Changkyun

Jakmile jsem ráno vstal tak jsem se těšil do školy, ani jsem nechtěl se jen tak válet nebo přijít pozdě, první co jsem udělal bylo že jsem skoro vystřelil z postele a utíkal jsem se obléknout, abych přišel včas. I když jako první hodinu ani není matika. Ale něco mě do té školy prostě hnalo. Jakmile máme, začne hodina tak automaticky hodím nohy na stůl v očekávání na jeho přísný hlas. Jakmile napsal a tabuli příklad a rozhlédl se po třídě a jeho nádherný pohled spočinul na mě v tiché výzvě věděl jsem, že se chci předvést. Vstal jsem tedy z lavice a sebevědomím krokem jsem se rozešel k tabuli a vzal si křídu. Zadíval jsem se na příklady a chvíli u nich stal a přemýšlel jsem, než sejm začal levou rukou psát. Po chvíli jsem položil křídu a mrknul jsem na Kihyuna, který na mě koukal lehce s pusou dokořán.

„oh um dobře...můžeš si sednout" mávne na mě. Zasměju se nad tím, když jsem mu vyrazil dech, jak jsem měl v plánu. Spokojeně se posadím a skousnu si ret, když ho sleduju. Najednou je ta škola opravdu lepší, probodává mě pohledem kdykoli udělám něco co by se ve škole nemělo dělat. Ale přistihnu se, jak je něco jinak, možná to jsou jen moje myšlenky nebo je opravdu něco jinak, se mnou, protože z něj nemůžu spustit oči. Všímám si, jak si dává vlasy za ouško kdykoli mu padají do obličeje a vždy si u toho srovná přívěšek na krku. Všímám si jeho sykavek a vždy jak se zamračí, když jsou slyšet víc než by asi chtěl. Tohle všechno najednou vidím, najednou vidím, jak když se usměje, vyskočí mu na lícních rozkošný ďolíček.

„ tak kdo bude chtít doučování tak za mnou přijde po vyučování do kabinetu a domluvíme se na čase. Většinou to bude po škole tady v knihovně, takže kdo by měl zájem, nebo komu by dělala problém látka, klidně přijďte" usměje se. Napřímím se a skousnu si ret. Zatřesu se nad představou, že bychom byli spolu v knihovně. Proto jakmile skončí hodina tak se zvednu a vyjdu s ním ven.

„potřebuješ něco Changkyun?" pozvedne na mě obočí před kabinetem. Usměju se jako blázen.

„přišel jsem si domluvit soukromé doučování" mrknu na něj. Pozvedne na mě obočí.

„ale ty žádné nepotřebuješ" usměje se, když mi podá test, který jsem napsal za 1. „ ještě když jsi tak bravurně spočítal příklady na tabuli" uchechtne se. „ takže není důvod, abys chodil na doučování, to je jen pro ty kteří mají problém" mrkne na mě. Vytřeštím oči a povadne mi úsměv. Takže...moje, moje ego, které se chtělo předvést mi vlastně zamezilo v tom strávit s ním čas.

„ale" začnu, ale to se otočí na patě a zavře dveře od kabinetu. Povzdechnu si a nasupeně vyjdu na chodbu.

„Changkyun" zvednu hlavu, když ke mně doběhne Linong. Zadívám se na něj s pozvednutým obočím. Zahákne se mi do ruky a usměje se. „oběd?" zamrká na mě. Jen jemně pokrčím rameny. Je pravda, že na tohle chování jsem zvyklý. Přeci jen jsem bohatý, není to tak že bych se tak probudil včera. Potkal jsem spoustu lidí, kteří se mnou chtěli být ať už jako kamarádi, nebo jako partneři, nebo aspoň jako známí jen kvůli penězům. Nejsem ale někdo kdo by byl z toho nějak přecitlivělí. Lide, jsou různí a bylo to tak vždy. Jooheon je jediný kamarád, který ode mě nic nechtěl, no možná až kromě Kayeeho. Ale známe se dost dlouho, jeho rodina nikdy od naší nechtěla peníze. My jsme jim i tak pomohli, splatit dům a najít dobrou práci aby dál mohli žít samostatně. Vím, že jsem měl jednu dobu strach, že se se mnou Jooheon baví jen z vděčnosti nebo protože ho rodiče přesvědčili, že musí ale na to je on moc cool aby se s někým bavil jen proto.

