Teen Wolf příběh, není nutné vidět seriál, ale je to tak lepší. Začínám na konci druhé série, ne vše je a bude stejné!!

Třesu se strachy, tak jako každý den. Mám uvařeno a připravuji na stůl. Snažím se nevnímat cinkající talíře v rukách, které se mi klepou nervozitou.

Podívám se na hodiny a zděšeně si uvědomím, že za pět minut přijde. V očích mě pálí slzy. Pomalu a trhaně se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila.

Kéž by tu byla moje maminka... Ale není tady. Je mrtvá. Kvůli němu.

Natočím si do skleničky vodu z kohoutku a napiji se, abych se zbavila toho knedlíku v krku, který se mi před jeho příchodem vždy vytvoří. V tu chvíli cvakne zámek ve dveřích. Srdce se mi rozbuší stokrát rychleji.

Rychle položím skleničku a běžím za ním do chodby.

„Ahoj," pozdravím ho tiše a vezmu mu kabát, který mu pověsím na věšák vedle dveří.

„Nazdar," odsekne mi příkře. Panebože, má špatnou náladu... „Co je k jídlu?" Otočí se, hodí kufřík z práce na sedačku a jde do kuchyně.

„Sekaná s bramborem. Tvoje oblíbená," špitnu.

„Je nějaký důvod, proč už není na mém talíři? To tu teď mám čekat?!" zakřičí a zlostně se na mě podívá.

„Přišel si dřív a já..." Prudce se otočí a chytí mě za zápěstí. Z očí mu srší blesky, moje srdce snad vyskočí z hrudi.

„Chceš snad říct, že to je moje chyba?!" vyjede na mě. Zápěstí mi drží dost pevně. Z toho zase budou modřiny.

„Ne, samozřejmě, že ne, když mě pustíš, hned ti nandám," zalapám po dechu. Odstrčí mě od sebe a sedne si. Hned skočím k plotně, kde jsem si předem nakrájela sekanou. Mrkám abych rozehnala slzy, nesnáší když pláču. Připravím mu na talíř a rychlostí blesku mu to dám na prostřený stůl.

„Mám to jíst na sucho?" procedí skrz zuby. Cuknu sebou a už běžím pro pivo. Naliji mu ho do půllitru.

„Konečně. To nemůžeš aspoň jednou udělat vše, tak jak máš?!"

„Omlouvám se," špitnu a doufám, že to nebude pokračovat.

Pak je chvíli klid. Oba jíme, lépe řečeno: on jí a já se v tom jenom nimrám, žaludek mám strachem stažený, kdybych něco snědla šlo by to hned ven.

Dnes má extra špatnou náladu. Nechci zase ve škole vysvětlovat, že jsem někde spadla.

„Brzy bude vysvědčení si v druháku, takže jaké máš známky?" zeptá se, zatímco si krájí sekanou.

„Ze všech jazyků mám jedničky," začnu opatrně. Kývne s pohledem na sekanou abych pokračovala.

„Pak mám za jedna z chemie, přírodopisu, zeměpisu..." chci mluvit dál, ale ostře mě přeruší.

„Nějaké dvojky?" zeptá se jakoby nic.

„Ano, jedna z dějepisu." Srdce mi bije tak moc, že jsem si jistá, že ho musí slyšet na druhé straně stolu.

„A fyzika? Tu jsi ještě neříkala," upře na mě oči. Začnu zhluboka dýchat. Sakra, sakra, sakra...

„Ještě budeme psát dvě velké písemky, a nechám se vyzkoušet, nic není oficiální..." snažím se to zamluvit slabým hlasem.

„Odpověz!" pohrozí mi a v temných očích se mu zaleskne.

Dívám se na něj. Ruce se mi tak silně klepou, že musím položit příbor. „Mám trojku," špitnu pro sebe.

Otec se postaví, upustí příbor na talíř. Ten zvuk mě tolik vyděsí, že sebou polekaně škubnu, jako by mě uhodil. „Přestaň si něco mumlat a řekni to nahlas a zřetelně!" zakřičí, až nadskočím. Dívám se do země, mám strach se mu podívat do očí.

