Pohled Isaaca

Nemůžu tomu uvěřit. Prostě to nejde. Nemůže být mrtvá, já vím, že se probudí. Oni tomu nevěří, ale když Peter mohl vstát z mrtvých, dokonce dvakrát, proč ne anděl?

Nedovolil jsem jim vzít ji do nemocnice, tam by ji dali do jedné z těch příšerných stříbrných krabic, aby byla připravena na pohřeb. To jsem nemohl dovolit, zbláznila by se, kdyby se tam probudila. Hrozně moc by ji to vyděsilo, proto jsem ji vzal k ní domů. Ano, když se probudí na místě, na které je aspoň trošku zvyklá, bude se cítit dobře a nepoleká se.

Pořád ji držím za ruku. Byla ledová, ale už ji držím tak dlouho, že je od mé trošku teplejší. Protivný hlásek v mé hlavě utrousí, že není dost teplá na živého člověka. Zapudím ten hlas do neopuštěnější části mozku.

Nejsem schopen nic vnímat. Jen ji. Položil jsem ji na postel, aby měla pohodlí.

Ucítím ruku na rameni, vím, že je to Scott a setřesu ji. „Nedovolím ti to," zavrčím skrz zatnuté zuby.

„Isaacu, já rozumím, jak moc těžké to musí být, ale už jí nemůžeme pomoc. Je mi to líto," řekne přiškrceným hlasem.

Pevněji stisknu její ruku a záporně vrtím hlavou. „Je až moc silná na to, aby zemřela takhle!"

„Zemřela jako hrdina."

Krev se ve mně začne vařit, opatrně pustím její jemnou ručku stále studenou a rychlostí blesku vyskočím na nohy čelem ke Scottovi. „Ona se vrátí. Ona přežije! Nechápeš to Scotte!" ukážu na něj prstem. „Ona byla Guardien! Ona se musí vrátit!"

Smutně se na mě dívá, v očích má slzy. „Ty jsi alfa! Udělej něco, co ji pomůže, POMOZ JI!!" křičím na něj.

„Isaacu, já ji nemůžu pomoc i přesto, že si to přeju..."

Nevydržím to a skočím po něm, začnu do něj bušit hlava nehlava. Moc se nebrání, ale když vytáhnu drápy, pevně mě chytí za zápěstí. Neuklidním se, pořád se k němu snažím dostat a ublížit mu. Promění se a hlasem alfy na mě zařve. Okamžitě se proměním, pořád mu ruce drží pro jistotu, že by mě to zase chytlo, ale já mu nechci ublížit. Svěsím ramena a on mě pustí. Položí mi dlaň na rameno a stiskne ho.

Začnu brečet. Trhá to se mnou, ale on neodchází. Scott mi zůstává po boku a celou dobu, co tam sedím a bulím, Scott mě chlácholivě drží za rameno. Jestli brečel taky, nevím.

„Isaacu, mamka se o ní postará. Nedovolí, aby se jí něco stalo a nebo aby se dala do hrobu, dokud neřekneš."

„Scotte..."

Prudce mě přeruší. „Nemůžeš ji mít tady."

Dolehne na mě tíha pravdy. Přikývnu „Prosím, nenech ji trpět," hlesnu. Nevím ani, jestli to dávalo smysl.

Nebyl jsem u toho, když ji dávali do jeepu. Nemohl jsem u toho být i přesto, že jsem tam být měl. Prostě to nešlo.

Zůstal jsem nahoře v koupelně. Seděl jsem na vaně a díval se na bílo modré kachličky na zemi. Nevím, odkdy tam stál mezi dveřmi, celou dobu tam nebyl, to vím určitě, ale až teď si uvědomím, že tam stojí a já o něm vím už delší dobu, jen jsem nedokázal zareagovat.

„Nemůžu bez ní žít. I přesto, že to tak nevypadá, že se možná nechováme jako zamilovaný pár číslo jedna, miluju ji celým svým srdcem. Pokud se neprobudí, chci ji následovat, nechci bez ní být," řekl jsem narovinu bez servítek.

Scott si povzdechl a sedl si vedle mě. „Já ti rozumím, ale ona by nechtěla, abys zemřel, když ona zemřela. Tohle by si nepřála."

