Užij si kapitolku :)

„Tak tady ji máme," řekl na uvítanou Deucalion. Přiřítila jsem se do starého skladu, kde mě proměnili. Byla jsem pořád přeměněná na vlkodlaka.

„Co po mě chcete?" vyzvala jsem ho neomaleně. Nemám ho ráda, nesnáším ho. Nebudu na něj milá ani za nic.

Usmál se. „Doneslo se ke mně, že ses poprvé proměnila. Nebudu se mýlit, když řeknu, že to bylo poslední srpnovou sobotu?"

Zašklebila jsem se. „Mýlíš se. V sobotu jsem se neproměnila," ušklíbla jsem. „Jsi moje alfa, neměl bys to vědět?" dobírala jsem si ho posměšně.

Ztuhl a pomalým krokem ke mně došel. Když byl krok ode mě, zastavil se. „Dávej si pozor na jazyk. Jsme tvoje alfy... A naprosto přesně víme, co je s tím klukem."

„Co jste mu udělali?!" zavrčela jsem. Jestli Isaacovi ublížili...

„Nezajímá tě spíš, proč jsi přežila? Nezajímá tě, proč to moje kousnutí krvácelo? Nezajímá tě, proč jsem tě zavolal?"

Nevěděla jsem, co mám dělat. Chci znát pravdu, ale bojím se o Isaaca.

„Co jste udělali Isaacovi?" zeptala jsem se.

„Je naživu. Zatím," ušklíbla se Kali.

Zavrčela jsem na ní. Ona zavrčela na mě, silou alfy. Donutila mě ucouvnout a spadnout na kolena. Hlas alfy musím poslouchat.

Seděla jsem na zemi a koukala na Deucaliona. Nebudu mu sedět u nohou jako poslušný pejsek! Těžce jsem vstala.

„Hm, jsi tvrdohlavá, ale to může být dobrá vlastnost... Ovšem teď musíš pochopit, proč jsi tady. Podívej se pozorně na mé tesáky," poručil mi a ukázal mi je. Podívala jsem se a zjistila jsem, že na nich něco má. Mělo to karmínovou barvu o odstín tmavší než krev.

„To je směs z Vlkodlačí oměje a pár dalších bylin, které nejspíš neznáš. Zjistil jsem, že když se dá na tesáky, vydrží, aniž bych zemřel na otravu. Pokud k oměji přidáš byliny, které paralyzují její obvyklou smrtící funkci, stane se z ní úžasný předmět na ... mučení vlkodlaků. Kousnutí ti přivodí bolesti, nezemřeš. Tebe jsem už kousl s tím jedem. Proto jsi zemřela, lidské tělo nedokázalo reagovat s látkou a kousnutím zároveň... Museli jsme tě oživit pomocí naší krve. Ano, slyšíš správně, je to starodávná legenda, ani já jsem nevěděl, zda bude fungovat. Museli jsme ti dát do úst kapky naší krve. Zabralo to. Ožila jsi. A to krvácení? To je ten jed. Nemohu to kontrolovat, ale jelikož jsi vlkodlak, nemůžeš vykrvácet. Ale jestli se bude dít něco jiného? Na to si myslím, přijdeš sama... Ale teď se tě potřebuju na něco zeptat... Jak moc blízko jsi Scottovi McCallovi?"

Byla jsem naprosto v šoku. Nevěděla jsem, jak mám všechny tyhle informace vstřebat. „O Scottovi ti nic neřeknu," řekla jsem pevným hlasem.

„Budeš muset. Jinak si vyzkouším, ten jed na vlkodlakovi. Tobě."

„Nikdy to ze mě nedostaneš."

„Je to Guardian. Tady to je vidět," řekl Ennis.

„To jsme věděli od začátku, Ennisi," uzemnil ho Deucalion.

„O čem to tu mluvíte?" nevydržela jsem to.

Jenže oni si mě nevšímali. „Zavolal jsem tě sem proto, že jsem chtěl vědět, kdy ses proměnila a co si z toho pamatuješ."

„Proměnila jsem se po úplňku," řekla jsem povýšeně. Byla jsem šťastná, že se Deucalion mýlil.

„Co si z toho pamatuješ?" zeptal se znovu. Byl netrpělivý.

„Pamatuji si všechno," vydechla jsem. Setkala jsme se s několika zaraženými pohledy.

„Zajímavé," konstatoval Deucalion.

„Teď mi řekněte, co jste provedli Isaacovi."

„Zatím nic. Nic se mu nestane, pokud splníš úkol."

„Cože? Jaký úkol?" zeptala jsme se zmateně.

