Ahoj všichni! Doufám, že se vám kapitola bude líbit, hrozně jsem se u ní snažila, a jsem spokojená, přesto, že to má pár vad, doufám, že si jich nebudete všímat. Chci vám jenom říct, že o prázdninách určitě budu mít přestávku celkově se psaním. Jsem úplně hotová, přesto, že hraju, jak jsem v pohodě nejsem. Mám nějakou blbou náladu, kterou skrývám ve dne za úsměvy a jak se stmí vezmu si sluchátka a smáčím polštář. Možná, že někdo citlivější to z příběhu vycítí.Budu moc ráda, když mi napíšete komentář nebo dáte hvězdičku!

Probudím se zkroucená na židli. Sedím na ní, ale hlavu mám položenou na posteli, na které je Lydia. Pořád ji držím za ruku. Zvednu hlavu a párkrát zamrkám, abych viděla ostře a ne rozmazaně. Podívám se na Lydii.

Leží na zádech, v uších má sluchátka. Nevím, jestli spí nebo ne, chci si poslechnout její srdce nebo dech, ale moje schopnosti jsou pryč. Nejdřív nepropadám panice, už se mi stalo, že jsem je neměla, ale po chviličce byly zpět. Jenže teď je to jiné.

Ten pocit, který byl ve mně. Ten vlk, nebo anděl, či cokoliv, co to bylo, je pryč.

Když si to uvědomím, rychle se narovnám. Lydia otevře oči a zvědavě se na mě podívá. Sundá si sluchátka z uší.

„Ahoj," hlesne.

Zaostřím na ní. „Ahoj, jak se cítíš?" zeptám se trošku roztěkaně.

„Jsem v pořádku. Díky tobě," zamračeně si mě prohlédne. „Jsi v pořádku?"

„Co? Jasně... Jo jen se cítím trošku unaveně, bylo toho hodně..."

„Jo, to já taky. Emily, běž domů. Umyj se, najez se a hlavně se vyspi."

Zmáčknu ji ruku. „Nechci tě tady nechat samotnou." Odívám se na její krk, má tam podlitinu.

Podívá se na naše spojené ruce a maličko se zamračí. „Už ani nemáš sílu zmáčknout mi ruku, cítím, jak se ti klepe ruka. Běž se vyspat."

Má pravdu, ruce se mi hrozně klepou. Přikývnu a zvednu se, vezmu si bundu, těsně u dveří se na ní ještě otočím. „Byl tady Stiles?" zeptám se.

Lydia pokrčí rameny. „Spala jsem, takže vůbec nevím."

Přikývnu a vyjdu na chodbu. Melissa dnes v práci není, takže se na recepci nezastavuji. Když už jsem téměř u dveří, všimnu si Stilese, který zrovna vchází do nemocnice.

Okamžitě si mě všimne a jde ke mně. „Je v pořádku?" zeptá se mě hned.

Přikývnu a dlaněmi si držím paže, aby nebylo vidět, jak moc se mi třesou. „Je trochu otřesená a je unavená, ale bude v pořádku. Jak je tobě?" zeptám se opatrně.

Podívá se mi do očí. „Příšerně," řekne zlomeným hlasem. Ani se nenaděju, už mě drží v náručí, překvapeně zamrkám, uvolním si ruce a sevřu ho v pevném objetí.

Jenom tam stojíme a pevně se objímáme, cítím, jak se třese, vidím na něm, jak je vyděšený. Chci ho utěšit, nebo mu pomoc.

„Stilesi, pojď ke mně," vyhrknu.

Odtáhne se ode mě, ale pořád drží mojí ruku a pevně ji svírá. Oči se mu lesknou od slz, které nechal na mé bundě.

„Jak to myslíš?" zeptá se zmateně.

„Pojď do mého domu. Pojď ke mně, vyspíš se tam. Bude to lepší, než kdybys byl sám u vás doma, nemyslíš?"

Dívá se na mě, v očích bolest. „Mám venku jeep."

Oddechnu si, měla jsem strach, že by se doma mohl zbláznit. „Dobře, jedem."

Po cestě byl v klidu, jelikož jsem ho musela navádět a tak se mohl soustředit, pouze na řízení. Zaparkuje před domem a chvíli se na něj dívá. „Je tu krásně."

