„Myslíš, že ti to dovolí?" zeptá se mě Roxi, když jdeme domů ze školy.

„Nevím. Popravdě ani nevím, jestli se ho na ten zápas zeptám," přiznám neochotně.

Roxi chápavě přikývne. „Tak mi napiš, jak to dopadlo," usměje se na mě povzbudivě a já přikývnu.

„Hele nechceš někam jít? Je pátek a já potřebuju být chvíli pryč z toho baráku aspoň na hodinku," navrhnu ji. Sice už je pět, ale i tak Roxi nadšeně souhlasí. Vždy mi ráda pomůže, abych se cítila lépe. Jdeme do nejbližší kavárny.

Obě si objednáme kafe a zákusek. Úžasně si popovídáme a Roxi mě pořád rozesmívá, abych se cítila líp. A povede se jí to, je jediná, která ví, jak na mě.

Když už je šest a sluníčko zapadá, rozhodneme se, že půjdeme domů. Musím vše připravit, až se vrátí domů. Přímo peláším domů, abych všechno stihla. Je docela zima, ale to je tady snad pořád.

Zmrzlou rukou se snažím odemknout, když mě k smrti vyděsí hlas, který se ozve od keře vedle dveří. „Emily Doyle," řekne jako bychom si povídali celou cestu.

Trošku vyjeknu a pustím klíče na rohožku. „Panebože," zakleju, zatímco on se opírá o stěnu vedle dveří, podává mi pobaveně klíče, šklebí se a vypadá u toho ultra sexy. Moment, na co to sakra myslím?!

„Emily Doyle," řekne znovu a já na něj koukám jak na idiota.

„Já vím, jak se jmenuju, Isaacu."

Uchechtne se. „Jo, ale dnes jsi mi vyčetla, že to nevím já. Tak jsem si to zjistil."

„A to jsi mě sledoval celou dobu, než jsem přišla sem, nebo tady v tý zimě čekáš, až přijdu?" zeptám se ho se zdviženým obočím.

„Ehm..." znervózní. „Hádám, že když řeknu, že tady čekám tak to nebude znít tak divně, jako kdybych řekl, že jsem vás sledoval, protože jsem si nezjistil, kde bydlíš."

Koukám na něj s otevřenou pusou. „Táákže, ty jsi mě sledoval celou dobu, než jsem přišla sem jen proto, že jsi mi chtěl říct, že víš, jak se jmenuju po dvou letech, co spolu máme několik předmětů?" ujasním si a založím si ruce na prsou.

Ještě víc znervózní a podrbe se ve vlasech. „Jak moc šíleně to zní?"

„Nezní to šíleně," namítnu. „Zní to jako bys byl STALKER!" obviním ho z legrace.

„No, můžu tě ujistit, že stalker nejsem."

„Přesně tohle by stalker řekl," založím si ruce na prsou. „Řekni mi jeden důvod, proč nemám volat policii, že mě někdo pronásleduje."

Podívá se mi do očí. „ Protože je zima, a vy jste v tý kavárně byli zatraceně dlouho."

Musím se usmát. „Právě si se sám pozval k nám, že?"

Přikývne uličnicky a čeká na mou reakci. Uvažuji pro a proti. Kdy má otec přijít domů? 

„Nad čím přemýšlíš?" zeptá se s hlavou roztomile nakloněnou na stranu.

„Přemýšlím, jestli tě mám tady nechat umrznou nebo ti uvařit čaj. Jelikož mi je taky zima a mám pár otázek, tak pojď dovnitř," pozvu ho do otevřených dveří. Okamžitě do nich vklouzne a já za ním.

Jelikož na sobě má jen svetr, který mimo jiné nádherně obepíná jeho svalnaté tělo,... Emily!! není třeba, aby si něco odkládal na věšák. I když by mohl...

„Čaj nebo kafe?" zeptám se ho, když dám vařit vodu. Isaac si zatím sedne na barovou židličku.

„Čaj, prosím."

Kývnu hlavou a do hrníčků dám pytlíky s ovocným čajem a zaliji je. Jsem si vědoma toho, že sleduje každý můj pohyb, trošku se mi klepou ruce. "Cukr máš hned vedle sebe," ukážu na cukřenku, když mu na barový stůl dám čaj.

„Dobře, teď mi prosím tě vysvětli, proč jsi mě sledoval jen proto, abys mi řekl, že už víš, jak se jmenuju."

Dívá se na mě a přitom si míchá čaj v hrníčku. „Já vlastně ani nevím. Možná mi v hlavě pořád ležela ta myšlenka, že ti někdo ublížil a já jsem se nedávno rozhodl, že pokud někdo někomu ubližuje, já mu pomůžu," vyklopí ze sebe rychlostí blesku.

Musím chvíli počkat, než mi plně dojde význam jeho slov. „Přece jsem ti říkala, že jsem spadla na schodech," snažím se ho přesvědčit přiškrceným hlasem. Možná nebyl nejlepší nápad ho zvát k nám.

Zvedne jedno obočí a pousměje se. „Mě si přeci říkala, že jsi spadla v koupelně," řekne důležitě a napije se.

Nadechnu se a pak jsem zase vydechnu. Co teď? „No... já..." koktám.

Přeruší mě. „Nevím co ty, já mám takový dar, víš? Dokážu rozeznat, když někdo lže," mrkne na mě.

