Věnuji ti kapitolu za EMISSAC!! :D   P.S. VliceCes nemusíš se bát, že bych na tebe zapomněla! Ani nápad :* Jen když už jsi dostala kapitolku, tak se na mě nebudeš zlobit, že jsem ti nevěnovala tuhle ale budu věnovat tu další, že ne? *_* 

„Emily?" Slyším ten hlas, ale nevyvolává ve mně žádný pocit, žádnou odezvu. Připadám si jako prázdná schránka, ve které je pouze duše. Malá dušička až v příliš velké slupce – mém těle. Nikdy v životě jsem se takto necítila. Jsem si jistá, že tohle je peklo. Jsem si jistá, že tohle je moje osobní peklo.

Oči mám zavřené, snad proto, že se bojím skutečnosti. Soustředím se na ten jediný světlý bod uvnitř mě. Na svoji duši. Nevěřím na Boha, ale věřím na NĚCO a doufám ... prosím, aby mě z toho pekla vytáhl, že budu lepší, že se budu chovat lépe... Jen ať mi pomůže.

Nic. Temnota mě obklopuje dál, když si uvědomím jednu věc. Moje tělo je lehčí. Jako by vážilo dostatečné množství, abych byla živá, zdravá a dokonalá. Bylo to množství, které mě dělalo šťastnou. Už to mě přesvědčilo v tom, že to není skutečné. Člověk sám se sebou NIKDY není dost spokojený, díky tomu se vyvíjíme. Díky tomu člověk dokáže vymýšlet věci, které nás dostávají dál.

Pootevřu oči, jen abych zjistila, jestli jsem pořád u motelu.

Rozmazaně si všimnu zelené barvy. Natolik mě to překvapí, že je rychle otevřu a dívám se okolo sebe. Jsem na louce. Vždy jsem milovala louky, hlavně ty rozkvetlé. Barevné květy všech barev a hřející slunce. Tam jsem. Je to neuvěřitelné. Hrozně se mi tady líbí a všude cítím tu pozitivní energii, která se do mě snaží proniknout, ale na tu temnotu uvnitř mé duše není dost silná. Přesto se tu cítím aspoň maličko lépe než v té temnotě.

Kolem mě jsou nádherné květiny a já neodolám si na ně sáhnout. Měla bych pocítit radost, ale tak to není. Necítím nic, jen prázdnotu. Postavím se, abych měla možnost se rozhlédnout kolem sebe.

„Nemůžeš tu být. Neměla bys," řekne sametový hlas za mnou. Ztuhnu, jelikož vím čí hlas to je. Otočím se a znovu ji uvidím. Něco se ve mně zlomí, když po tolika letech znovu vidím svojí maminku. Jenže místo toho aby se tvářila nadšeně či vesele, její tvář je stáhnutá do starostné grimasy.

„Musíš odejít, hned teď," řekne pevným hlasem, plným mateřské lásky.

„Mami, to nejsi ráda, že mě vidíš?" vyklouzne mi. Je to to jediné, co mě udivilo. Myslela jsme si, že bude stejně nadšená jako já.

Výraz jí zjihne a přiběhne ke mně. Pevně mě obejme a dlouho mě drží. Ovšem mě se to nezdá dost dlouho. Odtáhne si mě na délku paží. „To víš, že tě moc ráda vidím. Strašně moc, ale oni už čekají. Jsou připraveni, tě zničit, musíš jít."

„Kdo mě chce zničit?" ptám se zmateně.

„Tvé noční můry. Lidé nebo věci, kterých se bojíš, kvůli kterým nespíš. Nemůžeš tu zůstat."

„Ale.... Kde to vlastně jsem? Jak jsme se sem dostala?"

„Jsi ve své hlavě, holčičko," pohladí mě láskyplně po vlasech. „Uvnitř své hlavy. Tady tohle místo mám nejradši. Často pokud na mě myslíš, jsem s tebou a ten vnitřní hlas co slyšíš. To jsem já, odpovídám ti na otázky, na které se mě ptáš. Jsem neustále s tebou."

„Pokud jsem uvnitř své hlavy, mělo by se dít pouze to, co si přeji, aby se dělo, ne?" ptám se s nadějí v hlase.

Smutně zavrtí hlavou. „Takhle to nefunguje. Omdlela jsi, což znamená, že tvé vědomí si vlastně dělá, co chce. Jako když spíš. Například sny. Není to něco, co bys sama vymyslela. Dělají si, co chtějí, protože můžou."