Dojdu s Linongem na oběd kde se k nám přidají další. Hodím si nohy na stůl a opřu se o stěnu za mnou. Linong se ke mně natiskne a začne mi něco vyprávět. Ani ho moc nevnímám. Ale jakmile uvidím jeho, jak vejde do jídelny tak se zatřesu a můj pohled sleduje každý jeho krok. To jak se jemně pohupuje do kroku, to jak má dokonale pevný zadeček který v těch džínách vypadá opravdu neuvěřitelně. To jak občas pohodí vlasy, to jak se sebevědomě nese, to jak ví, že je krásný a všem to ukazuje. Skousnu si ret, když se opře o stůl u učitelů a lehce se skloní. Kdybych stál tak asi půjdu do kolen z toho jaký výhled mám na jeho zadeček. Zvedne se dojde si pro jídlo. Moje mysl klouže do míst, které neznám. Do míst, která mi říkají, udělal to tak pro tebe abys měl výhled. I když je to blbost, učitelský stůl je na druhé straně jídelny a mezi námi je jedna řada stolů. Ale to mojí mysl nezajímá. Moje mysl jen dál pokračuje v opakování slov – jen pro tebe. Jenže tak to není, není to jen pro mě. Nevím proč mě moje vlastní myšlenky tak vytočili, ale odfrknu si.

„Changkyun" zvednu hlavu a usměju se.

„dobrou chuť  Yoo" mrknu na něj. Protočí oči a víc chytne tác.

„dej ty nohy dolů, ostatní na tom stole jí" zadívá se na mě vážně, skousnu si ret a nohy dám pomalu dolů.

„tsk pruda" zamručí Linong a víc se na mě natiskne. Kihyun ke mně střeli pohledem a rozejde se k učitelským stolům. Po skončení výuky odejdu ze tříd a jako první se rozejdu do kabinetu.

„tak můžeme jít do knihovny" uslyším hlas, když vyjdu z poza rohu. Krve by se ve mně nedořezal, když vidím s kým Kihyun do knihovny jde. Junpyo a Jin. Zavrčím si pro sebe a zavraždím je pohledem zatím, co se rozejdou do knihovny. Nasraně kopnu do koše. Takže já nemůžu, ale blbeček Junpyo a Jin můžou? Co oni mají a já ne? Vyjdu ze školy a se zavrčením si sednu na lavičku a zapálím si cigaretu. Nevím proč jsem tak moc naštvaný. Je to jen doučování. Ani jsem si nevšiml kolik uběhlo hodin, zatímco nasupeně sedím na lavičce.

„tak ahoj, moc vám to dneska šlo, pár doučování a budete to umět" zvednu hlavu, když uslyším známý hlas. Vytřeštím oči, když vidím Kihyuna jak se hihňá. Hihňá se...a ne na mě. Moje krev jakoby zamrzla v žilách, když si dá vlasy za ouško a rozloučí se s těma dvěma idiotama. Semknu víc spodní čelist a celý se napnu.

„pro tu tak sedíš" zvednu hlavu a zadívám se na Kihyuna který ke mně došel. Jeho tvář nezdobí úsměv. Ani nic. Jen se mračí a má založené ruce.

„tak" pokrčím rameny a odfrknu si. Asi vážně nejsem nic víc než ten rozmazlený student ve třídě A.

„ akorát se tu nachladíš" řekne jemně. Nezvednu hlavu, abych viděl jeho výraz.

„co je vám do toho, aspoň když budu nemocný tak mě nemusíte vídat v hodinách" odfrknu si a zvednu se z lavičky.

