@silkax014 Snad se ti bude kapitola líbit :) Já sama jsem docela spokojená :)

Vše je připravené na to, aby přišel. Večeře na stole, uklizeno a vše připraveno. I když se bojím, pořád myslím na Issaca a doufám, že mě dnes na chodbě neslyšel. Roxi jsem se úspěšně po zbytku dne vyhýbala.

Cvakne zámek. Je doma. Zhluboka se nadechnu.

„Ahoj," pozdraví mě první a já se zarazím. On mě pozdravil? A jako první?! Něco se stalo?

„A-ahoj," zakoktám se. Vezmu pivo a chci mu nalít, ale on mě zastaví.

„Dnes nechci."

Podívám se mu do očí a konečně to pochopím. Není opilý.

„Potřebuju s tebou mluvit. Sedni si." Pokyne mi rukou naproti sobě.

Nervózně se posadím a dívám se na něj.

„Zítra s tebou chci jít na úřad."

Zarazím se. „Proč?"

„Potřebuju, abys podepsala papíry pro převzetí majetku," odsekne.

„Cože? Čí? A proč?" Jsem naprosto zmatená. Nic nechápu.

Zlostně si mě přeměří. „Můj majetek," zavrčí.

„Ale proč? Vždyť neumíráš," hlesnu.

„To sice ne, ale potřebuju, abys to podepsala." Už je naštvaný, ale já to potřebuju vědět.

„Až mi řekneš proč." Stojím si na svém. Naštve se, vyletí ze židle a pěstí praští do stolu, až nadskočí skleničky.

„Do toho ti nic není. Když řeknu, že to uděláš, tak to uděláš!" vrčí na mě. Dívám se na něj.

„Neudělám," zavrtím hlavou. To ho naštve ještě víc, přijde ke mně. Krčím se na židli a on se ke mně skloní.

„Ještě pořád jsem tvůj otec. Můžu tě mlátit, jak chci a svedu to na tvůj psychickej stav. Podepíšeš to," vrčí mi do ucha, až mi naběhne husí kůže.

„Nepodepíšu," pípnu.

„Podepíšeš. Je mi jedno, jak ten podpis dostanu, klidně to z tebe vymlátím. Víš, moc jsem pil a neměl jsem peníze, tak mám dluh."

Vím, co to znamená, když podepíšu, ten majetek (dluh) přestoupí na mě. „Nikdy," zasyčím. Chytí mě pod krkem a vytáhne mě za něj na nohy. Škubu sebou, snažím se dát ty ruce pryč, chrčím a snažím se najít vzduch.

„Jak chceš," zavrčí. „ Zítra tam dojdu sám a ten papír přinesu. Ty to podepíšeš." Tvář má těsně u mé. Motá se mi hlava a mám černo před očima. Pustí mě a já na zemi lapám po dechu. „A jestli ne, tak to teprve něco zažiješ!"

•••••••••••

Další den ve škole se Roxi ani nezmíní o tom, co jsme probírali včera a já jsem ráda. Když ovšem uvidí můj trochu nateklý a rudý krk, zatíná pěsti a vypadá, že sama uškrtí prváka, co do ní narazil.

Teď sedíme na obědě u našeho stromu, když se mě Roxi ptá: „Proč se na tebe Lahey tak dívá? Je něco, co nevím?" Povytáhne obočí.

Podívám se před sebe. Má pravdu, sedí tam Isaac, Scott, Stiles a Allison. Scott se otočí na Isaaca a na něco se ho ptá. Ten jen kývne hlavou ke mně. Všechny pohledy se na mě otočí a já zčervenám. Isaac má zatnuté ruce v pěsti a zrychleně dýchá. 

Zamračím se. „Nevím, proč se na mě dívá, jsem snad vědma?" odseknu.

„Víš, vypadá to, jako by se ti díval na krk," hlesne Roxi. Otočím se na ní a vytřeštím oči.

„To je to tak vidět?"

Kývne a zdráhavě se zeptá. „Hele, co ti udělal? Vím, že včera... prostě to bylo.... No to je fuk. Jsme nejlepší kamarádky a říkáme si všechno. Můžeš mi to říct," vyleze z ní a já jí obejmu.

Uvolním se a po tváři mi steče slza. Roxi a já se moc neobjímáme, je to pro mě zvláštní pocit. Zapomněla jsme, jak krásné je někoho obejmout. Když se odtáhneme Roxi si všimne mé slzy. „Copak, moc jsem tě zmáčkla, bolelo to?" Vyděsí se.

Pousměju se. „Ne. Já jen nejsem zvyklá, že by na mě někdo sáhl a nechtěl mi ublížit," špitnu.

V tu chvíli uslyším třeskot skla. Vyděšeně sebou trhnu a otočím se na Isaaca. V ruce drží kusy střepů, rozmáčkl skleničku. Klekne si na čtyři a začne to sbírat. Pořád mám pocit jako by mě odposlouchával. Uvědomím si, jaký to je nesmysl.

„To bylo divný," vyleze z Roxi. Přikývnu. „Tak povídej, co se stalo." Obrátí se zpět ke mně a já začnu vyprávět.