Zvednu obočí. „Vážně?" zeptám se nepřesvědčeně.

„Otestuj mě," rozpřáhne ruce na znamení, že se vzdává.

„Nic mě nenapadá," přiznám neochotně.

„Ok, budu se tě ptát na otázky. Pokud zalžeš, poznám to a řeknu to."

Neochotně a pomalu přikývnu.

„Měla jsi někdy něco zlomeného?"

„Ano. Obě ruce a nohu."

„Koho ze školy máš nejradši?"

„Roxi."

„Jak dlouho tady bydlíš? V tomhle domě."

„Ehm... šest let," odpovím, když to v hlavě napočítám.

„Kde je tvoje matka?"

Zajíknu se. Dojde mu to. „Omlouvám se, to jsem nevěděl."

Otočím se k němu zády a myji svůj hrníček, aby neviděl moje slzy. „To nic." Utřu si jednu neposlušnou slzu a snažím se to zamaskovat tím, že se dívám na hodiny.

„Do prdele," zakleju, když si všimnu kolik hodin doopravdy je.

„Co je? Co se stalo?" zeptá se a hned stojí přede mnou. Vyděšeně se na něj podívám, když uslyším, jak se někdo snaží strčit klíč do dveří. Srdce se mi zastaví, zblednu a on si toho všimne.

„Otec," hlesnu. „Je tady můj otec! Musíš se schovat!"

Slyším otcovy nadávky. Je opilý. To ne, jen to ne!

„Běž do mého pokoje! Běž po schodech je to hned naproti, nemůžeš minout," táhnu ho ke schodišti.

„Emily, já vím, že tě bije," řekne potichu. „Neodejdu!"

Nervózně těkám z něho na ty dveře a dál ho za ruku tahám pryč, mám pocit, že se rozpláču. „Ty ho neznáš, zmlátí mě ještě víc, když zjistí, že tu jsi!" prosím ho zoufale.

„Nevztáhne na tebe ruku," řekne pevně.

„Vztáhne, a i když tu teď možná jsi, tak příště tu nebudeš, prosím věř mi. Je opilý, pokusím se ho nasměrovat do ložnice! Usne a nebude si nic pamatovat," zoufale ho tlačím na schody.

„Dobře," vzdá se. „Ale jestli na tebe vztáhne ruku..."

„Běž!" syknu, protože se zrovna otevřou dveře.

„Ahoj," pozdravím ho a pomohu mu sundat kabát.

Nepozdraví, jen dál nadává. Motá se kolem a málem rozbije vše, co se rozbít dá.

Jde do obýváku a já za ním. Najednou se prudce otočí a ukáže na mě.

„Mohla za to ta děvka. Tvoje matka," mumlá opilecky. „Vždycky si vzala prachy, že prý budou Vánoce! Pche! Určitě si za to kupovala něco sobě! Vlastně bych se vsadil, že dělala prostitutku. Na to byla dost dobrá..."

„Takhle o ní nemluv!" zavrčím na něj. Nic z toho co řekl, nebyla pravda. Ona ty peníze dávala potají mě.

„Ty jsi stejná děvka jako ona! Určitě už jsi někomu taky dala za peníze co?!" zvýší hlas.

Neodpovídám, tak mi dá pěstí. Skácím se na zem a on se mnou. Celou mě zavalí, nemůžu dýchat a tvář mě šíleně bolí.

Než stihnu cokoliv udělat, někdo ho ode mě odhodí. Isaac. Zpanikařím.

„Moc mě to mrzí, nestihl jsem to v čas," přiběhne ke mně a pomůže mi na nohy. „Jsi v pořádku?"

„Nic to není." Sáhnu si ke koutku úst a podívám se na ruku. Mám na ni trochu krve.

„Pojď si to vyčistit," řekne pohotově Isaac a jde se mnou do koupelny. Nečekám to, ale ta podpora mi přijde vhod. Nemůžu hýbat čelistí, aniž by to bolelo.

V koupelně si namočím ručník a opatrně si setřu krev. Nic tam nemám, jen jsem se kousla a z toho ta krev byla.

Motá se mi hlava a chce se mi spát.

„Tak jo musíš si jít lehnout." Rozhodne Isaac za mě. Zakroutím hlavou a studený mokrý ručník si držím u pusy. „Musím ho odnést do postele," zahuhlám do ručníku a už se zvedám, když mě Isaac jemně posadí zpět.

„Převlékni se do pyžama, já ho do postele donesu."

„Proč to děláš Isaacu?" huhlám.

„Jak jsem říkal, rád pomáhám těm, kteří to potřebují."

Usměje se a jde otce odnést. Já si zatím malátně obléknu pyžamo. Nemůžu nechat otevřené oči. Pořád se mi zavírají. Ležím na posteli a už téměř spím, když uslyším, jak někdo zavírá dveře.

„Neodcházej," zašeptám napůl ve spánku. Řekla jsme to vůbec nahlas nebo jen ve snu? Dveře se znovu otevřou a já cítím, jak mě někdo objímá okolo břicha. Pak usnu.

Když se po čtyřech hodinách probudím sama v posteli s obkladem plným ledu na tváři, ptám se sama sebe, jestli se mi to celé jenom nezdálo? Jenže, kdo mi sakra vyměnil ten led a přikryl mě?

Co jiného říct, než že mám dnes psací den? :D Snad se líbilo :) Adél :)