„Chang-" rozejdu se rychleji pryč, takže jeho slova už ke mně nedolehnou. Dám si ruce do kapes a povzdechnu si. Co to se mnou je. Vůbec nevím proč se tak chovám. Proč na ně se usmíval, jako kdyby byli bůh ví co a na mě...jeho úsměv nepadl ani jednou. Vždycky se tak mračí, vždycky mě probodává pohledem. Zastavím se na přechodu a povzdechnu si. Červená. Chvíli podupávám nohou zatím, co světlo lamp jemně osvětluje chodník. Pokrčím rameny, že přejdu přechod.

„víš, že je to nebezpečné a navíc nezákonné" zastavím se v kroku, když moje bunda odmítá jít dál. Otočím hlavu, abych viděl Kihyuna jak mě drží za bundu, abych nemohl přechod přejít.

„nejezdí tu žádná auta" odseknu.

„i tak je to nebezpečné" nepodívá se na mě a stále drží mojí bundu, jako bych byl pes, kterého musí držet na vodítku. Povzdechnu si a založím si ruce a čekám teda, než na semaforu padne zelená.

„co tu vůbec děláte" odseknu šeptem.

„jdu domů?" řekne odměřeným stylem. Jasně že jde domů, nešel by třeba za mnou, na Kaštanku vede spousta cest, moje mysl mi říká, že si třeba vybral tuhle, protože jsem tudy šel já, ale moc dobře vím, že to tak není. Jakmile naskočí na semaforu zelná tak se rozejdu. Uslyším Kihyunovi kroky jak se rychle ozvou za mnou. „Changkyun, nechceš se mnou počkat na autobus?" zastavím se v kroku, když se měli naše cesty rozdělit. Zadívám se na něj. On se na mě nedívá. Zadívám se na autobusovou zastávku, která je prázdná. Kolem se potloukají divní chlápci, ale mě přijde divný každý, takže to asi ani nic nebude. Zadívám se na něj, nakonec ale přikývnu. I když chci být odměřený a uražený, pořád, minuta navíc s ním je dost na to aby změnila můj postoj. Rozejdu se za ním na autobusovou zastávku. Sedne si na lavičku zatím, co já si stoupnu, mimo a zapálím si cigaretu.

„víš že... kouření škodí zdraví" ozve se po chvíli. Pokrčím rameny a opřu se zády o zastávku.

„moje zdraví vás nemusí zajímat" moe kousavé já se vydere na povrch, nic na to neřekne. Založím si ruce. Měl bych...měl bych si tuhle chvíli užívat, ale nedokážu být nic jiného než uražený. Chci být uražený, chci, aby se mě zeptal proč, aby mi pak následně vyvrátil moje myšlenky. Ale nic z toho se nestane. Když přijede autobus tak se zvedne a zadívá se na mě. Hodím nedopalek do koše a beze slova se rozejdu pryč. Ujdu několik kroků k přechodu než vidím jak kolem projíždí autobus. Zvednu hlavu v doufání, že by mě třeba vyhlížel. Ale jediné co vidím je další rána. Vidím ho jak má u ucha telefon, jak ve zpomaleném filmu, je to jako bych si mohl stopnout realitu a sledovat jen obrázek ze všech úhlů. Usmívá se. Proč jsem to jen já, komu svůj úsměv neukáže.

„Changkyun dej ty nohy dolů!" nezvednu hlavu, když se ozve jako první když vejde do třídy. „Changkyun" dojde ke mně. Zvednu k němu oči.

„hleďte si svého" zavrčím na ně. Vidím na něm, jak ho to lehce vykolejí.

„Changkyun ty nohy dolů"

„nechce se mi takže" pokrčím rameny a založím si ruce. Zvýší na mě hlas, ale uhnu hlavou na stranu. Zbytek hodiny si mě nevšímá, nic jiného jsem ani nečekal. Chovám se jako dítě. Jakmile skončí hodina tak se rychle zvednu, abych vyšel ze třídy.

„Changkyun pomoz mi s těmi věcmi do kabinetu" zastaví mě.

„nemám čas-" nadechnu se, ale vrazí mi věci do ruky s rázným pojď. Možná jsem spíš jen něco jako pes, možná jsem jen pes utržený ze řetězu, kterého musí srovnat.