A jak jsem slíbila, tak jsem se to snažila dodržet. Den na to jsem ve škole sice mluvila hlavně s ním, ale už jsem prohodila slovo i s Mabel, Dipperem a dokonce i s Billem který se mi pak nakonec omluvil, ale stále jsem se bála zrady. Sice mi Will, řekl že mu mohu věřit, ale ten strach mi nešel vymazat. Ale pokaždé co jsem se začala nad sebou až moc přemýšlet, Will mě zezadu obejmul a držel mě, dokud jsem neřekla „Děkuji, už je to v pořádku" a teprve potom mě pustil. Pokud to trvalo až moc dlouho tak mě otočil předkem k němu a zase mě obejmul což bylo nejlepší účinek, protože jsem ho pak objala taky když jsem to už nutně potřebovala. Ale jednoho jsem si u Willa vážila. Takhle bylo toho více, ale zatím věc, kterou jsem od něho věděla a to, že mě nelitoval. Neměla jsem ráda, když mě někdo litoval i když moje vyprávění o životě tak znělo.

A co na to moji spolužáci? No pár slovy hrůza. Spolužačky začali na mě žárlit z neznámého důvodu, asi si mysleli že jsem se s Willem dala dohromady což sice někdy tak mohlo vypadat, ale nebylo tomu tak. No spolužačky s ním začali flirtovat jen asi aby ho ode mě odehnali, ale to se jim nedařilo, protože pokaždé se Will na něco vymluvil a došel zamnou anebo zasáhl Bill, že něco musí ještě udělat a že ať neztrácí jeho čas, protože je jen odpad tohoto vesmíru a na Willa už nikdy nemluví. Fungovalo to? Ne, protože ho spolužačky ignorovali a zkoušeli to znovu. K tomu mě musel Will kolikrát doprovodit, protože mi hrozilo zmlácení od spolužáků. Nevím proč se stále snažili dosáhnout svému, ale pomalu se jim to nejspíše dařilo.

A ptáte se, co dělám teď? Poslouchám písničky ve stylu Another Love od Toma Odella a chytám čím dál větší depresi. Nejvíce mě hrozila představa, že skončím sama. Navíc mám podezření, že za tu dobu se mi začal líbit Will, ale to jsem se snažila zamítnou. Aby toho nebylo mále jednou jsem na ulici zaslechla na dvě holky, jak se baví o jedné, která neví, koho si vybrat. Jestli jednoho kluka, co se ji líbí, ale nejspíše by ublížila své nejlepší kamarádce, která si s ním hodně rozumí nebo tu kamarádku, která by ji to, ale nemohla opětovat a že je to krkolomná situace. Ano to je. To s ní souhlasí, ale ji alespoň někdo chce a zajímá se o mě. Né že bych hnedka prvnímu klukovi co se zeptá na moje číslo či Instagram a že s ním za pár dní začnu chodit, to ne, ale když o mě nikdo nemá zájem ani zamnou třeba dojde a něco pochválí. . . toho dle bych se dočkala až v nebi což dost bolelo. K tomu mě dnes seřvala mamka a učitelka ve škole. Bylo toho na mě moc dneska, a tak poslouchám a brečím, jak abych to ze sebe dostala. Rodiče byly pryč takže se tišit nemusím.

V tuhle chvíli jsem u sebe někoho chtěla, ale nevěděla jsem koho. S Amber jsem si psala a ta nakonec musela někam odejít a čekám až se vrátí. V tom se prohne madračka na posteli, jak si ke mně někdo přisedl. Zvedla jsem hlavu a spatřila Willa jak mě obejmul a opřel se o zeď. „Co tady děláš?" zeptala jsem se ho s ochraptěným hlasem a snažila si utřít slzy. „Přišel jsem tě psychicky podpořit" usmál se na mě. „Mě, ale nikdo teď nepomůže" povzdychla jsem si a koukla jinam jen né na Willa. „Víš to určité?" „Ano, jinak bych už nebrečela" popotáhla jsem a ucítila jsem, jak mě začal drbat ve vlasech. „Máš tady mě přece" „Hm? Jak to myslíš?" řekla jsem nejistě a konečně přestala brečet. „Nooo myslím to tak, že kdyby jsis nemohla nikoho najít tak máš u mě jasnou volbu" mile se usmál. „Wille o tomhle se nežertuje" koukla jsem na něho „Ale já to myslím vážně. Proč si myslíš, že ti pořád pomáhám" a mě to docvaklo, ale nevěděla jsem, co na to říct. „Wille. . . ráda bych ti řekla ano, ale zníme se spolu moc krátkou dobu" smutně jsem se usmála. „A to vadí? Dokázal jsem ti, že mi můžeš věřit. Sama víš že bych ti nikdy nedokázal ublížit" otočil si mě předkem k němu, a tak jsem mu teď koukala do očí a naklonil se ke mně. Já ztuhla a nebyla schopna pohybu. Will mě pohladil po líci „Věříš mi?" zeptal se a koukl se mi do očí. „J-Já nev-" „Nevím zde neplatí. Ano nebo ne" a čekal, jak odpovím. „Ano" šeptla jsem trochu nejistě, ale ze strachu. V tuhle chvíli jsem se bála, že se mi vysměje, protože zjistil, že mu věřím, ale neudělal to. Jen se usmál a dal mi pusu. Necítila jsem jak ostatní motýlky v břiše nebo šimrání, byl to pocit radosti a úlevy s tím, že jsem si nejspíš někoho našla a že se nestalo čeho jsem se bála.

Odtáhl se se slovy „Hlupáčku, když jsem ti řekl, že ti neublížím tak to snad taky platí ne?" usmál se. „D-Děkuji" usmála jsem se a pak ho obejmula. On mě začal vískat ve vlasech a usmíval se. Jen jsem cítila, jak se opřel znovu o zeď a přehodil přes nás deku, navíc byla tma už takže bych taky už měla asi spát.

Začal mi broukat-ani to nebyla písnička, ale jen taková melodie, co ho právě napadlo a mě to uspávalo. Více jsem se k němu přitulila a jen jsem se spokojeně nadechla a vydechla. Na to se mě začal zmocňovat spánek, ale s nepříjemným snem, tedy pro mě dost nepříjemným.