Takže než se vrhneme na příběh, se kterým jsem na kulatiny dala extra záležet, chci vám poděkovat, že jste se mnou už 20 neuvěřitelných kapitol! :* Těžko se mi věří, že tu mám 4.04K přečtení a 397 hlasů a 374 komentářů!! Nemůžu prostě, nemůžu tomu ověřit! LOVE YOUUUUU!!!!

Pak chci poděkovat: tatika700, že se mnou udělala rozhovor, který najdete na jejím profilu.

Potom chci poděkovat WarriorAllison, která mě nominovala, za nejlepšího autora! Pokud chcete taky hlasovat, musíte jít na můj profil - aktivita a pod Harrym Potter to je. Dávala jsem tam totiž komentář Jsem v 1/3 a jsem 7 takže když tam napíšete 7 tak jste mi dali hlas :D jen pokud se nudíte :D Hlasuje se do pondělí ;)

Tak a teď! Šupky dupky na příběh, který věnuji někomu, kdo pro mě nominoval, abys viděla jak mě to potěšilo :* užíííj si ho :*

Čekala bych, že až se probudím, budu doma, u Dereka, Stilese... kdekoliv. Ale že se probudím ve starém skladě, mě natolik vyděsilo, že jsem chvíli uvažovala, zda to není jen noční můra.

„Jsem rád, že ses probudila," promluvil Deucalion a já se vymrštila na nohy. „Musím uznat, že bylo až děsivě jednoduché, tě dostat sem. Kdo by řekl, že tě nechají jen tak v posteli, když jsme ve městě? Myslel jsem, že jsou chytřejší..."

Mlčela jsem, snad proto, že jsem měla strach promluvit. Je mi jasné, že nesplnění úkolu se trestá, ale doufala jsem, že něco vymyslíme. Když nad tím tak přemýšlím, neměla jsem ani čas se nad tím zamyslet. Isaac byl přednější než moje bezpečnost. Trošku jsem litovala, že jsem po zachránění taky nemyslela na sebe.

„Naše dohoda byla, že mi přivedeš Scotta McCalla a já nezabiju Isaaca. Nějakým způsobem si se z této patové situace dostala. Scott je v bezpečí a Isaac taky. Jak jsi to udělala?"

„Já žádnou dohodu neuzavřela," řekla jsem pouze.

„Byl to rozkaz alfy."

Nic jsem neříkala. Copak jsem mohla?

„No, vidím, že se nikam nedostaneme. Začnu jinak. Víš, co právě tví přátelé dělají?"

Zakroutila jsem hlavou. Jak bych to mohla vědět, když jsem spala nebo snad byla v bezvědomí?

„Právě hledají části Derekovy smečky. Boyd a Erika. Nikdy jsi o nich neslyšela?"

Samozřejmě, že slyšela, chodili se mnou do třídy. „Oni jsou...?" zasekla jsem se, nevěděla jsem, jestli se zeptat: mrtví nebo vlkodlaci, ale Deucalion asi umí číst myšlenky...

„Vlkodlaci? Samozřejmě. Derek si tvořil smečku, Scott v tu dobu šel proti němu, proto už ho nepovažuje za svojí alfu. Myslel jsem, že to víš. Mrtví? Napůl..." ušklíbl se.

„Jak to souvisí se mnou?" zeptala jsem se narovinu. Když mi řekl, že zabil mého spolužáka, chtěla jsem od něj co nejdál.

„Už je našli. Ale udělali tu chybu, že je nechali utéct. V sejfu, kde se nemohli přeměnit, byli velice frustrovaní a oni je pak vyslali na měsíční světlo... Nedopadlo to moc dobře. Scott málem zemřel, ale ta lovkyně zasáhla... Ti dva utekli, ale jsou nebezpeční, zabili by vlastní dítě, až tak se neznají."

„Říkal jsi, že jsou napůl mrtví, myslel jsi tím tu přeměnu?" zeptala jsem se za chvíli. Bylo to hodně informací.

„Ne. Erika je mrtvá, ale Derekova sestra žije."

