Snad se ti bude líbit :)

„Emily!"

Líně otevřu oči a podívám se na narušitele mého klidu. Je to Scott nakloněný na až k nám.

Pěvně se mi dívá do očí. Na čele má krůpěje potu bolesti. „Já vím, že to je těžké Emily, ale musíš zůstat vzhůru, dobře?"

„Dobře," vydechnu a i přesto, že mi je na nic, se více posadím, aby se mi tolik nechtělo spát.

Snažím se najít cokoliv, co by mě zaujalo, abych neusnula. Pořád stojíme v té zácpě, za což jsem vděčná, protože bych asi drkocání autobusu nepřežila... ( Pozn. Au. Kdo dojíždí do školy? :D)

Roxi do mě opatrně dloubne a ukáže na kouče, který se blíží k Jaredovi. No, tohle mě vzhůru určitě nějakou dobu nechá.

„Jarede, varuju tě. Když někdo zvrací, tak já taky. Takže pokud se pozvracíš, já pozvracím tebe. A to bude nesmírně nechutné."

Ačkoliv to bolí, musím se zasmát.

„Prosím, nemluvte o zvracení. Nepomáhá to," prosí Jared, který opravdu asi za chvíli hodí šavli.

„Klidně bych tě mohl pozvracet, jen abych to dokázal."

Jared zběsile kroutí hlavou. „Není to lepší. Není to lepší!"

„No dneska je kouč v náladě co?" prohodím směrem k Roxi a ta se zasměje.

„Vy ostatní si nemyslete, že to setkání zmeškáme, jen kvůli zácpě, varování o tornádu," podívá se na Jareda," nebo Jaredovi. Nic nás nezastaví se tam dostat!"

„Tak jo, teď bych ho mohl vyrušit," zamumlá si Stiles pod vousy a zvedne ruku.

„Stilinski," ukáže na něj kouč. „dej tu ruku dolů."

„Víte, asi půl míle před náma je benzínka. Nevím, jestli zastavíme, ale potom možná..." kouč mu do toho skočí a já musím silou vůle držet víčka otevřená. Jen když mrknu tak je neskutečně těžké oči znovu otevřít.

„Nezastavíme," řekne kouč přesvědčeně a nehodlá měnit svůj názor.

„Fajn, ale kdybychom zastavili...."

Koučovi rupnou nervy. „Stilinski! Sklapni! Vážně! Je to malý autobus! Přestaň se mě furt na něco ptát!"

„No, kouč očividně ztratil poslední kapku nervů... Ať už jsme doma," zahučí Roxi.

Já se snažím neusínat, ale moc mi to nejde. Zavřu oči a na chvíli si zdřímnu.

Z mrtvého Scotta teče krev až na Deucalionovi nohy.

„Tohle jsi chtěla?"

Zděšeně se na něj dívám a pak padnu na kolena. Prosím ne!

„Co jsi to udělal?!" vyjeknu zděšeně.

„Já? Nic. To ty jsi špatný Guardien! Pořád ti nedochází jednoduché věci!"

„Nechápu to!" zakvílím zoufalstvím. „Už nevím, co mám dělat! Já se neprosila být Guardienem! Nechci to!"

„Tvoje výsledky se odrážejí od tvého nitra! Vše je spojené s láskou, celý svět drží pohromadě díky lásce. Zamysli se, co ty a tvoje láska?"

Zaseknu se, aniž bych chtěla, po tvářích mi začnou téct horké slzy. Deucalion se zašklebí. „Řekni to!"

„Všechno bylo tak rychlé... nevím, jestli ho miluji... Co mám dělat?"

„Já ti nepomůžu, jsem jen v tvém podvědomí. Musíš jednat..."

Než to stihne dokončit uslyším pískání a zděšeně sebou trhnu.

„Okay!" zařve Stiles na kouče.

„Roxi? O co jsem přišla?" ptám se jí, když se na jejím klíně aspoň trošku uvelebím.

Vysvětlí mi, jak to je s Allison a Lydií, že nás sledují celou cestu až sem. Potřebujeme pomoc, jelikož Scott je na tom hůř a hůř stejně tak jako já.

