JUBILEUM! :D Dost přelomový díl, myslím :D první desítka! Snad úspěšná, pro mě určitě :3 Tak, jo kapitolku věnuju za komentář a zprávu, ať si máknu :D Pokud chcete věnování napište mi, mám teprve jednu dívku do příští kapitoly, ostatní jsou volné :)

U Martinů je to skvělé. Dali mi vlastní obrovský pokoj. Snad dvakrát větší než můj předešlý a to byl opravdu velký. S Lydií si skvěle rozumíme a jsem za to ráda. Natalie musí jezdit do práce na školu mimo Beacon Hills, ale tak ve čtyři je každý den doma a všechny tři společně vaříme večeři. Skvělé prostředí.

Teď už se cítím šťastná, opravdu šťastná. Issac tu první noc nepřišel, protože se něco důležitého stalo u Dereka, nechtěl mi ovšem říct co.

Zrovna s Lydií koukáme na film a kecáme, co si vezmeme zítra na vysvědčení. Přesvědčila jsem Natalie, že to zvládnu. I když mám pocit, že si prostě chci dokázat, že už se nebojím.

„A co si uděláš s vlasama?" ptá se mě Lydia, když mi popíše, jaké šaty si vezme.

„Nevím, vždy jsem je nechala rozpuštěné," řeknu rozpačitě. Doma jsme opravdu neměli něco, jako kulmu nebo žehličku.

„V tom případě, tě zítra češu já!" rozhodla Lydia se samolibým úsměvem. „Jo, a co šaty? Ještě si nic neřekla."

Znovu jsem se nervózně zakroutila na místě a upřela svůj pohled do pohovky. „Žádné nemám," zamumlala jsem.

Nevím, co jsem čekala, ale určitě jsem nečekala, že Lydie pohotově vyskočí na nohy a bude mě tahat po schodech do svého pokoje.

„Něco ti pučím, mám jich spoustu a jsme stejně velké."

Otevře skříň. „Ty ji snad vykradla obchod?" směju se. Jedna obrovská skříň plná šatů.

Pak zkoušíme šaty snad hodinu. Dokud Lydie není spokojená s výběrem. Pořád dokola ji děkuju, protože na to nejsem zvyklá.

Pak se jdeme umýt a lehnout si. Natalie není doma, jela ke kamarádce na návštěvu. Když usínám, slyším, jak přišla domů.

••••••••••••••••

„Páni! Máme stejné vysvědčení!" vyjekle Lydia, když jdeme k jejímu autu, aby nás odvezla domů.

Zasměju se. „Jsme sestry, ne?"

Zasměje se taky a pak se mi podívá za rameno. „Jde k tobě Isaac. Počkám v autě." Mrkne na mě a odejde. Já čekám na místě, než dojde Isaac.

Zastaví se přede mnou a prohlédne si mě od hlavy až k patě. „Ahoj. Jsi nádherná. Modrá ti sluší." Vezme mě do náruče a políbí mě, jen lehce. (Šaty- Multimedia)

„Děkuju. Tobě to v kvádru taky sluší." Usměju se na něj.

Ušklíbne se. „Nejradši bych ho roztrhal drápy."

Zasměju se a on se natáhne a přitáhne si mě do náruče. „Moc jsi mi chyběla. Ty tři dny byli nekonečné, moc se omlouvám, ale Derek..." Nedokončil větu, ale já jsem si ji doplnila.

„To nic. Jen..." Odtáhnu se a podívám se mu do očí. „Řekni mi, co se děje?"

Rozhlédne se kolem. „Tady ne, ano? Dnes večer za tebou přijdu." Pohladí mě po tváři.

„Dobře. Ta knížka tam je pořád a čeká na tebe," usměju se. „A teď mě prosím omluv, tyhle jehly, co mi dala Lydia jsou nádherné, ale mám už rozedřenou patu do krve a jedno pérko z drdolu mi za chvíli provrtá kůži až k lebce, takže..."

