Znovu se začneme líbat, vášnivě a je nám jedno, že já jsem nahá a on ne, prostě si chceme ukázat, jak moc se milujeme, ale na to pouze polibky nestačí....

Vezme mě do náruče, je nám jedno, že všude kape voda, vždyť uschne. Položí mě na postel a ani na minutku se neodlepí od mých rtů. Lehne si nade mě a opře se loktem vedle mojí hlavy, aby mě celou nezalehl.

Jezdí mi rukou po nahém boku a jediné, co dokážu vnímat je ta horká dlaň a jeho rty. Jako bych v hlavě měla prázdno. Nemyslím, NEDOKÁŽU myslet. Jsem hrozně vzrušená. Ani jsem si nevšimla, že Isaac taky nemá tričko, dokud mu nejedu po nahé hrudi.

Zmáčkne mi jemně prso a já se prohnu do luku slastí. Sundá si ryfle.

A pak najednou se mi v hlavě něco přetočí. Bolestný záškub v břiše, mi říká, že to není správné.

„Isaacu," vydechnu. Nemůžu mluvit, jak moc mi je příjemné co dělá.

„Mm-hm." Jediná jeho odpověď. Je to těžší, trošku se zavrtím, abych se odtáhla. Ne, nejsem připravená, myslela jsem si, to ale nejsem.

Jenže on moje pohyby špatně pochopil a myslel si, že mu jdu vstříc.

„Ne, Isaacu dost." Už se pod ním vrtím jako žížala.

„Neboj se," vydechne. Už se mi to nelíbí, bojím se, nemáme ochranu a já to nechci, moje tělo mě zklamalo. Pokusím se Isaaca odtlačit, přijde mi, že moje svaly vypověděly službu.

„Isaacu, ne!" řeknu důrazněji a jeho polibky ustanou. Podívá se na mě.

„Co se děje?"

„Já... já nemůžu. Je moc brzo, nemáme ochranu, prostě mě zradilo tělo..." snažím se sklíčeně vysvětlit. Najednou mi moje nahota znovu přijde nepatřičná, natáhnu se po přikrývce a zabalím se do ní.

Nechápavě se na mě dívá. A pak z ničeho nic vybuchne. „Na tohle už nemám!" sebere si věci a odchází.

Strnule sedím na místě a nemůžu se pohnout. Naštval se, protože jsem se nechovala, jak si představoval? Co to sakra mělo znamenat?!

Dlouhou dobu sedím na místě, dokud se nerozhodnu převléknout. Nemá cenu nad tím přemýšlet. Rozbolelo mě z toho břicho. Mám hrozné křeče. Bolestně se obléknu a už chci jít znovu do postele, když se mi udělá ještě víc špatně.

Jen tak tak to stihnu na záchod. Zvracím dlouho a břicho se mi bolestivě stahuje.

Uslyším bouchnutí dveří, ale pořád ještě zvracím žaludeční šťávu.

„Zlatíčko?" volá Natalie a jde po schodech. Jediné co vnímám, je obsah který jsem vyzvracela. Je to.. jmelí. Panebože, tohle je špatné. JÁ ZVRACÍM JMELÍ?! To už si můžu jít rovnou kopat hrob, a pokřtít ho jmelím, které zvracím!

Když otevírá Natalie dveře, pohotově spláchnu.

„Emily! Zlatíčko, jsi v pořádku, co se děje?" Dá mi ruku na čelo, aby zjistila, jakou mám teplotu.

„Nic mi není, jen se mi udělalo, nevolno," zamumlám najednou ospalá, ještě víc, než když mě Isaac přinesl. Znovu se mi zkroutí žaludek a já zvracím žaludeční šťávy, jelikož v žaludku nic jiného nemám.

Natalie mi drží vlasy. „Celá hoříš," konstatuje.

Když dozvracím poslední kapku, kterou mám v břiše, zhroutím se na prkýnko. Natalie mi musí pomoc se zvednout, dostane mě k umyvadlu, kde si vypláchnu pusu a pomůže mi se dostat do postele.