Přikývnu. „To teda je. Pojď," vystoupím a jdu ke dveřím. Odemknu a vedu Stilese do domu.

„Dáš si něco k jídlu nebo k pití?"zeptám se přes rameno, když vejdeme do kuchyně.

„Ne, děkuju."

Přikývnu. „Pojď za mnou, dovedu tě do pokoje."

Vybrala jsem mu pokoj hned vedle toho mého a ještě mu ukázala koupelnu a dala mu ručník.

Nechala jsem ho v koupelně a chtěla odejít, když mě oslovil. „Emily, děkuju."

Pousměju se. „Není vůbec zač."

Jdu zpět do kuchyně a rychle uvařím špagety, jelikož za chvíli bude dvanáct a já chci, aby se Stiles normálně najedl.

Byl v koupelně dlouho, ale mně to nevadilo. Uvařila jsem a už jsem jen prostřela. Když nandávám, vejde s mokrýma rozcuchanýma vlasama.

„Uvařila jsem špagety, oba dva potřebujeme něco sníst," dodala jsem, když už otevíral pusu, že něco řekne.

Přikývl a usedl. I přesto, že ani jeden z nás neměl hlad, svojí porci jsme snědli.

„Jestli chceš tak se na chvíli natáhni v obýváku na sedačce, je pohodlná a já tu budu u tebe," vyzvu ho.

„Nechci otravovat," zamumlá nervózně.

„V žádném případě neotravuješ, běž si lehnout, kde se ti zlíbí."

„Děkuju." S úsměvem přikývnu. Jde do obýváku, kde si lehne a okamžitě usíná. Určitě celou noc nespal...

Uklidím kuchyň a potom se jdu podívat na Stilese. Poklidně spí, vezmu deku a přikryju ho, aby nenachladl. Pak si sednu do křesla, na druhé straně místnosti. Nohy si skrčím před sebe a obejmu si je.

V hlavě si přehrávám, co se včera stalo. Dívám se přitom na spícího Stilese. Nevím, kdy přesně jsem si to uvědomila. Prostě jsem nad tím začala přemýšlet a pak jsem věděla, že je to pravda. Já jsem zodpovědná za to, že byl šerif unesen. Neměla jsem s ní bojovat, třeba by šerif měl šanci utéct, nebo by ho někdo zachránil. Neměla jsem se nechat praštit tou její silou, pak bych ji mohla zastavit. Jenže já jsem chtěla bojovat, jelikož jsem se neovládla. Je to moje chyba a já to musím zachránit.

Z těchto myšlenek mě vytrhne zvonění telefonu. Vyskočím na nohy a rychle běžím pro mobil, aby se Stiles neprobudil. Volá mi Scott, vezmu to a než si telefon přiložím k uchu, podívám se na Stilese, který se pouze přetočil na břicho, ale hlavu má pořád otočenou směre ke mně, takže vidím, že spí.

Přiložím si telefon k uchu a jdu rychlou, ale potichou chůzí nahoru, aby se Stiles neprobudil.

„Scotte?" zeptám se.

„Jsem to já Emily, nevíš kde je Stiles? Nemůžu ho nikde najít a má vypnutý telefon..."

„Jo Stiles je u mě. Nemohla jsem ho nechat samotného..."

Chvíli je ticho. „Je v pořádku?" zeptá se zraněně Scott.

„Ano, najedl se a teď spí, určitě celou noc nespal."

„A jak se cítíš ty?"

Povzdechnu si. „Myslíš tím, jak se cítím potom, co mi ta zrůda řekla, že se mě vlastně chystá zabít nebo potom co málem zabila Lydii nebo snad potom, co unesla šerifa?"

Tentokrát si povzdechne Scott. „Celkově. Emily musíš být v pozoru, měj smysly na pozoru."

Smutně se uchechtnu. „To by mohl být dost velký problém, vzhledem k tomu, že je necítím."

„Cože?"

„Teď to není důležité. Musíme se soustředit na Jennifer a ne na moje pocity nebo domněnky."

„Ale Emily..."

„Ne, Scotte. Myslím to vážně a položím to, jestli se o tom ještě jednou zmíníš."

Chvíli je na druhé straně ticho. „Může za vámi Issac přijet? Celý nervózní tu chodí už asi tři hodiny," vypadne ze Scotta.