Isaac se tak srdečně zasměje, že mě to donutí se usmát taky.

Políbíme se a pak jdu za Lydií. Sednu si do auta a otočím se na ní. „Pro přístě mi prosím připomeň, že si nikdy nemám brát boty od tebe. Jak v tom můžeš chodit?" Lydia se jen zasměje a jedeme domů.

Pomůže mi z šatů, které mají korzet a rozpustí mi drdol.

„Děkuju," vydechnu úlevně. „Hned je to lepší."

••••••••••••••••

Zrovna umývám nádobí, když mi Isaac napíše, že je na cestě. Domyju poslední talíř a jdu nahoru do ložnice. Natalie a Lydia dnes vařili, tak jsem řekla, že budu umývat a oni si šli lehnout.

V pokoji si ještě rozčešu vlasy. Jen položím hřeben a už slyším lehké ťukání na sklo.

Otočím se a usměju se na Isaaca. Otevřu okno a nechám ho potichoučku skočit dovnitř. „Ahoj," zamumlá a políbí mě. Pak se zvědavě dívá po pokoji. Vše si prohlíží.

Já zatím ležím na posteli a sleduji ho.

Hned jak vše prošmejdí, si lehne ke mně a pevně mě obejme.

„Tak, co je s Derekem?" nevydržím být ticho.

„No, víš jak jsme si v nemocnici povídali a já ti vše kolem vlkodlaků vysvětlil?"

Přikývnu.

„Derek našel na dveřích znamení alf, které sem přišly."

„To by mohlo být zajímavé pro Dereka ne? Poznat život alf?"

„Ne, ty to nechápeš. Ne všechny alfy jsou takové, jako je Derek. Většina Alf zabíjí, dělá si smečku jen kvůli moci."

Zamračím se. „A kolik jich je?"

„Je to smečka. Smečka alf."

„To není dobře, že ne? A kdy přijdou?"

„Nepřijdou. Už jsou tady a rozhodně to není dobré."

„Co budete dělat?" ptám se ho. Mám o něj strach.

„To nevíme. Nevíme, jestli se budou snažit zabíjet, nebo ne. Jenže zastavit smečku alf? Jsou silnější než cokoliv s čím jsme dosud bojovali, tohle by byla pomalu sebevražda, ne že by to bylo nemožné, jen je to těžké," vysvětlil mi Isaac.

„Slib mi, že se do toho nebudeš plést," prosím ho.

„Víš," ušklíbne se. „Většinou se do toho ani nesnažím plést, ale už jsem v tom zapletený od té doby, co mě Derek kousl."

„Jen se o tebe bojím."

„Jsem silný a hojím se, nemusíš se bát. Budu v pořádku." Políbí mě na čelo a pak jdeme spát.

•••••••••••

Uběhl měsíc prázdnin a vše je v pořádku. To mě uklidňuje.

Je odpoledne a já mám chuť se jít projít. Sluchátka mám a mobil taky, klíče taky, takže jdu na cestičku za domem, která po pěti minutách vede do lesa.

Jen na kraji lesa, dál bych se neodvážila. Vyderu si písničku z nového alba Adama Lamberta (♥) Evil in the night (♥ :33 Multimedia :3) a jdu do rytmu. Nemám to moc nahlas, kdyby jel někdo na kole, tak abych se mu vyhnula. Už jsem potkala dva.

Znovu slyším nějaké šustění a praskání větviček, tak přejdu ke kraji a čekám, až se za zatáčkou někdo vynoří. Je to malinká pěšinka a určitě se jim špatně jezdí na mokré trávě, tak radši uhnu.

Jenže nikdo nejede, asi se mi to zdálo, ale stejně si mobil radši dám do kapsy a sundám si sluchátka. Jdu dál a znovu to uslyším, znovu jdu na kraj a znovu se nic nestane. Tentokrát mě to nenechá chladnou a já se rychle otočím a pádím směrem domů.

