39. Najít Ryana (popřípadě vše objasnit)

"Ryane?"

Oh bože, nemohla jsem uvěřit tomu, že teď jsem v jeho náručí. Jediné co jsem si teď přála bylo vstát, dát mu pěstí a nechat si vysvětlit, proč mě opustil aniž by mi cokoliv řekl. Vysmekla jsem se mu a tvrdě dopadla na zem, kde můj pád naštěstí stihly zabrzdit ruce.

"Počkej pomůžu ti." To bylo první co mi řekl. Žádný 'Chyběla si mi' nebo 'Teď jsem tu pro tebe' a už vůbec neřekl to co jsem očekávala. 'Promiň'

"Nesahej na mě!" Znovu jsem se mu vysmekla a tentokrát od něj i o kousek odstoupila. Promnula jsem si to místo na ruce, kde mě ještě před chvíli položenou jeho ruku. Podívala jsem se na všechny lidi, co tu právě stáli.

Všichni na mě koukali jako na blázna a Ryan taky. Pohledem jsem skenovala dav lidí a doufala, že tam najdu Tobiase. Když jsem si po chvilce ale uvědomila, že tam opravdu není, odvrátila jsem pohled a snažila se co nejrychleji odkráčet.

Po pár krocích jsem ucítila jak se mi někoho ruka ovinula kolem zápěstí a já tak skončila otočená na Ryanově hrudi. Chvilku jsem sebou škubala, ale když jsem si uvědomila, že to k ničemu nevede, přestala jsem.

"Co ode mně chceš?" Zasyčela jsem na něj a snažila se nemyslet na to, že jsme na sebe nalepení. Naštěstí jsme byly už docela daleko od naší skupinky a i přes to na nás nikdo nekoukal.

"Nech mě to vysvětlit, prosím." Zakroutila jsem hlavou a sesunula se podél zdi až na chodník. Zřejmě mu došlo, že nemám v plánu někam chodit a tak si sedl vedle mě. Ještě před tím, než začal mluvit, jeho oči mě celou nejdřív oskenovaly. Kývla jsem na něj a čekala, co z něj konečně vypadne.

"Jen, než ti to řeknu, chci abys věděla, že mi na tobě začalo záležet a že jsem to nedělal jen pro ni." Pootevřela jsem pusu a chtěla něco říct, ale když jsem si uvědomila, že nemám co, znovu jsem ji zavřela.

"Prostě, všechno to bylo ze začátku naplánovaný. Nebyla náhoda, že jsem tvého bráchu chtěl zatknout, zrovna v ten den, kdy jsi nebyla ve škole. Ona nás oba dva podplatila, i když měl Caleb za úkol jen jednu věc. Věděl jsem - tedy ona věděla - že tam budeš a tak jsme prostě sehrály všechno to zatýkání a tak.." Na chvilku se přerušil a promnul si spánky, mezitím jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. ".. všechno co jsem ti řekl, měla naplánované." Uchechtl se.
"Jednu věc jsem posral a tak jsme si skoro myslely, že jsi nás prokoukla. Bylo to v tu chvíli, kdy jsem ti řekl Beatris. Nevěděl jsem, že se tvoje jméno čte Beatrice, protože ti všichni říkali Tris, se s. Bože, ona mě za to málem zabila. Naštěstí jsme to zvládly a když se všechno blížilo ke konci, dala mi ty zkurvený peníze a řekla, že víc nemá. Chtěl jsem ti to všechno říct, ale když mě načapala, jak jdu k tobě, další den se stalo tamto a já pak musel zmizet. Přikázala mi to.
Pamatuješ si, jak si byla v Christiny pokoji a přišli tam policisti? Tam jsem ti to chtěl říct a já kretén to nemohl udělat, protože by na to přišla. Chápeš co ti tím chci říct?" Zakroutila jsem hlavou a snažila se ještě chvíli v sobě udržet ty slzy. Celou tu dobu to předstíral a já ho začínala mít opravdu ráda. Všechno kvůli té krávě, jejíž jméno ani neznám.

"Ne všechno jsem předstíral! Pochop to! Tu noc u jezera, tu noc jsem si uvědomil, že tě začínám mít rád a ne jen kvůli těm prachům. Prostě jsem si myslel, že si fajn a že až to všechno skončí a já budu mít šanci ti to vysvětlit, mohly bychom začít od znova." Trochu si povzdechl a vzal mě za ruku.

Moje srdce bušilo jak o závod a já chvílemi uvažovala, jestli bych neměla ten vodopád slz, které jsem tak dlouho zadržovala, vypustit. Jedna slza mi stekla po tváři. Cítila jsem jeho ruku na té mé a jak se moc snažil proplést jeho prsty s mými. Vysmekla jsem se mu a prudce vstala. Byla jsem na odchodu i když jsem nevěděla kudy mám jít. Po pár krocích jsem se zastavila, ale neopovážila jsem se k němu otočit čelem a ukázat mu, jak moc slabá se v tuhle chvíli cítím.

"Kdo byla ona?" Nepříjemně jsem sykla a pevně zatla pěsti. Může to být kterákoliv.

"Christina." Zašeptal a mě se v tu chvíli podlomily kolena. "Není mrtvá, prostě utekla." Dodal k tomu a já nevěřila vlastním uším. Chtěla jsem aby tu teď byla a já jí mohla vlastnoručně uškrtit. V tuhle chvíli jsem k ní necítila nic víc, než nenávist.