„Trojku," řeknu zřetelně.

Přiblíží se ke mně. „Trojku?"

„Ano, ale já si to opravím! Ještě není konec a já si ani nejsem jistá, jestli to je opravdu trojka."

„To si piš, že si to opravíš," zasyčí na mě. „Jako správný otec, bych tě měl potrestat, abys věděla, že takovéhle známky se domů nenosí!"

„Tak za prvé uklidíš kuchyň," začne a ukazuje na prstech. „A pak za mnou přijď do pracovny," odsekne a odejde.

Rychlostí blesku uklidím kuchyň, nenávidí čekání akorát bych si to udělala horší. Naposledy se zhluboka nadechnu, otřu slzy a pak jdu do jeho pracovny.

Sedí tam opřený ve svém křesle a před sebou na stole má položený kožený opasek. Zaseknu se a nasucho polknu, bojím se té bolesti.

Podívá se na opasek. „Tohle se ukázalo jako nejúčinnější metoda," odpoví ledově klidným hlasem a s pohledem upřeným na mě.

Udělám pár kroků dovnitř místnosti. Srdce mi strašně rychle bije, mám strach, že mě nohy neunesou. Otec si stoupne a vezme do ruky pásek, je zády ke mně, nevím co chystá udělat, znervózňuje mě to.

„Zklamala jsi mě. Opravdu zklamala. Myslel jsem, že ti ty tresty ukázaly, že se máš víc učit, ale přesto jsi přišla s trojkou. Musíš se naučit, že jsi rodina s MÝM příjmením. Nechci a zaručuju ti, že se už nestane, aby když se na mě někdo podívá, si řekl, že jeho dcera je neschopná, rozumíš? MOJE jméno má znát s respektem!"

„Ano, já..."

Rychlostí blesku se otočí a páskem mě praští přes tvář. Je to pořádná rána, až spadnu na zem. Vidím rozmazaně, z šoku si nejdřív bolest neuvědomuji. Po chvíli ji začnu cítit, jako by mi hořela celá tvář.

„Tak proč se podle toho nechováš?!" zařve na mě a začne mě mlátit jako smyslu zbavený. Snaží se mě trefit do obličeje, protože tam to bolí nejvíc. Nezajímá ho, že to lidé poznají. Hlavu si kryju rukama, takže ty to odnesou nejvíc.

Už to nemůžu vydržet, křičím bolestí, když konečně přestane... „Jestli budeš mít trojku na vysvědčení, tak si mě nepřej," zasyčí a ještě do mě kopne. Pak odejde do baru.

Ležím tam na zemi, dokud mi nedojde, že když si to dám pod studenou vodu, nemuselo by to být zítra tak vidět.

Jdu do koupelny, jsem rozlámaná, po tvářích mi stékají slzy. Chtěla bych aby tomu byl konec.

Opatrně a pomalu se svléknu a podívám se do zrcadla. Přes obličej se mi táhne rudý pruh, který ještě není zbarvený, ruce mám napuchlé a rudé, na některých místech krvácejí a na jiných se barví žlutě nebo fialově. Na břiše mám jen jeden pruh, protože jsem byla v klubíčku, na nohou mám taky několik nateklých pruhů. Ruku kde mě držel za zápěstí mám fialovou a jsou tam obtisky prstů.

Zavřu oči a jdu na sebe pustit vlažnou vodu...

••••••••••

„To ti zase udělal? PROČ?!" ptá se Roxi, moje nejlepší kamarádka, když mě uvidí.

Celou tvář mám fialovou a roztrhnutý ret, kterého jsem si večer nevšimla. Vypadám hrozně. Musela jsem si vzít dlouhé kalhoty a mikinu, aby nic nebylo vidět.

„Kvůli fyzice..." zamumlám, nemůžu mluvit, hrozně to bolí.

„Jsi nejlepší ze třídy!" vykřikne a rozhodí rukama.

„To mu nevysvětlíš," syknu.

