Na obrázku Drew Sidora jako Roxi :)

Probudím se uprostřed noci. Ležím v posteli a nechápu proč mě sakra tak moc bolí hlava. Otočím se na druhý bok, vystrašeně zaječím a prudce se posadím a naneštěstí spadnu z postele do sedacího pytle, ze kterého sklouznu na zem.

Ležím na zádech vedle postele a třeštím oči na Isaacovu hlavu. Vyděšeně se na mě dívá.

„Jsi v pořádku?"

„Co tu sakra děláš? A proč jsem sakra jen ve spodním prádle?!" zděsím se. Jak mluvím, bolí mě čelist a špatně se mi mluví. Zaměřím se na bolavé ruce, břicho a nohy. Mám je zešvihané do krve a hrají všemi barvami od fialové až po zelenou.

Zatmí se mi před očima, když si vzpomenu, co se stalo. Zmlátil mě, protože jsem byla na lakrosu... Když si uvědomím, jak vypadám, začne mě vše bolet. Zasténám a položím si hlavu na koberec.

Isaac seskočí a klekne si vedle mě. Podává mi prášek a vodu, které vzal z nočního stolku.

Zamračím se na podávané věci. „Co to je?" zamumlám. Co tady vůbec dělá a jak se dostal dovnitř?

„Prášek na bolest."

Nechám ho, aby mi zvedl hlavu, dal mi prášek do pusy a dal mi sklenici k ústům, abych se mohla napít. Poslušně prášek spolknu.

Zase si připadám unavená. Položím si hlavu na jeho klín, zavřu oči a on mě jemně hladí po obličeji. Myslela bych si, že mě to bude bolet, ale on je jemný a citlivý. Najednou ucítím, jak mě bere za ruku a opatrně mi ji stiskne. Cítím, jak bolest odchází, je to příjemné. Pomalu se mi dělá lépe, cítím jak mezi námi proudí energie. A opravdu se cítím úplně jinak... Jak je to možné? Rychle otevřu oči a podívám se na jeho ruku právě včas, abych viděla, jak ruka kterou mě drží, pulzuje černými žílami. Rychle mě pustí, ale já jsem to viděla.

„Co to sakra..." mumlám a dívám se na něj vytřeštěnýma očima.

Dívá se někam jinam a vyhýbá se mým očím. Vezme mě do náruče a dá mě do postele.

„Isaacu..."

Zakroutí hlavou. „Pšš... Spi."

Chci něco říct, ale spánek mě zmůže. Jako poslední vnímám nádherný pocit toho, že mě Isaac opět zachránil a že tu je i když mě vůbec nezná. A taky to, že díky tomu, co teď dělá ve mně zahořelo něco, co jsem dlouho necítila.

•••••••••••••••••

Znovu mě probudí něco studeného na tváři. Otevřu pomalu oči a uvidím Isaaca, jak mi na tvář dává utěrku plnou ledu.

„Dobré ráno," pozdraví mě s bolestí v očích.

„Ahoj," zamumlám do polštáře. „Co to děláš?"

„Celou noc ti chladím čelist. Řekni, je to lepší?"

Opatrně hýbu čelistí. Bolí mě jen minimálně. „Je to lepší." Kývnu hlavou.

„A co tělo?"

„Bolí, ale teď mě zajímají jen dvě věci. Tak za prvé jak to, že jsi tady?" vyvalím na něj a on se zarazí.

„Našel jsem tě. Bál jsem se o tebe."

Zkoumavě se mu dívám do jeho vážné tváře. Pomalu přikývnu, nechápu proč mě to zahřálo u srdce. 

„A co je ta druhá věc?" zeptá se. Zdá se mi napjatý, jako by čekal, že ho vyhodím z baráku. Jenže to se nestane, i kdyby sám chtěl jít.

„Co bude k snídani?" zazubím se. Oddechne si a zazubí se na mě taky.

„Na co máš chuť?"

„Hm... Na ovoce. Na velikou mísu jogurtu a ovoce," usměji se. „Ale..." zastavím ho, když už odchází. „Potřebuju tě ještě o něco poprosit," zamumlám nervózně.

„Ano?"

„Potřebuju na záchod a vyčistit si zuby, ale nemůžu se zvednout." Je mi tak trapně! On se o mě celou noc stará a já mu ještě přitěžuju.

Jenže on vážně nevypadá, že by mu to vadilo. Ba naopak. Přijde ke mně, podávám mu ruku, aby mě za ní vytáhl z postele, ale on mě vezme do náruče.

„Počkej! Vážím víc než tvůj školní batoh! Dej mě dolů," melu sebou, ale on se jen ušklíbne.

„Hej! Jsi lehká jako peříčko," mrkne na mě a já se začervenám, zasměje se tomu.

