Věnováno: 69albatros69 (Promiň ale nejde mi to přidat, protože se nesledujeme asi, a nemůžu tě nikde najít :D Snad nevadí, že je to takhle :))

Snad se ti bude kapitola líbit! Je docela... no zajímavá? :D Ne tak úplně :D nech se překvapit :)

Bolest mi pulsovala celým tělem. V každém úderu srdce jsem cítila, jak mi projela ranou bolest. Ležela jsem v krvi a zmítala se bolestí.

Alfy si otírali mojí krev z úst. Chtělo se mi z nich zvracet.

„Než odejdeme, položím ti otázku," řekl nenuceně Deucalion. „Kde bydlí a co dělá Scott McCall?"

„To ti nikdy neřeknu," dostal jsem ze sebe, přes zatnuté zuby bolestí.

Už se chystal, že něco řekne, když jsem uslyšela zavití.

„Pokud přežiješ, rád si tě k sobě zavolám. Jsi užitečná!" řekl a pak během sekundy odběhl spolu s ostatníma.

Bolestí se mi chtělo brečet. Chtěla jsem omdlít, abych to necítila, ale takové štěstí jsem neměla. Jediné, co mě drželo, bylo, že se blíží Isaac nebo kdokoliv, kdo mě dostane pryč.

Jenže nikdo nepřicházel a já měla strach, že mě nenajdou. Bála jsme se podívat na rány a tak jsem musela udělat jedinou věc, kterou jsem dokázala. Musela jsem se vyplazit ven z toho skladiště. I přes bolest jsem zatnula zuby a lokty se plazila ven, protože mě nohy neunesly. Za mnou se táhla krvavá stopa, ale cítila jsem, že nekrvácím silně, to bylo jediné pozitivní.

Když jsme se plazila a bolest byla nesnesitelná, uvědomila jsem si, jak moc jsem nechtěla umřít, ale dělala jsem to pro ostatní, ale vlastně i pro sebe. To já jsem se chtěla obětovat, aby se nikomu nic nestalo, ale teď vím, že jdou po Scottovi. Musím jim to říct, i kdyby to bylo to poslední, co udělám.

Konečně jsem se vyplazila ven, otvorem, který dřív sloužil k vratům, kudy se vyváželo zboží. Ležela jsem opřená o strom a lapala po dechu. Dělalo se mi na zvracení. Snažila jsem se to v sobě udržet, ale nešlo to. Naklonila jsem se vedle sebe a začala mocně zvracet černou krev. Kapala mi na tričko a tekla mi po bradě, ale já to nevnímala. Jen jsem seděla a čekala na kohokoliv. A pak jsem si vzpomněla, že v kapse mám mobil. Nemůžu uvěřit, že jsem na něj zapomněla! Rozklepanou rukou jsem vytahovala z kapsy mobil.

Nic moc jsem neviděla, ale jako poslední mi volal Isaac a tak jsem jen vytočila poslední volané číslo. Vzal to okamžitě a vzadu jsem slyšela vzrušené hlasy.

„Halo?" zeptal se prázdně, protože se nepodíval na displej.

„Isaacu," zachrčela jsem. Na druhé straně se na chviličku rozhostilo ticho, když všichni vlkodlačím sluchem slyšeli, můj hlas.

„Emily? Co se stalo, kde jsi?"

„Nějaké staré skladiště. Prosím pospěšte si," zamumlala jsem. Uvědomila jsem si, že chci umírat s ním. Že tu nechci být sama a umřít v lese...

V tu chvíli se mi znovu roztepala bolest v ranách a já zasténala bolestí.

„Emily, už jsme na cestě. Vydrž prosím," řekl přiškrceným hlasem, plným bolesti. Z povzdálí bylo slyšet šustění větru.

„Čekám na tebe," hlesla jsem a věděla jsem, že mě slyší. Típla jsem hovor a ruka mi klesla do klína. Znovu jsem se začala dusit černou krví.

