Albus a Gellert leželi v těsném objetí v posteli a oba dva byli nějakou dobu zticha. Albus bříšky prstů přejížděl po Grindelwaldově nahé hrudi, a on ho zase pomalými pohyby vískal ve vlasech. Až po nějaké chvíli, jíž oba strávili ztraceni v příjemných myšlenkách na dnešní večer, se mladý Brumbál ozval:

,,Jak je vůbec možné, že dokážeš nahlédnout do budoucnosti? Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal," řekl, stále ohromený a zvědavý jako před několika měsíci, kdy mu Grindelwald své tajemství svěřil. Teď se líně usmál.

,,Už jsem se s takovým darem narodil. Myslím, že tohle je odvětví magie, které se nedá naučit, zkrátka to musíš mít v sobě," odpověděl mu a políbil ho na spánek. ,,Ty jsi tím úplně fascinovaný."

,,Už od našeho prvního setkání jsem u tebe vnímal obrovský magický potenciál, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že budeš moci nahlédnout do budoucnosti," přiznal se mu a zvedl hlavu, aby na něj viděl. ,,Samozřejmě, že vím, že existuje jasnovidectví, čtení z čajových lístků, z dlaně, věštění z křišťálové koule, znamení z hvězd... Ale abych řekl pravdu, na to já moc nevěřím. Je to nepřesné."

,,Jak jsem říkal, s tím se musíš narodit," pokrčil rameny Gellert.

,,Jaké to je? Myslíš si, že je to výhoda nebo spíš nevýhoda?" vyptával se dychtivě Albus. Grindelwald se zamyslel.

,,Upřímně? Vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel a do budoucnosti jsem se mockrát nedíval. V něčem to nejspíš výhoda je, ale na druhou stranu, občas by bylo lepší nevědět. Ale víš, za co jsem rád?" usmíval se. Albus zavrtěl hlavou a Gellert mu něžně odhrnul rozcuchané kaštanové vlasy z čela. ,,Jsem rád, že jsem se do své brzké budoucnosti nahlédl před několika lety, než jsem tě poznal. Zjevil ses mi ty, jen jsi neměl tvář. Vyčetl jsem, že se jedná o jednoho z nejmocnějších čarodějů tohohle století a že se naše cesty i osudy brzy propletou," při těch slovech vzal do ruky jeho dlaň a ukazováčkem jemně přejížděl po jeho vepsané čáře života. ,,Neotálel jsem dlouho a rovnou jsem se tě vydal hledat. Merlin ví, za jak dlouho bychom se poznali, kdybych se prakticky okamžitě nevydal na cestu. Doprovázela mě za tebou znamení... znamení, která mě zavedla až k tobě, a když jsem tě poprvé uviděl, zkrátka jsem věděl, že jsi to ty."

,,Jsem rád, že jsem na tebe nemusel dlouho čekat," zašeptal Albus a natáhl se pro polibek, než se uvelebil na jeho hrudi a zavřel oči. ,,Gellerte, bude naše budoucnost šťastná?"

Muž si povzdechl a pousmál se. ,,Nevím, Albusi, nedíval jsem se. Nejsem si jistý, jestli to chci vidět." Bál se. Bál se toho, co všechno by mohl spatřit. Nechtěl Albuse ztratit. ,,Záleží přece na nás, jaký život povedeme a zda budeme šťastni."

,,Může to vůbec osud předurčit?"

,,Nevím, Albusi. Možná, že ano. Možná, že si vybírá lidi, které udělá šťastné, a kteří budou většinu života trpět."

,,A ty, Gellerte? Co si myslíš ty? Jakou cestu ti vybral osud?" ptal se tiše Albus. Gellert ho objal pevněji a zabořil svou tvář do jeho vlasů.

,,Tu šťastnou, Albusi. Rozhodně tu šťastnou."

•••

Upřímně? Bolí mě z nich zuby. Ale co se dá dělat, diktujou mi to oni. A víte, jakou mají úchylku na sladké.
Tahle jednodílovka měla dopadnout úplně jinak, ale oni mě prostě svedli na jinou cestu, co se dá dělat. Ten nápad použiju nejspíš do jiné jednodílovky😂
Mili🍪