Ahoj! Doufám, že se vám kapitola líbí, je kratší než jsem chtěla, ale trošku vás musím napínat, no ne? Velmi rychle se blížíme ke konci, odhaduji přibližně 5 kapitol? Plus mínus. Moc děkuju za hlasy a za komentáře! :* P.S. trošku jsem změnila název a obrázek, co vy na to?

Probudí mě bolest. Cítím, že ležím na vlhké zemi a bolest ze zad se mi šíří do celého těla. Ztěžka se nadechnu.

„Emily!" hlesne někdo ulehčeně. Odlepím od sebe oční víčka a podívám se vedle sebe.

Nejdřív vidím rozmazaně, musím několikrát zamrkat, navíc je zde docela tma. Jako první si všimnu dvou postav sedících na zemi opřené o sloupy, sedí zvláštně, takže si domyslím, že jsou svázané. Na chvíli zavřu oči a pevně stisknu víčka k sobě a pak je znovu otevřu. Poznám je okamžitě.

„Melisso, šerife!" Nejdřív se chci zvednout, ale ostrá bolest mě opět položí na záda. Zasténám ochromující bolestí. Je to jako by do mě bodaly jehly, plné jedu.

„Zůstaň ležet, co se ti stalo?" zeptá se jemně Melissa.

„Kali mi zlomila žebro."

„Neboj, budeš v pořádku," slíbí mi šerif. Uchechtnu se a hned na to, syknu bolestí.

„O tom silně pochybuju," zkonstatuju a rozhlédnu se okolo sebe. Je to tu zvláštní, vedle mě jsou schody, které vedou k poklopu ven. Ze "stropu" vedou kořeny, aspoň se mi to zdá. Okolo zdí jsou poličky s něčím neidentifikovatelným. Trošku se zavrtím, a uvědomím si, že mám něco na zápěstí. Jsem připevněná ke stěně, řetězem.

„Proč tě unesla?" zeptá se šerif zvědavě.

V tu chvíli se otevřou dveře. „Protože ji potřebuju obětovat, abych mohla žít."

Podívám se na ní. Sejde schody a projde okolo Melissy i šerifa až ke mně.

„Jak se cítíš?" zeptá se.

Přes zatnuté zuby vyplivnu. „Neopovažuj se předstírat, že ti na mně záleží! Prostě mě zabij!"

„Ještě nenastal ten správný čas,"prohodila jakoby nic a prohlížela si mě. „Ovšem je tu malý problém. Kvůli tomu, kdo jsi, tě potřebuju kompletně zdravou a to žebro by mi mohlo zmařit plány. Proč se nehojíš?"

„Protože mi to udělala moje alfa." Musím lhát. Kdybych jí řekla pravdu, urychlí proces obětí. Musím je zachránit, i kdyby mi to mělo vzít vlastní život. „Deucalion měl na zubech jed, který mi při kousnutí vpravil do těla. Když nechce, abych se hojila, tak se hojit nebudu."

„To tě musel kousnout tolikrát?" zeptala se.

„Co?"

„I já vidím lépe než normální lidé a vidím ty kousance. Pět kousnutí počítám správně? Muselo to být bolestivé."

„Umírala jsem," pevně se jí podívám do očí. „Já se smrti nebojím."

Chvíli se na mě dívá a pak se otočí k jedné z polic a vytáhne jednu skleničku. Otevře ji a vezme jeden lístek. Přiklekne ke mně a chce mi to dát, ale já uhnu hlavou. „Nevěřím ti."

Pousměje se. „Jsme si více podobné, než si možná myslíš. Takhle já nezabíjím, tohle je léčivá bylina, která tě uzdraví rychleji než by to zvládnul Guardien."

Pořád mám zavřenou pusu a hlavu nakloněnou na druhou stranu.

Uchechtne se a násilím mi otočí hlavu, zacpe mi nos, takže jsem nucena otevřít pusu, abych se mohla nadechnout a list mi dá do pusy. Ruku mi dá před pusu a čeká, až polknu, abych se mohla nadechnout. Chvíli bojuju, ale po chvíli polknu a ona mě pustí. Beze slova odejde.

Začnu být malátná. „Emily?" zeptá se zamračeně Melissa.

„Chce se mi spát," zamumlám, a aniž bych slyšela, co odpověděla, usínám.

••••••••••••

Znovu se probouzím. Ležím na boku, když otevřu, oči vidím tři osoby, namísto dvou. Vylekaně vyskočím na nohy. „Ne!"

„Bohužel už to tak bude," konstatuje pan Argent.

„Emily, jsi v pořádku?" zeptá se mě Melissa.

Instinktivně si sáhnu na zlomené žebro. Nic mě nebolí. Jsem naprosto v pořádku, ať už to bylo cokoliv, co mi Jennifer dala, tak to pomohlo.

„Je mi fajn," přikývnu. „A mám pocit, že ve mně ještě troška zbyla, možná bych mohla ten řetěz protrhnout.

