,,Střelili mě?'' Zkrátí to. Jin teď vypadá jakoby vyděl ducha.
Chci ho uklidnit ale zase se mi začne motat hlava. V tu chvíli už nečeká ani minutu a podepře mě.

,,Jungkookie.'' Slyším jak mi zašeptal do ucha a pak mě lehce pohladil po zádech.
,,Jedeme domů ano?'' Donutím se k lechkému úsměvu.

,,Ano Jin-hyung.'' Zašeptám. Pomalu a opatrně mě dovede k autu kde nastoupím.
Konečně jsem zase obklopen tou vůní různého koření a levandule.
Můj nevlastní bratr vyjede od koleje dál od omegy která voněla po vanilce a jahodách. Doufám že se mu zdá něco hezkého. Když už je řeč o spánku pomalu ale jistě mě svazuje. Až se zase propadnu do té temnoty.

Vnímám jak mě někdo bere do náruče a nese ven z auta.
,,Polož ho tady Namjoonie.'' Přikáže mile Jin.

,,Jak je na tom.'' Slyším hlas Jimina. Najednou ucítím studený vzduch když mi Jin vyhrne tričko a mikinu.
Nad tím nepříjemně zavrčím.

,,Vypadá to v pohodě.'' Vydechne úlevně Jin. ,,Pochybuju že si ty rány vyčistil sám. Takže ať ho zachránil kdokoli tak mu zachránil i život.'' Povídá dál. ,,Kdyby se mu tam dostala infekce tak by to nemusel přežít takhle bude do pár týdnů v pohodě.''

,,Díky bohu.'' Tentokrát Slyším Hoseka.

,,Já mu říkal ať tam nechodí sám ale neposlouchal mě.'' Povzdechne si Jimin.

,,Měl by...'' zbytek neslyším protože mě opět pohltí tma.

Uslyším ránu a to mě donutí se vymršti do sedu. Boles mnou projede skoro okamžitě. Zhluboka dýchám.

,,Pane bože Jungookie promiň.'' Začne se omlouvat Namjoon. Který právě rozbil misku. Co vlastně dělá v kuchyni? Kdyby to věděl Jin-hyung už by ho zabil.
Zmateně si protřu oči nacházím se na gauči u nás doma na základně.
Cítím se obklopen známou vůní přesto jakoby tam něco chybělo.

,,V pohodě.'' Usměju se i přez bolest.

,,Už je to lepší?'' Poukáže na nové obvazy .

,,Jo kam vůbec zmizeli ty staré?''

,,Jin je asi vyhodil proč?''
Sakra to bylo jediné co mohlo udržet tu sladkou vůni.

,,To je jedno.'' Mávnu rukou a postavím se.,, Jak dlouho jsem spal?''

,,Asi osm hodin.'' Pokrčí Namjoon rameny. ,,Kde je vůbec Jin-hyung?''

,,Dole '' Víc říkat nemusí. Povzdechnu si.
Namjoon se vrátí zpátky do kuchyně když uslyším.

,,Kime Namjoone okamžitě opust mou milovanou kuchyň.'' Zakřičí s plna hrdla Jin. ,, A ty Jungkookie spátky sednout.'' Ukáže na pohovku.
Mlčky přikývnu. Sednu si a Jin ke mě. Namjoon opatrně opustí kuchyň a sedne si do křesle.

,,Jak se cítíš Kookie?'' Stará se Jin.

,,Už dobrý.''
Do místnosti vejde Hosek jen co mě spatří se usměje od ucha k uchu.

,,Jimin-shy! Yongi-hyung! Kook se probral.'' Zakřičí do schodů. Chvíli na to z nich vyběhne Jimin který se na mě pověsí a Yongi který se pomalu došourá až k pohovce kde si sedne.

,,Jak se cítíš?'' Vyptavá se pro změnu Jimin.

,,Už je mi líp.'' Usměju se.

,,Fajn když jsme tu všichni nechceš nám vysvětlit co se stalo?'' Zeptá se Jin.
Svůj pohled přemístím do klína. Zhluboka se nadechnu.

,,Šel jsem na misi a ta se zvrha. Myslel jsem že to zvládnu přece jen jako vůdce ale střelili mě a podařilo se jim mě párkrát seknou. Utekl jsem jenže jsem stratil vědomí.'' Vnímám jak je každý naplí cítím ve vzduchu jejich nervozitu. Proto vypustím pár uklidňující feromonů. Nikdo mě nepřerušuje tak pokračuje dál.
,,Vědomí jsem stratil v nějaké uličce pamatuju si jen že se ke mě nikdo blížil a pak jsem ucítil vanilku s jahodami. Následovala tma.'' Usměju se nad spomínkou kdy se probudím na pokoji neznámé omegy.

,,Kdo ti pomohl?'' Chce vědět Namjoon.

,,Nevím. Nemluvil jsem sním.'' Všichni se na mě zmateně podívají.

,,Když jsem se probral. Spal.'' Vypadal strašně rostomile. Dodám si v duchu.
,,Potichu jsem opustil jeho pokoj a odešel.'' Informaci o tom že jsem ho uklidňoval jsem nechal zapomenutou.

,,A dál už to víte protože jsem vám zavolal.''

<3