Pokud někdo chce věnování, prosím napište mi :) Mám v tom guláš a nevím, jak se kdo jmenuje a tak :/

Všichni se střídavě dívají na mě a na Scotta. Ten stojí jako opařený a s otevřenou pusou se na mě kouká. „Cože?" vydechne.

„Já... nevím... Mohla jsem se splést... třeba mi to jen něco připomnělo...," blekotám zmateně.

Scott se maličko uvolní a chce mě chytit za rameno, aby mi pomohl se zvednout, ale já sebou cuknu. Není to tak, že bych to dělala schválně, já jen... Mám strach z alf. A sice vím, že on alfa není, jenže ten hlas... Je to asi ve mně.

Stiles ke Scottovi přiskočí, aby ho zadržel, když se Scott zamračí a chce něco říct. „Nech ji být, neřeš to je v šoku," radí mu a Scott kývne.

Postavím se, trošku se ušklíbnu bolestí. Isaac mě vezme za ruku, ale já se mu vyvleču.

„Ne," řeknu vyčerpaně.

Isaacovi rupnou nervy. Přímo před mými kamarády...

„Já už nevím, co mám dělat! Snažím se, opravdu se snažím, ale ty se mi jenom vyhýbáš, nepolíbíš mě, jenom se pořád něco děje!" vyprskne vztekle. Nemůžu to v sobě držet a otočím se na něho.

„Já už nemůžu! Nemůžu, rozumíš? Tohle všechno a já už prostě chci mít klid! Nejlépe navždy. I to naše hloupé miluji tě! Bylo to tak rychlé, ale proč? Proč?! Ani jsme se neznali a hned jsme si řekli: miluji tě, ale není to pravda, nemůžeme to jeden k druhému cítit, tak rychle! Takhle to nefunguje! Ani jsme nebyli na rande, vše bylo tak rychlé, že ani nevím, co mám cítit a nevím, jestli něco vůbec cítím! Já s tebou nemůžu chodit, když jsem neměla ani čas se zamyslet nad svými city! Moc spěcháme a já nestíhám!"

Všechna ta slova, ze mě vyletěla rychlostí blesku. Ani jsem si neuvědomila, že jsem to opravdu cítila, ale cítila, jen jsem to v hlavě neměla srovnané. Když jsem to řekla, uvědomila jsem si, že to je celé pravda. Každé slovo nemělo čas se zastavit v mozku a vyletělo ze mě. Všechno to byla pravda.

Najednou jsem byla volná jako už dlouho ne. Cítila jsme se lépe, ale pak jsme se podívala do Issacových očí.

Vše se zhoršilo, už jsme se dobře necítila. „Promiň," hlesla jsem zlomeně. Skousla jsem zuby a rozběhla se do autobusu. Sedla jsme si k oknu úplně dozadu a smotala se do klubíčka na nepohodlné sedačce.

Co jsem to udělala? Co jsem to proboha udělala?!

•••••••••••••••••••••••••••••••

Trhla jsem sebou, když mi někdo položil ruku na rameno. Ani jsem si neuvědomila, že jsem po cestě usnula. Lydia se na mě usmála a pokynula mi, abych vystoupila.

Když jsme se zvedla nic mě nebolelo, což znamená, že jsem se zahojila kompletně, taky jsem musela spát několik hodin, už je tma.

Vylezla jsem ven za Scottem a Stilesem. Nedůvěřivě se dívají na hotel, u kterého jsme zastavili. To bude noc, pomyslela jsme si.

„Viděl jsem horší," řekne Scott, trošku zaskočeně.

„Kdes mohl vidět horší?" zeptá se skepticky Stiles a podívá se na něj pohledem: Radši bych spal s kanimou...

Kouč zapíská. „Poslouchejte! To sekání bylo přesunuto na zítra. Tohle je ten nebližší motel s nejvíce volnými pokoji a s tak malým množstvím dobrého úsudku, že přijmou i partu zdegenerovaných lidí jako jste vy. Budete spárovaní, tak volte moudře."

Všichni si chodili pro klíčky, jen já nevěděla, s kým budu. Tak jsem prostě čekala, jestli na mě někdo zbude.

„A žádné sexuální perverznosti od vás malých deviantů nehodlám trpět! Jasné? Své chlípné ruce si nechte pro sebe!"

Klíče byly rozděleny a já zůstala sama, nikdo na mě nevyšel. Kouč se otočí za autobusem, co zrovna odjíždí a přeměří si mě. „Se mnou na pokoji není místo," řekl nekompromisně.

„Já s vámi nechci být na pokoji, jen na mě nikdo nevyšel," vysvětluji.

Kouč se podívá, kolik klíčů ještě drží. Přesně dva. „Tak budeš na pokoji sama, je nás lichý počet."

Vezmu si od něj klíče. Když jdu nahoru po schodech, otočím se, mám pocit, že mě někdo sleduje. Issac mě propaluje, ze dveří. Vyjdu schody a odemknu podle čísla dveře. Asi tři dveře od Issaca se otevřou dvoje dveře, Vykoukne Scott a Stiles a z druhým Lydia a za ní Allison. Všichni se dívají na mě. Shodím z ramene tašku.