Dobrá zpráva je, že jsme se konečně dostali do pohybu, proto se Stiles snaží zastavit autobus, za chvíli bychom přejeli zastávku.

Mrknu na Stilese, sedí u Jareda. Napnu zdokonalený sluch.

„Čau, Jarede. Jak se máš?"

„Do prdele," ujede mi.

„Co?" zeptá se zvědavě Roxi.

„Nedívej se na ně," poradím jí a sama se podívám na Scotta, který má opřenou hlavu o okénko a oči má zavřené, podle tepu vím, že nespí.

Někdo vyjekne a po něj další a další. „Fuj!" vykvikne Roxi. Jared Stilesův nátlak nevydržel a pozvracel se.

Jediné štěstí, že tu jsou zrovna záchody. Autobus zastaví a všichni se jako o závod rozbíhají ven, aby necítili ten odér. Do autobusu vběhne Lydia s Allison.

Lydia a Roxi vezmou mě, Stiles s Allison vezmou Scotta. Jít po schodech z autobusu, je noční můra i samotná chůze se nedá vydržet.

Zavedou nás na záchod pro vozíčkáře, sem nikdo nepřijde.

Mě holky položí ke stěně naproti dveřím a Scotta pod umyvadla. Oba musíme vypadat jako na smrtelné posteli...

Scott je na tom hůř než já.

Allison se nerozhodně dívá na mě a na něj, neví, u koho by měla začít.

„Začni u něj, je na tom hůř," ukážu na Scotta, který se chystá protestovat. „Sklapni, Scotte," uzemním ho.

Allison přikývne a dřepne si ke Scottovi, opatrně mu vyhrne tričko. Naskytne se mi pohled na černou ránu, protkanou černými žilami. Vypadá děsivě.

„Panebože. Proč jsi nám to neřekl?" ptá se zděšeně Allison. Nemůže odtrhnout oči od té rány.

„Omlouvám se." Přejede mi mráz po zádech. Jeho hlas, zní jako hlas umírajícího a přesto je omluvný a laskavý.

„Okay, jen nám dej minutku, dobře?" Allisonin hlas je zase plačtivý, neví co dělat, panikaří.

Otočí se ke mně. Pokusím se odklonit od zdi, musí mi Stiles pomoc, abych se k Allison malinko natočila. Také mi zvedne tričko, zalapá po dechu a pomůže mi se posadit zpět.

„Tohle by se dít nemělo. Viděla jsem, jak se Scottovi zahojila horší ráno, což znamená i Emily, by se měla hojit."

„Fajn, co budeme dělat? Zavoláme záchranku?" Stiles jako vždy uvažuje logicky, bohužel lidsky.

Odfrknu si a oni se na mě podívají. „Pokud chcete, abychom se stali atrakcí pro vědce, pak volejte."

„Musíme ale něco udělat!" naléhá Stiles.

„No, mohlo by to být psychické," řekne zamyšleně Lydia.

„Myslíš tím psychosomatické?" zkouší se chytit Stiles.

„Somatoformní."

„So..." mračí se Stiles.

„Fyzická nemoc způsobená z psychogenních důvodů."

Stiles netrpělivě mávne rukou, aby co nejrychleji pokračovala.

„Ano, všechno je to v jeho hlavě."

„Všechno je to v jeho hlavě? Kvůli Derekovi. Nedovoluje svému tělu se zahojit, protože Derek zemřel."

Dává to dokonalý smysl. Vůbec nechápu, že mě to nenapadlo dřív!

„Co uděláme?" zeptám se.

Lydia rychle sáhne do kabelky a vytáhne cestovní šitíčko. „Zašijeme mu to."

Allison se na to podívá jako na výsledek těhotenského testu, zhluboka se nadechne a vydechne.

„Myslím to vážně. Možná jen potřebuje věřit, že se to hojí."

Podívají se na sebe pohledem, který jasně říká, že jdou na to.

„A Emily?" podívá se na mě Stiles.

