Když se ráno probudím, tvář mě nebolí. Můžu za to poděkovat chladivému obkladu z večera. A Isaacovi. Pořád si nejsem jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

Hadřík najdu pod sebou úplně teplý, protože jsem ho v noci skopala k nohám a pod peřinou ho zahřála. Vezmu ho s sebou do koupelny a tam ho přehodím přes radiátor, aby doschl. V koupelně se zaposlouchám. Koupelna je mezi mým a otcovým pokojem. Uslyším hlasité chrápaní, oddechnu si.

Udělám si ranní hygienu a jud se do pokoje převléknout. Na nočním stolku mám kousek utrhlého papíru. Na ty tři slova se několik minut dívám. Bůh ví, proč se mi v očích objeví slzy a já je rychle rozmrkám.

Stojí tam: Drž se, sbohem.

On odjíždí? Nebo mi tímhle chce naznačit, že lituje toho, že tu se mnou byl? Lituji, že jsem ho zvala včera dál. Najednou se mi z něho udělá zle. Myslela jsem si, že on je jiný, ale je to stejný děvkař jako Jackson. Odfrknu si a papírek znechuceně hodím do koše. Asi mám nějaké divné hormony, když mi k srdci přiroste člověk, kterého znám jeden den.

V tu chvíli se rozletí dveře. Stojí tam otec, má kocovinu.

„Kafe," řekne, než se rozběhne k záchodové míse a začne zvracet.

Okamžitě běžím do kuchyně a rychle mu dělám turka.

Běžím s kávou k němu do ložnice a dám mu ji tam spolu s vodou a prášky proti bolesti. Neslyším, že by ještě zvracel.

Dokolébá se do ložnice a zavrčí: „Uhni!"

Rychle odskočím a on se svalí do postele. Vím, že není nejvhodnější chvíle, ale potřebuji se ho zeptat na ten zápas.

„Ehm, tati?" zeptám se opatrně, když polyká prášky. „Nevím, jestli to víš, ale dnes je ten zápas lakrosu. Já a Roxi bychom tam chtěli jít, můžu?"

Podívá se na mě. „Za tu trojku?! Zbláznila ses?" zasyčí, protože přes bolest v hlavě nemůže křičet.

„Ale..." chci něco namítnout, jenže kdy vidím, jak se tváří zmlknu.

„Nikam nepůjdeš. Dnes večer se jdu bavit s kamarády, ale jestli zmizíš, zjistím to a pak si mě nepřej," pohrozí mi. Bavit s kamarády? To tak, určitě půjdou na několik piv, pak do bordelu a pak se zase opít.

Kývnu na souhlas. Zeptám se ho, jestli ještě něco nepotřebuje. Pak vypadnu do pokojíčku.

Hodinu před zápasem mi volá Roxi. „Tak co, mám se pro tebe stavit?" zeptá se nadějně.

V tu chvíli bouchnou dveře dole. Otec odešel. Zamyslím se.

„Ano, stav se pro mě za dvacet minut," ukončím hovor. Zahrávám si, ale už mě nebaví, že vždy musím poslouchat na slovo jako pes! A navíc tam budu Isaac.

Jdu si připravit věci sebou a převléknu se. Pak zazvoní Roxi. Vypadá skvěle, jako vždy.

Celou dobu se usmívá, ale když mě uvidí, koutky úst ji povadnou. „ Co to máš s pusou?"

Mám ji napuchlou. „Neboj, nic to není," ujistím ji. „Můžeme?"

Kývne, zamknu a vyrazím. Zvědavost mi nedá, musím se jí zeptat.

„Roxi, znáš Isaaca Laheya?"

Zvědavě se na mě podívá. „Osobně ho neznám."

Kývnu a přemýšlím o tom vzkazu. Třeba dnes hrát nebude, třeba opravdu odjel.

„Tak jo, nebudeme si hrát, proč se na něj ptáš? Líbí se ti?" vyzvídá.

„Hej!" pousměju se. „Jen mě zajímalo, jestli odjíždí," vysvětlím jí. Nejdřív jsem se zlobila, ale během odpoledne jsem si to promyslela. Určitě NENÍ jako ostatní!

Nadechne se, aby něco řekla, ale zasekne se a podívá se na mě. „Jak tě tohle napadlo?"

Teď se zase zaseknu já. „Jen tak," zamumlám se sklopenou hlavou.

„Ty jsi s ním mluvila!" obviní mě. Ta holka je fakt talent na čtení myšlenek!

„Možná," připustím.

Zalapá po dechu. „A já se to dozvídám až teď, proč?!"

„Bylo to včera večer. Přišel za mnou," vymlouvám se.

Zastavím se a kroutím hlavou. „Tak tohle je na mě moc."

Vše ji řeknu, i když si pár věcí přibarvím. Nemůžu ji říct, že to je stalker.

Kouká na mě s otevřenou pusou. „No wow!"

„Klid nic nebylo. Já jen, že naznačil jako by odcházel z města," polknu.