Roxie si povzdechne. „Musím letět, mám matiku," pohladí mě po paži a já sebou cuknu. „Promiň!" vyjekne.

„To nic. Běž ať to stihneš," popoženu ji. Naposled se na mě usměje a pak se vydá na druhou stranu chodby. Mám mít angličtinu, tak si jdu do skříňky vzít učebnice.

Rychle je popadnu a běžím do učebny. Ještě listuji v knížce, jestli tam mám pracovní papír z minulé hodiny, když do někoho vrazím. Učebnice mi popadají a papíry se všude rozlétnou.

„Omlouvám se!" podívám se do koho jsem vrazila, je to Erika a za ní stojí Isaac.

Erika se ušklíbne. Dřív to byla super holka, ale teď se změnila na strašnou nánu. „Příště se dívej, kam šlapeš," sykne a vydá se dál na svých vysokých podpadcích.

Vzdychnu, padnu na kolena a začnu všechno sbírat. Naproti mně si klekne ještě někdo a pomůže mi, podívám se na něj. Je to Isaac. Ten se taky dost změnil, ale pořád ne tolik jako Erika.

Usměju se na něj, co mi to moje zničená tvář dovolí, ale on se na mě zamračí, když uvidí tu modřinu. „Co se ti stalo?"

„Spadla jsem ve vaně," řeknu s pohledem upřeným na zem.

„Lžeš."

Nepodívám se na něj, jen se natáhnu po papíru, který je dál než ostatní. Vyhrne se mi rukáv a jsou jasně vidět modřiny od otcových prstů a kousek prasklé kůže a žluto-fialové modřiny.
Rychle ruku stáhnu a rukáv si shrnu, ale on ji rychlostí blesku čapne. Zasyčím bolestí. Rychle ji pustí a zkoumavě se na mě podívá. Jako by přesně věděl, co se mi stalo.

Chvíli tam sedíme a koukáme si do očí, dokud se nezazvoní.

Trhnutím se narovnám a okamžitě ztuhnu bolestí. I toho si všimne. Sakra, co to je za kluka?!

„Tohle bys měla nahlásit," řekne, když mi podává knížky.

„Že jsem spadla v koupelně?"

„Oba víme, že jsi nespadla," zasyčí naštvaně.

Podívám se mu do očí. Mračí se, ale nechápu to, neznáme se.

„Do toho se prosím nepleť, vidíš mě poprvé v životě." namítnu ostře, až překvapeně zamrká.

Isaac se zasekne, pak se otočí a kráčí si to do třídy. Oddechnu si, přemýšlet o tom budu až někdy jindy, rozběhnu se do třídy i když už jdu pozdě.

Když rozrazím zadýchaně dveře, jako první uvidím McCalla jak stojí přes tabulí a dělá větný rozbor. Všichni se na mě podívají a pak si začnou šeptat.

McCall se na mě zamračí. Ne naštvaně, ale starostlivě. Co to dnes s těma lidma je?! Zaúpím v duchu.

„Slečno Doylová, jdete pozdě," řekne učitelka zpod čítanky, odkud diktuje větu Scottovi. Pak až vzhlédne a zalapá po dechu.

„Co se vám to stalo? Jste v pořádku?" zeptá se starostlivě. Všechny oči se na mě upřou a čekají na odpověď.

„Ano, paní profesorko. Jen jsem spadla na schodech." Isaacovi jsem řekla, že v koupelně... Ale tam to nikdo neslyšel a on tady není, tak co.

Paní profesorka kývne, přesvědčeně ovšem nevypadá a řekne mi, ať se posadím.

•••••••

Konečně přestávka na oběd. Jdu si dát věci do skříňky. A pak jdu hledat Roxi.

Najdu ji venku vedle stromu na našem oblíbeném místě.

Posadím se vedle ní a chci si vytáhnout jídlo, ale uvědomím si, že nic nemám. Včera večer jsem jaksi neměla čas...