Povzdechnu si. „Stejně už Stiles ví, kde bydlím..." Řeknu mu svojí adresu a poprosím ho ať mi Isaac napíše, až tu bude, aby nezazvonil a nevzbudil Stilese.

Po pár minutách mi přijde sms, že je Isaac před dveřmi. Otevřu a unaveně se podívám na Isaaca, který nervózně postává za dveřmi.

Jen co se na mě podívá, zamračí se. „Emily, co to máš na obličeji?"

„Ahoj taky tě ráda vidím," zahuhlám. „Pojď dovnitř."

Rychlým krokem vejde dovnitř, zavřu dveře a otočím se na něj. Popadne mi obličej do rukou a prohlíží si mě. „Isaacu, co tam mám? K obědu jsme měli špagety, tak je možný, že tam mám omáčku, víš jak jím špagety, vždy to mám po celém ..."
Přeruší moje unavené žvatlání. „Děláš černou omáčku, kterou si mažeš pod nos a oči?"

Zaseknu se na místě, srdce mi vynechá jeden úder. Chytnu ho za ruku, aby neprobudil Stilese. „Šeptej a nedupej," upozorním ho, držíc jeho ruku jdu do koupelny v patře.

Nechci, aby šel se mnou, ale taky nechci, aby ho nenapadlo probudit Stilese, nebo aby něco neshodil... Prostě chci aby Stiles v klidu spal.

V koupelně jeho ruku pustím a přiskočím k zrcadlu. Vypadám jako postava z hororu, na tvářích mám černé stopy po slzách a z nosu mi teče černá krev. Pustím si studenou vody a začnu si mýt obličej. Ruce se mi hrozně třesou, je nemožné, aby si toho Isaac nevšiml se svým super zrakem. Otřu si obličej a v zrcadle se podívám na Isaaca, který za mnou stojí. Tváří se šokovaně, ale zároveň vidím v jeho očích strach z toho, co právě viděl.

„Co se ti to děje? Víš, proč krvácíš?"

„No, už jsem o tom přemýšlela, ale nic mě nenapadá. Asi to bude tím, že vlka v sobě, ztrácím."

„Myslím, že to je anděl," řekne najednou.

Podívám se mu do očí. „Cože?"

Dá mi pusu. „I já jsem si o tobě – Guardienovi – něco zjišťoval a spoustu jsem toho slyšel, jsi padlý anděl. Možná jsi začala jako vlk – nespoutaný a divoký, ale teď jsi anděl. Guardien. Chráníš nás, chceš pro všechny to nejlepší. Nevím, proč anděl v tobě umírá, to ti nemohu říct, ale jsi náš anděl. Já se tě nevzdám andílku."

Dívá se na mě uctivě. Skoro jako bych byla opravdový anděl, kterého on viděl padnout, ale nebylo tomu tak.

Ty všechny špatně emoce, ta temnota, která se ke mně připoutala, se ke mně lepí a nepouští se mě. Jak jednou necháte temnotu vpustit dovnitř, už ji nedostanete ven.

„Anděl by nenechal ohrozit tolik životů!" vyplivnu ze sebe.

„Co to povídáš?" chytne mi obličej do rukou, ale já odstoupím.

„Copak to nechápeš? Já můžu za to, že šerifa odnesla ta zrůda, to já se nevyhnula jejímu úderu, abych ji zastavila, to já s ní začala bojovat, když jsem měla zůstat na místě a nechat někoho aby něco udělala nebo abych ji zastavila, a nebo dostala šerifa pryč!" zakřičím aniž bych si uvědomila, že Stiles pod námi spí. „Tohle všechno je moje chyba!"

„Tohle není pravda! A ty o víš! Já jsem tam měl být!" zvýší na mě hlas.

Záporně kroutím hlavou. „Já už nemůžu. Je toho tolik, tolik temnoty už nezvládnu. Já už nemůžu... nemůžu..." vzlykám.

Isaac si mě přitáhne do náruče. Rychle se uklidním a začnu se mu omlouvat, jelikož se začnu stydět, ale okamžitě mě umlčí.

„Proč se to děje?" hlesne.

„To já nevím, Isaacu."