„Musím vám něco říct,"přiznám se. „Když jsem poprvé spala, měla jsem sen, který jsme si vybavila až teď. Já neumím nic z toho vysvětlit, ale pokud se nezahojí Scott, nezahojím se já. Nevím, čím to je ani proč, ale vím to."

„No, nechápu to, ale v tomhle světě je možné všechno," zamumlá Stiles.

Rozdělili si úkoly a já se zabalila víc do mikiny.

Allison zrovna sterilizuje jehlu nad ohněm. „Bude potřebovat nové tričko, kde má tašku? Roxi, ty bys mohla Emily donést ještě další mikinu? Celá se třese," převezme Allison iniciativu.

„Počkej, nikam nechoď," zastaví ji Stiles, svlékne si mikinu a zabalí mě do ní. Poděkuju a přitáhnu si ji až k bradě. „ A taky skočím pro jeho tašku. Stejně nesnáším jehly, takže..." Něco ho zastaví a podívá se na Allison. „Víš, co děláš?"

„Jo, můj otec mě to naučil."

„Jak dlouho ti to bude... Ten bus by vám mohl ujet!"

„Tak se ujisti, že neodjede."

„My ti pomůžeme," navrhne Lydia a ruku natáhne k Roxi, která mi stiskne rameno a jde za nimi ven.

Allison si dřepne před Scotta. „Dobře. Fajn zůstaň se mnou." Chytne ho za bradu a hlavu, kterou má opřenou o potrubí mu narovná směrem k sobě.

Scott otevře oči, ale znovu se mu zavírají, jako mě...

„Jsem unavenej."

„Scotte, jen se na mě dívej, jo?"

A to bylo poslední slova, která jsme slyšela, než jsme znovu usnula....

Záblesk. Vůbec si to nepamatuji, ale díky obrazu, mi je jasné, že se to stalo a já si vybavila až teď. Deucalion se mnou bojoval, odhodil mě na zeď. Moje oči se nevědomky podívaly na podlaží, kde jsem stála než mě Deucalion poslala dolů.

Stojí tam nějaká osoba s lukem a šípem založeným v tětivě, připravena vystřelit. Za ní je okno, proto na ni nemohu pořádně zaostřit... Pak se naše oči setkají. Allison. Je tady, aby nám pomohla... Co když jí ublíží? Zbijí?!

Chci na ní zakřičet, ať jde pryč, ale omdlím.

Probudí mě bolest... Jako by mi někdo zapichoval jehlu okolo žeber. Podívám se na Allison, zašívá Scotta, na tom místě to bolí i mě...

Nutně se jí o samotě potřebuju zeptat, co tam dělala a i když se mi to příčí, tu bolest zažehnám.

„Vím, že jsi tam byla," hlesnu, jelikož už nemám moc síly.

Na chvíli přestane šít a mě to přestane bolet. Otočí ke mně hlavu a hned pokračuje v práci, cítím nervózní trhnutí jehly.

„Kde?" dělá hloupou.

„Viděla jsem tě, Allison, když jsem bojovala s Deucalionem, tak jsi tam byla a chtěla jsi vystřelit šíp."

Neodpovídá.

„Nemusíš mi lhát, já to vím, vzpomněla jsme si na to... Dál už nic nevím."

Chvíli je ticho, pouze cítím tahánu a propichování jehly.

„Kdy se vlkodlakům změní barva očí?" zeptá se najednou.

Vzhlédnu a zamračím se. „Na jakou barvu? Modru?"

Znovu přestane a otočí se na mě, díky tomu vidím Scottovu už téměř zašitou ránu.

„Ne. Červenou. Kdy přesně, vím, že pokud se změní na alfu, což znamená, zabije jinou alfy, ale kdy jindy?"

„Co tím myslíš? Nikdy jindy se nezmění..."

Otočí se zpět na Scotta, došívá mu ránu.

„Scottovi se změnila. Když jsi byla v bezvědomí, skočil na jednu alfu, co se chystala vrhnout na Isaaca, ozvala se ohromná rána a pak řev. Ten Deu..."