Seděla jsem tu jen chviličku, když jsem uslyšela, jak někdo běží. Několik páru bot. Neumřu sama, usmála jsem se sama pro sebe.

„Emily!" vyjekl Isaac vysokým nakřáplým hlasem, a když jsem se na něj povívala, zjistila jsem, že plakal.

Přiběhl ke mně a zděšeně se díval na černou krev, co mám všude. „Bude to dobrý," pousmála jsem se na něj. „Věděla jsem, že to nepřežiju."

„Emily!" vyhrkly mu slzy do očí a sklonil se ke mně. Vzal mě do náruče. Když se otočil, slyšela jsem vrčení a viděla jejich naštvané tváře.

„Tohle je zvěrstvo!" zavrčel Scott. „Proč tě tolikrát pokousali?"

„Vysvětlím vám to, musím vám toho hodně říct," mačkala jsem ze sebe omámeně.

V tu chvíli přijel modrý jeep, zevnitř vyskočil Stiles, který měl nad okem velkou tržnou ránu, ale krev mu už netekla, měl ji zaschlou okolo obočí. Když mě uviděl, ztuhl. „Panebože!" vyjekl a honem otevíral dveře od auta, aby mě tam Isaac mohl dosadit na zadní sedadlo.

Všichni zvědaví, co se stalo, se narvali do jeepu. Scott a Stiles seděli vepředu, Derek, Peter a Isaac vzadu a já jim ležela na klíně, neschopná pohybu. Za normálních okolností bych se styděla jim sedět na klíně, ale teď na prahu smrti, mi to bylo upřímně jedno a jim očividně taky.

Stiles nastartoval a už začala palba otázek.

„Kolik jich bylo?" zeptal se Derek.

„Tolik, kolik mám kousnutí," hlesla jsem.

„Proč... proč tě sakra kousli všichni? Na proměnu stačí jedno kousnutí," zeptal se zamyšleně Stiles.

„Protože mě kousli všichni najednou. Chtěli, abych byla beta všech pěti a ne jen jednoho."

„Proč tě kousli? Proč tě chtěli proměnit?" zeptal se Peter.

„Mluvili o nějakém klukovi.... A o ochráncích a já nevím... bylo to zmatené... Ale Scotte!" zaúpěla jsem bolestí a škubla sebou. Pak jsem se uklidnila a šeptem pokračovala, „Scotte, chtějí tebe! Ptali se mě na tebe, ale já jim nic neřekla, ale musíš být na pozoru!" vyrazila jsem ze sebe a pak se unaveně položila na Isaacovi nohy.

Dýchala jsem ztěžka a motala se mi hlava, rány pálily a já byla opravdu zoufalá.

„Nemluv, už nemluv," kázal mi Isaac s ustaraným pohledem a pak jako by zapomněl, že tu jsou ostatní, co nás slyší, vyhrkl: „Nesmíš mi umřít, Emily. Já tě strašně miluju. Nemůžu už bez tebe žít. Když se ti vyhrnul rukáv a já viděl ty modřiny, pamatuješ? Bylo to poprvé, co jsme se viděli. Chtěl jsem ti pomoc, ale když jsem tě pak sledoval... Zamiloval jsem se, když jsem viděla, jak se pereš s tím, co ti dělal a jak si přeješ, aby ostatní byli šťastní a přitom sama nebyla. Pak jsi mě pustila domů a já věděl, že tě miluju. To, jak ses chovala, jak jsi mě přijmula, jak jsi byla milá a skromná... Nemůžeš mi odejít Emily..." Plakal a jeho slzy mi padaly na tvář. Ostatní nic neříkali, možná se cítili trapně, že mi tu máme intimní chvilku.

„Já věděla, že pokud dnes umřu, nechci umřít pro nic za nic. Ochránila jsem vás, před Ennisem- tou alfou a to je pro mě, hezká smrt... Když jsem tam ležela opřená o strom, přála jsem si, abych umírala s tebou a ne sama. Vyplatilo se mi to, jsem tu s tebou... To je nádherná smrt," usmála jsem se a po tvářích mi taky tekly slzy.

