Bavím se. Fakt se hodně bavím, vlastně mám problém potlačit hlasitý smích. Sedím v Melissině šatně a koukám na Isaaca a Scotta, jak tvrdě spí vedle její postele. Už jsem si udělala i pár fotek. Stálo to za to.

Když mi Stiles řekl, že tihle dva mají hlídat Melissu, nemohla jsem spát, kvůli špatnému pocitu, že se jim to nepodaří. Přece je znám. Když jsem přišla, oknem, tak tihle dva už spali a na Melissu asi moc velký pozor dávat nemohli. Usedla jsem do neosvětlené místnosti – šatny a sedím zde až doteď.

Jsou oba dost sladcí. Otevřené pusinky a slintají. Jako pejsci ale ve vlkodlačí podobě.

Jsem na smrt unavená. Oči mi drží jen tak tak, ale aspoň NĚKDO na ni dávat pozor musí.

Melissa se protáhne. Když otevře oči a spatří ty dva spát lekne se, ani se ji nedivím.

Povzdechne si a udělá obličej typu: AreYouKiddingMe? „Kluci?" žádná odezva. „Kluci!" zvýší hlas. Oba vyskočí jako čertíci z krabičky a rozhlíží se zmatené kolem sebe. Myslím, že mě tady nemůžou vidět, vycítit? Ano. Jenže mně se tahle situace docela zamlouvá...

„Co to tady děláte?" zeptá se jich Melissa.

„No... My na tebe dohlížíme," řekne rozespalý a lehce vyděšený a ultra sexy Isaac. Emily!

Potlačuju smích.

„Chceme se ujistit, že nejsi třetí oběť," vysvětlí ji Scott.

Melissa přivře oči. „Ale vždyť jste oba spali."

„Ty jsi hlídal poslední," otočí se Scott na Isaaca.

„Ne, to ty jsi hlídal poslední," brání se Isaac.

„Ne, To TY jsi hlídat poslední," přesvědčuje ho Scott a Isaacovi svitne.

„Asi jsem hlídal jako poslední já..."

Melissa se usměje. „Moji hrdinové. Neříkali jste, že oběti byli léčitelé? Já před jménem nemám doktor, takže si myslím, že jsem čistá."

„Ano, ale minulou noc ses jako pravý léčitel zachovala, nechceme nic riskovat," říká naléhavě Scott.

„Bohužel tím, že jste usnuli, je vaše přesvědčovací metoda k ničemu," ozvu se a vstanu. Všichni tři ztuhnou a Scott se postaví, před matku. Instinktivně ji chrání, i přesto že vědí, že jsem to já.

Vyjdu ze dveří a opřu se o rám. „Bylo zábavné sledovat, jak spíte, ale já jsem nespala opravdu, takže mě prosím omluvte, když už jste vzhůru, o Melissu byste se měli umět postarat," mrknu na ně.

„Žádné takové, dnes mám volno a vy jdete do školy..." otočí se na mě. „Ty jsi na mě celou noc dávala pozor?"

Přikývnu. „Musím poznamenat, že asi usnu v nejbližší možné chvíli. Asi se budu muset omluvit, že mi není dobře, Natalie mě doma nechá."

A měla jsem pravdu. Stačilo říct, že se cítím opravdu špatně a Natalie mi řekla, že určitě můžu zůstat doma. Hned jak si lehnu do postele, usnu klidným spánkem.

••••••

Zlostně zavrčím. Zvoní mi mobil a to jsme doufala, že se aspoň trošku vyspím... Nejdříve se podívám na budík, který ukazuje poledne. No, spala jsem asi čtyři hodiny, což není zas tak hrozné.

Vezmu mobil a podívám se, kdo mi volá. Stiles. Co by mohl chtít? Další oběť bleskne mi hlavou, okamžitě se mi vybaví Melissa.

„Ano?" zaskřehotám do telefonu.

„Emily, promiň, že tě budím, ale máme tu dost velký problém! Deaton je poslední."

„Unesli Deatona?" vyjeknu a rychle si sedám. Zvednu se z postele a hledám oblečení.

„Vůbec jsme s ním nepočítali, možná to je léčitel, jenže.... To je jedno volal Scottovi a řekl mu, že ho musí najít," vysvětluje mi a já se zatím oblékám.

„A já mu s tím pomůžu," rozhodnu. „Máte tam Isaaca?"

„Isaac nešel do školy."

Ztuhnu. „Proč?" zeptám se.

„Nevím Emily. Asi šel k Derekovi."