Vím, že něco říká, ale já okamžitě usínám a vůbec nemám tušení, co mi chtěla říct.

••••••••

Ráno mi zvoní budík. Rozlepím oči a zjistím, že mi je dobře. Jen mám hrozný hlad. Nejspíš jsem byla přetížená nebo tak, bylo toho na mě hodně.

Když se vyčůrám a vyčistím si zuby, hodím na sebe to první, co mi přijde pod ruku a jdu se najíst.

Krájím si banán do bílého jogurtu, když mě vyděsí Natalie.

„Emily!" Cuknu sebou a říznu se do prstu. Syknu bolestí a prst si strčím do pusy, otočím se na Natalie. Mračí se na mě a má ruce v bok.

„Dnes do školy nejdeš. Vždyť jsi včera zvracela."

„Natalie, jsem v pořádku, byla to nevolnost, skoro celý den jsem včera nejedla a potřebuju nutně mluvit se Stilesem."

Trošku pookřehla. „No já nevím..."

„Já vím. Budu v pohodě." Usměji se na ní. Přejde ke mně a sáhne mi na čelo.

„Horečku už nemáš," povzdechne si. „Tak dobrá, ale kdyby něco okamžitě volej."

„Neboj," usměji se.

Měla jsem pravdu, ve škole už mi bylo dobře. Nikde jsem ovšem neviděla nikoho známého až na Roxi.

To s Boydem jsem jí řekla a dlouho jsme se o tom bavili. Jsem ráda, že jí mám, můžu si s ní povídat o všem, až na to co se mi stalo doma. Jak s Isaacem, tak s jmelím, to jí říkat nebudu.

Co mě trošku vyvedlo z míry, je to říznutí, co jsem si ráno udělala. Nezahojilo se.

Roxi musela po škole rychle domů, jelikož s mamkou jeli nakupovat. Rozloučili jsme se a já šla znovu hledat Stilese. Ve škole nebyl, tak jsme zamířila do knihovny, seděli tam všichni.

„Ahoj," pozdravím je. To o čem se bavili, zůstane viset ve vzduchu a koukají na mě jako a na přízrak. Isaac tam sedí taky, ale rozhodla jsme se, že si ho nebudu všímat.

„Co je?" zeptám se zmateně.

„Nic, nic se neděje, jen jsme probírali..." zasekne se Scott.

Zamrazí mě v hrudi. „Boyda?"

Scott si povzdechne a přikývne.

„Co se vlastně stalo s Deatonem? Je v pořádku?" zeptám se. Vůbec jsem o něm neslyšela.

„Scott ho zachránil. Volal jsem ti to v devět, neměla jsi u sebe mobil?" zeptá se Stiles zvědavě.

Mohl na mě něco poznat?

„Ne. Vlastně ano, ale už jsem spala," vymáčknu ze sebe. Proč na mě všichni tak čučí?!

„Docela brzo," poznamená Isaac.

Vrhnu po něm rozzuřený pohled. „Nic ti do toho není. Jen jsem chtěla vědět, jestli jste v pořádku. Potřebuju tady něco najít."

Otočím se a jdu do horní části knihovny. Stejně potřebuju zjistit, kdo jsem a dnes je pátek, takže mám času habaděj.

Vytahám všechny knihy, které se pojí s nadpřirozenem a s anděly, je jich hodně, ale aspoň mám kde hledat.

„Emily?" ozve se za mnou Allison. Otočím se na ni a pak hned zpátky. Je s ní i Lydia. Povzdechnou si a sednou si naproti mně.

„Jsi v pořádku?" zeptá se jemně Lydia. „Ráno jsi odešla beze mě."

„Jsem v pohodě, prostě jsem se chtěla projít. Sama."

Chvíli bylo ticho a já koukám zhypnotizovaně na obrázek padlého anděla.

„Něco se stalo mezi tebou a Isaacem?" zeptá se znovu Allison.

