Kihyun

Když se ho držím, zatímco mě nese. Nedokážu myslet na nic jiného než...na to jaké mám motýlky v břiše. Nadávám si za to, jak hezky mi voní. Jak krásně mu voní vlasy. Jak mužné má ruce. Jak hezky v tomhle tichu zní jeho hluboký hlas. Nenávidím se za to, jak na něj teď myslím.

„Jsi vážně nejhorší," zašeptám. Zastaví se v kroku a vím, že se na mě chce přes rameno zadívat, ale opřu si hlavu o jeho rameno, aby mi do tváře neviděl. Nepotřebuje vidět, že se jako idiot červenám. Do toho ještě tiše vzlyknu, nevím, jestli nad celou mojí situací nebo nad tím, jak hezky se u něj cítím. „nejhorší z nejhorších." Zašeptám, když mám hlavu na jeho rameni a cítím jemně jeho kolínskou.

„Já vím." Zašeptá a já nadávám svému tělu za to, jak blbě reaguje na jeho hlas. Poslouchám jeho dech, to, jak tiše oddechuje a do toho mě drží na svých zádech. Něco z toho mě ukolébá ke spánku. Trhnutím se vzbudím, až když mě donesl až před dům.

„Hm." Zabručím a slezu z jeho zad, když se trošku proberu.

„Nepotřebuješ svléknout nebo uložit do postele?" pozvedne obočí a přitáhne mě na sebe, když odemknu dveře. Nechám se zády na dveře lehce natlačit a zvednu k němu oči. Nenávidím své tváře za to, jak jsou červené, ale doufám, že to potemnělé světlo zakrylo. Nemůžu si pomoct, ale flirtovně se na něj usměju a natáhnu ruce k jeho límečku. Vidím mu na očích to vítězství.

„Máš pravdu, nepotřebuju." Zašeptám a mezitím, co se on ke mně naklání, tak vklouznu do dveří a zabouchnu mu je před nosem. Vítězně se uchechtnu, mě nedostaneš, Lim Changkyun.

Vyškrábu se opile do sprchy a jemně se alespoň opláchnu, převléknu do pyžama a ve vteřině usnu. Únavou a opilostí. Možná i tím, že si pořád vybavuju tu jeho jemnou vůni, ... která mi nevoní!!

Dezorientovaně otevřu oči a povzdechnu si. Včera jsem pil jenom jeden druh alkoholu, takže...mám kocovinu, ale ne tak obrovskou, jakou jsem si myslel, že budu mít. Začnu si dělat kafe, připravím si k snídani suché pečivo a prohrábnu si vlasy. Měl bych ho nenávidět. Měl bych ho nesnášet. Proč mám spíš pocit, že je možná jiný než se zdá? Sice mě včera zlobil, škádlil mě a pokoušel, ale...zároveň se o mě postaral. Nemusel. Mohl mě na té zahrádce nechat, mohl mě nechat na pospas těm kreténům, aby si dělali, co chtějí. Ale on to neudělal. I přesto, že jsem se na něj několikrát ohradil, tak zůstal u mě a vlastně mi od nich pomohl. Poplácám se po zátylku a zavřu oči. Nenene, Kihyun, nebudeme myšlenky směřovat tímto směrem. Je moc hezké a dojemné, že cítíš nějaké sympatie, ale vy dva jste jako den a noc. Voda a oheň. Není možné, že by vás k sobě osud svedl záměrně. Tak to není, jsem prostě jen chováním jiný než to, co zná, možná proto ho to láká. Pokrčím rameny, proč nad tím vůbec přemýšlím. Nemám lepší věci na práci? Nemám, ale...měl bych si je najít!

Ve jménu nakopat zadek mé nevolnosti začnu s úklidem. Broukám si melodie vycházející z rádia na baterky, ta hudba je příšerná a zároveň chytlavá. Dobře se na ni uklízí, tak co. Trhnu sebou, když si uvědomím, že mi zvoní telefon. Že by Minhyuk? Možná chce vědět, jak jsem včera dopadl nebo že jsem neumřel po cestě domů. Dojdu k telefonu a nechápavě se dívám na display, kde mi svítí jméno ředitele školy Olonana. Chvíli váhám, než se nadechnu, a nakonec telefon zvednu.

„Yoo Kihyun, prosím?" snažím se znít klidně.

„Dobrý den, Kihyun," ozve se milým hlasem. A vtíravým. „víte situace se má tak, že...škola by byla ráda kdyby...jste se vrátil." Vytřeštím na jeho slova oči a na chvíli zapomenu, jak správně dýchat.

„Myslel jsem, že můj přístup je problémový." Pozvednu obočí, i když to nemůže vidět.