„Dobře, nejdřív se podívám po Isaacovi, mám hodně špatné tušení. Potom za vámi přijdu. Dám ti vědět, až budu vyrážet, buď prosím na telefonu."

„Jasně. A Emily, dávej na sebe pozor," poprosí mě.

„Ty víc, Stilesi. Zatím!" Nenechám ho domluvit a hned pokládám. Oblékla jsme se během hovoru, takže mám jediné štěstí, že Natalie musela do práce. Vezmu si jen klíče a mobil.

Zrovna se natahuju pro klíče, když mi pravou rukou projede nesnesitelná bolest, klíče mi upadnou na zem. Vykasám si rukáv mikiny a podívám se na vnitřní stranu zápěstí. Jizva mi začala znovu krvácet. Jako blesk se mi hlavou prožene myšlenka: Deucalion je ve škole se Scottem.

Nechtěla jsme nejdřív jít za Scottem, ale nemůžu ho nechat na pospas Deucalionovi. Musím ho zastavit.

Cestou vrážím do lidí a letím jako šíp, neomlouvám se, prostě bezhlavě běžím s myšlenkou na Isaaca a Scotta. Vběhnu do školy a naslouchám jeho tep, je zvláštní že tep alfy vždy dokážu najít i v davu lidí, prostě je stejný, ale přesto jiný.

Je v hudební třídě a Scott je tam s ním. Vběhnu do třídy, zrovna když Scott klečí před Deucalionem.

„Co chceš?" zavrčím.

„Drahá, měla bys vědět, že zde nenajdeš to, co se snažíš najít. Kali už jde po Derekovi a Isaac je tam s ním..."

„Scotte," křiknu na něj naléhavě.

„Běž!" přikáže mi a tím mi dá najevo, že je v pořádku.

„Za to zaplatíš!" zavrčím na Deucaliona a běžím směrem k Derekově bytu.

Mělo mě napadnout, že to bude past, že se mě pokusí využít, ale já nepřemýšlela nad ničím jiným než nad Isaacem a proto, když mě Kali chytne těsně před Derekovým bytem, nečekám ji.

„Usnadnilas mi celý průběh," zavrčí mi do ucha.

„Ty mrcho!"

Jen se zasměje. „Počkej, už tomu tvému budu trhat hrdlo na kousíčky."

Zavrčím a oženu se po ní. Chytnou m dvě pevné ruce. Dvojčata musí poslouchat. Frustrovaně zafuním.

Kali jde před námi. „Nemůžeme to zastavit," sykne na mě Ethan.

„Já vím," přikývnu. „A vám to za vinu nedávám. Jen... Snažte se nikomu neublížit. Prosím."

„Pokud nám to nařídí, asi nebudeme mít moc na výběr."

„Tohle je na hovno," zhodnotím situaci a srdce mi tluče jako o závod, ovšem není to strachem, ale nenávistí a záští, kterou k Deucalionovi a Kali právě cítím.

Kali se najednou zastaví a otočí se na nás, zastavíme taky. „Vy běžte pro Jennifer. A ty, zůstaneš tu hezky se mnou, budeš potichu a nebudeš se mísit do mojí práce, jinak toho tvého zabiju. Po cestě vypněte elektřinu," rozdá úkoly Kali a pak mě drapsne pod krkem a vede mě k Derekově bytu zatím co Ethan a Aiden běží pryč.

Za chvíli zabliká světlo a pak se zhasne. Vypnuli elektřinu. „Co chceš udělat?" zeptám se přidušeně.

„Zabít Dereka. On zabil Ennise, já zabiju jeho."

„Ennis je mrtvý?" zeptám se překvapeně, její stisk se zpevní a já mám co dělat abych se mohla aspoň nadechnout.

„Ano ty hloupá!" zavrčí.

Ucítím zadostiučinění. „Mám tušení, že to nebyl Derek, kdo ho zabil. Přece není možné, aby Derek přežil a Ennis zemřel, nemyslíš? Spíš to vypadá, že Deucalion nebyl spokojený s jeho službami."

Přirazí mě ke zdi, až zaúpím. „Dávej si pozor na jazyk nebo sama zakusíš jaký to je pocit, když ti zemře tvá láska." Na chviličku jsme v jejích očích spatřila něhu a lásku, kterou k Ennisovi chovala. Nikdy jsem si nevšimla, že by Ennise milovala.