Rozběhla jsem se pryč. Pryč od Ryana a myšlenky na Christinu. Ne na tu Chris, která byla moje nejlepší kamarádka, ale na Christinu. Tu pravou, která mě podvedla. (tady jsem to chtěla ukončit, ale protože jsem slibovala kapitolu už v pátek, tak to pro vás bude pokračovat)

Nevěděla jsem, kam mám běžet a tak jsem jednoduše našla silnici a běžela podél ní. Podle toho, jak daleko to bylo, když jsem jela s Tobiasem, mohla jsme soudit, že jsem ještě pěkný kus od našeho domu.

Po chvilce vytrvalého běhu mi došly síly. Brečela jsem tak moc, že jsem chvílemi měla pocit, že se udávím vlastním pláčem. Zaběhla jsem na trávu před jedním domem a sesunula se za vysoký strom. Přitáhla jsem si kolena k tělu, jako bych se jimi chtěla skrýt před světem a brečela.

Byla jsem na ně naštvaná, ale uvědomila jsem si, že se teď zlobím víc na sebe. Dneska jsem se pohádala s Tobiasem, kvůli takové prkotině, jako byl jeho strach z výšek a tichu, které nás oba tížilo v autě.

Na rameni jsem ucítila malinkou ručičku a když jsem vzhlédla, před rozmazaný obraz jsem si mohla všimnou malé holčičky stojící vedle mě. Rukávem jsem si utřela slzy, abych na ní lépe viděla a teprve teď jsem si všimla, že má uslzené oči, stejně jako já.

Uvolnila jsem kolena, vzala jí za ručičku a posadila si jí do klína, abych jí alespoň trochu uklidnila. Začala jsem ji hladit po vlasech, aby přestala vzlykat. Když jsem se na ní podívala, usoudila jsem, že jí může být tak osm.

"Proč pláčeš?" Zeptala jsem se jí potichu, protože se v tom domě, před kterým jsem seděla, svítilo.

"Moji rodiče se zase hádají." Znovu se rozplakala. "Myslím, že se chtějí rozvést." Trochu jsem na ni vykulila oči, protože jsem nevěřila, že by takhle malá holčička mohla vědět, co je to rozvod. Povzbudivě jsem se na ní usmála.

"Tady bydlíš?" Lehce přikývla a tak jsem pokračovala. "A proč nejsi uvnitř?"

"Nemohla jsem poslouchat jak na sebe křičí a tak jsem vylezla z pokoje po stromě." Znovu jsem na ní jen koukala s pootevřenou pusou. Takhle malá holčička by neměla být venku takhle pozdě večer a už vůbec by neměla lézt po stromě. Kdyby se jí něco stalo, její rodiče by si toho ani nevšimli, jak moc jsou zabraní do sebe.

"I moji rodiče se hádali, ale když jsme to s bratrem slyšely, rozhodly jsme se, že si s nimi promluvíme a to jsem v tu dobu byla stejně velká jako ty. Věř nebo ne, ale nebylo to vůbec jednoduché, ale jsem ráda, že jsme to udělaly, protože už se nehádají." Její koutky lehce zacukaly a já věděla, že jsem jí alespoň trochu pomohla k tomu, aby se cítila lépe.

"Jmenuju se Cyra a ty?" Po tváři jí stekla poslední neposedná slza, kterou jsem utřela svým rukávem.

"Tris." Zašeptala jsem a snažila se nevnímat tu zimu, která na mě právě přišla. Adrenalin mi z krve úplně vyprchal a tak jsem si začala uvědomovat, že je pozdě večer a všude je zima. Chudák ta holčička byla jen v noční košili.

"A proč pláčeš ty?" Nechtěl jsem jí na to odpovídat, protože jsem věděla, že by to nepochopila a navíc by to bylo na moc dlouho. "Je to kvůli klukovi, že ano?" Zeptala se a přitom se trochu zahihňala. Začervenala jsem se a přitom sklopila oči.

"A ještě kvůli kamarádce, ale to teď nečeš Cyro. Půjdeme teď za tvými rodiči, ano?" Sice to byla jen řečnická otázka, ale stejně sem byla ráda, když přikývla. Obě dvě jsme vstala a ruku v rue se vydaly ke dveřím. Zaklepala jsem a čekala až přijde někdo otevřít.

Když se ve dveřích objevila mladá paní, Cyra jí ihned skočila kolem krku. Hned po ní přišel postarší pán a já věděla, že se od teď nebudu hádat. Oba jejich pohledy směřovaly na chudáka Cyru, která byla teď v maminčiném objetí.

"Co se stalo?" zeptala se její matka.

"Myslím, že vám to Cyra celé vysvětlí. Jen vás chci o něco požádat. Nehádejte se, prosím. Je to zbytečné. Taky si myslím, že jí dlužíte omluvu a já někomu taky.." Svou poslední myšlenku jsem pouze zašeptala. Pak jsem se rychle otočila a vyběhla znovu na silnici, po které jsem běžela i předtím.

"Děkujeme!" Zakřičela na mě ještě ta ustaraná maminka, ale já už jí nevěnovala svou pozornost. Duchem jsem už byla u Tobiase.

Myslím, že je na čase se omluvit. V pátek jsem neměla náladu psát a to ani ve čtvrtek, fakticky se omlouvám! Celou dobu mi bylo špatně a já byla ráda, že jsem vůbec mohla v sobotu do kina!
Což mi připomíná, byl z vás někdo na před-premiéře The Scorch Trials? :)

!!! Uvažuju o tom, že si zruším wattpad !!!