V tom uslyším zaškrábání na okno. Vyskočím poplašeně na nohy, jenže se kopnu do palce o noční stolek. Zakleju a jdu k oknu. Sedí tam Isaac..

Otevřu okno a podívám se na něj. „Co tady děláš?" zašeptám, jelikož nechci, aby Lydia nebo Natalie, věděli, že tu Isaac je.

„Visím na okně a popravdě? Nic moc extra pohodlné to není," ušklíbne se. Po chvilce mi to dojde, ustoupím od okna a Isaac skočí ladně a potichu dovnitř. Zvedne se a otočí se na mě.

Dívám se na něj a přemýšlím, jestli jsem už usnula nebo ne.

„Emily, musíme si promluvit."

To mě zarazí. Uvědomím si, že tohle není sen. Isaac si chce promluvit, ale vždyť se mnou mluvit nechtěl...

„Dobře," řeknu pomalu. Posadím se na postel a naznačím Isaacovi, aby si sedl taky. Usměje se na mě a posadí se.

Natáhnu se pro jeho ruku a stisknu ji v té své. Oči zaměří na naše spojené ruce a otevře pusu, jako by byl překvapený, že jsem ho za ruku chytila. Pak se mi podívá do očí a stiskne mi ruku také, ne jemně, ale pevně, tak jak to mám ráda.

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi řekla, když jsme se hádali," odmlčel se a zadíval se na naše ruce. „Hodně jsem o tom přemýšlel."

Jezdil mi palcem po ruce, kterou mi držel.

„Máš pravdu. Bylo to rychlé a tak neuvěřitelně pubertální, že jsme se do sebe hned zamilovali."

Chvíli mlčel, protože kolem mého pokoje prošla Natalie. Když jsme uslyšeli, jak zavřela dveře, mrkli jsme na sebe.

„Také chci začít od začátku."

Podávám se mu do očí. Čiší z nich pravda a jeho ruka mě drtí tu mou. „Vážně?"

Přikývl. „Myslím, že tě chci pozvat na první rande."

Usměju se a obejmu ho. „Já myslím, že bys to měl udělat."

Obmotá se kolem mě jedna silná paže a stiskne mě. Jednou rukou se pořád držíme.

Odtáhne se a já ho zmateně pustím. Usměje se na mě. „Ještě jsme neměli rande, takže tady technicky vzato nemám co dělat." Zvedne se a jde k oknu.

Pořád koukám na místo, kde byl před chvíli. „Děláš si srandu?"

Zasměje se. „Když už máme mít rande, tak se vším všudy. Začínáme od začátku, nebo ne?" Naposledy po mě blýskne úsměvem a potom vyskočí z okna. Chvíli sedím na místě a koukám na okno.

Usměju se. Ten kluk se mi snad zdá. Zavřu okno a jdu spát.

Ráno vstanu s dobrou náladou a úsměvem na tváři. Možná to je z toho důvodu, že je pátek a ve škole se neučíme. Ti, co byli na přespolním běhu, sice jdou do školy, ale budou mít přednášku o sportu.

„Dobré ráno!" vejdu do kuchyně, kde Natalie čte noviny a pije kávu, Lydia je ještě v koupelně.

Překvapeně vzhlédne. „Dobré ráno. Teda máš dnes dobrou náladu?"

„Jo," přitakám. Nasypu si do misky vločky a zaliji je mlékem.

„Ráda tě takto vidím."

Sednu si ke stolu. „Jak to myslíš?"

Přeloží noviny napůl a položí je na stůl. Podívá se na mě. „Dlouhou dobu jsi takto šťastná nebyla. Pořád jsi smutná, nebo zamyšlená."

„To je školou. Je toho hodně, tak nad tím pořád přemýšlím." Mrzí mě, že ji z poloviny lžu, ale copak mám na výběr?

Sundá si brýle. „Emily doufám, že víš, že mi na známkách nezáleží. Nebudu moc ráda, pokud budeš propadat, ale ne vše ti může jít."

„Dobře," usměji se na ní a sklidím po sobě ze stolu.

V pokoji Lydii řeknu, že jdu dnes sama a pěšky. Rozloučím se a vyjdu ven. Cestou do školy jsem si plnými doušky užívala vítr, který mě foukal do tváře, slunce, které jemné hřálo, vzduchu a radosti, že jsem tady.

Jdu se své skříňce, abych si zde nechala boty na běhání, které jsem si brala s sebou. Na skřínce je nalepeno šest růží.

