Kapitola nic moc, jelikož nemám ani setinu času navíc, ale snad se i tak líbí. P.S. za tento týden jsem byla jako Stiles. Vůbec jsem nespala, jelikož jsme se do 12 učila... Někdy i dýl.

Nejdřív jsem byla v šoku a strašně jsme se lekla. Asi jako když jste ve škole, učitel zkouší a vy nic neumíte. Když vás vyvolá, srdce udělá přemet strachu, ale pak si řeknete, co má být se stane, jste v klidu. Tak jako já teď.

„Jak to víte?" zeptala jsem se pevným hlasem.

„Nikdy jsi neslyšela o tom, že Deucalion vidí, co jiní ne?" zeptal se slavnostně, jako byl bůh, či co. Namyšlenec.

„Jsi slepý. Nevidíš nic," řekla jsem odvážně. Když může on, tak proč ne já?

„Ne vždy jsem byl slepý," řekl hlasem, který jasně naznačoval, že jsem překročila hranici.

„Což znamená, že sis mě vybral naschvál? Co ode mě chceš?"

„Celou dobu jsem věděl, že jsi Guardian. Bylo mi to jasné. Chtěl jsem tě získat dřív než...," zasekl se.

„Dřív než co?" Tvářil se, že vypustil z pusy víc, než chtěl.

„Chci, aby ses mi ukázala," snažil se schovat rozpaky.

„Dřív než co?" zavrčela jsem vzteky. „Řekni mi to!"

Chvíli byl ticho a bojoval sám se sebou. „Dřív než tvá pravá alfa."

„Cože? Kdo je to „moje pravá alfa"?" ptala jsem se nanejvýš zmateně.

„Alfa, která ti osudem náleží. Teď se mi ukaž!"

V ten moment jsem to pocítila. Když to řekl, když mi řekl, že já mám osudem pravou alfu, alfu, která mi je určena a oni to nejsou. Nejsou to moje alfy. Nemusím je poslouchat. Poslouchat budu až alfu, která si to zaslouží. Bylo komické, že jsem si už dřív neuvědomila, že je poslouchat nemusím. Ale je to jako s bolestí. Když vám někdo řekne, že by vás měla bolest hlava, začne vás bolet, ale pokud nevíte, že by vás bolet měla, nebolí vás. Psychika si s námi zahrává a já jsem byla moc hloupá na to, abych si uvědomila, že k nim nepatřím. Nemusela jsem jeho přímý rozkaz poslechnout.

„Ne," uchechtla jsem se, nad tou přirozeností znovu říkat co chci.

Ztuhl na místě a chvíli se na mě díval. Změnil se na alfu a zařval alfa hlasem, „UKAŽ SE MI!"

Začala jsme se smát jako šílená. „Ne, ne, ne a ne!" posmívala jsem se mu. „Nemusím to dělat!"

„Jsem tvoje alfa!"

„Jsi možná alfa, ale ne moje," řekla jsem a otočila jsem se k odchodu.

Otevírala jsem dveře, když mi po zádech přejely horké nože bolesti. Rychlostí blesku jsem se otočila a dívala se do očí Kali, přeměněnou na alfu.

„My jsme tvoje alfy!" zařvala na mě.

„Nech ji Kali. Má pravdu," přiznal Deucalion.

„Já si tě najdu!" zavrčela. Ignorovala jsme ji a znovu sáhla po klice, když dodala. „A tu tvou novu smečku taky!"

Zastavila jsme se a zlost mnou projela jako blesk. Chtěli mě vidět? Teď mě uvidí. Změnila jsem se a čerpala tu sílu, kterou mnou protékala.

Otočila jsme se na ní. „To se ještě uvidí Kali. Dej si pozor!" ten strach co měli v očích, mi za to stál. Ušklíbla jsme se a odešla.

Když jsem došla domů, ještě jsem nebyla zahojená. Ztěžka jsme vyšla schody. Do cestě jsem měla hlavu dole a byla jsem změněná na Guardiena abych vyčerpala sílu aspoň na cestu, protože chodit do městě se zádama od krve, to není normální.

Otevřela jsme dveře do pokojíčku. U postele stál Isaac s rukama založenýma na hrudi. Byl naštvaný hodně naštvaný.

Vzal mobil a někomu zavolal. „Je doma, přijeďte." Mobil zavěsil a dal si ho do bundy. „Kde jsi sakra byla?! Utekla jsi mi ze školy! Nemohli jsme tě najít! Báli jsme se o tebe a ty si teď nakráčíš do pokoje jakoby nic? Víš, jak moc jsme se bál po tom, co tě našli alfy?!"

Řekla bych něco, ale byla jsem dost unavená z té rány, přemýšlela jsem, proč jsem to cítila tak moc. Když do mě někdo zarazí drápy, je to bolest ale ta horkost... To není normální.

„... ani mobil... Posloucháš mě vůbec?!" zařval a já spadla na kolena.