Natáhnu se po něm. „Já si nemyslím...," začne, pan Argent. „AU!!" vyjeknu. „Že to je nejlepší nápad," dořekne.

Podívám se na popálené ruce. „Natřela to omějí,"zkonstatuju.

Argent přikývne. „Nejspíš ano, chtěla se proti tobě pojistit, není hloupá."

„Co budeme dělat?" zeptám se nešťastně. „Nesmíte zemřít.

„Nejdřív jsem tomu moc nevěřil, ale teď už ano. Naše děti to dokážou. Dostanou nás pryč," řekne pan Argent přesvědčeně.

„Chcete tím říct, že tu máme zůstat a čekat? Musím jim pomoc!"

„A jak?" zeptá se šerif nedůvěřivě.

„Vy jste mě neviděl?" zeptám se překvapeně.

„Pokud myslíš ten večer, kdy jsem byl unesen, mám trošku černo před očima. Ne vše si pamatuju, takže nevím, o čem to mluvíš."

„Ehm..." podívám se na ostatní. Zavřu oči a proměním se. Ten list pořád působí, takže můžu změnit podobu na Guardiena, abych to šerifovi ukázala a možná i vysvětlila.

Jako Guardien se na něj podívám. Zalapá po dechu. Ucítím, že účinky listu pomíjí a já se měním na člověka, začnu kašlat krev, černou krev. Spadnu na kolena a chvíli kašlu, pak jen zhluboka dýchám a snažím se to mít pod kontrolou.

Nikdo nic neříká, myslím, že pan Argent pochopil...

Sednu si do tureckého sedu. „No, moc slavně to se mnou nevypadá..." poznamenám věcně.

Všichni se na mě zvláštně dívají, povzdechnu si. „Chápu, že se mě chcete všichni na něco zeptat. Přednost má šerif, který o nás téměř nic neví. Ptejte se," vyzvu ho.

„Kdo jsi? Vlkodlak? Scott měl jiné oči, když jsem ho viděl..."

„Jako vlkodlak jsem byla proměněna, ale změnila jsme se na Guardiena," trpělivě vysvětluju, mám pocit, že je hrozně důležité, aby to všechno věděl a hlavně chápal.

„Co je to Guardien?"

„Je to padlý anděl. Ochránce všech, přesně to také nevíme. Počkejte, úplně bych zapomněla, jste v pořádku? Bodla vás!"

„Jsem v pořádku," chvíli se na mě dívá. „Kdo všechno jsou vlkodlaci nebo Guardieni? Je jich víc jako ty?"

Smutně se pousměju. „Obávám se, že jsme jediná svého druhu. Vlkodlaků je tu dost, ale opravdu to chcete zrovna teď vědět?"

Ušklíbne se a zavrtí hlavou. „Jako vlkodlak se narodíš? Předtím jste mluvili o kousnutí, že?"

Přikývnu na souhlas. „Ve smečce existují tři pozice. Alfa, beta a omega. Omega je nejnižší stupeň je to vyhnaný člen ze smečky, moc dlouho nepřežijí. Beta je ten, kdo následuje alfu, což je nejmocnější člen smečky. Pouze Alfa dokáže změnit, člověka na vlkodlaka, ale ne vždy to daný člověk přežije."

„Ale ona mluvila o více kousnutí," říká zmateně šerif.

Podívám se na dlaně, které si nervózně třu v klíně. „Moje proměna probíhala jinak, než je obvyklé."

„Co se stalo?"

Přemýšlím znovu o té bolesti, kterou mi alfy provedli, jsem ponořená do vzpomínek, když odpovím. „Když vás kousne alfa, je to jedna z nejhorších bolestí, kterou jste zažil. Mě pokousala smečka alf, což není vůbec obvyklé, tohle je jediná na světě. U mě se chtěli pojistit, že opravdu budu jejich beta, tak mě jich kouslo pět. Znamená to, že "mám" pět alf. Ve skutečnosti jim nepatřím, protože jsme se změnila na Guardiena."

Šerif dlouho nic neříkal. Ticho prolomí Argent.

„Umíráš." Zvláštní jak jedno slovo dokáže rozbouřit tolik emocí.

Přikývnu. „Musíme vás dostat pryč, o mě už nemá cenu si dělat starosti."

„Jak to myslí?" zeptá se znovu šerif.

„Ta černá krev, není úplně normální. Já – lépe řečeno Guardien – umírá. Jsme spolu tak blízce spojení, že umírám s ním. Není na to lék, aspoň o žádném nevím."

Šerif, se chystá něco říct, když ho přeruší zvláštní vrčení. „Co je to?" zeptá se Melissa.

Vypísknu, když řetěz co mám okolo ruky, mi dá elektrický šok. „Ona mi do řetězu vpustila elektri-AHH!!" zakřičím.