„Omdlela jsem? Co se stalo?" ptám se rychle.

„To Darach. Rýpla do tebe svojí kosou, dalo by se říct, že tě otrávila," řekne utrápeně. „V tom motelu jsi ji dokázala vzdorovat a to se jí nelíbilo. Nechala by tě být, ale když jsi stála tak malý kousek od ohně neodolala a prostě tě zkusila otrávit."

„Viděla jsem Scotta. I když to na něj nepůsobilo. Je to to samé?" ptám se.

Maminka přikývne. „Budeš se snažit sama sebe zabít. Hlas v tvé hlavě ti budu říkat, že to je to nejlepší a ty mu uvěříš. Ale to nesmíš. Musíš hned teď odejít, ano?" Chytne mě pevně za zápěstí, aby mi ukázala, jak moc to je důležité.

„Dobře," vydechnu.

„Pamatuj, že tu jsem s tebou. Pořád. A dávej si pozor na ..." Než to stačí doříct, země mezi námi pukne a vytváří se mezi námi bezedná propast. Maminka je nucena mě pustit.

Chci to zkusit přeskočit, ale ona mě zarazí. „NE! Pokud zde umřeš, můžeš zemřít i ve skutečném životě!"

Svět se obrovskou rychlostí začíná měnit. Louka vzplane a všude se rozprostře červené světlo.

„Dávej si pozor na Darach, bude tě chtít zneužít! Miluji tě, ale uteč! UTEČ!"

„Taky tě miluji!" vykřiknu a se slzami v očích běžím pryč. Snažím se dostat ven z vlastní hlavy, ale jsem tu uvězněná.

Když už běžím tak dlouho, že nemůžu dýchat, zastavím se a opřu si ruce o kolena.

„Tak takhle by to nešlo," vydechnu vyčerpaně.

„Nikdy jsi nebyla dost silná, abys věci dotáhla do konce." Naprosto přesně vím, kdo za mnou stojí. Rozběhnu se pryč. On ne!

„Mě neutečeš," řekne vedle mé hlavy. Pohybuje se společně se mnou.

Zastavím se, protože mi je jasné, že tu není možnost utéct, před něčím co je v mé hlavě.

Otec se zastaví také a zhnuseně se na mě podívá. „Nikdy jsi nebyla dost silná, abys bojovala."

„Sklapni," zavrčím.

„Nikdy jsi nebyla dost všímavá, abys viděla, že to co stalo tvé matce, byla tvoje vina." Deucalion.

„Nikdy jsi nebyla dost dobrá, abys byla v mé smečce. Nejsi jako my." Scott.

„Nikdy jsi nebyla dost chytrá, abys uviděla, že tě nemiluji." Isaac.

Drásalo mi to duši na kousíčky. Padnu na kolena a chytím se za hruď. „Nejste reální."

„Nikdy jsi nebyla dost dobrá. Pro nic a pro nikoho." Ennis.

„Nikdy jsi neměla být v naší smečce. Nepatříš mezi nás. Jsi velké nic." Stiles.

„Nikdy ses neměla narodit! Otec tě měl umlátit k smrti. Bylo by to nejlepší." Lydia.

Kroutím hlavou a po tvářích mi stékají slzy neutišitelné bolesti. „Ticho!" vykřiknu.

Všichni se překřikují a křičí své věty, které mě ničí. „Prosím, dost!"

Všechny věty se spojí a nedávají smysl, není rozumět ani jednomu slovu. Až si uvědomím, že mě pálí ruka, kolena mě neuvěřitelně tlačí a někdo volá. „Emily? Emily!"

Svět se zhmotní. Jsem znovu ve světě na Zemi. Ruce mám přitisknuté na uších a oči pevně zavřené.

Je ve mně jenom jedna jediná myšlenka. Napnu sluch a poslouchám okolí. Našla jsem přesně to, co jsem hledala.

Jsem znovu prázdná. Jediná myšlenka smrti, je v mé hlavě. Nic jinak nevnímám. Nechci vnímat ani nemůžu.

Sundám si ruce z uší a zvednu se na nohy. Postávají okolo mě, ale já je nevnímám. Otevírají pusu, ale já nic neslyším. Slyším jen jeden hlas v mé hlavě. Otcův hlas.

„Rozhlédni se. Kde je tvá nejlepší kamarádka, na kterou ses vždy mohla spolehnout? Kde je? Musela jsi být na pokoji sama. Nechala tě samotnou. Protože jsi nicka! A Isaac? Kde je? Nikde. Dva lidi, které miluješ, tu nejsou. Skonči to!"