„S kým jsi na pokoji?" vykřikne Stiles.

Podívám se na něj. „Jsem tu sama." Mrzelo mě to a bála jsem se tam být sama, ale už jsem se na ně nechtěla dívat. Zabouchla jsem dveře, zrovna když chtěl Scott něco říct.

Zády jsem se opřela o dveře. Ten temný pokoj mi přišel hrozně strašidelný. I přesto, že jsem vlkodlak, nemám z toho moc dobrý pocit.

Nahmatám vypínač. Jen co se pokojem rozlije jemné světlo, cítím se maličko lépe. Uvědomím si, že je to tak lepší, že jsem sama. Můžu se v noci v klidu vyplakat.

Tašku, co jsem si dala ke dveřím, chci vzít a dát na postel, abych vynadala věci na převlečení. Bojím se spát v pyžamu. Takový divný pocit, jako, že si nemám za žádnou cenu brát pyžamo, mě donutí si ho opravdu nebrat.

Když se ohnu pro tašku, zamotá se mi hlava a udělá se mi zle. Namůžu se pořádně nadechnout. Udělá se mi černo před očima a já spadnu na zem. Hlavou se trošku bouchnu o dveře. Opřu se o ně a pevně zavřu oči. Najednou se mi zvedne žaludek, jen tak z ničeho nic. Vyběhnu a trefím jen tak tak na záchod. Vše ze sebe dostanu a je mi lépe, ale přesto...

Spláchnu a jdu si umýt pusu a obličej. Studená voda na mé horké tváře působí jako balzám. Otevřu oči a podívám se do zrcadla. Za sebou v odrazu uvidím stěnu a na ní je nějaká červená skvrna pokouším se zaostřit, jde to ztěžka, ale jde. Vypadá to jako krev... Prudce se otočím a znovu se mi zamotá hlava. Zavřu oči a opřu se o umyvadlo. Co se to se mnou děje? Málo jsem jedla? Nebo málo pila?

Snažím se uklidnit, ale vyruší mě hlas, který jsem doufala, že už v životě neuslyším. „Co si myslíš, že děláš?"

Rychle otevřu oči a zamrkám na práh dveří. Stojí tam on... Moje noční můra. Dech se mi zděšením zasekne v hrdle, nohy vypoví službu a jen to, že jsme opřená o umyvadlo mi dodává rovnováhu.

„T-ty, máš b-být... nemáš... co se to děje?" koktám rozklepaně. Nevím, co dělat, mozek vypnul a strach mě ovládl.

„Myslela sis, že mě znovu neuvidíš, ty píčo hnusná? Myslela sis, že když mě necháš shnít ve vězení, tak máš klid?!"

„Běž pryč. Odejdi, nech mě být." Najdu ztracený hlas. Tohle není skutečné... Nemůže být.

„Jsi jen troska! Jsi monstrum, Jsi zrůda!" zakřičel a skočil na mě. Spadla jsem a sbalila se do klubíčka. Ječela jsem jako smyslu zbavená, prosila, nadávala a křičela o pomoc. Bylo to nekonečné... Bála jsme se tak moc, jako nikdy v životě a přemýšlela jsem, jestli když umřu, když se zabiju... nebude to jednodušší?

Do pokoje vletěla Allison s Lydií a za nimi Stiles.

„Emily!" zatřásl mi ramenem Stiles. Rychle jsem se rozkoukala. Nebyl tu. Otec tu nebyl, zdálo se mi to. „Jsi v pořádku?"

Místo odpovědi, jsem ho pevně chytla a objala ho. Potřebovala jsem někoho držet a vědět, že tu je se mnou. Strašně jsem se třásla po celém těle. Nešlo to zastavit.

Když jsem se maličko uklidnila, vykoktala jsem. „B-b-byl tady. Můj otec... Z-znovu tu byl. Už ne prosím, už ne!"

„Hej už je to dobré, to ten motel. Je to tím motelem, ano? Zvládla jsi to, nic se neděje."

Pomalu jsem se uklidnila a pustila ho. „Promiň."

Zavrtěl hlavou, že se nic neděje. „Emily, neděje se to jen s tebou i ostatní se chtějí zabít a my..."

Skočím mu do řeči. „Já se nechtěla zabít. Napadlo mě to, ale přišlo mi to... Nemyslela jsme, že to je dobrý nápad."

Všichni tři se po sobě podívali. „Emily zvládneš to tu, opravdu musíme jít."

„Doženu vás," kývnu na ně a oni běží pryč.

To si kouč nemohl vybrat něco lepšího?!

Ještě mi nějakou dobu trvá než se z toho dostanu. Když si myslím, že to zvládnu, vylezu ven a vidím panikařící Alliosn, Lydii a Stilese u mých dveří.

„Co se děje?"

Otočí se na mě. „Scott. Nemůžeme najít Scotta, musíme rychle jinak..."

„Pšš!" okřiknu Allison. „Něco slyším." Zavřu či a zaposlouchám se. „Jako by někdo lil vodu, ale hrozně to páchne. Je to benzín... Ježišikriste!"