Neodpovídám, nevím, co na to říct, vím, že má pravdu, ale já si ji prostě nechci připustit.

„Pokud se neprobudí," hlasitě polknu, „Nechte ji zahrát Demons od Imagine dragons. Tuhle písničku milovala, říkala, že ji vystihuje. Vždy když hrála, na konci měla v očích slzy, milovala ji víc než jakoukoliv jinou písničku. Musí ji zahrát tuhle..." Bylo pro mě hrozně těžké to říct, ale zároveň jsem cítil potřebu mu to říct.

Chápavě přikývl a já věděl, že také zadržuje slzy, tak jako já. „Je zde zvykem hrát ještě jednu písničku, když zemře někdo mladý, jehož život nebyl řádně ukončen," řekne ztěžka, vytáhne mobil a pustí tam píseň, která v okamžiku zaplní moje srdce a vžene mi slzy do očí.

https://youtu.be/7NJqUN9TClM

(If I die young)

Umřu-li mladá, zahalte mě do saténu
Uložte mě na postel z růží
A za úsvitu mě vhoďte do řeky
Vyprovoďte mě se slovy milostné písně

Oh ou, Oh ou

Pane, učiň mě duhou, ať mohu zářit dolů na svou mámu
A když bude stát pod mými barvami, bude vědět, že jsem u tebe v bezpečí
Život není vždy takový, jak si ho naplánuješ
Ona nemá ještě ani vrásku, ale své dítě už pohřbít musela

Ta ostrá bolest z krátkého života
No, já jsem měla času tak akorát

Umřu-li mladá, zahalte mě do saténu
Uložte mě na postel z růží
A za úsvitu mě vhoďte do řeky
Vyprovoďte mě se slovy milostné písně

Ta ostrá bolest z krátkého života
No, já jsem měla času tak akorát

Budu na sobě mít bílou, až vstoupím do tvého království
Jsem stejně zelená jako prsten na mém malém, studeném prstě
Já jsem
Nikdy nepoznala lásku muže
Ale jistě by to byl krásný pocit, když by držel mou ruku
Je tu
Kluk zde ve městě který tvrdí, že mě bude milovat navždy
Kdo by si pomyslel, že bychom mohli být navždy oddělení
Ta ostrá bolest z krátkého života
No, já jsem měla času tak akorát

Tak si oblečte své sváteční obleky a já si připnu své perly
Spoustu jsem toho nestihla

Cent za mé myšlenky, ó ne, budu je prodávat za dollar
Jsou mnohem cennější, poté co jsem vyřízená
A možná potom uslyšíš slova, která jsem zpívala
Zábavné jak lidé začínají naslouchat, když jsi mrtvý

......

„Vypni to," hlesnu téměř na konci. Tolik se jí tato písnička podobala, tolik toho tam bylo stejného, že jsem prostě nemohl poslouchat dál, protože mě to ničilo. Pak jsem si něco uvědomil a zvědavě nebo snad překvapeně se podívám na Scotta. „Jak víš, že se tohle hraje na pohřbu mladým?"

Nervózně si hraje s mobilem v ruce. Svěsí ramena, jakoby na něj zatlačila neviditelná síla a on ji nedokázal unést na svých bedrech.

„Vždy," řekl těžce s povzdechem. „Když někdo zemřel, vinou nás nebo vinou někoho nebo něčeho jiného, vždy jsem byl na pohřbu. V lese nebo za stromem schován, aby mě nikdo neviděl. Chtěl jsem vzdát čest, těm, které jsme zabili, nebo kteří zemřeli až moc brzo. Vždy tam hrála tato píseň, před tím, než byla rakev spuštěna do hrobu, potom při spouštění hrála jeho oblíbená píseň."

Nevěřícně se na něj dívám. „Jak jsi to dokázal?"

Má slzy v očích, když mi odpoví. „Jsem si moc dobře vědom, že jednou to může být jeden z nás. Vždy když tam stojím, říkám si: Co když jednou takhle půjdu na pohřeb Allison? Tobě? Stilesovi? Lydii? Nebo vy mě? Co budu dělat?"

„Opravdu neexistuje způsob, jak ji zachránit?" zeptám se zdrceně, ale odpověď už tuším.

„Ptal jsem se Deatona. O ničem neví, mám strach... bojím se, že...," nedokáže doříct tu větu. Ani si nepřeju, aby ji dořekl.

