Zkusmí se proměnit, ale nejde to. Hledám uvnitř sebe to druhé já, které je bojovnější a které mě dokázalo udělat takovou, jaká ve skutečnosti jsem. Ale jako by se ten plamen změnit je na doutnající sirku.

„Nejde to... Já nemůžu..." hlesnu. „Nemůžu se proměnit!"

„Myslel jsem si to."

Zmateně se na něj dívám a potom si uvědomím, že on byl unešený. Cítím se trapně.

„Neměli bychom se zaměřovat na moje problémy. Jak se cítíte?" zeptám se provinile.

Pousměje se. „Dobře. Díky Scottovi, bez něj bych tady už nebyl. Rozumím, že nechceš, abych se teď staral o cokoliv jiného, než jsem já sám, ale myslím, že tu máme horší věc, kterou musíme vyřešit a to tebe."

„Nemyslím si, že to je důležitější," poznamenám věcně.

„Já ano."

Díváme se do očí, jeho jsou pevné, poznamenané tím, co se mu stalo. Nebyl dobrý nápad sem chodit takhle brzo po tom, co se mu stalo, měla jsem na to myslet.

„O svém zdraví, bych měla rozhodovat sama. Jsem v pohodě, až se dáte do pořádku, přijdu, ale myslím, že to nebude potřeba," zakončím to. Otáčím se a nabručené odcházím.

Rozrazím dveře a vrhnu se do tmy. Moje nálada je pod bodem mrazu.

„Emily!" slyším za sebou volat Scotta, ale jsem tak naštvaná, že nemůžu zastavit. „Emily, počkej!" chytí mě za paži, ale já se mu vytrhnu.

Otočím se na něj. „Já teď nechci nic slyšet."

„Ale my ti chtěli pomoc, Emily."

Povzdechnu si. „Já vím, Scotte! Jenže se cítím tak neuvěřitelně trapně, že jsme nemysleli na Deatona. Víš, jak se musí cítit? Vždyť jsi ho musel vidět, jestli jsi ho zachránil. Podle toho, jak vypadali oběti před ním, to musel být příšerný pohled. Ani si nedokážu představit, jak se musel cítit on!"

Pevně se mi dívá do očí. Stiles zastaví s Jeepem vedle nás.

„Já vím, jak se Deaton musel cítit. Jenže větší strach teď mám o tebe. Emily, Deacalion se nesmí dozvědět, že se nehojíš, mohl by toho využít."

Zakroutím hlavou. „Myslím, že to je jen dočasné. Budu v pořádku."

Chytne mě za ramena. „Ty to nechápeš." Procedí skrz zatnuté zuby.

Vyděšeně zamrkám, ale on je jako v transu.

„Nemůžeš myslet pořád jen na sebe a na to, že ty budeš v pořádku, pokud se ti něco stane, neovlivní to jen tebe, ale taky nás. Musíš myslet víc na sebe."

Přivřu oči. „To říká ten pravý."

Ublíženě se na mě podívá a pustí mě. Udělám krok dozadu. „Budu v pořádku."

Otočím se od něho a běžím pryč.

••••••••••••••

Na tu černou kapku se dívám minimálně tři minuty. Není to možné, nemůže být.

Když jsem doběhla domů, zhroutila jsem se na židli a začala plakat. Prostě jsem ze sebe potřebovala dostat všechny pocity a slzy se mi samovolně nabídly, jako nejlepší řešení.

Jen sedím a z očí mi tečou slzy, které kapají na desku stolu. Po chvilce mě upoutá černá kapka.

Vyskočím na nohy a běžím do předsíně, což je nejbližší místo, kde je zrcadlo.

Oči mám zalité černou tekutinou, která mi teče po tvářích.

Jsem v šoku, moc dobře totiž vím, co to je a co to znamená. Z očí mi teče černá krev. Tohle se nesmí nikdo dozvědět.

Během vteřiny mi v hlavě probleskne plán, co musím udělat. Vyběhnu do pokoje a začnu si balit věci. Jen ty nejnutnější, což se nakonec ukáže je až moc. Balím oblečení, léky, učení, papíry, bloky, notebook, boty, toaletní taštičku se vším co potřebuji, ručník a peníze, abych si dokoupila, co zapomenu. Nakonec si vezmu krabičku věcí od maminky.

