Kihyun

Je jedno, jak moc jsem se snažil. Nepomáhalo si nadávat, nepomáhalo si říkat, že je to špatné. Pořád jsem ho měl v hlavě. Čím víc jsem se tomu bránil, tím víc se mi do hlavy zavrtával. Moc dobře vím, že je tohle špatné. Vím, že to, kam tohle všechno v mojí hlavě směřuje je špatné. Ale jako by mě mozek najednou přestal poslouchat. Je jedno, jak moc si promlouvám do duše, jak si to všechno vyvracím...pak stačí, aby byl nablízku...a všechno, co jsem si dosud řekl je to tam.

Věděl jsem, že se na mě z nějakého důvodu zlobí. Nevěděl jsem proč, myslel jsem, že ho to brzy přejde. Ale nepřecházelo ho to. Když jsem ho viděl po škole, když jsem končil doučování...jedna má část se těšila na jeho poznámky, na jeho dobývání...proboha, kdy jsem tomu začal říkat dobývání. Třeba mě ani nedobývá! Ale co si namlouvám...dělá mi to dobře. Jeho škádlení, jeho pohledy, to, jak si se mnou hraje. To, jak se před ním nakrucuju.

Jako v té jídelně. Proč do mě vjela taková zlost, když jsem viděl Linonga, jak se k němu tiskne. Možná právě proto, kvůli té žárlivosti, jsem se snažil při chůzi víc vlnit v bocích. Natahoval jsem se přes stůl ve snaze získat si jeho pozornost. Věděl jsem, že na mě kouká. A já se tolik snažil neztratit v jeho čokoládových očích, zakazoval jsem si se na něj usmát, a nakonec jsem to neudělal. Neusmál jsem se na něj. Možná jsem se styděl. Možná mi v hlavě blikala varovná kontrolka, že tohle je špatně. Možná jsem se bál, co by můj úsměv mohl zapříčinit. Možná...všechno dohromady a já jsem opravdu blbec.

Ten večer po doučování...když jsem viděl, že se pořád zlobí. Nemohl jsem si pomoct, chtěl jsem jít stejnou cestou. I když je ta cesta delší. I když autobus, na který jsem čekal, a kterým jsem odjel jel až daleko za moje bydliště. Ale i tak jsem šel, šel jsem pomalými kroky pár metrů od něj a tolik jsem doufal, že by se jeho kroky zastavili. Že by si mě všimnul, počkal na mě...zkusil by na mě pár svých vtípků, za které bych je srovnal, ale...byl bych rád. Srdce mi strachem poskočilo, když chtěl jít na semaforu na červenou. Překonal jsem tu vzdálenost mezi námi, abych ho chytil za bundu a zastavil. Pořád se zlobil...zlobil se a mě to přišlo v tu chvíli roztomilé. Tolik jsem se chtěl zeptat, proč se zlobí. Chtěl jsem s ním mluvit, slyšet jeho hlas. Ale bál jsem se, že jakmile to téma otevřeme...bude jednodušší překročit hranice, a to bylo to, čeho jsem se bál. Možná proto jsem celou dobu mlčel. A jeho chování mi přišlo tolik roztomilé. Nejroztomilejší na tom bylo to, že...kdyby nechtěl, kdyby se na mě zlobil tolik, jako se to snažil hrát...nezůstal by tam se mnou. Uraženě by odešel, ale on to neudělal. Proto jsem se hned v autobuse začal culit, zatímco jsem volal Minhyukovi, kam sakra jede ten autobus, do kterého jsem pyšně nastoupil. Zděsil se s tím, že když vystoupím na další zastávce, budu to mít půl hodiny pěšky domů. Mě to bylo fuk. Proboha, ani nevím, proč je mi to tolik fuk, ani nevím, proč se pořád culím jako blbeček. Normálně bych se zlobil já, nebo bych to nechal být, protože bych si řekl, že se chová jako dítě, ale...imponovalo mi to, neskutečně. Jeho pozornost směřovaná ke mně...byla moc milá a krásná.