Rychle rozlepím oči a vyběhnu, aniž bych na ně čekala. Scott je za budovou, v ruce drží světlici a je celý politý benzínem.

Díky vlkodlačí síle tu jsme dřív než ostatní. „Scotte. Prosím. Nedělej to. Tohle není řešení. Já vím, že je toho moc, ale tohle prosím nedělej."

Ostatní doběhnou, když Scott promluví. „Není žádná naděje."

„O čem to mluvíš, Scotte? Vždy je tu naděje." Nechám to na Allison, protože ona je jeho láska, třeba na něj má lepší vliv?

„Ne pro mě. Ne pro Dereka."

„To, co se stalo Derekovi, nebyla tvoje chyba," vložím se do toho. „Byla jsem u toho."

„Pokaždé, když se snažím bránit tak se všechno jen zhorší. Pokaždé se někomu něco stane. Pokaždé někdo umře."

„Scotte, poslouchej mě, jo? Tohle nejsi ty. To ti někdo ve tvé hlavě říká, abys tohle udělal. Dobře? A teď..." Scott Stilese přeruší. Cítím to napětí v ovzduší. Bojíme se cokoliv udělat, jde o všechno...

„Co když to tak není? Co když jsem to prostě já? Co když je tohle vážně ta nejlepší věc, kterou pro všechny ostatní můžu udělat?" Ztuhnu a do očí se mi navalí slzy. Tohle ne... Prosím ne.

„Začalo to tu noc, co mě alfa..."

„Dost," řeknu jasně. „Scotte dost. Myslíš si, že nevím, jak se cítíš? Já už nemám nikoho. Matka mi zemřela s Isaacem jsme se rozešli. Už oficiálně. Otec mě bil a jediné co mi dalo naději na život jsi ty a tvoje smečka. To ty jsi důvod, proč jsem už neudělala to, co jsem dělala, když mě bil. Lidé na světě umírají Scotte. Ty jsi jich ale hodně zachránil. Mě, například. Zachránil si mě od jisté smrti od mučení mého otce. Pomohl jsi mi, abych poznala, co to vlastně je život, a že nemusím jen stát a bát se všech a všeho. Kousnutím se změnil i můj život. Deucalion mi jednou řekl, že mým osudem je chránit někoho. A já jsme dnes našla koho.

Tebe, Scotte. Tebe. Ty jsi ten, koho musím chránit a koho mám mít na starost, nebo komu mám pomoc, co já vím? Když pustíš tu světlici, nestane se něco jen tobě, ale mě taky. Nebude to bez následků, Scotte. Jestli se zabiješ ty, tak mě vezmi sebou," řeknu jasným hlasem.

„Já tě taky potřebuju, Scotte." Ozve se za mnou hlas. „Nepůjde jen Emily, ale i já."

Stiles a já se na sebe podíváme a pak oba uděláme krok ke Scottovi. Já na jeho levici, Stiles pravici.

Stiles chytne Scottovu ruku a vezme mu světlici. Scott se celý klepe a světlici pouští, nedopustí aby Stiles nebo já jsme zemřeli kvůli němu. Stiles světlici odhodí, ale něco nebo někdo si nepřeje, abychom zůstali naživu. Světlice se odkutálí zpět k nám.

Je tu konec. Pomyslím si. Je to epické, že? Když chcete zemřít, nezemřete, ale když se konečně rozhodnete, že to nemá cenu a chcete si něco užít, zemřete. Uslyším jeden úder srdce a potom Lydii křičet. Ucítím vedle sebe pohyb a pak mě něco povalí na zem. Otevřu oči. Lydia leží na Scottovi a Stilesovi, Allison je u mě. Rychle ze mě sleze a dívá se do ohně. Udělá několik kroků dál. Podívám se za sebe.

„Emily!" vykřikne Stiles.

V ohni stojí smrtka. Dívá se na mě, natáhne kosu, určitě mě chce seknout. Zabije mě, za to že jsme ji vzali jednoho člověka, na kterého si brousila kosu. Oči se mi rozšíří strachy a srdce vynechá jeden úder, jsem jako přimrzlá na místo.

Napřáhne se a já si ji až teď všimnu. Není to smrtka, i když tak vypadá. Chci to říct, ale ona mě sekne do ruky.

Můj svět se roztříští na milion kousíčků, vše co jsem dělala, abych neviděla svého otce a abych necítila, je pryč.

Proč mám žít? Sakra proč? Moje maminka je moje chyba... měl pravdu, je to moje chyba... je to moje chyba. Nezasloužím si žít...

Pokračování příště

Zlata moje! omlouvám se, že kapitola je až dnes, ale znáte předvánoční šílenství ne? :D

Navíc, rozhodla jsem se, že kapitolu budu nejspíš dávat jednou za dva týdny a bude delší, protože to jinak nestíhám :/ Snad se nezlobíte :)

Písnička je božííí :3 Krásně se mi u ní psal konec :) Tak si ji prosím pusťte ke konci pokud to jde :D Krásné vánoce přeji! Klidně se pochlubte co jste dostali :*

Tak jo jak se vám kapitola líbila? Jste spokojení? 

Miluju vás :* Adél :)