Nevím, kolik uplynulo času od té doby, co Tobias odešel a já tu byla na zemi a kupodivu mě to vůbec nezajímalo. Nechtěla jsem se zvednout a odejít, ale jedna věc mě k tomu přiměla. Dole jsem slyšela rámus a na devadesát procent vím, že to nebyla Chris s klukama, jelikož jsem si všimla, jak byla opatrná, aby tu bylo velké ticho.

Chvilku bylo ticho, ale to moc dlouho nevydrželo, protože jako další zvuky, jsem slyšela, jak někdo běží po schodech. Stoupla jsem si naproti dveřím a čekala, co se stane. Po chvilce se dveře rozletěly a v nich stál policista, z Hlavy. Otevřela jsem pusu, jelikož jsem chtěla něco říct, ale on ke mně přiběhl a zakryl mi pusu.
Než jsem si stihla uvědomit co se děje, ten policista si sundal masku. Padla jsem mu okolo ramen, hned jak jsem zjistil, že je to Ryan. Po tváři mi pořád tekly slzy a já neměla tu sílu je zastavit.

„Musíš se schovat, máme příkaz odvést všechny z tohohle domu, do Hlavy." Nechtěla jsme se schovávat jako zbabělec. Měla jsem jít zachránit Chris, Willa, Ala a možná Tobiase, ale na to bylo teď moc pozdě, jelikož mě Ryan vzal a schoval mě pod postel.
„Počkej." Zastavila jsem ho ještě dřív, než mě stihl úplně zakrýt. Naklonil se ke mně, aby mě slyšel, a já jsem mu věnovala dlouhý polibek.

Hned jak se ode mě odvrátil, pochopila jsem, že je na čase se schovat, tedy pokud chci alespoň trochu Christině pomoc. Musím říct, že se mi tam neleželo nějak extra pohodlně, jelikož všude okolo mě se mačkal Chrisin bordel.

Slyšela jsem, jak se blíží další vojáci, ale Ryan tu zůstal a s něčím pohyboval. Možná to byl Chrisin stůl nebo spíš nějaké papíry. Pak se v pokoji ocitli ostatní strážníci. Měla jsem sto chutí zase začít brečet, ale tentokrát ne kvůli Tobiasovi, ale kvůli tomu, že Chris – moji nejlepší kamarádku – právě teď zatýkají a já se tu schovávám pod postelí.

„Strážníku Parrishi, podejte hlášení." Ozval se hned jeden policista. Trochu jsem se skrčila a škvírou mezi postelí jsem mohla vidět jejich boty. Byly to černé pohorky – nebo tak alespoň vypadaly, jelikož takový styl bot jsem ještě neviděla.
„Vše je čisté. Zajaly jsme tři podezřelé – dva muže a jednu ženu." Takže Tobiase ne.
„Identifikace." Je vůbec takové slovo? Pomyslela jsem si, protože mě nikdy nenapadlo, že se ocitnu v téhle situaci, nebo jakékoliv jí podobné.
„Christina – hlavní podezřelá. Will – Sečtělý, na vysokou chce jít do Neohrožených, stejně jako Christina. Al – v přihlášce na školu uvedl akorát, že chce jít do Neohroženosti, stejně jako Christina a Will. Jeho přítomná frakce zatím nebyla zjištěna. Nikdo jiný tu není." Poslední větu řekl až moc nervózně, na to, aby mu Max uvěřil.
„Dobře, odveďte je k Jeanine." Když to dořekl, všichni se otočili a vyšli z pokoje. Někdo – nejspíš Max – se na prahu zastavil a nejspíš se podíval na Ryana, jelikož ten jediný tam pořád ještě stál.

„Ještě něco potřebujete?" Zeptal se Max Ryana. Určitě mě teď najde a zavře jak mě, tak i Ryana, za to, že mě schovával. Už jsem chtěla vylézt a přiznat se, když v tom mu Ryan odpověděl.
„Chci se jen ujistit, že tu nic neschovává." Zalhal a já si pořád byla jistá, že mu na to neskočí.
„Dobře, ale buďte opatrný." Pokývl mu Max a i já jsem slyšela, jak si Ryan hlasitě oddechl. Možná si to jen myslím, ale mám takový pocit, že mu Max nevěří.

Po chvilce, co Max odešel, mě Ryan začal odhrabávat. Když jsem byla konečně venku, jen tak jsme stály naproti sobě a zíraly jeden druhému do očí. Jeho ruka se lehce dotkla mé tváře a utřela slzu, kterou jsem ještě před chvíli uronila kvůli Tobiasovi.

„Co se stalo?" Ryan se na mě díval ustaraně a já munechtěla být přítěží a tak jsem jen zatřepala hlavou. „Nic, jen jsem se hrozně bála." Zašeptám a padnu mu znovu do náruče.„Čeho?"„Že mě najdou a s tebou se pak stane něco hroznýho." Teď už jsem skorobrečela a poprvé za tu hodinu to nebylo kvůli Tobiasovi.„Nic se nestane, jen tě odsud musíme dostat. Co nejdřív. O Chris a ty dva klukyse postarám." Jeho hlas zněl trochu divně. Podobně jako Maxův, přesně jakoMaxův. Přesně jako by mi nevěřil. Sklopila jsem oči a následovala Ryana až nachodbu. 

Kratší kapitola, - jelikož jsem jí musela ukončit takhle-  ale teď, když jsem v práci mám čas psát  a tak se zítra dočkáte možná dvou kapitol :)