„Nenechám tě, abys mi zkazila ho zabít," zasyčí. Vytáhne šíp. Tohle Allisonin šíp, poznám ho. „Nějaký lovec, ho po mě střelil, myslela jsem, že by se mi mohl hodit." Rozpřáhne se a vrazí mi ho do břicha.

Vykřiknu bolestí a nohy mi poklesnou. Pustí mě. Něco drží v ruce, můj telefon! Hodí ho někam před sebe, daleko kam se jen tak nedostanu. „Ten potřebovat nebudeš," ušklíbne se.

Pak si v klidu odejde. Ta bolest mě celou pohltila, cítím jak se mi maso a vše snaží srůst, ale přes šíp to nejde. Když ho vyndám, zlepší se to, bleskne mi hlavou.

Vezmu ho a s nádechem a výdechem ho zkusím, povytáhnou. Bolest se zdvojnásobí. Nedokážu ho vytáhnout, ne sama.

Slyším kroky nedaleko. Jsou to dvojčata a ještě někdo. Zvednu oči a uvidím, jak kluci táhnou tu učitelku Jennifer k Derekovi.

Projdou kolem mě se smutným pohledem. Jejich příkaz je nechat mě na pokoji. Jennifer na mě zděšeně kouká, zvlášť na krev, která kolem je.

Zatínám zuby bolestí, celé tělo mám v křeči, oči pevně zavřené a sténám bolestí. Hrozně to bolí.

Mobil! Musím se k němu dostat.

Plazím se k němu, občas vykřiknu bolestí. Slyším, že mobil mi začal vyzvánět. Zaskučím a na polovině cesty, kdy se mi dělají mžitky před očima, to vzdám, nedostanu se k němu, nezavolám si pomoc, možná mě někdo najde. Možná.

Napnu sluch, abych zjistila, jestli někdo nejde, abych zavolal o pomoc. Jinak nemá cenu ztrácet sily křikem. Jediné co slyším je boj Dereka a Kali.

„A dost!" vykřiknu a s bolestí se začnu zvedat. Je to k nevydržení, všechna bolest z břicha se mi hromadí do celého těla. Vyškrábu se na nohy a plazím se k Derekové bytu.

Když dorazím do dveří Kali zrovna pouští Boyda na Derekovy ruce, které mu dvojčata drží v pozici. Derek je proměněný.

„Ne!" vykřiknu unaveně.

Isaac si mě všimne, drží učitelku, tak aby se na to nemusela koukat. Vytřeští oči a dívá se na moje břicho. Nohy mě už dál neudrží, spadnu na kolena a nejsem si jistá, jestli to je bezbranností nebo vyčerpáním.

„Máš čas do dalšího úplňku Dereku! Měl by ses rozhodnout správně, jinak je příště zabiju všechny!"

„A ty!" podává se na mě. „By sis měla dávat pozor!"

I s dvojčaty odejde. Isaac sklouzl na zem spolu s Jennifer.

Zakašlu krev. Ale oči mám vytřeštěně upřené na Boyda. Ani si nevšimnu, že se ke mně přiblížil Isaac. Chytne šíp a trhnutím ho vytáhne. Zabručím bolestí a musím se opřít o rám dveří.

„To je v pořádku," zamumlá Boyd.

„Ne to není, není..." šeptá Derek hořečnatě a snaží se zastavit krev, jenže už to nemá cenu.

„Je to v pořádku, Dereku."

„Omlouvám se," vzlykne Derek.

Boyd něco šeptá, ale já mu nerozumím a použít vlkodlačí sluch prostě nemůžu, mám pocit, že to byl soukromý rozhovor.

Boyd upadne mrtev k zemi. Derek se nemůže pohnout.

Ani si neuvědomím, že pláču a že mi Isaac musí držet ránu na břiše. Když přiběhne Stiles s Corou, nedokážu ani vnímat. Jen pláču a Isaac také, drží mě pevně v náručí, jednou rukou zamezuje krvácení, druhou mě přitahuje k sobě.

Nedívám se, jelikož to nedokážu, nedokážu se dívat na nikoho.

Nevím, jak dlouho tam sedíme, ale už jsem přestala plakat, ochable ležím Isaacovi v náručí.

Zvedne se se mnou někam jde, je mi jedno kam. Tulím se k němu, a přesto, že si přeji omdlít, abych tu bolest necítila, není mi to umožněno.

Když mi Isaac vezme klíče a odemkne, snažím se postavit, ale on si nedá pokoj a pořád mě pevně drží.

„Nejsi těžká, unesu tě."

