Pomalu otevřel oči a dezorientovaně se rozhlédl po tmavém prostoru. Místnost byla nevelká a studená. Kde se to ocitl? Byl zamčený v nějaké kobce? A co se vlastně stalo?

Malátně zvedl pravou ruku a promnul si čelo. Všechno měl v mlze, hlava ho bolela. Ne, přímo třeštila a on měl pocit, že se mu snad každou chvíli rozskočí. Opatrně se pohnul a zasténal bolestí; celé tělo měl ztuhlé a na každý dotek neuvěřitelně citlivé.

Temenem se pomalu opřel o studenou kamennou zeď za sebou. Na sobě měl ne moc teplé oblečení, jen lněnou košili a krátké kalhoty. Nedaleko od něj ležela tmavá deka, která ale nevypadala na to, že by jej měla zahřát.

Zimomřivě si objal pažemi tělo a zhluboka se nadechl, snaže se rozvzpomenout, co se stalo a proč tu je. Tušil, že tyhle dvě věci spolu budou souviset, něco uvnitř něj mu to našeptávalo.

Pak před očima spatřil záblesk rudého světla, jež ho na okamžik oslepilo a vyvedlo z míry. Vzápětí si vzpomínal na dutou ránu, zatmění před očima a když se znovu probral, také silně utažené provazy kolem svého těla, hluk a taky... a taky ustaranou tvář plnou bolesti a tichého utrpení, jež zářilo v pomněnkově modrých očích.

Albusi...

Náhle se mu všechno vybavilo. To, jak se po dlouhých letech vzájemného vyhýbání se jeden druhému konečně setkali a utkali se spolu v dlouho očekávaném kouzelnickém souboji. Věděl, že je Brumbál velmi mocný kouzelník, ale on se spoléhal na to, že kvůli své náklonnosti na něj bude mírný. Navíc měl pocit, že ovládá více temných kleteb než Albus, prošel si nejedním soubojem a byl si jistý, že ho porazí, protože bude bystřejší a pohotovější.

Vlastní pýcha ho nakonec zaslepila. Albus... Albus byl úžasný, to si musel přiznat. Naprosto pohřbil všechny představy mírumilovného kouzelníka, jež si o něm Gellert uchovával. Ano, byl mírumilovný, ale když šlo o dobro jeho nejbližších, o dobro jeho vlastní země a milovaného kouzelnického lidu i těch hloupých mudlů, neštítil se jít přes mrtvoly. Škoda, že na to nepřišel dřív.

Albus byl zkrátka lepší, šikovnější. Netoužil Grindelwalda zabít nebo zničit; chtěl jen omezit jeho vliv a moc, nechtěl mu doopravdy ublížit, nelačnil po uznání, a už vůbec ne po Bezové hůlce, o níž jako sotva dospělí mladíci před lety snili, a kterou Grindelwald nakonec lstí a krádeží získal od Gregoroviče, výrobce hůlek.

Albus jej porazil. Získal hůlku. A jeho předal do rukou bystrozorů, přestože k němu choval hluboké city. Věděl, že je to správné. Ale správné nemusí být vždycky snadné. Přesto to dokázal, pohřbil své city a nechal Gellerta zavřít do Nurmengardu, vězení, jež sám Grindelwald nechal postavit pro své odpůrce.

Jak ironické, uchechtl se v duchu nevesele. Cítil se být tak prázdný, podivně vysátý. Měl pocit, jako by mu cosi chybělo. Byla to magie? Nebo to byl člověk, jehož potají nosil ve svém srdci?

Nejspíše v tomhle vězení stráví zbytek svého života. Úžasná budoucnost.

Natáhl se pro deku a zachumlal se do ní, dívaje se na protější stěnu.

Přijdeš za mnou, Albusi? Nebo se raději nebudeš vystavovat zkoušce? Co kdybych se ti přiznal? Co bys udělal?

Zavřel oči.

,,Miluji tě,“ zašeptal slabě do ticha Nurmengardu.

•••

Upřímně, naprosto miluju tu část v RS, kdy Harry říká Brumbálovi, že Grindelwald Voldemortovi o Bezové hůlce lhal, a Albus potichu pláče. A film? Ach jo...
Snad se vám jednodílovka líbila❤
Mili🍪