„Ne! Ne, v pohodě," podívám se na ní zpod řas a vidím jejich utrápené výrazy. Povzdechnu si. „Ano. Měli jsme včera problém."

Upřeně se na mě dívají, abych jim vysvětlila, co se stalo.

„On byl připravený, ale já ne. Sbalil se a odešel. Já fakt nevím, co se to stalo, ale prostě jsem mu řekla ne a on odešel, že na to nemá nervy."

„Nedělej si s tím starosti," pohladila mě Lydia po dlani. Pevně ji chytnu a usměju se na obě.

„Jsem ráda, že jsem vás poznala."

„To i my!"

„Co tu vlastně hledáš?" zeptá se mě Lydia zvědavě a už nakukuje do otevřené knihy.

Chvíli přemýšlím, zda jim říct pravdu či ne. Nakonec jim ji řeknu. „Snažím se zjistit, kdo vlastně jsem. Ale nikomu to neříkejte, prosím ví to jen Stiles."

Allison zamyšleně kývne a Lydia čte vzhůru nohama knihu. „Padlý anděl?" zeptá se zaujatě a Allison se podívá také. Všechny se díváme na obrázek anděla, který má černá křídla a leží na pusté zemi. Nad ním je boží oko.

Přikývnu. „Aspoň mi tak řekla ta ženská z hotelu, kde jsme byli. Řekla, že jsem anděl, padlý z nebes."

„Zajímavé," zamumlá Allison. „Jak přesně tě nazývají?"

„Guardien. Proč?" zeptám se nadějně a zaposlouchám se do jejího tepu.

„Nic."

„Lžeš."

„Dobře, něco ano, ale sama nevím co."

„V tom mi Banshee asi nepomůže, co?" zeptám se Lydie.

Usměje se. „Myslím, že i ona je zmatená."

Podívám se na hodinky. „Lydie? Nechci tě vyhazovat, ale nemáš náhodou za patnáct minut, jet s mamkou k babičce?"

Lydia sebou trhne a podívá se na mobil. „Jo máš pravdu. To zvládáme. Stejně to je k babičce jen hodina cesty. Jsem si jistá, že nechceš jet s námi? Myslím, že by tě fakt ráda poznala."

„Myslím, že ne. Věřím, že je skvělá, ale necítím se na to."

Chápavě přikývne. „Mamce řeknu, že se na to prostě necítíš. Allison jedeš se mnou? Hodím tě domů."

Lydie se postaví a Allison ji následuje. „Jasně, pokud to Emily nebude vadit?"

„Ale vůbec ne! Stejně jen budu listovat a troška klidu a mlčení mi třeba prospěje, aspoň toho víc najdu."

„Tak ahoj."

„Ahoj."

Když odešli trošku se mi ulevilo, asi jsem prostě potřebovala hledat a být zaneprázdněná, něčím jiným, než mluvením. Dál jsem hledala v knihách a do deníku si zapisovala vše, co by se mi mohlo hodit vědět.

Jsem plně soustředěná na psaní poznámek, proto se nehorázně leknu, když mi někdo položí ruku na rameno. V první sekundě si přeji, aby to byl Isaac, ale vlkodlačí smysly, mě ujistí, že to není on.

Otočím se a vidím Stilese, jak mi čte poznámky.

„Neměl bys být se Scottem, nebo tak?" povzdechnu si a píšu dál.

„Ne, neměl." Posadí se proti mně a dívá se na mě. Začíná mě to znervózňovat. A štvát.

„Stilesi, já dnes nemám vůbec náladu si povídat, nebo být s někým." Přestanu psát a podívám se na něj.

„Smůla už jsme tu a už si se mnou povídáš," ušklíbne se na mě. „A navíc jsem už taky něco našel."

Zvědavě se na něj podívám.

„Ha! Najednou seš ráda, že nejsem se Scottem, co?"

„Ježíš! Ano jsme ráda, že jsi tady se mnou. Teď to vyklop!"