„Já možná ano," ozve se vedle nás hlas. Oba se na Stilese otočíme. „Probudil mě křik, lekl jsem se, že s něco stalo," vysvětluje.

„Promiň, nechtěla jsme tě vzbudit." Sklopím hlavu.

„Nic se neděje," uklidní mě.

„Jak jsi to myslel, že možná víš co se to děje?" zeptá se zvědavě Isaac.

„To co se ti děje Emily... Myslím, že jsem přišel na to, co se ti to děje."

„Povídej," pobídnu ho.

„Černá krev teče pouze vlkodlakům nebo druidům pokud jsou otrávení. Například Allisonin děda byl otráven, ale chtěli ho přeměnit ve vlkodlaka. Je otráven, vlastně je to vlkodlak, ale oměj na něj začala působit také. Když někoho otrávíš, umírá, že?"

Chvíli nás nechal to vstřebat, došlo mi to rychleji než Isaacovi. „Neumírám já, ale Guardien..."

Stiles na mě ukáže. „Přesně. Jenže jsi s Guardienem spojená, takže umíráš s ním. Osobně si myslím, že by mělo být možné, aby umřel pouze Guardien a ty ne, ale jak to udělat to opravdu nevím..."

Přikývnu. „Dává to smysl, najednou do sebe všechno zapadá!"

Isaacovi najednou zazvoní mobil. „Promiň, volá mi Scott..." Zvláštně se na sebe se Stilesem podívají.

Isaac vyjde na chodbu, aby přijal ten hovor.

Okamžitě se otáčím ke Stilesovi. „Co to mělo znamenat? Něco jste na mě nastražili?" vyjedu po něm.

„My? Jako my dva? Já a Isaac? My spolu nic nemáme... Tím nechci říct, že bychom spolu byli jakože... kluk s klukem... ne to samozřejmě ne, ale nebylo by to nezákonné, že ne? Třeba ven si Dannyho... no! Danny! Toho jsme dlouho neviděli, hodnej kluk co?" žblechtá Stiles a já na něj koukám s otevřenou pusou.

Vrátí se Isaac ve tváři provinění. Jde pomalu ke mně, já vyděšeně couvám. Oči rozšířené hrůzou.

„Emily, moc mě to mrzí, ale tohle bude nejlepší."

„Isaacu!" vyjeknu přidušeně. „Prosím neubližuj mi!"

Zastaví se těsně u mě, já jsme namáčknutá na stěně, choulím se u ní, jako králík zahnaný šelmou. Isaac sáhne do kapsy a něco vytáhne, nevidím to, ale teď se ho bojím, poprvé v životě se ho bojím.

Zrychleně dýchám, v hlavě se mi mihne obraz z minulosti, když mě chtěl otec znásilnit, taky jsme byla zahnaná do kouta. Cítím se úplně stejně.

„Isaacu..." nenechá mě to doříct, vrhne se na mě a políbí mě. Vyjeknu a z očí mi začnou téct slzy, ani nevím, proč brečím. Nemám důvod, ale slzy samovolně tečou.

Otevřu oči a vidím jeho omluvný výraz. Ucítím bodnutí do ruky, vyjeknu, ale Isaac mě pevně drží. Cítím něco studeného a silný tlak, je to velmi nepříjemné.

Začnu být malátná během okamžiku, Isaac mě drží v náručí. Nohy mě přestanou poslouchat a já padám, Isaac si se mnou sedne, pořád mě objímá.

„Moc tě miluju a nechci, aby se ti něco stalo. Prosím odpusť mi to," říká mi, zatímco moje bezvládné tělo je nuceno usnout.

„Mám strach," přiznám se. Než uslyším jeho odpověď, cítím, že mi z nosu znovu teče černá krev. Propadám se do bezesného spánku.

••••••••

Cítím, že mě někdo nese. Nevím kdo, ani kam ale někam mě nese....

Je mi zima.

Chce se mi spát....

•

„...do nemocnice."

„No co jiného, kde jinde by ji mohl chtít?"

„Třeba ve škole?"

„Ne, blbost. Jedeme."

Ty hlasy znám... znám ty hlasy....

•

Probudím se u doktora Deatona. Když uslyším ten známý hlas, krve by se mně nedořezal.

„Zdravím. Jsem rád, že jsi nás poctila svou návštěvou."