Mám ruku jako v jednom ohni, celým tělem mi probíhá elektrika, svíjím se bolestí na zemi. Nikdy jsme nezažila takovou bolest, je to nepopsatelné. Jako křeč a zároveň oheň. Strašně si přeju, zemřít. Nic jiného mě nenapadá. Křičím bolestí, nedá se to vydržet.

Elektrika se vypne. Celá zpocená ležím na zemi a zhluboka dýchám. Celá se třesu. Silně se třesu.

„Emily?" ozve se potichoučku a opatrně Melissa.

S použitím všech svým sil přikývnu. Překulím se na bok a pomalu se zvednu do sedu. „Co to bylo?" zeptám se.

„Mučí tě," ozve se Argent. „Nechce připustit, aby ses proměnila a zkazila její plán."

„Ale já se nemůžu proměnit," namítnu.

„Ona si to zjevně nemyslí, nebo nechce nic riskovat."

„Tohle je zvrácený!" řekne znechuceně šerif. „Vždyť jsi ještě dítě a ona tě tady mučí!"

„Zvládnu to," hlesnu. Sama nejsem přesvědčená a bylo to z mého hlasu slyšet, ale nijak to nekomentují. „Scott už má určitě plán, jak vás dostat ven."

„Ano to má," potvrdí pan Argent. „Vymýšlejí plány jeden za druhým. Věřím v ně."

„I já," řekne Melissa. „Dokázali toho tolik, že to zvládnou."

„Problém není zachránit vás, ale najít. Nevíme, kde to jsme."

„Nemeton," řeknou všichni tři najednou.

Před očima mi probleskne zvláštní záblesk. Znovu do mě pustí elektřinu. Zavřu oči a vidím záblesky.

Isaac chytající se za hlavu.

Stiles, oči plné slz. Stojí na střeše naproti Scottovi, který mu něco říká a jde k Deucalionovi.

Deatonova sestra je poraněna a říká Scottovi, kde nás najde.

Vana plná ledu.

Nemeton.... Nemeton.... NEMETON... Nemeton.... Zní mi pořád v hlavě.

Proud se zastaví. Zhluboka se nadechnu. „Viděla jsem je!" vyrazím ze sebe a začnu kašlat krev.

Chvíli mi trvá, než se uklidním.

„Co se stalo?" zeptá se Argent.

„Viděla ... Viděla jsem záblesky. Zachrání nás, oni ví, kde nás mají hledat."

„Jak je na tom Scott?" zeptá se Melissa sklíčeně.

„On, přidal se k Deaucalionovi.... Aby vás našel."

„A Stiles?" zeptá se šerif potichoučku.

„Je v pořádku. Ztracený, ale v pořádku." Šerif přikývne.

„Proč jsem je viděla?" zeptám se s pohledem upřeným na Argenta, nemá cenu dívat na nikoho jiného, to on o nás ví, víc ne by se nám líbilo.

„Taky jsem dřív mučil vlkodlaky a elektrický proud je stoprocentní způsob, jak je proměnit na vlkodlaka. Tělo potřebuje rychlou záchranu, a vlkodlak se s tím umí poprat. Myslím, že se během toho měníš na Guardiena a vidíš, co se s nimi děje. Cítíš něco, když je vidíš?"

„Všechnu bolest cítím, ale to není podstatné. Najdou vás, myslím, že už přišli na způsob, jak vás najít. Dostanete se odtud. Až do mě pustí další dávku, možná se s nimi budu moc spojit zkusím to, slibuji."

„Proč pořád mluvíš jenom o nás?! Jsi tu také, jak můžeš tohle takhle zvládat a pořád myslet na to, že nepřežiješ?" rozzlobí se šerif.

„Protože umírám." Rozhostí se naprosté ticho.

„Tohle neberu," procedí šerif mezi zuby.

Pousměju se. „Jednou jsem slyšela, že podstatou hrdinství je zemřít, aby ostatní mohli žít."

„Jsi teprve dítě!"

„Neměl byste lidi soudit podle jejich věku," odseknu. Povzdechnu si. „Je ještě něco, co byste chtěl vědět, než do mě postí další dávku proudu?"

Zamračeně se na mě dívá, potom si povzdechne a přikývne. „Vždy zde byli pouze tři oběti, proč teď má čtyři. Bavili jste se o tom, ale já jsem tomu neporozuměl."

„Protože vždy zabíjela různé skupiny lidí..."

„Panny, vojáky, léčitele, filozofy a strážce – Guardiens," promluví Argent. Všichni se na něj překvapeně podívají. „Nejste jediní, kteří se snaží tohle město ochránit."

Přikývnu. „Ano. My jsme ta poslední skupina, kterou musí zabít. A já jsem Guardien, když zabije mě, její moc se znásobí."

„To se nesmí stát," řekne Melissa pevně.

Usměju se na ní. „Je jen jedna věc, v kterou právě teď musíme doufat."

„A to je jaká věc?" zeptá se šerif.

„Že umřeš dřív, než se jí to povede," hlesne Argent.

o