Uslyším vytí. Bolestné vytí, co mi trhá uši. Nedá mi to a vběhnu do lesa podívat se, jestli se někomu něco nestalo. To co uvidím, mi vyrazí dech. Stojí tam Derek, poškrábaný a zničený a proměněný. Naproti němu stojí nějaké obrovské monstrum. Je to Alfa, to poznám podle očí.

Rychle couvám a volám Isaacovi. Hned to zvedne, zatím co já běžím směrem domů. Moc platná bych tam Derekovi nebyla.

„Emily?" zeptá se zvesela Isaac.

„Isaacu? Kde jsi?" zeptám se zadýchaně.

„Co se stalo, jsi v pořádku?" vyděsí se Isaac.

„Klid, já jsem v pořádku. Ale Derek má nějaké potíže, jsem v lese..."

„Cože?! Proč jsi sakra v lese?" přeruší mě.

„To je fuk! Je u..." Než stihnu cokoliv říct, přímo přede mnou skočí na zem ta alfa, co se prala s Derekem a zavrčí na mě.

„Emily? Emily!" křičí Isaac do telefonu. Jenže já nemůžu mluvit. Ztuhla jsem zděšením.

„Pospěš si, jsme na cestě za mým domem!" křiknu a utíkám pryč od toho monstra.

Jenže běží za mnou. „Emily! Utíkej!" křičí Isaac.

„Neboj... Ááááá!" zaječím když mě ta obluda vezme za nohu a hodí se mnou o jeden strom. Mobil mi spadl a slyším jenom Isaaca jak na mě volá.

Rychle se sbírám ze země a chci utéct, ale nemůžu. Tvor se po mě ožene. Celá noha, jako by byla v ohni. Podívám se na legíny. Nad kolenem jsou roztrhané a teče mi krev. Pět škrábanců. Nedokážu určit, jak je to vážně, ale bolí to.

Snažím se odplazit, ale ta alfa mě přetočí na záda. A chytne mě pod krkem. Ztuhnu, protože pokud se pohnu, sekne mě drápy do tepny.

„Neměla by ses plést do věcí, kterým nerozumíš," zavrčí mi do ucha a já ho držím za ruku a snažím se ji dát pryč. Účinnější by bylo, pohnou horou.

Rozevřel tlamu a ukázal mi špičáky, které by mě v okamžiku rozcupovaly.

Začnu se prát ještě intenzivněji. Chytne mě za ruku a přiblíží se k ní. Tlamu otevřenou, oči upřené na mě. Zaječím, aby mě někdo uslyšel. Ozvěnou se ozve zavytí.

Oddechnu si. „Už jdou. Buď mě kousneš a oni tě tu najdou, nebo utečeš." Srdce mi bije jako splašené.

Rozzuřeně se na mě otočí a zařve. „Ještě se uvidíme!" Pak v mžiku zmizí. Položím si hlavu na mech a úlevně vydechnu.

To už přede mnou stojí Isaac se Scottem. Oba ve vlkodlačí podobě.

„Díky bohu!" oddechnu si. Pokusím se postavit, ale moc mi to nejde.

„Emily!" křikne Issac. Skloní se ke mně a dívá se mi na nohu. Promění se zpět.

„Nikdo tu není. Odešel. Jsem v pořádku, nic to není jen škrábnutí. Pomůžeš mi?" Natáhnu k němu ruku a on mě za pás vytáhne na nohy. Zkusím na nohu šlápnout, bolí to, ale jde to.

„Scotte? Cítíš někde..." Nedokončím, jelikož se vedle mě objeví. „Dereka," Dopovím klidněji.

„Jsem tu, nestihl jsem to v čas. Omlouvám se, jsi v pořádku?" zeptá se mě a já kývnu. Všimne si mojí nohy a zvedne obočí.

„Je to v pořádku. Nekousl mě," řeknu klidně, ale je to moc neuklidní.