„Hledal jsem v mytologických knihách a skoro nic jsem nenašel. Až na jednu, která Guardiena sice zmiňovala, ale nic tam jinak o něm nebylo. Psalo se tam, že byl ochránce všech, co ho potřebovali. Z toho ten název. Je toho málo, ale docela by to sedělo, jelikož jsme v Beacon Hills."

„Zajímavé. Já našla, že to je to anděl padlý z nebes. Což by znamenalo, že jsme padlý strážný anděl?"

„Taky jsem si to spojil."

„Nerozumím tomu, čím víc toho vím, tím víc nic nevím." Položím hlavu na složené ruce, cítím, že mě Stiles pozoruje.

„Nekoukej na mě!" zavrčím.

„Co to máš na prstě?" zeptá se vážným hlasem, až vzhlédnu. Podívám se na místo, kam se dívá on. Tam kam jsem se řízla.

„Řízla jsem se," pípnu.

„Kdy?"

„Nejsi policajt, abys mě vyslýchal," vytknu mu.

„Ne, jsme syn šerifa, takže nečekej, že se jen tak vzdám."

Díváme se do očí. Ten kluk má fakt výdrž.

Povzdechnu si. „Fajn! Ráno jsme se řízla."

„RÁNO SES ŘÍZLA?!" zařve přes celou knihovnu.

„Pšššš! Hlasitě jsi to zařvat nemohl?!!" vyčtu mu, protože na nás asi pět lidí, co je v knihovně kouká.

„Promiň!" zašeptá. „Proč se to nehojí?"

Pokrčím rameny. „To bych taky ráda věděla. Ou," chytnu se za břicho.

„Co se děje? Jsi v pořádku?" ptá se vyplašeně Stiles.

Vyskočím na nohy a vběhnu na záchod, naštěstí v knihovně jsou ostatní lidé dole, proto se nebojím, že by nahoře někdo byl.

Jen tak tak pokleknu k míse, už zvracím. Znovu prudce jako včera. Stiles mě doběhne. „Panebože," hlesne a chytne mi vlasy, zatímco se já zmítám v křeči.

Když znovu vyprázdním žaludek a už se jen dávím na prázdno, podívám se do mísy. Jmelí, zase jmelí. Chce se mi z toho brečet. Rychle spláchnu, ale ne dost rychle.

„Jsi v pohodě?" zeptá se mě Stiles a já unaveně přikývnu. Je mi zima.

„Pomoz mi k umyvadlu, prosím."

Chytne mě pod ramenem a pomáhá mi se doplazit k umyvadlu, kde si vypláchnu pusu a jelikož nemám make-up taky si opláchnu i obličej ledovou vodou.

Potom mi Stiles pomůže do knihovny. Ta parta ze zdola odešla a zůstali jsme tu jenom my dva. Romantika.

Posadím se a hlavou se opřu o zeď, vím, že mě sleduje.

„Bylo to to, co si myslím, že to bylo?"

Přikývnu.

„To jsem nečekal, že jsme to s Isaacem vzali tak hopem. Jako samozřejmě je to vaše věc, ale takhle v mládí, já ti nevím..." mumlá.

Otevřu oči. „Co to zvaňíš?"

Stiles se zarazí a zamračí se na mě. „O čem ty mluvíš?" ptá se mě.

„Ne. O čem to mluvíš ty?" oplatím mu otázku otázkou.

„No, o tom malém ve tvém břiše!"

„Ježiši, ty seš jelito! Já nejsem TĚHOTNÁ! Panebože!"

„Ne? Tak co jsi?" zeptá se ještě víc zmateně.

„To já nevím!"

Je chvíle ticha. Než to Stiles prolomí. „Takže jsem se nepřehlídnul?" zeptá se trošku vystrašeným hlasem.

„Nevím, co máš na mysli," řeknu popravdě.

„Ty jsi zvracela jmelí."

Zhluboka se nadechnu a pak přikývnu. „Už včera."