„Isaacu..." zamumlala jsem. „Myslím, že mě otrávili," hlesla jsem a podívala se na něj.

Vztek z něho vyprchal rychleji, než přišel. Přiskočil ke mně a podíval se mi na záda. „Podle pachu si myslím, že to je vlčí oměj! Jak jsi k tomu přišla?!"

„Alfy!" zaúpěla jsem. Bolest se rozlévala dál do těla. „Zjistila jsem... já jsem zjistila...." Snažila jsme se ze sebe vytlačit, že jsem zjistila, že nejsou mé pravé alfy, ale nemohla jsem. Každé slovo bylo jako rána bičem.

„Nemluv, pokud to nebude nezbytně nutné. Slyším za rohem Stilesův Jeep." Vzal mě do náruče a snesl mě ke vchodu. Dorazili jsme tam ve chvíli, kdy se Stiles napřahoval, aby zaklepal.

„Tomu říkám přivítání! Jako byste... Sakra!" ulevil si, když si všiml, že se mnou Isaac nechce jen přejít práh, jako s nevěstou. Uvolnil nám cestu a my naskočili do Jeepu.

„Emily! Co se sakra znovu stalo?" zeptal se Scott, když Stiles startoval.

„Alfy ji otrávily. Vlčí oměj řekl bych," odpověděl za mě Isaac.

Když mě položili na stůl na klinice, lomcovala mnou prudká bolest. Musela jsem se chytit stolu a zaúpěla jsem bolestí.

„Vlčí oměj," řekl jistě Deaton.

„Musíte jí pomoc!" prosil Scott.

„Jenže já nevím jak! Vlčí oměj už je uvnitř jejího těla. Dostává se k srdci, nevím, co mám dělat, musel bych udělat odvar z pelyňku, ale to není stoprocentní. Mohl by se jí duď rychleji dostat do těla nebo vyprchat, je to velký risk."

„Prosím!" zavyla jsem. Slzy mi tekly po tvářích a já nemohla nic udělat.

„Derek!" vykřikl Isaac. „Derek bude vědět co s tím!"

„Možná ano, ale pospěšte si. Ne!" zarazil Isaaca, který mě chtěl přenést v náručí. „Tohle by jí mohlo zabít. Musí on přijít sem."

Měla jsem bolestí zatnuté zuby a přerývaně dýchala. „Honem..." hlesla jsem.

Isaac vytočil Dereka a seznámil ho se situací, ale já ho nevnímala. Ruce mi najednou přišli až moc těžké, tak jsme povolila stisk a nechala je padnout dolů z lehátka.

„Dereku, pospěš si!" slyšela jsme z dálky Isaacův hlas.

„Je otravné pořád být zraněná a umírat. Vy jste to měli stejně?" zamumlala jsme se zavřenýma očima.

„Horší, každý měsíc jsme se pokoušeli zabít někoho z přátel," uchechtl se Scott.

Pousmála jsem se. „Tak to jsem docela v suchu."

Chvíli si povídali. Já jsme je nevnímala, poslouchala jsme svůj tep, který slábl a nabádala srdce, aby se nebálo a vydrželo, že nás Derek zachrání.

A pak asi usnula. Slyšela jsem prásknutí dveří.

„...oheň..." řekl někdo, ale já byla moc unavená.

„Znám to!"

„Pusť mě k ní jinak zemře!" zařval kdosi.

Pak jsme ucítila nejhorší bolest v životě. Tělo jsem měla jako v ohni. Zařvala jsem bolestí jako raněné zvíře.

Cítila jsem, jak moje tělo se snaží bojovat. Proměnilo se na Guardiena a bojovalo, bolest neustupovala. Přála jsme si omdlít, nic necítit.

Byla nekonečná. Každou vteřinu, jsem prosila Boha o slitování. Pak jsem začala prosit nahlas. Plakala jsem prosila jsem, ale nic platné.

Pak bolest ustoupila a v tu chvíli, kdy mé tělo už nebylo v plamenech, jsme usnula a spala jsem tím nejhezčím spánkem, který jsem kdy zažila...

Tak jo Ehm... :D

Já se moc omlouvám, ale kapitolky teď budou krátké asi jako tahle, protože prostě školy je až moc. Nic nestíhám a štve mě to, ale fakt nevím co dělat. Chvíli jsme přemýšlela, že bych prostě přestala, ale nemůžu, protože vás mám až moc ráda ♥.

Další věc je, že bych byla ráda, kdybyste si ti, co mají rádi Harryho Pottera podívali na můj profil : Rozhovory.

A poslední věc, v sekci něco o mě na mém profilu je úplně dole moje internetová stránka. Pokud máte chuť a čas tak byste se mohli podívat a najít tam třeba nějakou knihu, co si budete chtít přečíst!

Tak jo pááčko a strašně moc děkuju! Za vše lásky mééé, milovanéé :-*