Další den už mi to tolik roztomilé nepřišlo. Kašlal na mě, naprosto a já se přistihl, že mě to mrzí. Celou hodinu jsem se snažil navázat oční kontakt, snažil jsem se najet na naši hru kočky a myši, ale on na mě kašlal. Naprosto ignoroval mě i mé chabé pokusy o prolomení ledu. A já si uvědomil, že to takhle nechci. Nechci překročit hranici, co je mezi námi, ale nechci tohle. Nejspíš proto, jsem mu po hodině nekompromisně narval svoje věci do náruče, potřeboval jsem, aby se mnou šel do kabinetu. Potřeboval jsem s ním být sám a potřeboval jsem s ním mluvit a tu situaci vyřešit.

Dojdeme do mého kabinetu a on mi hodí věci na stůl.

„Tady." Pronese suše a otočí se na odchod. Nevím, co to do mě vjede, ale rychlými kroky ho předběhnu a zády se opřu o dveře.

„Proč...proč se zlobíš...je to kvůli tomu doučování? Nebo...kvůli něčemu jinému?" zvednu k němu oči. Nevím, proč najednou nedokážu být rázný jako vždycky. Proč si najednou přijdu tak zranitelný. Ale nechci, aby mě ignoroval. A pokud je má dedukce správná...bude to mít co dočinění s tím doučováním, protože až po tom se všechno pokazilo.

„Zeptejte se Junpya nebo Jina," lehce zavrčí. „na mě se ani nepodíváte, aniž byste se nemračil a ani na to blbý doučování mě nevezmete, ale před nima se smějete a natřásáte." Zavrčí znovu. Celý se zatřesu, když jemně chytí moje ramena, aby mě odsunul ode dveří. Překvapeně se usměju.

„Žárlíš...na Junpya a Jina, skrz doučování a...zlobíš se, protože se na tebe neusmívám?" překvapeně na něj zamrkám. Uhne pohledem, zase je najednou tak roztomilý. Když jsem najednou odkryl část jeho nitra, tak znejistil, a to mi přijde děsně roztomilé.

„Záleží na tom." Zavrčí a založí si ruce. Ale najednou už ho nohy nevedou k odchodu.

„Promiň, Changkyun, nevěděl jsem, že...bys stál o můj úsměv." Dám si vlasy za ucho, i když bych se po ruce nejraději plácnul. Proč mu to říkám takhle?! Překvapeně se na mě zadívá.

„Proč bych o něj nestál," zašeptá. „ale když se na mě usmívat nechcete." Jemně nafoukne tváře a pohodí hlavou, aby mu přestali vlasy padat do obličeje. Usměju se víc.

„Co bys řekl na doučování dneska...jen my dva, tady u mě v kabinetu, spravilo by ti to náladu?" usměju se v naději. Sám sobě musím přiznat, že...jsem raději, když mě zlobí než když mě ignoruje.

„Co když nebudu mít čas?" pozvedne obočí a nadhodí to. Ale už na něm nevidím naštvanost...už na něm vidím jeho klasický pohled, takže vím, že mě svými slovy jen škádlí.

„Tak to tady budu smutný sedět sám." Zvednu k němu oči a usměju se. Netušil jsem, že by ho tolik mohlo štvát a mrzet, že se na něj neusmívám. Ale když vidím tu jiskru v jeho očích, to štěstí, když jsem se na něj konečně usmál. Najednou vím, že se na něj chci usmívat častěji. Několikrát pozvedne obočí, proboha, proč mi tohle dělá. Jak může někdo takhle vědomě sexy způsobem zvedat obočí.

„Dobrá tedy, udělám si čas...abyste tu nebyl sám." Mrkne na mě. Snažím se neculit jako měsíček na hnoji.

„To budeš hodný," usměju se. „utíkej, ať...nezmeškáš hodinu." Odstoupím ode dveří a urputně se bráním tomu, abych si neskousnul ret, ještě když vidím, jak odchází s evidentně moc dobrou náladou. Zavřu za ním dveře a plácnu se několikrát do zátylku. Proboha, co to dělám! Měl bych se trošku hodit do klidu. Usmířili jsme se, skvělé, ale...nemůžu mu jeho balení oplácet, to vůbec ne. Kihyun, jsi učitel, tak se podle toho chovej!