Roxi si toho všimne. „Dej si se mnou, stejně mi toho mamka dělá až moc," usměje se na mě. Její rodina pochází z Afriky, takže je Roxi černoška. Její maminka je strašně milá a opravdu jí svačiny dělá takové, že by se z toho najedli tři lidi.

„Jaká je výmluva tentokrát?" zeptá se s plnou pusou, když žvýkáme sendvič.

„Schody," zamumlám a ona neochotně kývne.

Podívám se před sebe. Sedí tak Isaac a upřeně se na mě kouká, mírně vrtí hlavou jako by nás mohl slyšet, ale sedíme od něj tak dvacet metrů a všude šumí hovor, nemohl mě slyšet... Nebo snad ano?

„Copak?" zeptá se Roxi, když si všimne, že nejím.

„Nic," vyhrknu a rychle se podívám jinam.

Roxi pokrčí rameny a dál jí. Mě přešla chuť.

„Roxi? Potřebovala bych si jít zopakovat látku na dějepis, píšem. Vadilo by ti kdybych šla? Zvládneš to beze mě?" zavtipkuju dramaticky.

„Ty mě opustíš? Mé srdce pukne žalem," posteskne si Roxi hraně a pak se rozesměje. „Jasně, že můžeš jít, na to se nemusíš ptát, nejsi doma," usměje se, ale v očích má bolest.

Vezmu si věci a jdu do školy. Koutkem oka si všimnu, že se Isaac zvedl taky a jde za mnou.

Zrychlím, opravdu nechci nic řešit.

Trochu se zamotám v davu před školou a to ho zmátne, do školy vejdu sama. Jdu hned do dívčí koupelny, kam nikdo nechodí, protože všechny holky mají make-up a nechtějí si ho po tělocviku smýt.

Před zrcadlem si sundám svetr a podívám se na ruce. Měla jsem pravdu, z druhé strany mikiny jsem měla nit, která mi strhla strup na ruce a ten krvácel.

„Tohle sis neudělala v koupelně," ozve se za mnou a já leknutím nadskočím. Podívám se do zrcadla, kdo je za mnou i když jsem ho poznala už podle hlasu Isaac.

„Nebo na schodech? Ano jedno není pravda." Přibližuje se a já mám strach. „Takže, kdo ti to udělal?"

„Nikdo," řeknu pevným hlasem.

„Udělala sis to sama?" vydechne překvapeně a bezděčně o krok ucouvne.

„Ne!" rychle namítnu a on udělá krok zpět ke mě.

„Tak kdo?" zeptá se těsně za mnou.

Otočím se, ale je tak vysoký, že se musím dívat nahoru. „Ani neznáš moje jméno. Tohle ani není tvoje věc, proč ti na tom tolik záleží?" zašeptám.

O krok ustoupí. „Prostě nesnáším, když si někdo dovoluje na slabší," odpoví po chvilce.

Přiskočí ke mně a opatrně mě vezme za ruku, kterou si prohlíží, snažím se mu vytrhnout, ale on svůj stisk zesílí a já zakňourám bolestí. Zhluboka se nadechne nosem a pak mě pustí.

„To ti dělá tvůj otec? Tyhle rány jsou od pásku," řekne se stoprocentní jistotou. „Koženého a ty nosí muži."

Polknu a ustoupila, až jsem přilepená na umyvadlu.

Když vidí, že neodpovídám, změní téma. „Mám dvě otázky," řekne pevně.

Kývnu, ať pokračuje. „Proč jsi kamarádce lhala, že si jdeš zopakovat dějepis, když nepíšeme? Jsem s tebou ve třídě," dodá, když vidí můj nechápavý výraz.

„Nevím,"hlesnu.

„Dobře. A ta druhá: Jdeš zítra na náš zápas?"

Vzpomenu si, že jsem to Roxi slíbila, ale nevím jestli mě otec pustí...

„Snad ano," řeknu pravdu.

Isaac se na mě ještě chvíli dívá, pak kývne a bez dalšího slova odejde a nechá mě tam stát roztřesenou a zmlácenou.

Doufám, že se první kapitola líbila :) Adél :)