„Deucalion," doplním ji netrpělivě. Co mi chce říct?!

„Ano ten," přikývne. „se tak zvláštně podíval na Scotta. Jeho oči už nezářily žlutou barvou... Ale měl je rudé. Jen na chvíli, pak se znovu změnili, ale tu chvíli rudé byly..."

„To není možné... Ah!" vyjeknu, když Allison prudce zatahá za nit, prohnu se a rána na zádech se otevře. Po kachličkách sjedu, až ležím na boku, mám hroznou křeč.

„Emily!" vykřikne, ale nepomůže pustit jehlu.

„To nic, dokonči to!" vyjeknu.

Došije to a pak se podívá na Scotta.

„Scotte?" Nereaguje. Blesknu očima na Scotta a zaposlouchám se. Jeho tep je hrozně slabý.

„NEDÝCHÁ!" vyjeknu. Vím, co musím udělat. Rychle se vyškrábu na nohy a plazím se za ním. Tak moc to bolí, ale to co bolí nejvíc, je že se dívám na jeho umírající tělo.

Allison mě k němu pustí. Nemohu se změnit, ale sílu mám pořád... Kleknu si a zvednu ruce do vzduchu, spojím je v pěst a celou vahou ho praštím do hrudi.

Díky tomu se sesunu na zem a prudce dýchám, Scott vyjekne: „ Je to moje chyba!" Pak se zhluboka nadechne a vydechne.

„Scotte, podívej se na mě." Vyzve ho Allison.

Dívají se do očí a já si tam připadám navíc. Ta bolest... Slzy mi vyhrknou do očí.

„To jsi udělala ty?" zeptá se s vykulenýma očima, když si sáhne na zašitou ránu.

„Jo," vydechne Allison.

„Hezký." Pousměje se a Allison se úlevně zasměje.

Zasténám bolestí, slzy nemůžu udržet na uzdě. Takovou bolest jsem necítila ani, když mě kously alfy...

„Emily!" křikne Scott a dřepne si ke mně. Vždy chvíli zadržuju dech bolestí a potom zhluboka dýchám.

„Co se to děje?" vykviknu slabým rozechvělým hlasem.

„Allison, pomoz mi ji otočit na břicho." Opatrně mě otočí na břicho.

Vyhrnou mi tričko. „Hojíš se Emily, ale Deucalion ti něco udělal s páteří... Muselo to příšerně bolet. Hojení bude bolet, ale za chvíli to máš za sebou..." Přeruším ho ostrým, výkřikem. Ruce spojím v pěst a snažím se najít polohu, v které by to bolelo méně, ale nic nepomáhá. Ruce zatnu v pěsti a zapřu se do podlahy.

Scott se mě snaží chytit za ruku, ale já se mu vytrhnu. „Ani na to nemysli!" přecedím skrz zatnuté zuby a znovu vykřiknu.

Cítím, jak mě dva obratle srůstají dohromady. Jako by mi někdo trhal páteř z těla. Kosti jsou srostlé a vím, že teď musí do sebe zapadnout, jsem celá zpocená, ztěžka dýchám. Potřebuju někoho chytit, potřebuju vědět, že tu je někdo se mnou...

Drapsnu Scotta a je mi jedno, co se může stát. Pevně ho zmáčknu, abych si ulevila od bolesti. Ozval se dutý zvuk asi, jako když cvakne klíč v zámku, akorát hlasitě a moje kosti se spojí do jedné.

Ruka ve Scottově sevření mi ochabne. Celá se uvolním a ztěžka dýchám. Obličej mám položený na kachličkách, které mě chladí a pomáhají mi zklidnit splašené srdce.

Dorůstání svalů už téměř necítím.

„Emily!" vykřikne známý hlas. Slyším kroky, jak se ke mně Roxi snaží dostat a sedne si vedle mě. Chytí mě za ruku a já už nemám sílu ji stisk oplatit.

„Scotte. Pomoz mi... Prosím..." mumlám unaveně.

