Takže si odvoz najdu u někoho z lakros teamu, páčko." Dá mi pusu na tvář a obě se zasmějeme.

Issac tam stojí opřený o strom a já jsem od něj asi 20 metrů. Jen, co Roxi zmizí, narovná se a jde ke mně.

„Buď tě znervózňuju nebo máš z něčeho strach," řekne.

„Cože?" zvednu obočí a dívám se na něj jako na blázna.

Snaží se zakrýt úsměv, ale vůbec mu to nejde.

„Neškleb se." Žertovně do něj strčím. „Proč si to myslíš?"

Podívá se mi do očí. „Slyším tep tvého srdce."

Pusa mi spadne snad až ke kolenům. „Ty slyšíš... ty dokážeš slyšet můj tep?" zeptám se ohromeně. Je vlkodlak, Emily. Panebože, tohle mi někdo říct včera, vysměju se mu do tváře. Jak rychle jsem mu tohle uvěřila...

„To tak trochu patří k mým schopnostem superhrdiny," usměje se.

„To jsi taky slyšel?"

„No, slyšel jsem všechno, co ti říkala ta tvoje kamarádka, co za mnou zrovna nabaluje Dannyho. Někdo by jí měl říct, že je gay," šklebí se. Podívám se mu přes rameno, má pravdu.

Rozesměju se na celé kolo a nemůžu přestat. Když mě vidí, začne se smát taky.

Když se dosmějeme, podívá se na mě s úsměvem a zeptá se. „Jdeme?" Přikývnu. Chytne mě za ruku. Trošku ztuhnu, ale hned se uvolním. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli nemám zpocenou ruku, ale on nic neříká tak to nechám plavat. Proč se mi hlavou honí takové blbosti?

„Co dalšího ještě dokážeš?" ptám se zvědavě.

„Mám hodně dobré smysly. Čich, sluch a zrak, ty jsou nejlepší. Jo a umím hodně rychle běhat. Jinak jsem normální kluk," zašklebí se.

„Normálně vlkodlačí kluk," opravím ho. Rozesměje se a já ho pozoruju, je dokonalý, když se směje.

„Je ve škole ještě někdo vlkodlak?" Ztuhne. „Nepotřebuju vědět odpověď," rychle dodám.

„Neměl bych to asi říkat. Zatím..."

„Chápu. No a jak se to vlastně stalo?" snažím se otočit na jiné téma, aby se necítil nepříjemně.

Moc se mi to nevede. „Kousla mě Alfa."

Když vidí můj nechápavý výraz, vysvětlí. „Alfa je vůdce smečky, jen ten může proměnit člověka ve vlkodlaka."

„To je... nenormální," vyleze ze mě.

Issac se znovu zasměje. „To zdaleka nevystihuje mojí situaci."

Už stojíme u mého baráku. „Mám jít s tebou?" zeptá se Issac vážně. Zavrtím hlavou.

„Myslím, že by ho to rozzuřilo."

„Budu tě poslouchat. Pokud se něco stane, přijdu," slibuje a já si to uvědomím.

„Ty jsi slyšel, co jsem říkala o tom majetku."

„Není to otázka," řekne překvapeně.

„Ne, to není. Něco mi říkalo, že mě slyšíš, to jak ses na mě díval."

Kývne a přitáhne si mě do náruče. Dívá se mi do očí a přibližuje se. Zavřu je jako první a políbíme se. Není to dravý polibek plný vášně. Je to polibek jemnosti. Jako by mi říkal, že si mě bude hýčkat. Odlepíme se od sebe.

„Budu poslouchat," šeptne.

„Tak ahoj," rozloučím se a nechám ho za sebou.

Odemknu a hned mě srazí k zemi facka. Prokousnu si tvář. „Kdo to byl?" vyštěkne, ale to už přede mnou stojí Issac.

„Nesahej na ní," zavrčí. Otec se rozpřáhne pěstí, ale Issac ho chytne těsně, než se ho dotkne. Rukou mu zakroutí a odhodí ho na protější zeď.

Klekne si ke mně. „Jsem v pořádku," ujistím ho.

„Vypadni z mého domu, jinak zavolám policii," zavrčí otec.