„Kde je Paní Martinová?" zeptám se.

„Není tady, včera jela někam za rodinou. Lydia ji řekla, že Emily jela pryč, protože potřebovala být sama a přemýšlet o všem. Vzala to dobře, ale asi potřebovala to samé."

Přikývnu. Představím si paní Martinovou, jak sedí na verandě a přemýšlí o své adoptované dceři, která už je mrtvá a ona o tom neví...

„Nepřála by si, abychom byli takto zdrcení, přála by si, abychom to překonali rychle a žili dál," řeknu pevně.

„Jak to víš?" zeptá se Scott zamračeně.

„Když byla v nemocnici, bavili jsme se o tom. Říkala mi, že měla sen, jak umírá na rakovinu. Taky řekla, že si nepřeje abychom pro ní truchlili, že by si přála, abychom žili dál a neohlíželi se na minulost, protože bychom nikdy nedokázali jít vpřed," slzy mi tečou po tvářích a kapou mi na ryfle.

Scottovi cinkl mobil. Rozsvítil ho. „SMS od Stilese. Emily už je připravena," hlesne.

Párkrát se prudce nadechnu a potom skrz vzlyky řeknu, „Musíme ji jít zařídit pohřeb. Hned, já vím, že se nevrátí, ale nejde si to přiznat!" Zhluboka se nadechnu a uklidním se. „Jdeme hned."

„Jsi si jistý?" zeptá se mě opatrně, ale vstane.

Přikývnu. „Musím to zařídit podle jejích myšlenek, které mi řekla, než zemřela."

Nebylo to jednoduché a zabralo to několik dnů, ale vše bylo, jak být mělo, jak by si přála. Měla na sobě šaty, které jsem jí objednal, vím, jak po nich toužila a určitě by si to přála. Jsou tmavě modré a mají korzet na zavazování, vepředu jsou namalovaná paví pírka, která na pravé straně jdou až ke stehnu. Jsou nádherné, budou jí slušet.

Kapela se naučí Demons a zahraji jí tuto písničku, netradičně i se slovy. Pozval jsem pouze nás, její kamarády, nikoho jiného by zde mít nechtěla. Bude to skromný pohřeb, ale jí by se líbil.

Nemůžu uvěřit, že už nastal ten den. Bylo to tak rychlé, že najednou stojím v kostele nad jejím hrobem. Leží tam s pootevřenými rty, lehce nalíčená, v těch nádherných šatech, které jí jsou malinko větší u prsou, ale není to moc vidět. Vlasy má navlněné do vln, které jí hrozně sluší. Nikdy jsem je na ní neviděl, ale kdybych věděl, že jí takhle sluší, koupil bych jí kulmu, aby si je mohla dělat. Vypadala jako bohyně, pokojně ležíc v měkké rakvi.

Stiles mi položí ruku na rameno. Po tvářích mu stékají slzy. „Sluší jí to."

Přikývnu, neschopen odpovědět, jinak. Polknu, snažím se ten knedlík v krku dostat až do žaludku, abych mohl promluvit. „Myslím, že tohle je přesně to, co by se jí líbilo."

Stiles se uchechtne. „Určitě by mrmlala, že jí ty vlny dělají moc kulatou hlavu."

Smutně se pousměju, znal ji velmi dobře. „V poslední době jste se sblížili? Víš o ní hodně věcí..."

„Jo, poslední dobou jsme se často cítili, tak nějak špatně. Každý jsme se někde schovávali, nakonec to dopadlo tak, že jsme se špatně cítili spolu. Povídat si s někým, kdo se tě nesnaží utěšit, ale nechává tě plácat se v tom, bylo osvěžující. Mohl jsem být sám sebou, tak jako ona."

„Nevěděl jsem, že se tak cítila. Poslední dobou jsme často byli od sebe, myslím, že jsme si oba potřebovali urovnat věci v hlavě a přesto, že jsme se milovali, nechtěli jsme jeden druhého zatěžovat svými problémy, až jsme se začali scházet minimálně. Neublížilo to našemu vztahu ani citům, ale lituji toho. Kdybych věděl, že už ji nezbývá tolik času, hodil bych všechno za hlavu," řeknu smutně.