Řekl to tak prostě, jako by mi oznámil, že je noc. Srdce mi vynechalo jeden úder a já se zakymácela na místě. „Cože? Erika... A Derekova sestra?"

„Ano. Chytili jsme ji. Máme Derekovu sestru v jednom sklepení. Abys pochopila, neposlechla jsi moje nařízení a já sice nevím, jak je to možné, ale vím jednu věc," napnul se, takže působit strašidelnějším dojmem. „Svoji smečku jsem si nezískal vlídnými slovy. Pokud mě někdo neposlechne je potrestán a pokud poslechne je obměněn. Ty jsi neposlechla. V tom případě ti musím ukázat, že já svoji smečku vždy trestám. I Breaden, byla potrestána." Aniž bych věděla kdo je Breaden, bylo mi jí líto, protože to znělo, že ji zabil, ale co já vím?

Z ničeho nic mě chytili dvě pevné paže. Byla to dvojčata a táhla mě k nějakým dveřím, ze kterých se ozývalo děsivé vrčení.

„Plán, proč jsem je tam zavřel, byl, že potrestám Dereka. Jak to vidím, ty jsi lepší kořist," řekl Deucalion.

Začala jsem se prát a pokusila jsem se přeměnit, ale když si toho všimli, zavrčeli na mě a já už nic nezmohla. Rychlostí blesku otevřely ty dveře a hodili mě tam. Pak za mnou zavřeli těžké železné dveře. Slyšela jsem, jak odešli ze skladiště.

Zrychleně jsem dýchala a bála se otočit. Slyšela jsem za sebou vrčení. Otočila jsem se a tam stála nějaká dívka s tmavými vlasy. Derekova sestra. Měla podobné rysy a byla proměněná. Snažila jsem se proměnit, ale oni mi to alfy hlasem zakázali. Okamžitě jsem si vzpomněla, že se můžu měnit, pokud opravdu chci, ale byla jsem tak vyděšená, že jsem nemohla...

Dívka zavrčela a skočila po mně. Nestihla jsem uhnout ani se vyhnout, prostě nic. Tvrdě jsem hlavou narazila do dveří, to už začala škrábat a sekat drápy... Chytila jsem jí za zápěstí a snažila se jí držet, co nejdál od obličeje. Jenže ona byla silnější. Nohou jsem se zapřela o dveře a plnou silou ji odhodila na protější stěnu. Snažila jsem se v místnosti najít nějaké místo, kde bych se ukryla, ale byla tu jen jedna police a nic víc. Instinkt mi radil, abych se za ní schovala.

V tu chvíli mi zazvonil mobil. Ani jsem nevěděla, že ho mám u sebe. Rychle jsem ho vylovila a podívala se na volajícího: Allison.

Vzala jsem to. „Musíte mi pomoc!" vyhrkla jsem kvapně. V tu chvíli ovšem na mě skočila Derekova sestra a já se znovu bouchla o stěnu. Vypadala omítka a já vyplivla krev. „Né!" zakřičela jsem, když na mě skočila.

Drápy mě sekla do tváře až k oku. Zakřičela jsem bolestí a odstrčila ji od sebe. Skočila jsem po telefonu a rychle klikla na hlasité odposlouchání. „Kdo tam všechno je?" křikla jsem do mobilu.

„Isaac, Scott a Derek!" slyšela jsem, než se mi drápy zaryly do masa na boku. Znovu jsem zakřičela a padla na kolena. Chraplavě jsem se nadechla.

Chytla jsem ji za tu ruku a prudce trhla na druhou stranu, čímž jsem jí rozdrtila kost. Zaskučela bolestí a odtáhla se.

Já skočila po mobilu a pak jsem si zalezla za polici, doufajíc, že si mě aspoň chvilku nevšimne, když si zrovna líže rány. Naštěstí ne doslova...

„Derekova sestra!" zachraplala jsme. „Zavřeli mě s ní do jednoho sklepa. Potřebuju nutně pomoc, protože mi zakázali se proměnit," zavrčela jsem před zatnuté zuby bolestí.