„Není stoprocentní jistota, že zemřeš. Vezeme tě za Deatonem, třeba něco vymyslí..." řekl Scott.

„Scotte, jsi skvělý vlkodlak, ale myslím, že teď už moc šancí není. Já se ve vašem světě moc neorientuju, ale černá krev není dobré znamení, že?"

Bylo ticho. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku, není úniku.

Zastavili jsme a Derek s Peterem vystoupili, Isaac si mě vzal do náruče a vystoupil z jeepu.

Stáli jsme před veterinární klinikou. Scott nám podržel otevřené dveře, aby Isaac se mnou mohl pohodlně projít.

Scott překvapenému Deatonovi vysvětlil, co se stalo. Isaac mě položil na stůl a Deaton mě prohlížel.

„Její tělo bojuje s jedem. Něco tu nesedí..." mumlal si pod vousy.

„Měla rakovinu," řekl přiškrceně Stiles.

Deaton se zamračil a truchlivým pohledem se na nás podíval. „Můžeme zkusit čekat. Jestli chcete, zůstaňte tady..." navrhoval, ale já jsem ho zarazila.

„Ne, nechci umřít tady. Nic proti, ale chci zemřít u sebe v pokoji. Tam jsme se cítila opravdu šťastná..." hlesnu a Deaton chápavě kývne havou.

„Hodně štěstí," pohladí mě po ruce a Isaac mě bere do náruče, zrovna ve chvíli, kdy se rozkašlu černou krví. Deaton přiskočí a dá mi kapesník. Kývnu mu jako poděkování.

Stiles nás v jeepu znovu odveze. Jedeme za Lydií.

Když nám otevře dveře, otevře překvapeně pusu a vystrašeně se na mě dívá.

„Vysvětlím ti to," řekl Isaac a se mnou šel do pokoje, kde mě položil do postele.

Všechno Lydii vysvětlil a ona měla plné oči slz. Já jen přerývaně dýchala. Byli tu všichni vlkodlaci a slyšela jsem, že přijede i Melissa a Argentovi.

Za chvíli vběhli nahoru a uviděli mě ležet na posteli, celou od černé krve.

Jejich reakce byli odlišné. Allison si zakryla ruku pusou a po tváři se jí skutálela slza. Chris Argent vypadal, jako by se vrátil z dlouholeté války. Melissa se na mě dívala a mračila se nad zvěrstvem, co alfy udělali. Měla maminkovský pohled, který jako by říkal, že si mě chce vzít do náruče a uklidňovat, že je vše v pořádku, i když není.

„Jsem ráda, že jste tu a já nebudu umírat sama," zamumlala jsem. To byla poslední kapka, pro všechny ženské postavy v místnosti. Každá začala potichu plakat a Isaac s nimi.

Zasáhla mě bolest ještě horší než předtím. Napnula jsem se jako luk a namáhavě se nadechovala. Mručela jsem bolestí, ale nekřičela jsem. Isaac mě chytil za ruku a pevně mě držel. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává energie. Klesla jsem na postel a sotva se nadechovala.

„Miluju tě," vyhrkl rychle Isaac, jakoby se bál, že to nestihne a já ho neuslyším.

„Miluju tě," oplatila jsem mu. Pak jsem se zamračila. „Bojím se!" vzlykla jsem.

Bála jsem se, co se stane po tom, až umřu...

„Neboj se, jsem tu s tebou, Emily..." řekl Isaac přes slzy.

Uvolnila jsem se a přišla na mě únava...

Pevně jsem stiskla Isaacovi ruku a pak se mi zavřely oči. Bylo to jako spánek...

Bolí to? Umírání? Je to rychlejší než usínání... (Harry Potter)

Ahoj! Jsem zpět. Tak jo, už jste mě bombardovali abych přidala novou kapitolu :D. Dnes jsem ji dopsala a doufám, že se bude líbit.

P.S. není to konec.

P.P.S. neřekla jsem, že to bude dlouhý příběh :D ;) S láskou k vám... Adél :)