„Isaacu, my všichni jsme ji měli rádi. Tohle si říká každý z nás, ale měli bychom myslet dopředu ne do minulosti, jen nám to ublíží. Jeden z nás může zalétnout myšlenkami, k tomu coby kdyby a někdo další zemře. Tak to v našem životě chodí," řekne ztěžka. Poplácá mě po rameně, podívá se na Emily a odejde z kostela.

Jeho slova mi znějí v hlavě. Má pravdu, ale rozčílilo mě to.

„Proč ti nejlepší vždy zemřou jako první?" hlesnu do ticha kostela.

„Isaacu?" ozve se hlas, polekaně sebou trhnu a podívám se ke dveřím. Stojí tam Scott a dívá se na mě. Slyšel, co jsem řekl? Samozřejmě, že ano, jeho alfa sluch ho nezklamal. Zadívá se mi do očí. „Je čas."

Jak pouhá dvě bezvýznamná slova, dokážou ochromit celé tělo a celou mysl.

Přikývnu těžkým krokem se přesunu na jednu stranu rakve. Scott si stoupne na druhý konec. Jemně ji zvedneme do vzduchu a neseme ji ven z kostela.

Slyším, že kapela už začala hrát If I Die Young. Bylo to těžké, snažil jsem se nesoustředit, na pohřeb, ale copak to šlo? Píseň mi bušila do spánků, jakoby mě brali kladivem.

Opatrně jsme položili rakev nad hrob. Začali chodit naši přátelé a dávali vedle nebo do hrobu květiny.

Podíval jsem se na hudebníky a pokynul jim, aby začali již teď hrát její oblíbenou píseň. Hřbitovem se rozlehla první melodie.

https://youtu.be/mWRsgZuwf_8

(Demons-Imagine dragons)

Když jsou dny chladné
A karty jsou vyložené
A svatí, které vidíme
Jsou všichni ze zlata

Když se Tvé sny nenaplní
A ti, které oslavujeme
Jsou těmi nejhoršími
A krev ztuhne v žilách

Chci skrýt pravdu
Chci Tě ochránit
Ale s tou bestií uvnitř
Není místo, kam bychom se schovali

Nezáleží na tom, co zplodíme
Stále jsme stvoření z chamtivosti
Tohle je má věčnost
Tohle je má věčnost

Když ucítíš můj žár
Podívej se mi do očí
Tam se skrývají mí démoni
Tam se skrývají mí démoni
Nechoď moc blízko
Uvnitř je temnota
Tam se skrývají mí démoni
Tam se skrývají mí démoni

Když se opona zatáhne
úplně naposledy
Když pohasínají světla
Všichni hříšníci se plazí

A tak vykopali Tvůj hrob
A s tou maškarádou
Brzy vyjde najevo
Všechen ten nepořádek, co jsi udělal

Nechci Tě zklamat
Ale jsem zavázaný peklu
Přesto je tohle všechno pro Tebe
Nechci skrývat pravdu

Nezáleží na tom, co zplodíme
Stále jsme stvoření z chamtivosti
Tohle je má věčnost
Tohle je má věčnost

Když ucítíš můj žár
Podívej se mi do očí
Tam se skrývají mí démoni
Tam se skrývají mí démoni
Nechoď moc blízko
Uvnitř je temnota
Tam se skrývají mí démoni
Tam se skrývají mí démoni

Říkají, že záleží na Tobě
Já říkám, že je to na osudu
Je to vyryto v mé duši
Musím Tě nechat jít

Tvé oči září tak jasně
Chci to světlo uchovat
Zatím tomu nedokážu utéct
Dokud mi neukážeš jak....

Dívám se před sebe ne na ní, jen vnímám ten zpěv, když náhle přestanou téměř u konce. Zamrkám a pohlédnu na kapelu. Stojí u nich pan Argent a prosí je, aby odešli, jelikož je to pro nás až moc smutné. Kapela přikývne se smutným výrazem a pak odchází pryč.

Otočím se na Scotta, který stál za mnou. „Co se děje?" zeptám se.

Nedívá se na mě, nevím, jestli mě vůbec vnímá, dívá se na Emily. „Podívej," vyzve mě. Úmyslně se tomu směru vyhýbám, nedokážu se tam znovu podívat. Možná to zní sobecky, ale už to chci mít za sebou...

