Doufám, že se ti bude líbit, jelikož dlouho kapitola nebyla tak je dnes delší :)

Písničku jsem u psaní poslouchala a myslím, že se do děje skvěle hodí, hlavně ke konci ♥

Zrovna jsem si vytahovala z lednice jogurt, když na mě Natalie promluvila. Jelikož jsem ji neviděla, lekla jsem se.

„Emily, potřebuju s tebou mluvit," řekla vážně a já se začala obávat, co se mi chystá říct.

„Co se děje?"zeptala jsme se a spolu jsme si sedli za kulatý stůl. Malinko mě nervozitou bolelo břicho. Co když přišla na to, kdo jsem?

„Já... Jsi v pořádku?" vyhrkla.

Zakoktala jsem se. „A-ano, jsem v pořádku. Kam tím míříš?"

Trochu znervózněla. „Víš, nechci, by sis myslela, že se ti snažím nahradit maminku, to nedokážu. Ale," Povzdechla si. „Téměř celý měsíc jsem tě ani nezahlédla. Bojím se o tebe. Vždy když přijdu domů, tak už spíš a já tam nechci chodit a budit tě. Ale mám strach, že tě přepadne stres nebo něco, že jsi pořád sama... Nic o tobě nevím, ale chci o tobě vědět vše."

Tohle mě zasáhlo, neuvědomila jsem si, jak moc to pro ni musí být bolestivé a bezohledně jsme se dívala sama na sebe...

„Natalie, já... Je toho na mě hodně. Poslední dobou mám pořád strach, škola a ten stres a vše okolo."

„Já tě chápu, ale nedokázala bych žít s tím, že jsem se o tebe nedokázala postarat. Připadám si jako špatná matka," řekl sklesle, zvedla se a odešla.

Chtěla jsem ji zastavit, tak moc jsem si to přála, ale oněměla jsem překvapení. Chvíli jsem zaraženě seděla u stolu a pak jsem si hlavu složila do dlaní. Cítila jsem se příšerně, po tváři mi steklo pár slz. Jak ji můžu takhle ubližovat? Vždyť se mě ujala, abych nešla do děcáku!

Nerozdělaný jogurt jsem vrátila do lednice, přešla mě chuť. Přišla jsem si jako smrtka, když jsem si šla do pokoje pro batoh do školy a pak když jsem šla do školy. Lydia už jela, napsala mi lísteček.

Ve škole jsem se cítila taky hrozně. Pořád jsem myslela na Natalie a chtěla jsem potkat Isaaca, ale první tři hodiny měl v učebně na druhé straně školy.

První hodina, byla nekonečná. Biologie mě nikdy nebrala, a teď jsem měla problém jen poslouchat výklad. Potom chemie, zabiják všeho. Naprosto jsem to nedávala. Neposlouchala jsem a každé tři minuty jsem se dívala na hodiny. Zbytek dne se vlekl příšerně!

Pak konečně domů. Šla jsem do skříňky, abych si tam dala věci, když někdo za mou skříňkou prudce bouchl dvířky.

Podívala jsem se kdo to je a myslela, že se nervově zhroutím.

„Já-..." chtěla jsem něco vykoktat už tak slabým hlasem.

„Ahoj Emily!" podala mi ruku. „Jmenuji se Roxi, ale to bys měla vědět, bývali jsme totiž nej kmošky. Ale pak sis našla kluka a už sis mě ani nevšimla!"

„Roxi, já jsem..."

„Ne. Nic neříkej. Od té doby co jsi v McCallově partě, tak sis na mě ani nevzpomněla! Kašlala, ne přímo jsi na mě srala! Bylo ti u prdele, co se mnou je! Nezajímalo tě nic! A já se o tebe starala, když tě

ten kretén mlátil, a jak se mi odvděčíš? Nijak, vysereš se na svojí kamarádku kvůli klukovi!" křičela na mě.

„Roxi, tohle není..."

„Co? Pravda? Aha, tak to jsem asi úplně tupá!" pak šeptem dodala. „Tohle by mi nejlepší kamarádka neudělala..." Otočila se a odešla.

Bezmocně jsme se za ní dívala. Pak se ve mně nahromadil vztek, bouchla jsem do vedlejší skříňky takovou silou, že v ní zůstal důlek, práskla dvířky té svojí a odcházela pryč.

Každým krokem ze mě opadal vztek a nahradil ho pocit bezmoci. Doběhla jsem do dívčích umýváren.

Tak jsem se zhroutila na lavičku, hlavu si složila do dlaní a měla jsem chuť se teď na místě zabít.

„Tohle muselo zabolet," prohodil škodlivě nějaký hlas. Vzhlédla jsem a uviděla tam stát dvojčata se založenýma rukama.