Scott pochopí, ruka mi vyklouzne z Roxina sevření. Scott mě otočí na záda a opře se se mnou o zeď, je mi jedno, že sedím Scottovi téměř na klíně, jsem ráda, že mám za sebou oporu, která mě drží.

„Allison," zašeptám a ona hned přijde. V očích ji vidím, že jí nevadí, že se její první lásce lepím na nahou hruď. Je to úžasný člověk.

„Moje břicho," zamumlám.

Allison se zamračí a vyhrne mi tričko, v tu chvíli se zamračí ještě víc a téměř se jí spojí obočí. „Co to sakra..."

Podívám se také. Se Scottem máme identickou jizvu, já tam mám pouze čárky, ale i Scott se hojí.

Pousměju se. „Konečně to dává smysl."

Pak mě postaví, Scott se obleče. Podepřená o Roxi se šourám ven.

Allison je vedle mě a podpírá Scotta. „Nezlobíš se, že jsem na něm byla tak nalepená?"

Allison se zasměje. „Emily prosím tě!"

Pousměju se, ale hned mě vyruší Lydia, která k nám přiběhne.

„Jste v pořádku? Jste oba v pořádku?" Scott přikývne.

„Stiles, kde je Stiles?" ptá se Scott zamračeně.

„Snaží se zadržet trenéra." Lydia si hodí Scottovu tašku na rameno. „Kdo potřebuje větší pomoc?" zeptá se nerozhodně.

„Emily musela srůst páteř, je dost unavená, pomoz jí, potřebuje to víc než já." Usměje se Scott.

„Nemáme benzín, Allison." Upozorní ji Lydia.

„Já ho neopustím," řekne Alison vážně.

„Pak tady musíme nechat auto."

„To zní době."

„Cože? To nebyl skutečný návrh... Allison... počkej!" Zrychlili a já je musela dohnat s Roxi a Lydií.

„Do háje s tím!"zlobí se moje nevlastní sestra, nadhodí si tašku a pomůže mi jít za hloučkem lidí. Co se to děje?

Doběhneme Scotta, který jde ke Stilesovi.

„Stilesi, co se děje?"

„Jde po něm! Řekl jsem mu, co se s tebou a Emily děje, pak prý uslyšel zastavení srdce a prostě po něm šel!"

„Kdo Boyd?!" vykřikl Scott, pustil se Allison a vrhl se do bitky.

Ztuhnu. „To není Boyd!" hlesnu a holky mě postaví ke Stilesovi, abych dobře viděla.

Isaac drží Ethana za límec trička a dává mu pěstí. Jednu za druhou...

Nikdo ho nemůže dostat od Ethana dál.

Scott se prorve dopředu, nadechne se a zakřičí. „Isaacu!"

Když uslyším ten hlas. Když si uvědomím, co to vlastně slyším, podlomí se mi kolena a oči se mi změní na Guardiena. Zacpu si uši a pevně zavřu oči.

Zvednu hlavu. Issac se podívá na Scotta a pak na mě. Zamračí se, pustí Ethana a skočí ke mně.

Opatrně mi sundá ruce z uší, přijde Scott.

„Co je, co se to stalo?"

„Scotte," hlas se mi chvěje. „Ten hlas... Poznala bych ho všude... To je hlas Alfy," vydechnu a podívám se na něj s vytřeštěnýma očima.

Ahoj moje vlkodlačata!

Moc se omlouvám, že je kapitola až teto týden, ale ta škola mě ničí. Nespím, shodila jsem několik kilo, psychicky to taky nezvládám.... Možná na venek působím, dobře, ale chci být herečka, takže....

 Okay, to je jedno :) Přes vánoce budete mít snad víc, kapitol. Měla jsem pro vás i Vánoční překvapení, ale nestíhám ho, takže uvidíme :)

Písnička, asi není co k tomu říct ♥ Mě se nejdřív nelíbila, ale dnes mě nějak chytila za srdce.

 Snad se vám kapitola líbila, mě totiž moc ne :D Chyb si prosím nevšímejte :D Děkuji ♥

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky ♥

Adell :)