„Isaacu podívej se," naléhá na mě a já se opatrně podívám.

Nad jejím tělem se vznáší dvě bílé kuličky, nejsou z hmoty, ale ani nejsou průhledné, vypadají jako by byly vytvořené z mlhy, neustále se pohybují. Uprostřed je perlička bělejší než okolní mlha a také zářivější.

„Co je to?" zeptám se překvapeně.

„Já nevím," hlesne Scott.

Jakoby nás ta hmota slyšela, začne se rozpínat. Nejprve jí dole narostou dva dlouhé šlahouny směrem dolů a z prostředku čtyři další směřující do stran. Obě jsou úplně stejné, rostou stejně, vypadají stejně.

Ucítím, že Scott se promění zrovna ve chvíli, kdy hmota začne vypadat jako postava se šlahouny, které jdou ze zad. Rýsují se jim obličeje, vím, že jsou otočeny čelem k nám, ale tváře nemají. Pouze obrysy. I přesto, že to zní děsivě, nejsou vůbec děsivé. Ba naopak, vypadají mírumilovně, probouzejí v nás klid, přesto se Scottem stojíme proměněni na vlkodlaky, kdyby se něco zvrtlo.

Šlahouny ze zad se začnou napínat a růst. Všichni přítomní na to koukáme s otevřenou pusou. Vyměním si pohled se Stilesem, kterému v očích probleskne porozumění, ale mě to nedochází. Něco šeptne k Allison, která také pochopí.

Stačí další tři sekundy, abychom pochopili všichni. Ta mlha se proměnila na pár křídel u každého jedince stejně rychle. Jsou to obrovská křídla až na zem, přesto že je mají složená, sahají až na zem a pár centimetrů jich na zemi leží. Nedokážu říct, jaké je jejich pohlaví, ale jsou nádherní. Se Scottem se proměníme zpět.

„Kdo jste?" zeptá se jemně Scott.

Hlas se ozve pouze v našich hlavách, sametový jako nebe samo. „My jsme boží poslové, pravý andělé. Dozvěděli jsme se, že jeden náš padlý, upadl do nekonečného spánku."

„Proč jste přišli?" zeptám se trochu kousavě.

„Abychom pomohli."

„Tak to jdete pozdě," zasyčím opovrženě. „Copak to nevidíte? Je mrtvá! MRTVÁ!" vzlyknu. Scott mě uchopí za paži.

Jeden z nich se ke mně malinko přiblíží a křídlem mě pohladí po paži. „Cítíme v tobě tu zlost a bolest, ale my ji opravdu můžeme pomoc."

Srdce se mi zběsile rozbuší nadějí. Povídám se na ně a téměř s oddaností se zeptám, „Jak?"

Zašustí jim křídla, nádherný zvuk, který se nepodobá žádnému nástroji... „Je anděl, tak jako my. Na nás platí jiná pravidla, než na lidi. Dokážeme ji z nekonečného spánku probudit."

Srdce mi plesá radostí, měl jsem pravdu! Měl jsem ji! Ona bude žít!

„Za podmínky, že...?" zeptá se obezřetně Stiles. Copak by tito andělé něco chtěli? Co bychom jim mohli dát?

Otočí se na mně. „Nic od vás nechceme. Ale její čas pomalu vyprchává, musíme ji přenést na tajné místo zde na zemi. Nemůžeme vám říct kam."

Nastane ticho, které přeruší až Lydia. „Bude stejná, jako si ji pamatujeme? Bude si nás pamatovat?"

Bodne mě u srdce z myšlenky, že by na mě zapomněla. „Bude stejná a přesto jiná," jsou poslední slova, která od nich slyšíme. Nato se dotknout špičkami křídel jejího těla. Na setinu sekundy uvidím bílou kuličku, která u křídel vznikla a okamžitě v ní zmizela.

Každý z nich vsune jedno své křídlo pod její tělo a povynesou ho nad rakev.

Už se chystají odletět, když Emily otevře oči, které bíle září. Ale její srdce je stále chladné a bez pohybu.

Andělé se vznesou a v souladu odletí pryč. Když jsou dostatečně daleko, vypadají jako jeden anděl s černou tečkou uprostřed.

Překlad písní z Karaoketexty.cz