„Vypadněte!" zavrčela jsem.

„Wow, kočička má drápky!"

„Fajn! Tak si tu zůstaňte, já odcházím!" vyskočila jsem na nohy a chtěla se kolem nich protlačit, ale chytili mě za zápěstí, každý za jedno a přimáčkli mě na stěnu.

„Hej!"

„Jaké to bylo, když ti tvoje kamarádka vymetla do tváře, jaká jsi stvůra?" zeptal si Aiden a Ethan ho doplnil. „Jak se cítíš, když na tebe pohlíží jako na špínu? Jako na někoho, kdo ji tak moc ublížil? Jsi stvůra Emily!"

Vztek se mi nahromadil v těle a já se proměnila. Věděla jsem, že to je pravda, a to mě ničilo. Zařvala jsem a vytrhla jsem se jim. Sekla jsem Ethana do hrudi a Aidena do tváře. Než se na mě vrhli, zařvala jsem: „Znám vaše tajemství!"

To je zastavilo na místě a zvědavě se na mě dívali. Pokračovala jsem. „Vy v Deucalionově smečce nechcete být. Cítím to z vás." Proměnila jsem se zpět na člověka. „Jste tam z donucení a často s ním nesouhlasíte, tak proč tam stále jste?" zeptala jsem se, nečekala jsem, že se tolik naštvou, oba se proměnili a skočili na mě. Já to nečekala a spadla jsem a hlavou se praštila o umyvadlo.

Ethan mě chytil pod krkem. „Tohle mu nikdy neřekneš! NIKDY, ROZUMÍŠ!?!" zařval na mě.

Kývla jsem, stejně bych z toho nic neměla, kdybych mu to řekla.

Proměnili se zpět. A já se zvedla ze země. „Stejně pořád nevím, co jste tady chtěli."

„Deucalion nás vyzval, abychom tě dohnali k šílenství, nebo ti ublížili. Sama jsi poznala, že to dělat nechceme, ale snad víš, že hlas alfy se nedá neposlechnout. Neděláme to rádi," vyprskl na mě Aiden.

„Jste zbabělci, postavte se tomu hlasu!" vykřikla jsem v domnění, že to bude jako u mě. A v domnění, že mi pomůžou od psychické bolesti...

Jenže nebylo to jako u mě, naštvali se, proměnili a chytli mě pod krkem a zvedli na stěnu, až jsem nohama máchala nad zemí.

„To nejde!" zařvali společně. Ethan mě začal sekat na břichu a viděla jsem, že to dělat nechtějí, ale nemohou si pomoc. Zavřela jsem oči.

Cítila jsem jak mi teplá krev stéká po břiše až na nohy. Klidně mě odsuzujte, ale tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Potřebovala jsem cítit bolest, proto jsem se neproměnila na Guardiena. Potřebovala jsem přehlušit tu psychickou bolest, kterou jsem způsobila Natalie a Roxi, potřebovala jsem cítit zničující bolest. POTŘEBOVALA JSEM TO. Byla jsem jim vděčná, že to dělají a že nemusím ubližovat sama sobě, chtěla jsem, aby nikdy nepřestali a aby mě zabili, protože bych potom nemusela ubližovat ostatním kolem sebe.

Jenže Ethan sekal čím dál tím méně a mně se vracela ta psychická bolest. „Ne, pokračuj, prosím." Odívala jsme se na něj očima plnýma slz.

Zmateně se na sebe dívali Aiden povolil stisk a já spadla na zem. „Cože?"

„Já nechci dál žít! Ubližuju všem kolem sebe a to nechci! Tak to dodělej, Deucalion po vás chtěl, abyste mě ublížili tak mě zabijte a je to! Jste moje alfy ne? Změnili jste mě a zkazili mi život, zničili jste ho, tak to teď odčiňte! Zabijte mě a já se konečně shledám se svojí maminkou..." hlesla jsem zničeně. Muselo to jít ven, protože já už toho měla dost. Nechtěla jsem dál snášet bolest tohoto světa, nechci už myslet na to, jak se musí Natalie a Roxi cítit, jak ubližuji Isaacovi, když se mi něco stane a to se děje pořád! Už prostě chci pryč...

„Emily!" vykřikl někdo ze dveří, otočila jsem tam hlavu a uviděla tři lidi, kteří při mně stojí, ale ubližuji jim také.

Stiles, Scott a má láska : Isaac. Zavřela jsem oči a začala plakat, proč to museli slyšet? Proč se mi dnes vše boří pod rukama? Proč?

„Vy..!" zařval Isaac a chtěl se na ně vrhnout.