„Proč jsi nám nic neřekla?"

„Nevím. Bála jsme se. Není to moc normální."

Stiles vytahuje mobil a už jde někomu volat. „Ne! Nikomu nevolej!"

Upřeně se mi zadívá do očí. „Musím zavolat Scottovi. Tohle není normální."

„Ale..."

„Žádné ale. Volám Scottovi."

Něco bych namítla, ale znovu se mi udělá špatně a vyběhnu na záchod, kde se dávím žaludečníma šťávama.

Za chvilku přijde Stiles a znovu mi podrží vlasy a poté mi pomůže k umyvadlu a zpátky.

„Scott je na cestě, byl nedaleko. Dovezeme tě za Deatonem."

Hrozně mě to vyčerpalo. Sedím opřená o stěnu a mám zavřené oči. Vždy mě zvracení tak vyčerpá...

Možná jsem na chviličku usnula, už tu je Scott a pomáhají mi do Stilesova jeepu.

Když se auto rozjede, usnu.

Když Stiles zastaví, probudím se a překvapivě už nejsem tak unavená ani mě už není tak špatně. Jen mám zase hlad.

Vylezu sama a jít můžu taky sama.

„Jak se cítíš?" zeptá se mě Scott.

Pokrčím neurčitě rameny. „Teď dobře."

Přikývne a vede mě za Deatonem. Když nás spatří, maličko se zamračí.

„Děje se něco Scotte?"

Scott se podívá na mě a Deaton taky. Trošku přešlápnu nervozitou. „Mám takový menší problém."

Deaton ukáže na židli. „Chceš se posadit?"

„Ne myslím, že to není potřeba, děkuji."

„Co se tedy děje?" Skáče pohledem ze mě na Scotta na Stilese. Oba se dívají na mě, takže Deatonův pohled zůstane stát na mě.

„Včera a dnes jsem zvracela... Vyzvracela jsem jmelí," vydechnu úzkostlivým hlasem.

Deaton na mě upřeně zírá. Už chce něco říct, ale Stiles ho předběhne.

„Co tvůj prst?" Upřeně se na mě dívá a já se ošiju.

„Emily?" zeptá se Scott zaskočeně.

Podívám se na prst. Doufala jsem, že je zahojený, ale ne.

„Já se nehojím," hlesnu.

„Cože?" Vykulí oči Scott.

Deaton si mě přivřenýma očima prohlédne. „Proměň se."

„Promiňte?" zamrkám.

„Proměň se v Guardiena," vyzve mě znovu.

Zkusí se proměnit, ale nejde to. Hledám uvnitř sebe to druhé já, které je bojovnější a které mě dokázalo udělat takovou, jaká ve skutečnosti jsem. Ale jako by se ten plamen změnit je na doutnající sirku.

„Nejde to... Já nemůžu..." hlesnu. „Nemůžu se proměnit!"

Ahoj všichni zlatí a milovaní!

Po delší době je plnohodnotná kapitola a já osobně jsem moc spokojená, co se stalo, se stát mělo a krásně se mi všechno pojí, až koukám! Myslím, že jsem vám konečně předhodila takovou kapitálkovou bombu, abych vás nasytila.

Jak někteří možná víte, mám problémy se spaním a to dost velké (Ne, u lékaře jsem nebyla.), proto můj slib, že každý den budu psát, aby kapitola byla hodnotná, nemůžu plnit.

Znovu bych vás chtěla nalákat na můj příběh Moje mafiánská láska, který najdete na mém profilu. A s kamarádkou rozjíždíme další příběh, tentokrát trošku jiný a jmenuje se Don't hurt me jmenujeme se Fan-fictionky. Určitě budeme rádi, když se podíváte na naše zatím dvě kapitolky.

Prosím o komentáře, jelikož ty mě vždy nakopnou psát dál a hrozně je miluju!!! Moc děkuji za vše! Vaše Adél :)

P.S. Pokud někdo chcete věnování napište mi!