Rozhlédnu a všimnu si Isaaca, jak se opírá o stěnu a pozoruje mě. Usměji se na něj, usměv mi opětuje. Opatrně růže sundám a vezmu je do náruče. Přičichnu k nim a dám je do skříňky, modlím se, aby neuschly.

Podívám se na Isaaca a pusou naznačím, Děkuji. Usměje se a kývne, na znamení že není zač. Pak ke mně teprve přijde.

„Za co jsem si je zasloužila?" zeptám se.

„Za to, žes mi dala šanci."

•••••••••••••••••••

Cítila jsem někde uvnitř, že se něco děje ještě před tím, než mi zazvonil mobil. Stiles mi volal.

„Další oběti?" zeptala jsem se hned, co jsem to vzala.

„Jo, je divný že ti nemůžu zavolat, jen abych řekl ahoj, co?"

„Nebyl by to divné, kdybychom žili kdekoliv jinde než v Beacon Hills. Kde jste?"

„Před nemocnicí."

„A mám přijet?" zeptám se trošku zmateně.

„Zatím se nic neděje, dám ti vědět, dobře?" Zavěsil.

Čekám, že zavolá tak za 10-20 minut. Jenže to by nebyl Stiles kdyby se naprosto nevymykal přírodním zákonům. Volá mi po dvou hodinách, kdy moje psychika sedí v koutě, drží si kolena pod bradou a houpe se dopředu a dozadu.

„Chvilka?" vyjedu po něm, hned co to vezmu.

„Omlouvám se, už jsem doma, byl to dlouhý předlouhý den."

„Stilesi," zavrčím nedočkavě.

Povzdechne si. „Jsou to další dvě oběti."

„Dvě?" vyjeknu.

„Ano, je to rychlé až moc, ochránit někoho, když lidé tak rychle umírají, je nemožné."

„Co budeme dělat?" zeptám se nervózně.

„Budeme se snažit ochránit... vlastně celé Beacon Hills, pro změnu."

Skousnu si dolní ret. „Kdo je to tentokrát?"

Chvíli je ticho. „Doktoři, léčitelé..."

„Melissa!" vyjeknu a vyskočím na nohy, otřesená tímto zjištěním.

„Ano, Scott a Isaac jsou u ní a hlídají ji, jako oko v hlavě," přisvědčí Stiles.

„Proč se tohle všechno děje?" zeptám se nešťastně.

„To já nevím Emily. A rád bych s tím něco udělal. Mohli bychom všichni odjet, třeba by se problémy potáhli s námi."

„Nebo ne a taky by byli všichni v nebezpečí."

Je ticho. Znovu.

„Co Deucalion?" zeptá se Stiles.

„Nevolal mě. Já," zarazím se. Můžu mu to říct?

„Co se děje, Em?"

„Myslím, že už pro Deucaliona nejsem důležitá. Několikrát jsem překonala jeho jed, jeho kousnutí. Možná se mě pokusí zabít?"

„Nepokusí, a i kdyby víš, že bychom to nedovolili."

Zahřeje mě z toho u srdíčka a pousměju se. „Stilesi, potřebuju zjistit, kdo jsem a co to znamená Guardien," vyhrknu.

„Já vím," odpoví klidně, až mě to zaskočí. „Viděl jsem to na tobě v autobuse. Ten výraz v očích. A rozumím ti, myslím, že bychom ti mohli pomoc. Tím myslíš Scotta i Isaaca, Allison a Lydia půjdou také. Zjistíme, kdo jsi."

„Nemusíte mi pomáhat... Myslela jsme to tak, že budu muset já něco najít, zkusit, co já vím.."

„Jsme parta. Jsme v tom s tebou."

„A já vám za to děkuju."

**

Ahoj všichni,

Moc se omlouvám, že tahle kapitola za nic moc nestojí. Cítím se poslední dobou hrozně divně, jsem nesvá, nervózní a nejsem ve své kůži. Což se odráží na mém psaní, a mě to hrozně štve. I přesto doufám, že vám aspoň kapku kapitola líbila. Je krátká, jelikož mám plán na další kapitolu a nechci to cpát sem :)

 Moc vám chci poděkovat za počet přečtení a hvězdiček, každému jednotlivě děkuji. Strašně moc mi to pomáhá, moc děkuji.

 Poslední co ze sebe vyžvejknu, že jsme začala psát novou story - Moje Mafiánská Láska. Je to ff na Harryho Stylese, ale nemusíte se na něj vázat, pořád to je jen jméno :) Ale určitě mě potěší, když se na to podíváte.

 Vaše Adell :*