Otočím se za hlasem a pokusím se vstát. Mám s tím trošku problém, ale postavím se.

Otočím se k Deaucalionovi čelem, aby viděl, že zrovna z něho strach opravdu nemám.

„Co po mě chceš, co tady dělám?"

„Od tebe chci, jen abys sloužila k tomu, k čemu tě potřebuju. Jako návnada."

„Nikdy," plivnu.

Zasměje se, až mi naskočí husí kůže. „Nejdřív to byla Melissa McCalová, ale ona si ji už vzala, takže ty jsi moje druhá možnost, která mi bude bohatě stačit."

„Co se stalo Melisse?" zhrozím se.

„Nejspíš to samé, co se stane tobě, jak jsem se doslechl."

Chci se zeptat, co tím myslel, ale umlčí mě někdo, kdo mi zkroutí ruku za zády. Vyjeknu a podívám se, kdo to je. Kali. Jak jinak...

„Už je čas," řekne Deucalion tajemně a vyjde ven z veteriny, Kali mě pořád drží ruku skroucenou za zády, musím být předkloněná.

Když vyjdeme ven, zjistím, že tam jsou snad všichni, což mě překvapí. Stojí tam Scott, Stiles, Lydia, Derek, Peter, Allison, Isaac, pan Argent a dvojčata.

„Vida, vidím, že ses na mě připravil, Scotte."

„Nechte ji jít," řekne vyrovnaným hlasem. Stojí krok před ostatníma, takže je jasně vědět, kdo bude mluvit.

„Obávám se, že já nejsem typ člověka, který by něco jen tak někomu dal, bez toho aby z toho něco sám měl. Přidej se ke mně a já ti pomohu tvojí matku a šerifa dostat zpět plus ti dám jí," ukáže směrem ke mně.

„Ne, Scotte kvůli mně to nemůžeš udělat... Ah!" Kali mi ruku ještě více skroutila, až jsem si musela kleknout.

„Nechte ji být!" vykřikl Isaac.

„Pane Lahey, myslím, že tohle je pouze na panu McCallovi a jeho rozhodnutí. Nuže?" zeptá se nenuceně.

„Scotte! Scotte poslouchej mě," upoutám jeho pozornost. „To, že přejdeš na jeho stranu, ti nic dobrého nepřinese. Znám ho, on těží jen sám pro sebe. Ty z toho nic mít nebudeš, osobně si nemyslím, že by ti pomohl, pokusí se tě ovládnout..." než to dořeknu Kali mě sekne drápy do tváře, až odletím kousek od ní.

Hned mě dotáhne zpátky. Donutí mě si kleknout, a ruce mi drží za zády. „Ještě slovo a zlomím ti vaz!"

„A dost!" zavrčí Peter a vrhne se na Kali, která ho jedním dobře mířeným kopancem odhodí zpět, kde stál.

„Jejda, někdo nepochopil, že takhle holka je pro nás naprosto zbytečná!"

Vytáhne mě na nohy a než stihne kdokoliv zareagovat, prohne mě do luku a kolenem mě praští do zad. Všichni uslyší křupnutí a já zaječím bolestí.

Kali mě pustí a já se skácím na zem. Ležím na břichu, moc dobře vím, že mi nezlomila páteř ale žebro. Věděla kam, má mířit.

Bolí to, strašně to bolí, hlavně pokud se nadechnu. Nesnažím se ani hýbat, jelikož to tak bojím, že bych to asi nevydržela.

„Přestaň!" zakřičí Scott.

„Slyšel jsem, že se nemůže proměnit, což znamená, že se ani nehojí, mám pravdu Emily?"

Neodpovídám. Mám pocit, že omdlím.

A pak ucítím prudký závan větru. Nemám sílu na to, se podívat co to bylo.

Slyším jenom křik. Někdo nebo spíš něco mě zvedne hrubě na nohy, zaječím bolestí. Nedá se to vydržet.

Otevřu oči a konečně vidím, kdo si pro mě přišel. Jennifer. Otočí mě čelem ke Scottově smečce.

„Rozluč se," hlesne mi do ucha.

Ruku mi položí na zlomené žebro a píchne do něj. Zaječím a omdlím bolestí. Ucítím prudký závan vzduchu a Isaacův křik, „Emily!"