Otočím se a jdu za sluchem. Vlak je nedaleko. Horká linka, pořád zde někdo jezdí, nebude to těžké.

Někdo mě chytí a já se nemohu pohnout. Vytasím drápy a seknu toho dotyčného. Rozběhnu se nejvyšší rychlostí, jakou jsem schopná.

Konečně jsem dost blízko. V dálce slyším vlak, za několik minut, snad patnáct, tu bude.

Lehnu si na koleje. Vždy jsem milovala noční obloku a louky. Jsem na louce a dívám se na noční oblohu. Bude to nádherná smrt. Zasloužím si jí.

Vlak je jen kousek světlo už mě osvítilo a já vím, že je konec. Konec utrpení už konečně budu volná a uvidím se se svojí maminkou. Budeme spolu pořád. To ji dlužím za její smrt.

Vlak je nebezpečně blízko a já zavřu oči.

Pevné ruce mě chytí a odtáhnou pryč. Vzpírám se, snažím se vyběhnout a ještě skočit, nějak se zabít. Koušu, škrábu a je mi jedno, kdo to je.

Pak mi někdo dá před oči světlo, pálí to a já se před tím světlem schovám.

Najednou mnou prostoupí nejkrásnější pocit na světě. Mé tělo se znovu stává centrem všeho, už nejsem jen skořápka bez ničeho, jsem úplná. Jsem plná emocí, vzpomínek a pocitů.

Isaac celý od krve mě drží v náruči a zděšeně se na mě dívá. Strašně moc se mi chce spát.

„Emily? Slyšíš mě?" zeptá se Scott.

Kývnu a snažím se z Isaacovi náruče vstát, ale on mě pevně drží kolem ramen, jako by se bál že tam znovu skočím.

Přejedu okolo jedné velmi hluboké rány. „Hrozně mě to mrzí."

Chce se mi plakat. Nic víc, jen ležet a plakat.

Odtáhnu se. Všichni se na mě dívají. Cítím se strašně trapně, zvýší se to, když za mnou projede vlak. Otočím se na něj, v tu chvíli na mě skočí jak Scott, tak Isaac a přitisknou mě k zemi.

„Hej!" okřiknu je. „Už jsem v pořádku."

„Promiň," omluví se oba najednou a slezou ze mě. Když vstávám, mám dost velký problém s nohama. Nechtějí mě udržet. Cítím se hrozně moc slabá.

Isaac si toho všímá a bere mě do náručí. Neprotestuji, protože jsem až moc slabá a jeho náruč je tak moc bezpečná...

Vše si vybavuji. Otce hlavně. Pevně se chytnu jeho trička a nalepím se na něj. Isaac mě pevněji sevře v náruči.

Když mě pokládá na postel, přijde mi tak studená a nebezpečná, že se začnu klepat a nepouštím jeho tričko.

„Prosím," hlesnu. „Nechci tu být sama, hrozně se bojím, že znovu přijde."

Isaac se nenechá přemlouvat, vleze si ke mně do postele. Pořád ho pevně držím za tričko. Isaac mě pevně obejme a ruce si spojí za mými zády. Konečně se cítím bezpečně. Konečně jsem v bezpečí. Uvolním se.

„Slyšel jsem, jak jsi říkala, že jsme se rozešli. Jenže já nic takového neřekl. Jedna hádka nic neznamená," šeptal mi do ucha.

Zavrtěla jsem se.

„Miluju tě a budu za tebe bojovat. Já jsem ještě neskončil."

Pak usínám.

Oukej Guys :*

Je jedna ráno a já nejsem ABSOLUTNĚ S KAPITOLOU SPOKOJENÁ!!! Je divná.

Chcete aby nastal EMISSAC? Nebo radši ne?

Chtěli by jste Charakter ask? :) jkao že byste mi posílaly otázky na Emily? :)

Miluju vás, ale jsme zničená, takže dobrou s kobrou :** 

Jelikož jsem tento týden měla příšerný a brečím, že tam jdu vlastně zítra zas, tak by mě neuvěřitelně potěšil komentář. Prosím pokud máte 2 minuty navíc, napište mi prosím něco cokoliv ♥ mOc moc prosím smutně koukám *_* zpříjemněte mi den ♥

P.S. TEEN WOLF 5B JE TU!! Koukali jste? Já jo a pěkně mě štve ten Stiles :'( Ale jinak to bylo supeeer ♥

Vaše Adel :)