„Kde jsi Emily?" zeptal se Isaac a mě poskočilo srdce radostí, že je zdravý.

„Jsem v tom starém skladiš... Áááááá!" zaječela jsem, když se police na mě začala řítit. Chtěla jsem se odplazit pryč, ale pozdě. Spadla na mě a moje tělo přišpendlila k zemi. Jeden roh se mi zaryl do hluboké rány na boku. Zavřeštěla jsem bolestí. Nedalo se to vydržet.

„Né!" vyjekla jsme, když po mě znovu skočila a začala mě škrábat, kam se dostala.

„Pospěšte!" vykřikla jsem a snažila se držet její ruce co nejdál od sebe. I když se mi to moc nedařilo.

Jednu ruku jsem měla na očích, aby se mi na ně nedostala a druhou už mi přišpendlila k zemi. Drápy se mi zaryla do ruky, až jsem zaskučela bolestí.

„Přestaň! Musíš přestat!" křičela jsem na ni, ale ona jen zavrčela.

„Znám tvého bratra! Znám Dereka Halea!" Nic. Nereagovala.

Zařvala a drápy se mi zasekla do rtu a kousku krku. Bylo to jako bych prostě věděla, že mi jde o život a moje druhá půlka věděla, že takhle zemřít nemůžu. Jako by věděla, že tohle prostě nemůže být konec. Že mám smečku, co mě potřebuje. Že mám Scottovu smečku, která mi pomáhá a já musím pomoc jim. Znovu jsem zlomila příkaz alfy. Snad vnitřní hlas, mi říkal, že mám málo času.

Odhodlaně jsem si dala ruku z očí a podívala se na Derekovu sestru. Nejdřív se rozmáchla, aby mi vyškrábala oči, ale když mě uviděla, zastavila se v polovině pohybu a zkoumavě se mi dívala do bílých očí.

„Přestaň Coro," řekla jsem klidným hlasem. Její jméno se mi vybavilo okamžitě při pohledu do jejích očí. „Tohle nechceš dělat. Změň se. Kvůli rodině, co ti zbyla. Kvůli Derekovi."

Zamrkala.

„Jak by reagoval, kdyby tě takhle viděl? On tě miluje a zemřel by pro tebe. Změň se, ať za ním můžeš jít," řekla jsem a ona se otočila ke dveřím, zatímco já jsem se změnila na člověka.

Stála tam čtyřka lidí. Derek, Scott, Isaac a Allison. Cora se změnila a dopadla vyčerpaně vedle mě. Podívala se mi do očí. „Děkuji," řekla, než omdlela.

„Emily!" křikl Isaac trošku překvapeně. Ještě m ve stavu Guardiena neviděl. Zvedl ze mě polici a já zaskučela bolestí.

Celá krvavá a poškrábaná jsem se pokusila zvednout. Isaac mě zvedl do náruče, kde jsem se konečně uklidnila a uvolnila.

„Proč jsi s ní tady byla zavřená?" zeptal se Scott, který měl na tričku krev.

„Alfy mě sem zavřeli za to, že jsem tě nedovedla," hlesla jsem slabým hlasem. „Co se ti stalo?" vyptávala jsem se.

„Boyd na mě zaútočil v bance."

„Slyšela jsem o tom," kývla jsem. Cítila jsem se hrozně unaveně a už mě nebavilo, že skoro každý den omdlívám nebo mi něco je. Život vlkodlaka je něco hrozného.

Takže, vše jsem řekla nahoře a doufám, že se kapitola líbíla. Do Anglie nejedu tento rok, ale až příští, za což jsem ráda. Strašně moc vás miluju :* Školy je hodně ale na vás si snažím dělat, co nejvíce času.

P.S. minulý týden jsem byla na Labyrintu 2, byl tam někdo taky? V Afi palaci asi ve 3 nebo 4 J Je to BOŽÍÍÍÍÍ, ale není to podle knihy, což mě dost sklamalo, protže kniha je milionkrát lepší. Kdo má možnost ať si jí přečte! :*

5,"prot�9vo��C