„Můj kamarád je syn šerifa, jen si policii klidně zavolej," odpoví klidně Issac. Nemá potřebu mu vykat, libí se mi, že se ho nebojí, ale mám strach, co by to pro mě mohlo znamenat.

„Ukážu jim ten spis od doktora. Je mentálně nemocná, věděl jsi to?"

Issac se k němu vrhne a zvedne ho za límec trika. „Vím, že jsi to zfalšoval ty hnusný prase! Shodou náhod matka mého druhého kamaráda je zdravotní sestra. Co kdyby ji vyšetřila?"

Otec vykulí oči. „To si nedovolíš!" Prskne.

„Ale dovolím a moc rád!" zavrčí Issac. Pustí otce, vezme mě za ruku a odejde se mnou ven, aniž by něco řekl.

Je strašně moc naštvaný tak čekám, až se uklidní a pak se zeptám. „Kam jdeme?"

Zastaví se a podívá se mi něžně do očí. „Ke Stilesovi a Scottovi, jsou na hřišti za školou."

„Ale proč?" Vůbec nic nechápu. Věci mám doma, ale tam nemůžu a teď jdeme na hřiště?

Povzdychne si a ukáže na lavičku. Sednu si a on si sedne vedle mě. „Podívej, já takhle žít nemůžu. Ne, když vidím, co ti dělá. Ohlásíme to a necháme tě vyšetřit, abychom dokázali, že ty papíry jsou podvod. Nic na tebe nemá! Budeš volná!"

Smutně se pousměju. „Ale co pak? Nejsem plnoletá, půjdu do děcáku," hlesnu tiše. Issac se zamračí.

„Kdybych znal někoho, komu věřím a vím, že by se o tebe postaral a mohl tě adoptovat, šla bys do toho?" zeptal se opatrně a díval se na mě. Dívám se na něj jak idiot.

„Jako kdo a jak...?" Složím hlavu do dlaní a chce se mi plakat. Před minutou jsem byla u táty a teď tady Issac plánuje, jak mě bude adoptovat, někdo koho neznám. Tohle je na mě moc. Až moc.

„Issacu, tohle je na mě moc, dnes se toho stalo až moc. Zjistila jsem, že jsi vlkodlak. Pak mi řekneš, že se vše může vyřešit a že máš člověka, který by mě adoptoval. Přitom pořád nevíme, jak dostat táty do basy a já naprosto nevím, co dělat!" vykřiknu a po tvářích mi začnou téct slzy.

„No tak!" Přivine si mě do náručí a houpe se mnou. „Teď se vrátit nemůžeš. Pojedeme za Stilesem. Nezdá se, ale má hlavu na každý problém a případ. Pomůže nám něco vymyslet, ano? Půjdeme na to pomaloučku a vše vymyslíme do nejmenších podrobností," utěšuje mě a mě je trapně. Chodíme spolu ani ne den a já už mu brečím v náručí. Bude si myslet, že jsem ufňukaná nána.

Odtáhnu se a z kapsy vylovím kapesník. Pořádně se vysmrkám a podívám se na něj. „Cítím se strašně," zamumlám.

„Proč?" podívá se na mě.

„Bulela jsem ti tu jako malý děcko. Nejsme spolu ani jeden den. Radši nechci vědět, co si o mně myslíš." Podívám se na zem a nervózně žmoulám kapesník v ruce.

Vezme mě za bradu a natočí si mě k sobě. Pořád se vyhýbám jeho pohledu. Povzdechne si. „Podívej se na mě."

Pomalu zvednu zrak. „Miluju malý děti, co mi bulí na mikinu," říká a dává si pozor na každou slabiku, aby to mělo větší důraz.

Zasměju se a on si mě vtáhne do objetí. Jenom sedíme a odjímáme se.

„Připravená?" zeptá se mě po nějaké době.

„Ano," řeknu chraplákem. Vstaneme a jdeme za školu na hřiště.

Když už tam skoro jsme, nevědomky se zastavím. Zamračím se do chodníku a přemýšlím.

„Emily?" zeptá se mě Issac.