S těžkým srdcem volám Natalie. Klepou se mi ruce už jen z pomyšlení na to, že to dělám. Ublížím jí. Jsem nejhorší dcera pod sluncem.

S bušícím srdcem poslouchám vytáčení.

„Ano?" ozve se její hlas a mně se vytvoří v krku knedlík.

„Natalie, tady Emily. Jste ještě u tvé maminky?"

„Už ne. Zastavili jsme si s Lydií na jídle. Jsi v pořádku?" zeptá se zmateně.

„Natalie já..." nemůžu přes ten knedlík mluvit dál. Bolest mi drží srdce jako rozžhavené olovo.

„Emily, jsi zraněná? Co se ti stalo?" naléhá na mě.

„Jsem v pořádku. Já jen... Musím jít pryč, Natalie. Je toho na mě moc. Nejsem zvyklá na takový příval lásky a potřebuji být chvíli sama." Znovu se mi spustil vodopád černých slz. Rychle si vezmu kapesník a utírám si je.

„Emily, já tomu nerozumím. Kam pryč?"

„Maminka mi zanechala ten byt, pamatuješ? Musím vypadnout, prosím nezlob se na mě."

„Emily, počkej na nás, tohle vyřešíme společně. Neutíkej,"prosí mě zoufale.

„Já musím. Budu na telefonu a budu ti dávat o sobě vědět. Každý den ti budu psát, slibuju. Miluju tě," hlesnu. Zavěsím, než stihne cokoliv říct. Nahlas vzlyknu. Kapesník si přitlačím na nos a zhluboka se nadechnu. Vezmu si ještě jeden kapesník, do kterého se vysmrkám.

Smrkám černou krev. Musím vypadnout. Vezmu celé balení kapesníků a ty dva použité si strčím do kapsy, aby je tady nikdo nenašel.

V rychlosti vytáhnu klíče od nového domu, je tam adresa a já díky Bohu vím, kde to je. Taky si uvědomím, že tam žádný panelák není, jen domy.

Hodím to za hlavu a rychlým krokem vyjdu ven. Je to dost blízko školy, což je pro mě výhodné.

Když tam dorazím, spatřím menší oranžový rodinný dům se zahrádkou. Není tolik zarostlá, což mě trošku zaráží. Nechávám to plavat a věřím, že mi moje maminka nelhala. Odemknu a vejdu do předsíně. Když otevřu dveře z předsíně, je tam obrovský obývák-kuchyně. Je spojen v jedno a je to jedno celé patro.

Zvědavě se přemístím ke stolu, kde leží obálka. Je na ní moje jméno.

Dopis přelétnu očima. Je tam napsané, že mi dům patří a že se o zahradu stará nějaký zahradník, aby to zde nebylo až moc zarostlé. Prý ho najala moje maminka, až zde budu, mám zavolat nebo napsat na číslo, které je zde uvedeno a paní i pán, co se o to tady starají, si najdou jinou práci, případně budou čekat, až budu potřebovat jejich služby. Nájem a vše okolo se platí z neznámé karty, která byla mé maminky, měla našetřenou velkou spoustu peněz, takže dům je zaopatřený.

Hned jim píšu sms, že jsem zde a že bych si ráda na ně nechala číslo, abych jejich služeb znovu využila.

Poté se vydám po schodech do druhého patra. To už je rozděleno na tři pokoje, koupelnu a knihovnu.

Dva pokoje jsou vybavené velmi úsporně – postel, stolek a skříň. Třetí je pracovna a poslední je veliká knihovna plná titulů. Koupelna je zde opravdu veliká má vanu i sprchový kout.

Dojdu do jednoho z těch pokojů a položím si na zem své věci.

Sednu si na postel. Jsem opravdu v šoku, nečekala jsem to tu takhle krásné, čekala jsem maličký byteček, ne dům.

Jsem velmi unavená. Vezmu si mobil a napíšu Natalie, že jsem v pořádku dorazila.

Ucítím, že mi něco teče pod nosem, sáhnu si tam a zjistím, že mi z nosu teče krev. Rychle vytáhnu kapesník a přiložím si ho k nosu. Začíná to být špatné, hodně špatné.

S kapesníkem v nosní dírce si vytahuji toaletní taštičku a čisté oblečení na spaní.

Jdu se umýt. Pořádně se drhnu a po dlouhé době se cítím uvolněná a klidná.