Odučím svoje hodiny, a když mám chvíli času, než by měla Changkyunovi skončit poslední hodina, tak si zatím začnu připravovat nějaké příklady. Pro něj extra složité, protože mu matika jde a...proboha, proč ho vůbec doučuju. Vím, proč ho doučuju, abychom mohli strávit nějaký čas spolu, ale takhle doučování nefunguje! Ale...pokud z toho bude mít radost a pokud se mi podaří držet určité hranice...proč ne.

Jakmile přijde, tak ho nechám, aby si přisunul židli k mému stolu.

„Nachystal jsem ti pár příkladů." Usměju se a sednu si na svoji židli, přisunu k němu papír s příklady.

„Co kdybyste mi to vysvětloval, zatímco já se na vás budu koukat?" skousne si ret a já se snažím, aby mě to nevykolejilo. „Budu koukat, jak hezky se vaše plné rty pohybují," mrkne na mě a z jeho šepotu mi běhá mráz po celém těle. „a přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby byli jin-" začne se smát, když mu rukou zacpu pusu. Snažím se nezrudnout a snažím si to rozhodně nepředstavovat.

„Takové věci se neříkají," vypísknu a cítím, jak mi zrudli uši, ale snažím se ten fakt ignorovat. „ale klidně ti to můžu říkat, pokud chceš." Zakývám hlavou a začnu mu pomalu látku říkat, dávám si pozor na svoji výslovnost, a hlavně si dávám pozor na své sykavky.

„Vaše sykavky jsou nádherné," zašeptá, zatímco se soustředím na mluvení. Cítím, jak mi padají vlasy do obličeje a zvednu k němu oči, když cítím jeho ruku, jak mi dala jemným pohybem vlasy za ucho. A já se snažím nezavřít oči nad jeho dotekem.

„Posloucháš mě?" zašeptám lehce.

„A vždy budu." Mrkne na mě a já cítím, jak svými prsty promne můj ušní lalůček.

„C-Changkyun." Prsknu a chytím jeho ruku, víc si skousne ret a hltá moje reakce pohledem. Celý zbytek doučování se mě snaží škádlit, ale já se snažím nedat na sobě nic znát. Snažím se dělat, že jsem si nevšiml, jak se kolenem otírá o moje koleno. Snažím se sám sobě lhát, že jeho přítomnost není až tak příjemná. Ale nejde to, evidentně, protože ve svém škádlení pokračuje.

„Mh, stavím se ještě za Minhyukem, takže nemusíš." Usměju se, když mi nabídne, že by mě doprovodil domů.

„Tak alespoň tam vás doprovodím." Mrkne na mě a podrží mi dveře, když vycházíme ze školy. S jemným úsměvem přikývnu.

„Pokud chceš." Dodám a jemně se zatřesu zimou. Mám jen lehký přehoz, pod kterým mám tričko s krátkým rukávem, ale se začínajícím večerem, už se dost ochladilo. Překvapeně zamrkám, když ucítím jistou tíhu na svých ramenou a překvapeně k Changkyunovi zvednu oči, když přes mě přehodil svoji koženou bundu.

„Přece se nenachladíte." Mrkne na mě. Snažím se nezačervenat jako puberťačka. Jak je možné, že v jedné chvíli je hravý jako dítě, roztomilý jako štěně...a v další chvíli mi naprosto vyrazí dech svým gentlemanským a mužským postojem. Proboha.

„Díky za doprovod." Zakývám hlavou, když dojdeme k zahrádce baru, kde na mě čeká Minhyuk. Chci ze sebe sundat jeho bundu, ale zarazí mě.

„Aby vám nebyla zima, až půjdete domů," mrkne na mě. „a taky, abyste měl důvod na mě víc myslet," skousne si ret. „a mimochodem." Udělá pár kroků dozadu, když odchází. „ty vlasy vám takhle děsně seknou." Zašeptá najednou úplně jiným sexy tónem a vidím mu ve tváři spokojený úsměv, když vidí, jak moje tváře pokryl lehký ruměnec.

„Dobrou noc!" odseknu a dojdu za Minhyukem na zahrádku.

„Mluv, kdo to sakra byl, jaktože máš jeho bundu, co mezi vámi je a dělej!" začne Minhyuk s křížovým výslechem, sotva si k němu sednu ke stolu. A já jediné, na co se zmůžu je, že se chvíli hihňám jako idiot. Proboha, já jsem...asi fakt v prdeli.