Po velmi divné ranní hygieně, jdeme do kuchyně udělat si snídani. Isaac krájí ovoce na malé kousky a já připravuji na stůl, vařím kafe a dávám do misek jogurt.

Nemluvíme, ale není to trapné ticho, jen prostě ticho. Najednou Isaac zasyčí bolestí, rychle se otočím a zrak mi padne na krvavý nůž, co drží v ruce.

„Ježiš!" vyjeknu, přiskočím k němu, zapnula ledovou vodu a dlaň mu silou dám pod vodu.

„Hej! Nic to není," uklidňuje mě, je nervózní.

„Řízl ses! Pojď, nahoře máme léká..." zarazím se. Ještě před chvíli jsem viděla velkou řeznou ránu a teď se dívám na normální zahojenou ruku.

Podívám se na něj. Nervózně si okusuje dolní ret. „Já...," koktám. „Já to nechápu.... Ještě před chvíli.... Viděla jsem to.... Nejsem blázen.... Co se to sakra děje?" podívám se na něj a on se mračí.

„Už bych měl jít," řekne a jde si do chodby pro bundu. Vypadá ... naštvaně? Na mě?

„Počkej!" vyjeknu, ale to už za ním bouchnou dveře a já zůstanu sama v chodbě s očima upřenýma na ten nůž. Je na něm krev. Nezdálo se mi to.

••••••••••••••••

„Ten hnusnej hajzl!" rozčiluje se Roxi, když mě v pondělí uvidí. Sedíme pod naším stromem na oběd „Musíš ho udat!"

Zasténám, jak bolestí, protože jsem se špatně opřela o strom, tak podrážděním. „Tohle už jsme řešili Roxi. Nemůžu to udělat..."

Rychlostí blesku se na mě otočí. V očích jí plane odhodlanost. „Dost dlouho jsem ti to žrala. Že to zvládáš a že to bude dobrý a že nemůžeš. Ale teď už ne. Buď to řekneš ty, nebo to nahlásím já!"

Zděšeně se na ní podívám. „To nemůžeš! Vůbec to nechápeš!" vykřiknu. Několik lidí okolo se na nás otočí.

Uraženě otočím hlavu na opačnou stranu. A tam stojí on, dívá se na mě a mračí se. Naše pohledy s střetly, dokud mě nevyruší Roxi.

Otočím se zpět na ní. „Je mi jedno jestli z toho budeš mít problém. Nahlásím to!" Než stačím zareagovat, zvedne se a jde do školy.

„Stůj!" zaječím na ní, ale ona mě neposlouchá. Vyběhnu za ní a dohoním ji na chodbě, chytnu ji i přes její hlasité nadávání a protesty ji vtáhnu do kumbálu.

„Sakra, proč si nenecháš pomoc?! Já ti nechci ublížit, jsem tvoje nejlepší kamarádka a mám toho dost!" vyjede na mě.

„Jenže oni ti neuvěří!" zaječím zoufale, když už sahá po klice. Zasekne se, spustí ruku z kliky a otočí se zamračeně na mě.

Po stěně sjedu na zem a smutně kroutím hlavou. „Neuvěří ti nikdo. A mě taky ne."

Roxi si sedne vedle mě. „Proč by ne?" zeptá se teď už jemným hlasem, slyším ji v hlase, že rozumí, že je tady něco co neví.

Podívám se na ní. „Když maminka umřela, začal mlátit mne. To bylo ještě na základce, v devítce. Já jsem to šla nahlásit. Ředitelka mu zavolala a řekla mu o tom, poslala na něj policii. Byl jeden jediný den ve vězení a pak se z něho dostal. Šel k soudu, aby řekl, proč si myslí, že je nevinný. On se domluvit s jedním doktorem, podplatil ho, aby o mě napsal zprávu. Napsal, že mám vzácnou psychickou nemoc. Že mám něco jako stavy smutku ze smrti mé matky a snažím se sama sebe zabít nebo zmrzačit. Něco jako posttraumatický stres a tohle. Není to pravda, ale on to zfalšoval. Škola to má v záznamech, proto s tím nikdo nic neudělá a nikdy neudělal. Kdybych šla na policii, nikdy mi neuvěří, on mě má v hrsti," dořeknu. Rychle se zvednu a se slzami v očích utíkám na záchod.

Zastavím se kousek od kumbálu. Stojí tam Isaac, který vypadá ustaraně a naštvaně. Kouká se na mě, jako by snad mohl slyšel, co jsem říkala. Chvíli se koukáme do očí, ze kterým mi tečou slzy. Potom se otočím a uteču. Nejde za mnou a za to jsem mu vděčná.

Jsem zpět zlatíčka :* Doufám, že se kapitola líbila! Bublinka ani hvězdička mě vůbec neurazí :D Adél :)