Mám velmi zvláštní pocit, že se nacházím v domě, který vlastnila moje maminka. Nemám ponětí, kde ty peníze vzala, a kolik musela mít našetřeno, když dala kartu mě a ještě pořád platí tento dům.

Jsem ovšem tak unavená, že to pro teď nebudu řešit a raději se zaměřím na to, co a jak bude dál.

Osušená a převlečená, si čistím zuby. Dívám se na svůj odraz v zrcadle. Z nosu už mi krev neteče, oči mám normální, jelikož nepláču.

Mám strach. Opravdu velký užírající strach, který mě pohltil. Moc dobře z vyprávění vím, co to znamená, když krvácím černou krev a bojím se toho. Vždy když si připustím, nad tím přemýšlet se mi útroby sevřou ocelovým stiskem a chce se mi plakat i zvracet zároveň.

Vyplivnu černou pěnu a rychle ji spláchnu vodou. Vypláchnu si pusu a už se nedívám, co jsem vyplivla. Vím to až moc dobře.

Přesunu se do pokoje, kde jsem si zabrala ložnici a uložím se ke spánku, jsem tam vyčerpaná, že okamžitě usínám.

•••••••••••••••

Pohled Isaaca

„Co se mezi tebou a Emily stalo, proč jsi utekl?" ptá se mě Allison.

Jsme tu všichni, kromě Emily. Něco se jí stalo, aspoň to my napsal Scott, přijel jsem k němu. Doufám, že mi řeknou rychle, co se jí stalo jinak za sebe opravdu, sakra neručím!

„Nepohodli jsme se, nic vážného. Prostě mě rozčílilo, že mi nevěří a odešel jsem. Nekoukejte se tak na mě! Mě to taky sere! Ani nevíte, jak si to vyčítám!"

Stiles se na mě zamračí. „Takže nevíš, co se s ní dělo potom?"

Teď se pro změnu zamračím já a všechny je přejedu pohledem. „O čem to tu mluvíš?"

Podívají se na sebe, jakoby si nebyli jistí, jestli mi to mají říct. Zatnu zuby a procedím: „Hned mi to řekněte!"

„Emily je na tom špatně. Zvracela jmelí. Nehojí se a nemůže se proměnit," řekne mi Stiles a holky se na něj zvědavě podívají, asi o tom taky nic moc nevěděli. Zatmí se mi před očima.

„Ještě něco se stalo," hlesne Lydia. „Když jsme s mamkou odjížděli, volala jí Emily. Odešla do bytu, který jí nechala její maminka. Prý potřebuje být sama, ale já ji nevěřím."

„Proč jsme ji do prdele nevzali k Deatonovi?!" vybouchnu.

„My ji tam vzali!" zvýší hlas Scott a já se uklidním, nemůžu jim nic vyčítat, udělali pro ní to nejlepší. „Jenže odešla, byla naštvaná, že jsme ji k němu vzali, chvíli po tom, co jsem ho zachránil."

Přikývnu a je chvíli ticho, všichni vstřebávají informace.

„Lidi, já mám zvláštní pocit," hlesne Lydia a veškerá naše pozornost se zaměří na ní.

„Jak to myslíš Lydie?" zeptá se Stiles.

„Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že když najdu mrtvé tělo tak ti mám zavolat ještě předtím, než zavolám policii?"

„Jo, ale zatím jsi žádné nenašla ne?"

„Ne. Ale ten pocit, je zpět. Neúplný, ale je zpět, pokaždé když pomyslím na Emily."

Celý svět se se mnou zatočí. Pevně se chytnu stolu.

„Kde jí její maminka, zanechala ten byt?"

„To nevíme, ale Stilesi nemohl bys to zjistit?" Otočí se na něj Scott.

„Možná, ale musíme vylákat taťku pryč ani si nejsem jistý, jestli to půjde."

„Musíme ji zachránit. Jestli umírá, tak ji musíme zachránit!"

Ahoj! Musím se vám omluvit (Znovu), že kapitola nevyšla minulý týden, jak měla, ale poslední tři týdny jsem byla mrtvá, jelikož jsem měla premiéru v divadle a tři týdnu jsem měla zkoušek až nad hlavu, včera byl majáles... No prostě tenhle měsíc byl fakt na infarkt :D Děkuju za hvězdičky a moc mě potěšíte bublinkou! :3

Love you all, Adele :*