Jdeme po schodech do koupelny, posadí mě na okraj vany. Pomalu a opatrně mi sundává svršky a zároveň mě přidržuje, koukám se do prázdna a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mě svléká.

Zastavím ho nataženou rukou. „Myslím, že to zvládnu, už se hojím," řeknu mu, ale pohledu do očí se vyhýbám. Nijak to nekomentuje.

„Myslím, že ještě nejsi dost silná," hlesne a zašpuntuje vanu, pustí kohoutek, teplé vody.

„Isaacu já nechci..." namítám.

„Já vím, ale takhle bys to neměla brát," odpoví klidně.

„Nechci, abys mě myl, nestydím se být před tebou nahá, no možná trošku. Co když nebudu vypadat tak, jak bys chtěl?" zamyslím se nahlas.

„Mě je úplně ukradené, jak vypadáš bez oblečení, miluju tebe, i tvoje tělo, ale nezáleží mi na něm."

Podívám se mu do očí. Kývnu hlavou, „Tak dobře."

Sundá mi tričko a já se maličko zašklebím bolestí, protože se mi kousek látky dostal do rány a není příjemné, když mi ho vyndává.

„Dobrý?" zeptá se. Kývnu hlavou a on mi rozepíná zip u kalhot. Sundá mi je, a když tu sedím jen ve spodním prádle, mám tendenci se zakrýt.

„Emily, nemusíš se zakrývat." Nakloní se a vypne kohoutek, aby voda nepřetekla.

Dá mi prst pod bradu a zvedne mi hlavu, políbí mě a zároveň mi ruce přesune na záda. Odepne podprsenku a sundá mi ji.

Ruce s bolestnou grimasou přesunu na prsa, abych se zakryla.

On mi je stále v polibku dá jemně pryč. Potom aniž by se ode mě odtrhnul, mi sundá kalhotky, nedívá se na mě, nesnaží se na mě sahat, jelikož ví, že mám strach a jen mě vezme pod koleny a pomůže mi do teplé vody.

Teprve teď se mi odlepí od rtů. A dívá se mi do očí. Usměje se na mě a pohladí mě po tváři. A já se přestávám stydět.

Když se natahuje pro houbičku, celou mě přejede pohledem a já znovu maličko znervózním.

„Jsi nádherná, Emily." Začervenám se, podívám se na břicho, voda se jemně barví krví, kterou mám u rány zaschlou. Isaac si klekne a vezme si sprchový gel. Dá trochu na houbičku a začne mě mýt. Nejdřív ruce, pak se přesouvá na prsa, zrychlí se mi srdeční tep, když mi prsa umývá a všimnu si, že se mu v kalhotech dělá boule, ale on nic neříká ani nedělá. Prostě mě myje dál, jako by se nechumelilo.

Trošku se usměju a snažím se to skrýt. „Já za to nemůžu," usměje se Isaac.

„Já vím, jen... To jak na mě reaguješ... Vlastně jsme ještě neměli ani první rande."

„Takhle ne tebe reaguji už hodně dlouho." Podívá se na mě a políbí mě.

„Isaacu, já tě asi opravdu miluju. Přesto, co jsem říkala, já to cítím, a myslím, že prostě nedokážu čekat. Myslela jsem, že to k tobě necítím, ale když dnes Kali vyhrožovala, že by tě mohla zabít, na ničem mi nezáleželo, jen na tom, abych tě zachránila, protože tě miluju.

Tak dlouho jsem se bála, že si to jenom namlouvám, protože jsme se nezamilovali tak, jak bych si představovala, bylo to rychlé a já si myslela, že mé pocity nejsou opravdové, ale nezáleží na tom, jak jsme začali, záleží na tom, že ta láska ve mně vzplanula, a možná až moc rychle, ale komu to vadí?"

Dívá se na mě s otevřenou pusou, pak se nahne a vášnivě mě políbí.

„Já tě taky miluju. Je mi jedno že jsme na to šli po hlavě, já tě miluju taky."

Znovu se začneme líbat, vášnivě a je nám jedno, že já jsem nahá a on ne, prostě si chceme ukázat jak moc se milujeme, ale na to pouze polibky nestačí....

Ahoj všichni! Moc vám chci za vše poděkovat, jelikož tolik hlasů a přečtení pro mě hrozně moc znamená! Zároveň mě mrzí, že jsem kapitolu nevydala už včera, ale byla jsem na pohřbu a potom už jsem to opravdu nezvládla. Snad to chápete.

 Jste úžasní! Děkuju :* Adél :)