„Promiň o tom nic nevím." Pokrčím rameny. „Nejspíš to zjistíme na zápase."

Posadíme se a čekáme, až vběhne tým. Pak se někteří hráči posadí a jen hráči, co budou hrát, jdou na hřiště. Zoufale hledám Isaaca, ale vytrhne mě Roxiin hlas.

„No to snad.... Proč sakra McCall sedí na lavičce?! Fuuuuj!" zaječí na trenéra.

Taky se na to mračím. McCall je nelepší z týmu, přece nemůže sedět na lavičce! Navíc to je spolu-kapitán, sakra!

„Stlinskiho bych pochopila! Je sice roztomilej, ale na hřišti mu to moc nejde, ale McCall..." kroutí hlavou a já ji musím dát zapravdu.

„Tak moment," přeruším ji, když si všimnu, jak se Stilese motá na hřišti a hází kolem sebe úsměvy. „Co ten tam dělá?"

„No, možná nevyhrajeme, ale aspoň to bude sranda," poznamená Roxi a já se zasměju.

Pak se zvedne šerif, zvedne natnutou pěst a vítězně zakřičí: „Můj syn je na hřišti!" Když si uvědomí, že na něj polovina lidí kouká jako na blázna, zase se posadí.

Rozhodčí zapíská a zápas začne. Prohráváme.... Je to dva nula a já pořád Isaaca nezahlédla, vzdávám se naděje, že jsem ten lístek špatně pochopila a on zůstává v Beacon Hills.

Míček právě chytí Stilinski. Stojí tam a směje se jako idiot, dokud ho protihráč nesrazí k zemi.

Obě s Roxi zaúpíme imaginární bolestí. A pak ještě jednou a pak ho míček trefí do helmy přímo doprostřed čela.

Nevydržím to a vyprsknu smíchy, i když to bolí.

McCall se už zvedá, když k němu přiskočí kouč, zatáhne ho zpět na lavičku a něco mu říká. V tu chvíli se mi zastaví srdce, když vidím, kdo ke Scottovi přišel. Isaac. On neodjel! Usměju se a Roxi si toho všimne.

„Proč se culíš?" Podívá se směrem, kam se dívám já. „Áha, Isaac neodjel. Tak snad zachrání zápas!" mrkne na mě.

Nějakou dobu se baví se Scottem, pak si nasadí helmu a jde na hřiště. Když stojí a čeká na písknutí, přejíždí očima v davu. Zdá se, že někoho hledá. Pak se moje oči střetnou s jeho a on se dívá dál, pousměje se a kývne na mě.

„No pááni," vypískne Roxi. „Viděla jsi to?"

„Jo, viděla," usměju se. U srdce mě zahřála vlna radosti.

Hned, co se začalo, Isaac srazí nějakého kluka z našeho týmu k zemi.

„Co to sakra dělá?!" zakleje Roxi.

A pak znovu. Docvakne mi to.

„Roxi už vím, co to dělá!" vykřiknu až moc nahlas.

„Jo, zajišťuje prohru, taky jsem si všimla."

„Ne! Snaží se dostat McCalla na hřiště. Z nějakého důvodu ho tam kouč nechce dát, ale když nebude mít hráče, nic jiného mu nezbude!" řeknu jí svojí teorii. Chvíli se na mě zamyšleně kouká.

„To je chytrý! Do toho Isaacu!" vyjekne nadšeně.

Další tři skončí na zádech a kouč se zvedne se zdviženým prstem. „Teď vážně, co máš sakra za problém Lahey?!" On jen pokrčí rameny. Zasměju se a Isaac se na mě okamžitě podívá, jako by ten smích mohl slyšet. Nesmysl, okřiknu se v duchu.

Najednou Isaaca Jackson, odhodí několik metrů vedle sebe. Issac se nehýbe, najednou je všude úplně ticho, všichni zatajili dech. Scott k němu přiběhne, Isaac si drží nohu. Možná ji má zlomenou, napadne mě. Sleduji ho starostlivým pohledem.

„Hej! Na světě jsou horší věci než zlomenina," drkne do mě Roxi a já se pokusím usmát.

Naloží ho na nosítka a kouč dá Scottovi helmu, aby šel hrát.

„Jo!" zajásá Roxi.

Já ovšem sleduji Isaaca. Vedou ho úplně opačným směrem! Co to sakra...?

Nic moc jim to nešlo, ale já už zápas nesledovala, přemýšlím, kam to sakra vzali Isaaca.

„Musím si odskočit," vymluvím se.

Běžím směrem, kam nesli Isaaca, do chlapeckých šaten. Ještě slyším, jak skandují Stilesovo jméno.

Konečně si všimnu Isaaca, plazí se na zemi a před ním stojí ředitel s mečem a dva chlapi za ním.

Rychle vklouznu za jednu skříňku a jdu potichoučku okolo skříněk. Vykouknu zpoza skříňky na Isaaca, který už stál zády k zrcadlu. Ředitel stojí před ním s připraveným mečem, aby ho zabil. Srdce mi strašně rychle bilo. Jenže Isaac se usmívá. Co se to doprdele děje.