Řeknu jí vše. Jak chce, abych podepsala papíry a převzala jeho dluh i to jak mi vyhrožoval, že pokud to neudělám, tak mě bude bít, dokud to nevydržím a podepíšu to.

Ani nevím proč, ale když domluvím, zvednu hlavu a podívám se na Isaaca. Pořád klečí na zemi, střepy už má v dlani a dívá se na mě. Ten pohled plný bolesti, zášti a strachu, mi prozrazuje, že mě slyšel. Nevím jak, ale slyšel.

„Tohle už není možný!" rozčiluje se Roxi. „Já... vůbec nevím, co dělat jsi v patové situaci!"

„Nepodepíšu," odpovím a pořád se dívám na Isaaca. Jako bych to říkala jemu a ne Roxi.

„Ale na druhou stranu, víš, co se stalo tvé matce. Nechceš radši podepsat a platit ten dluh?"

„Nikdy. To ať mě radši zabije!" Roxi zalape po dechu. Dívám se na Isaaca a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Jeho oči... Jsou zlaté. Otevřu pusu a zamračím se. Zrychlí se mi tep strachem.

Isaac vyskočí na nohy a utíká pryč. „Roxi, musím si něco zařídit," houknu na ní a utíkám za Issacem. Nevšímám se jejích nadávek, tohle je důležitější. Třeba dostanu odpovědi na to, co se to s ním děje. Běžel do chlapecké šatny. Rychle tam vběhnu, ale když ho uvidím, ztuhnu na místě.

Je to Isaac, ale má nepřirozeně dlouhé kotlety, obočí spojené, tesáky a žluté oči. Pak si teprve všimnu drápů, kterými by mi rozdrásal hrdlo během sekundy.

Stojím tam neschopná pohybu a zhluboka dýchám. On stojí a dívá se na mě, jako by vyčkával, co udělám, ale já naopak vyčkávala, co udělá on.

Když se nechystá zaútočit ani nic jiného opatrně ho oslovím. „Isaacu?"

Pomalu kývne hlavou, jako by se bál, že se vyděsím a uteču. Jenže já se nebojím. Ne jeho, ať už je, jaký chce, nebojím se ho.

Pomalinku se k němu začnu přibližovat. On se zamračí a nakloní hlavu nechápavě na stranu. Ale já se pořád přibližuji, dokud nestojím těsně vedle něho. Téměř se dotýkáme nosy. Oba dva dýcháme zrychleně. Pomalinku zvedám ruku a dotknu se jeho tváře. On hlavu nakloní a položí mi ji do dlaně. Zapřede a zavře slastně oči.

Zasměju se jako bych poprvé v životě našla způsob, jak si život užít. Narovná hlavu a já mu ruku položím na tvář, i na kotlety, které jsou krásně jemné. Jedu nahoru k obočí, které je také hebké jako samet, až se mi ruka zastaví na tváři a tam jí nechám. Díváme se do očí. Zeleno-hnědé do zlatých a zlaté do zeleno-hnědých.

Pak se Isaac začne přibližovat. Pořád v podobě vlkodlaka. Díváme se do očí. Už je tak blizoučko, že cítím jeho dech na svých rtech. Zavřu oči a ten poslední milimetr mezi námi vyplním. Chytne mě kolem pasu a pevně mě drží, jako by se bál, že mě z jeho náruče někdo vytrhne. Když se líbáme, cítím jeho tesáky. Jemně mě jedním z nich přejedu po rtu. Zavzdychám a zachvěju se. Cítím, jak mi přejel jazykem po rtu, malinko otevřu pusu a on se chopí příležitosti. Laská můj jazyk tím svým a já cítím, jak mi pod rukou mizí kotlety, cítím, jak se mu zmenšují zuby až je má jako normální člověk. Pořád mě drží, čely jsem o sebe opření a vychutnáváme si tu chvilku.

„Pokud utečeš, protože jsem vlkodlak," polkne. „Pochopím to."

Otevřu oči a zjistím, že se na mě dívá. „Před svým vlkodlakem nikdy neuteču."

Isaacovi se rozšíří oči, začne se smát a zvedne mě ze země. Točí se se mnou kolem dokola a smějeme se.

„Miluju tě," říká, když mě staví opět na nohy.

„Taky tě miluju," řeknu nervózně a zadívám se na něj.

Znovu se zasměje a pořádně mě políbí. Miluju svého vlkodlaka.

Ahoj lidičky, doufám, že se vám kapitola líbí! Jste rádi, že jsou spolu? :)  Nakonec bych chtěla říct jen to, že si nemírně vážím komentářů a všeho co pro mě děláte! Když napíšu jenom děkuju je to strašně málo, ale zároveň vše, co můžu udělat. Od teď budu psát HUG a vy si představte, že na vás skočím a pořádně vás obejmu, aby jste viděli jako moc si vás vážím! Pořád je to málo, ale aspoň něco.

P.S. Pokud někdo chce věnovat kapitolu, klidně si o to napište! Já si pak připadám líp, když vím, že se to tolik líbí :3

Adél :)