Nahoře máte video, které se mi hrozně líbí a doufám, že najdu nějakou dušičku, která tyhle dva zná ♥ ♥ 

Nakonec společná koupel nevyšla, protože když mě Isaac uviděl jen ve spodním prádle, měl co dělat aby se udržel, musel se obléknout a zaběhnout se umýt k Boydovi.

V rychlosti se obléknu a sbalím si věci a běží na autobus. Stojí tak kouč se založenýma rukama a prohlíží si mě vražedný pohledem. „Doyle! Řekl jsem pohněte, ne dejte si sprchu a v klidu se připravte!"

„Ano kouči," zašklebím se. Chci mu podat klíče, aby je donesl na recepci.

„Jdeš si tam sama! Já už tam neběžím."

Otočím se a poklusem běžím k recepci. Sedí tam obézní paní s rourou v krku. Ani nevím, co to je, ale pomáhá to v dýchání... Trošku se zarazím, rychle odtrhnu od jejího krku oči a mile se usměju.

„Promiňte," odkašlu si, protože si čte noviny a nevšimla si mě. „Já vám nesu klíč od pokoje 335."

„Ano, děkuji," řekne chraplavým strašidelným hlasem.

„Moc děkuji a nashledanou," usměji se a otočím se k odchodu.

„Doufám, že se ti dobře usínalo... Gurdiene," řekne tichým hlasem, plným pobavení. Ztuhnu a rychle se točím.

„Prosím?"

Zákeřně se usměje. Lítost, kterou jsem této ženě cítila, okamžitě vyprchala. „Guardien, to jsi ty ne? Anděl, který spadl na zem – Guardien. Nevěřila jsem, že bych v životě nějakého znovu mohla potkat."

„O čem to mluvíte?" vydechnu naprosto zmatená.

Stará žena mi pokyne, abych přišla blíže a naklonila se k okýnku, když to udělám, do tváře mi hodí nějaký prášek. Řekla bych, že se měl fouknout, ale nemohla. Jen co se prášku nadechnu, nemůžu se bránit, proměnění očí, kýchnu a oči se mi změní.

Žena se zasměje. „Jednou už jsem Guardiena potkala, ale ty... Něco v sobě máš."

„Já nerozumím..." zamumlám.

„Jsi strážný anděl, který byl vykázán z nebe. Nebudeš tu šťastná, čeká tě bolest, mnoho bolesti, ztratíš blízkého a sama se staneš jednou z těch, kteří jsou ve smečce nejlépe odstranitelní. Staneš se tím, co tě dělalo slabou..."

„Proč to říkáte, o kom mluvíte, jak to vůbec víte?" ptám se rychle.

Nadechovala se, že mi odpoví, ale do recepce vrazil kouč. „Doyle! Okamžitě běž do autobusu!"

„Ale,..." snažím se namítnout.

„Doyle!" zapíská na píšťalku. „Hned!"

Otočím se a odcházím, když žena ještě pronese: „Pamatuj na má slova."

Když si jdu sednout v autobusu, vůbec si nevšimnu Roxiina provinilého výrazu.

Uvědomím si to, až když na mě promluví. „Emily, hrozně moc se omlouvám, že jsem tě nechala samotnou na pokoji! Scott mi řekl, co se včera v noci stalo a hrozně moc se omlouvám, měla jsme být s tebou. Hrozně se omlouvám!"

„Roxi! Klid, jsem v pořádku, neboj. Pořebuju ti něco říct,.. kde jsou ostatní?.. Moment, kde jsi vlastně byla?"

Roxi se začala červenat. „No víš... Znáš toho kluk, Zayna?"

„No ne! Ty jsi zbalila Zayna. Proč nic nevím?!" Usměju se.

„Budu ti o tom vyprávět, ale nejdřív, jsi nám něco chtěla říct, ne?"

„Jo!" Podívám se dozadu, mám štěstí, jelikož sedí vzadu u sebe. Chytnu Roxi a jdu za nimi. Před nimi je sedačka volná, takže si v pohodě můžeme sednout, před Scotta a Stilese, vedle sedí Isaac s Boydem a před nimi Allison s Lydií. Kývnu na ně, aby věděli, že tento rozhovor bude muset probíhat s nimi.

„Potřebuju vám něco říct."

„Já taky," řekne Scott.

„Ty první,"kývnu na něj.

Scott už se nadechuje, že něco řekne, když se Lydia zvedne. „Kouči můžu si půjčit vaši píšťalku? Jen na chvíli."

„Hej! Ty.. Budu ji chtít zpět!"

„Lydie?" zeptám se, ale ona mi neodpovídá a prohlíží tu píšťalku.

Dá před ní ruku a zafouká. Když nám ukáže dlaň, většina z nás cítí vlčí oměj.

„To znamená, že celou dobu, pokaždé, když kouč zapískat..." začne Lydia.