„Ne!" vykřikla jsem a Isaac se zastavil. Podíval se na mě. „Oni za to nemůžou," obhájila jsme je a musela jsem vyplivnout chuchvalec krve. Pak jsem se ztěžka posadila. „Deucalion je za mnou poslal, nemůžou proti tomu nic udělat."

„To že nemůžou, ještě neznamená, že nechtějí."

„Asi bychom tu pořád stáli a zajímali se, jestli je v pořádku, kdybychom nechtěli?" zeptal se naštvaně Aiden.

Šokovaně jsme na ně všichni chvíli hleděli, pak se vzpamatoval Isaac. „Emily, proč jsi říkala tak hrozné věci?"

Znovu se mi oči zaplnily slzami, chtěla jsem, aby přišel ke mně, ale on stál u dveří.

„Díky mě si Natalie myslí, že je špatná matka a Roxi si myslí, že jsme ji kvůli tobě odstrčila, protože pro mě není dost dobrá. Já už prostě nemůžu Isaacu, pořád jen ubližuju!"

„To není pravda," řekl potichu. Jenže mě teď lži nepomůžou.

Zvedla jsem, nebo jsem se o to aspoň pokoušela. Nikdo mi nepomohl a já na ně byla naštvaná a zároveň chápala, že se mnou už nic nechtějí mít. Bylo mi zle, ale chtěla jsem pryč. Kulhala jsem pryč krev ze mě kapala, ale já to nějak neřešila.

„Takhle se nikam nedostaneš," probudil se jako první Stiles a chtěl mě chytit za ruku, vycukla jsme se mu.

„Tak ať třeba chcípnu na cestě," vyplivla jsme ta slova.

„Emily, nech toho," řekl Isaac hlasem, jako by kázal malé dítě a já se na něj překvapeně podívala.

Zašklebila jsem se znechucením, že jsme pro něj jen přítěž. Chtěla jsem, aby viděl, že mi je někde, ale tělo mě zradilo, oči se mi plnily slzami.

„Nech mě být, Isaacu." Jak mohl? V takovéhle situaci ani mi nepomohl, jen tam stál a díval se na mě, nepomohl mi, nepodpořil mě, prostě mu to bylo jedno. Tohle za celý den bolelo nejvíce.

Mezi dveřmi jsme se zastavila a otočila se na strnulého Isaaca. „Pokud si myslíš, že jsme jen hysterka tak nemá cenu si hrát na to, že mě miluješ."

Bylo tak těžké to říct. Otočila jsem a rychle odcházela, slyšela jsem, jak zakřičel mé jméno, ale to už jsem se rozběhla pryč.

Celou cestu jsem plakala a nemohla přestat.

Natalie má přijít až za dvacet minut. Skočila jsme si do sprchy a smyla ze sebe krev. Pak jsem si vzala oblečení, abych zakryla všechny rány.

Když jsem byla hotová, slyšela jsem Natalie, že už je doma a vaří.

Sešla jsem schody i když to hrozně bolelo a šla do dveří. Opřela jsem se o rám a nervózně si žmoulala ruce. Natalie měla puštěné rádio, tak mě neslyšela, ani neviděla.

Přemýšlela jsem, co ji řeknu, už když jsem se myla a rozhodla jsem se pro jednoduchost.

„Mívám noční mru o otci," řekl jsem a Natalie se hrozně lekla a otočila se na mě.

„Cože?"

„Říkala jsme, že mívám noční můry o svém otci. Mlátí mě, dokud ze mě není jen hrouda krve," řekla jsem popravdě.

Natalie se na mě mračila, nechápala, proč jí to říkám, ale starostlivý pohled říkal, že se o mě bojí.

„Chtěla jsi o mě vše vědět a tohle je něco co mě hrozně trápí," řekla jsem přiškrceně.

Natalie ke mně přišla a pevně mě objala. Sice mě to bolelo, ale nechala jsem ji a uvědomila jsme si, jak moc mi chyběla v životě maminka. Začala jsme plakat a smáčela jsem jí rameno slzami, ale ona mě nechala, neptala se mě, co se stalo, a já jí za to byla vděčná. Držela mě a hladila po vlasech a já se otřásala v nekontrolovatelném pláči.

Ahoj! Moc se omluvám, že minulý týden kapitola nebyla, proto jsem napsala dlouhatánskou kapitolu abyste mi odpustili :3

Snad se líbila a písnička je jedna z mnoha kterou jsme u toho poslouchala ♥

Miluju vás a děkuju že při mně stojíte, moc to pro mě znamená ♥ Love you :* Adél :)

P.S je nějaký žánr který byste ode mě chtěli číst? :) já třeba teď žeru mafii :D