1.1.1973
11 let
Bradavice

Po svém odchodu zanechala Isabelle černovlasého chlapce zcela zmateného.
Byl si téměř jistý, že když vyzná dívce své city, ona mu je bude automaticky opětovat. To však z jejího chování příliš nevyplynulo.

Zatímco se tedy rozpolcená Bella hnala chodbami, míříc do Velké síně, seděl Sirius stále na své posteli s pohledem upřeným do čistě bílé zdi.

Takto ho také našli jeho přátelé, kteří se okamžitě začali vyptávat, co se mu stalo.

Tedy, až na Jamese Pottera, který pouze stále uraženě a lehce provinile pozoroval mladíka před sebou.

Ve skutečnosti mu nechtěl ublížit, avšak skutečnost, že se byť jen přiblížil k jeho milované, malé sestřičce, ke které byl všem chlapcům vstup přísně zakázán, ho velmi rozčílila.

Přidejte k tomu ještě všechen ten alkohol, který předešlého večera vypil a pochopíte, že v tu chvíli nebyl James příčetný, natož pak schopný zachovat si chladnou hlavu.

Jeho nejlepší kamarád mu však už teď chyběl, a tak se rozhodl, že se pokusí omluvit.

Smutně se na Siriuse zahleděl.
,,Mrzí mě to, neměl jsem na tebe tak vyjet. Přehnal jsem to."

Černovlasý chlapec naproti němu se jakoby zamyšleně podrbal na bradě, načež se zplna hrdla rozesmál absurdnosti této situace.
James se tvářil jako ztřískané štěně, přestože musel vědět, že mu to Sirius jistojistě odpustí.

A protože měl Sirius smích velmi nakažlivý, tak se zanedlouho celou chlapeckou ložnicí ozýval smích čtyř nejlepších kamarádů.
Smích Pobertů.

,,Řeknu ti jednu věc, Dvanácteráku."
Začal důležitě Sirius
,,U mě jsi měl odpuštění jisté, to sám moc dobře víš, ale tvoje krásná sestřička, to bude oříšek. Je opravdu pekelně rozčilená a to, co jsem jí řekl já, jí asi taky nepomohlo."

,,A co jsi jí řekl?"zeptal se zvědavě James.

,,Ále nic..."