Podívám se na něj. Poprvé mi řekl jménem. Usměju se.

„Poprvé jsi mi řekl jménem, ale nad tím jsem nepřemýšlela," zatřesu hlavou. „Já jen...," nevěděla jsem, jak se ho mám zeptat. „Scott je taky vlkodlak, že jo?" vyrazím ze sebe.

Překvapeně se na mě dívá. „Jak?"

„No, přemýšlela jsem, jak se dostal do lakrosového týmu. Byl strašný, ale z ničeho nic byl rychlejší a silnější! Vše to do sebe zapadá," mumlám si užasle a pak mě napadne, jak jsem se s Issacem potkali a ... „Erika!" vyhrknu. „Erika se taky strašně moc změnila. Ona taky, že jo?"

Issac se na mě dívá s otevřenou pusou. Pak ji zavře a usměje se. „Ty jsi fakt chytrá ," zamumlá a táhne mě k bráně.

„A Stiles?" zeptám se.

Issac se začne smát. „Ne ten ne!"

To už vidíme Scotta a Stilese. Scott je v bráně a Stiles po něm hází míčky.

„Kluci!" křikne na ně Isaac. Podívají se na nás pak na sebe a přiklušou.

„Co se děje?" zeptá se Scott a dívá se střídavě na mě a na Isaaca. Cítím se trapně.

„Potřebujeme chytrou hlavu," řekne Isaac s očima upřenýma na Stilese.

„Lydia je, ale doma," vyklopí Stiles a já zakrývám smích.

„Potřebujeme tebe Stilesi!" Protočí očima Isaac.

„Jo jasně! Co se děje?"

A tak Isaac začne vyprávět, jak mě otec bije, co říká o mém zdravotním stavu a že chce abych podepsala ty papíry na majetek, a hodně hodně zdráhavě, že už vím o vlkodlacích. A pak, že potřebujeme plán.

„No... Něco mě napadlo." Přizná Stiles. Díváme se na něj v očekávání.

„Mohli bychom jít do nemocnice a požádat tvojí mamku Scotte, aby tady Emily udělal vyšetření a napsala jí papíry. Pak bychom šli za taťkou a dali mu ty nové papíry a řekli mu, co se děje. Budeme potřebovat důkazy. Pokud ho chcete dostat do vězení, tak pořádnej důkaz," chvilku se dívá do blba a přemýšlí. Pak luskne prsty. „Dáš tam kameru. Do vašeho domu dáš kameru, ano? Pomůžeme ti ji nainstalovat, aby živě přenášela do počítače v policejní stanici, kde budeme my a budeme na něco čekat. Když ti něco udělá soud ho pošle do vězení a BUM! jsi volná!" usmívá se Stiles, jak měsíček na hnoji.

„Je to skvělý plán, ale já nejsem plnoletá. Půjdu do děcáku," řeknu sklesle.

„Mě napadlo, že by jsme se mohli zeptat Dereka, jestli by jí neadoptoval. Jde jen o papíry, a nebo vaši rodiče! Mohla by bydlet u sebe doma," navrhne Issac.

Stiles se znovu dívá do blba. „Víte já... Když jsem sledoval Lydii... No slyšel jsem její matku mluvit s pracovnicí, že by chtěla adoptovat nějakou dívku... Mohli bychom se jí zeptat!" vykřikne.

„Já jí, ale neznám." Ošiju se nervózně. Pane Bože! Řešíme tady, jak mě dostat k někomu na adopci?

„Nebudeš znát nikoho, kdo si tě bude chtít vzít z děcáku. Lydiinu matku, ale známe my a je skvělá!" přesvědčuje mě Stiles.

„Tak, co? Jdeme do toho?" zeptá se Scott.

„Já jo," řekne Isaac. „Je to dobrej plán a lepší, dokonce se divím, že ho vymyslel Stiles..."

„Já taky. Chci ti pomoc, navíc teď o nás víš vše takže..." řekne rozpačitě Scott.

Všichni se dívají na mě.

Povzdechnu si, čert vem tenhle divný život. „OK jdu do toho."

Scott se na mě usměje. „Dostaneme toho bastarda do vězení!" vykřikne Isaac.