Pak uslyším nějaký řev, ztuhne mě z něho krev v žilách, zní to jako vytí. Než se vzpamatuju, něco narazí na druhou stranu skříněk, kde se schovávám. Skříňka na mě spadne, nestačím udělat vůbec nic a já se prudce praštím do hlavy o zem. Zatočí se mi hlava a před očima mám mžitky. Skříňka mě tlačí do hrudníku a já nemůžu dýchat. Co čeho jsme se to zapletla? Co se to děje?

„Kde je?!" zařve někdo. Myslím, že to je Scott, ale moje bolavá hlava se může mýlit.

„Na hřišti. Běž, hned jdu za tebou!" popožene ho Isaac.

Slyším dusot bot, pěkně mě z toho drnčí v hlavě. „Issacu!" zasýpu zoufale. Okamžitě cítím, jak mě skříňka přestane dusit. Zhluboka se nadechnu, Issac si vedle mě klekne a nadzvedne mě, aby se mi lépe dýchalo. Celá místnost se mi točí, nemůžu zaostřit.

„Issacu," chraptím. „Jsi v pořádku? Co ti udělal? Co se to stalo?"

„Klik, no tak!" okřikne mě mírně, když se mu zmítám v náruči, abych se na něj podívala. „Jsem v pořádku, nic mi neudělal." Dívá jsme se do očí a mě se pomalu vrací zrak. Ležím mu v klíně a on mě jemně drží hlavu.

V očích se mi objeví slzy. Včera se toho tolik stalo, a dnes taky. Už toho mám dost. Nesnažím se ty slzy zadržet, nemá to cenu. Je mi jedno, že mě uvidí plakat.

Zamračí se, když mi první slzy stečou po tvářích do vlasů, zašimrá to. „No tak," zamumlá a vytáhne mě do sedu, zasténám bolestí. Otočí si mě a trochu nemotorně mě obejme. Pevně se ho chytnu kolem pasu a tiše vzlykám. Občas už toho mám dost.

Jsme ticho. Trhnu sebou, když mi přijde smska. Neochotně se odtáhnu, utřu si slzy a podívám se, kdo mi píše. Ztuhnu a přestanu dýchat. Prosím ne.

Jsem doma. Tyhle dvě slova mě málem přivodí infarkt. Rychle vyskočím na nohy, až se mi zamotá hlava a málem zase spadnu, ale Isaac je rychlejší a chytí mě.

„Děkuju, je to dobrý," kývnu na něj a nejistě se postavím na rozklepané nohy. „Musím jít," hlesnu zděšeně a už běžím k východu.

Zadrží mě Isaac, když mě chytí za zápěstí zdravé ruky. „Co ti napsal?"

„Nic," zalžu chabě a on zavrčí.

„Říkal jsem ti, že umím rozeznat lež," varuje mě. V tu chvíli se na hřišti spustí poprask.

„Běž," pobídnu ho. „Tam tě potřebují víc." Vytrhnu se mu s těžkým srdcem a běžím domů.

Celou cestu sprintuji, bolest hlavy nezmizela, jen můj adrenalin ji zahnal. Pak se přede dveřmi zaseknu, ale snažím se tu být co nejdřív. Rozrazím dveře. Stojí tam se založenýma rukama. Než stihnu cokoliv říct, začne mluvit on.

„Asi jsem to měl vědět. Důvěřoval jsem ti, ale ty jsi mě zklamala. Nikam jsem s kamarády nešel. Byl jsem pryč hodinu a pak přišel. Nikde jsi nebyla. Nemám už chuť být doma. Na neděli a pondělí jedu pryč. Ale abys věděla, že to co se tady stalo, nebylo jen tak, musím tě potrestat..." rozepne si pásek a já začnu couvat ke dveřím, abych vyběhla a uchránila se. Kéž by tady byl Isaac, aby mě ochránil.

Skočí ke mně a smýkne se mnou na stranu, zaječím a bouchnu se hlavou o stěnu. Pak mě začne mlátit opaskem, tvrdě. Jen málo kdy plakám bolestí. Dnes ano, všude mi popraskala už tak slabá kůže a já krvácela. Cítím, jak mi po pažích stéká horká krev. Křičím, prosím ho aby přestal, slibuju co jen můžu. Jakoby mě neslyšel.

„Za... Tohle... Si...Můžeš...Sama....ty...Malá... Děvko!" za každým slovem mě praští opaskem, tak jako nikdy. Pak opasek pustí a chytí mě za tričko. Vidím tu jeho běsnící masku zvířete.

„Jsi monstrum!" zamumlám.

Oči se mu zablýsknou zlobou. Dá mi takovou pěstí, že se praštím druhou stranou do hlavy o stěnu. Sesunu se k zemi a ztratím vědomí. Poslední zvuk uslyším klapnutí dveří. Odešel.