Stiles kývne. „Isaac, Scott, Boyd, Emily a Ethan se toho nadechli."

„Byli jste tím otrávení!" Zakroutí hlavou Allison.

Stiles rychle sebere píšťalu, otevře okno a vyhodí ji pryč, přes Scotta, který si chrání hlavu rukama.

„Hej! Stilinski!!" zařve kouč. Autobus se rozjede a kouč už svoji zbraň nemá. Pomohli jsme vlastně všem, ne jenom vlkodlakům.

Chvíli necháme kouče, který se jen nadechuje, aby začal křičet, ale on se jen otočí a naštvaně dupe ke svému sedadlu.

„Scotte, co jsi nám chtěl říct?" zeptám se, jelikož už jim chci říct to o té staré ženě.

Scott se podívá na Boyda a Issaca. „Ethan mi řekl, že je tu hodně velká pravděpodobnost, že je Derek naživu."

„Cože, kde?" ptá se zapáleně Boyd.

„Na to se mě neptej. To opravdu nevím, ale důležité je, že žije..." Je nadšený. A jsem ráda, Derek není špatný vlkodlak a určitě by si nezasloužil zemřít. Navíc, Scott by si to nikdy neodpustil...

Chvíli trvalo, než si všichni uvědomili, CO vlastně Scott řekl a co to pro nás znamená.

Prví se vzpamatovala Allison. „Emily? Něco jsi nám chtěla říct?"

Protřepu hlavou a kývnu. „Ano, když jsem byla na recepci, oslovila mě ta paní. Nepotkali jste ji?"

„Potkali," kývla Lydia hlavou a významně se podívala na Allison.

Pokrčila jsme nad tím rameny. „Ona mi řekla Guardiene. Řekla mi, že to znamená, že jsem anděl, který spadl z nebe."

„Co to znamená? Řekla ti ještě něco?" Zajímá se Scott.

Nejdříve jsme si myslela, že bych jim to neřekla, ale nakonec kývnu. „Řekla, že mě čeká bolest a že se stanu nejslabším ve smečce. Tím co mě dělalo slabou. Abych se přiznala nerozumím jí, nevím, co se mi snažila říct.."

„To nikdo z nás," řekl Isaac.

„V každém případě, máme o čem přemýšlet," ohodnotil to Stiles.

••••••••••••

„Jsme doma!" zakřičím, když vejdu do domu.

„Ahoj, děvčata! Jak jste se měli?" Přiběhne Natalie a pomáhá nám s taškami.

„No, nakonec ten přespolní běh zrušili. Nějaké problémy a už při cestě byli potíže, takže se mi ulevilo." Myslím, že jsme se dokázali sblížit. Myslím, že obě se cítíme lépe.

„No, nám se s Allison rozbilo auto, ale to jsme ti psala."

Natalie kývla hlavou. „Emily, nechci, aby sis myslela, že ti slídím v pokoji, pouze jsme vysávala a našla jsme na stole tohle." Vytáhne plný balíček tablet, který mi napsal psychiatr.

Povzdechnu si. „Ano já vím, neberu je. Necítím se po nich, tak uvolněná, spíš roztěkaná. Hrozně dlouho po nich spím a mění se mi nálady..."

Natalie souhlasně přikývla hlavou. „Dobrá, jen jsem chtěla vědět, jak to je. Jsem ráda, že mi nelžeš." Usměje se na mě. Musím se přiznat, že se mi ulevilo, jelikož jsem čekala, že mě bude kárat.

Navečeříme se a já se běžím umýt a zabalím se do peřiny. Nutně se potřebuju z toho všeho vyspat... Byl to opravdu hodně náročný výlet. Natalie to pochopila, protože také nerada cestuje a Lydia šla do pokoje také.

Přesto mi tu něco chybí, nemůžu usnout, něco tady prostě není... V tom uslyším zaškrábání na okno. Vyskočím poplašeně na nohy, jenže se kopnu do palce o noční stolek. Zakleju a jdu k oknu. Sedí tam Isaac..

***********

Ahoj berušky moje!!

 Ani nevíte jak strašně moc se cítím špatně, že jsem tak dlouho nevydala kapitolu, ale měla jsme nějaký problém, který už je v pořádku, ale stejně mě to moc mrzí, navíc tento dí je krátký a o ničem... Ach jo! Nedá se nic dělat no :( Snad se na mě moc nezlobíte a aspoň kapičku si ten příběh užijete :)

 Moc děkuji za všechno, naprosto všechno, co pro mě děláte, jelikož to mě vždy dostane do lepší nálady a celkově pak dokážu lepší věci. Není tajemstvím, že jsme zase jako každý týden nespala, takže běžím na kutě a modlím se, abyste mě neukamenovali, že jsme tak strašná spisovatelka! 

 Mám vás hrozně ráda ♥ Adél :)