„Cože?" vyjeknou všichni na jednou, až sebou škubnu.

„Chystal se mě kousnout. Zrovna jsi ale zavyl Isaacu, tak jsem mu řekla, že může zůstat, ale vy ho najdete nebo může utéct. Utekl." To s tím, že se ještě potkáme, jsem vynechala.

Čekala jsem, že se jim uleví, ale oni se mračili.

„Myslím, že bys pro jistotu měla jít k doktorovi." Ukázal mi na nohu Scott.

„A co mu řeknu?" Znervózněla jsem.

„Ne, k normálnímu, k Deatenovi ." Vysvětlil mi Scott starostlivě.

„A to je kdo?"

„Veterinář." Řekl prostě Derek.

„Já ale nejsem pes. Bez urážky!" vyhrkla jsem, když se na mě zamračili.

„Prostě tam jdeme."

„Isaacu, ale ty víš, co to znamená," řekl mu významně Derek. „ Vybrali si."

Isaac kývl.

Derek odběhl a my šli na kliniku. Celou cestu, kdy jsem se musela trochu opírat o Isaaca a Scotta jsem přemýšlela o Derekových slovech. Vybrali si. Kdo a co si vybral?! Proč mám takový pocit, že je to spojené se mnou?

Doktor Deaton, jak se ukázalo, se specializoval, jak na zvířata, tak na vlkodlaky. Člověk by řekl, že ho překvapí ta rána, ale jeho jsem překvapila já.

„Ví o nás," kývl na mě Scott.

Posadili mě na pult pro zvířata a já si vážně přišla zvláštně. Podíval se mi na ránu a pak ji očistil dezinfekcí. Sykla jsem bolestí.

„Není to hluboké. Dnes to bude bolet, protože to je čerstvé, ale zítra to bude dobré," usmál se na mě.

„Moc děkuji," usmála jsem se. „Kolik jsem dlužná?"

Všichni se zasmáli a já se jen nervózně pousmála. „Nic nejsi dlužná, prosím tě!" Pohladil mě po ruce doktor a já ztuhla.

„Emily, to nic," chlácholil mě Isaac. Přikývla jsem.

„Mohu se zeptat, jak se jmenuješ?" zeptal se Deaton.

„Emily Doyle," řekla jsem klidnějším hlasem, když se mě nedotýkal. Prostě i po měsíci ve mně zůstala ta jizva znásilnění.

Chápavě kývl hlavou. „Musí to pro tebe být těžké. Omlouvám se."

„Nic se neděje, jen je těžké to zapomenout," řekla jsem ztěžka a seskočila ze stolu. Zrovna na tu poškrábanou nohu. Zkřivila jsem tvář bolestí.

Isaac se plácl dlaní do čela. „Ty jsi tele." Usmíval se.

„A ty jsi vlkodlak," řekla jsme pobaveným hlasem.

Ušklíbl se a přešel ke mně, aby se o něj mohla opřít.

„Emily? Co ti chtěl udělat ten alfa?" zeptal se zvědavě Deaton.

„Chtěl mě kousnout, ale pak uslyšel Isaaca a utekl." Deaton vypadal, jako by to čekal. „Musíš na sebe dávat pozor. Isaac ti to určitě vysvětlí."

Rozloučili jsme se a šli domů. Po cestě mi to nedalo a Issaca jsem se zeptala.

„Co tím doktor myslel?" zeptala jsem se zvědavě. „A neříkej, že nic, protože nejsem blbá."

Isaac si povzdechl. „ Když chce alfa někoho kousnout, nenechá se odradit nebo jen tak zastavit. Toho koho si vybere, dostane za každou cenu."

Podívala jsem se mu do očí. „Vybrali si mě," vydechnu zděšeně.

Byla zajímavá? :D Moc děkuju za komentáře a hlasy šplhá se to rychle nahoru! ♥ Děkuju moooc BIG HUG FOR EVERYONE!!!!!!