„Přiveď nám Scotta McCalla. Máš na to jeden den. Nesmíš to nikomu říct!" přikázal mi alfa hlasem. „Pokud ho nepřivedeš, Isaac zemře."

••••••••••

„Zase Lydie?" povzdechla jsem si, když pro mě přijela. Byla jsem na polovině cesty do školy, protože Lydia nebyla doma. Zase byla u nějakého kluka. Teď se na mě dívala se staženým okýnkem a popojížděla vedle mě, protože jsem nezpomalovala.

„Nasedni!"

Povzdechla jsem si a nechala se těch pět minut dovést do školy.

„Allison!" křikla jsem na vycházející dívku z černého auta.

Zamávala mi a přišla k nám. Šli jsme si pro věci do skřkem. Mám je s Allison vedle sebe.

Lydia byla opřená o skříňku a zamilovaně se dívala na kluky, co chodili kolem.

„Mladí a svalnatí, svalnatí a mladí!" ukazovala na ně a zálibně si je prohlížela.

„Tím myslíš mladí kluci..." řekla trochu vyděšeně Allison s nervózním úsměvem.

„Lydie je jim čtrnáct," řekl jsem pohoršeně.

„Eh! Možná až tak hezcí nejsou!" obrátila Lydia.

„Víš je docela dobrý být singl!" hodnotila Allison. „Nemusíš pořád na něj myslet a..."

Zasmála jsem se.

„Miluju tě, Allison," řekla Lydia. „Pokud se chceš s námi bavit o nás, ale skutečnosti o sobě, můžeš to říct!"

„Jasan!" potvrdila jsem.

Allison se usmála.

„Ale... Já nechci přítele," řekl Lydia vážným tónem.

„Lydie to opravdu chceš vypadat jako... Ty víš? Žádné rande..." přerušila mě.

„Oni na rande jít chtějí, ale já ne," pozvedla obočí.

„No, ježiši," zamumlala jsem.

„Já," bouchla dlaní o jednu ze skříněk. „Chci rozptýlení," řekla a znovu si hladově prohlížela ty kluky.

„Kriste pane!" zaklela jsem.

Lydia ztuhla a dívala se na nějaký nový objev. Allison se podívala taky a obě zalapali po dechu.

„Bratři?" zeptala se Lydia.

„Dvojčata," vydechla Lydia a já ztuhla. Prudce jsem zabouchla dvířka od skříňky. Srdce mi začalo bušit jako zběsilé. To ne!

Podívala jsme se na ně. Zakolísala jsem a musela jsem se chytit skříňky, abych nespadla.

„Ne!" vyjekla jsem. Allison a Lydia se na mě s obavami podívali. Ale to už jsem utíkala, pryč na záchody. Opřela jsem se o stěnu a sjela jsem po ní do sedu.

Zhluboka jsem dýchala, ruce se mi třásly. Dveře se rozrazily, stál tam Scott, Stiles, Lydia a Allison.

„Viděli jsme tě. Co se stalo?" zeptal se Scott.

„To jsou oni," říkala jsem roztřeseně. „To jsou moje alfy. Ty dvojčata."

„Co tady dělají?" zeptal se Stiles.

„Oni mě asi hlídají... Dali mi úkol..." vydechla jsem.

„Jaký úkol?" zeptala se Allison.

„Já to nesmím říct. Zakázal mi to.... Ale jestli to neudělám, zabije Isaaca. Scotte já nevím, co mám dělat..." podívala jsme s e na něj se slzami v očích.

„Musíš udělat, co ti přikázal," hlesla Allison.

„Ne... Já... nesmím! Nemůžu," třásla jsem se. Snažila jsem se zlomit příkaz nemluvit. Polil mě studený pot, třásla jsem se. „Chce..." zasekla jsem se.

„Emily..." začala Lydia.

„Neudělám, co mi nařídil!" vykřikla jsem zoufale.

„Chce... chce..." Jako bych byla v ohni, změnila jsem se.

Napnula jsem se jako luk. „Chce tebe Scotte!" vydechla jsem zlomeně.

Ucítila jsem tlak v očích, rozevřela jsem je a zalapala po dechu. Znovu jsem ucítila něco jako pocit. Byl to pocit, který mi říkal: Chraň svojí smečku.

A to taky dělám, chráním svojí smečku. Oči jako by ztratily panenky. Měla jsem jen bílé oči. Oči Guardiena.

Ahoj všichni!

Takže, kapitolky budou kratší a jen jedno za týden, protože to nestíhám... Ve škole je teprve začátek ale stejně mám málo času, učím se z hodiny na hodinu. Tak jo snad se vám líbila kapitola!

Posílám vám pusu a šťastné a dobré známky! Adél, která vás strašně moc miluje :*