„Ano, to je," souhlasí. „ale pan Lim se Vás zapřísáhl, Váš přístup mu vyhovuje a...pokud on s tím nemá problém, tak škola také ne, takže...pokud máte stále zájem u nás učit...budu rád, když se během dne zastavíte pro podklady a...probereme spolu pár věcí, abyste mohl nastoupit třeba již zítra."

„Dobře, stavím se během dopoledne." Nakonec přikývnu a chvíli zírám na telefon, když hovor položím. Changkyun se za mě přimluvil? Jemu vyhovuje můj přístup? Škola s tím nemá problém? Vytřeštím oči nad tím, že...celou dobu jsem se na něj zlobil a nesnášel ho, ale...teď se díky němu můžu vrátit do práce a...můžu pokračovat ve splácení dluhů...měl...bych mu být vděčný. Mh, to bych měl. Ale jednoduché mu to na hodinách dělat nebudu! To, že mi dohodil zpátky práci neznamená, že se bude flákat! A to mu taky hezky řeknu, jen počkej, Changkyun, muhahaha! Uvidíme, jestli dojdeš k maturitě!

Jelikož vlezdoprdelku ředitele mám u prdele, tak si vezmu jen obyčejné džíny a bílé tričko. Přehodím přes sebe jemný přehoz, nebudu za ním chodit v saku, abych vypadal, jak nutně tu práci potřebuju, i když ji sakra potřebuju. Formální dokážou být i džíny. Jemně si nalakuju své jemně vlnité vlasy a vyměním si náušnice s černým kamínkem za ty s bílým kamínkem, vždycky mám pocit, že mi o něco rozjasní obličej, když se tak neztrácejí v mých černých vlasech.

„Nemám tolik věcí na probrání jako posledně jen...prosím ty Vaše pětky, kdybyste se s nimi trošku mírnil...pokud mu bude vycházet špatná známka nebo něco špatně udělá, tak mu dejte opravný test nebo doučování, ale...jeho rodiče jsou na pětky dost háklivý a možná byste měl problém i přes jeho přimluvení." Podívá se na mě a já si nakonec povzdechnu. Tyhle mantinely si s Changkyunem vytyčím sám. Ale chápavě přikývnu. Ne, že bych z jeho rodičů měl nahnáno jako tady ředitel, ale dejme tomu...žáci mají pravidla, a když mám mít nějaká i já, tak je bez problému příjmu. Podepíšu znovu smlouvu, vezmu si klíče od kabinetu a vyslechnu si, že se v matice za tu dobu moc neposunuli, protože ředitel s nimi hlavně opakoval. Věci, které jim k maturitě budou úplně k hovnu, skvělé. Tohle je ředitel? Vážně?

S úsměvem a dobrým pocitem vyjdu ze školy. Konečně se zase cítím o něco lépe. Všimnu si venku na lavičce Changkyuna s tím jeho kamarádem, upravím si přehoz a vykročím k nim. Jeho kamarád se málem zadusí kouřem z cigarety, snaží se ji rychle típnout a vyhodit a schová si za batoh plechovku s pivem.

„Zatím tu nejsem jako učitel," pozvednu na něj obočí, když vidím, jak se dusí. „Changkyun zítra před začátkem výuky přijď ke mně do kabinetu, máme co probírat." Založím si ruce a zadívám se na něj. Vidím, jak zaujatě a zvědavě pozvedne obočí.

„Mmm, budeme řešit něco soukromě? To je lákavé." Zašeptá to způsobem, díky kterému mi přeběhne po celém těle husí kůže. Kihyun! Ovládej se!

„Budeme řešit tvůj prospěch, takže ano, je to dost lákavé." Přikývnu a otočím se na patě k odchodu.

„Mimochodem," zavolá na mě, tak se přes rameno otočím. „v těch riflích máte dokonalej zadek." Skousne si ret, něco zaprskám, probodnu ho pohledem a prstem si přejedu po krku, abych mu dal najevo, že ho jednou zabiju.

Ale ať chci nebo ne, začnu zadkem lehce kroutit, no co, udělalo by mi to radost od kohokoliv jiného! Je dobré vědět, že mi sluší ty rifle! Sluší mi!

„Vážně? Ale Kiki to je úžasný! Ale jakto?" zamrká na mě nechápavě Minhyuk, když si v podvečer skočíme klasicky na jeden drink.

„No," nadechnu se a chvíli přemýšlím, jestli má odpověď jde nějak zaobalit. „vypadá to, že se za mě Changkyun ve škole přimluvil, aby mě vzali zpátky," Pronesu a Minhyuk se začne dusit pitím. Poplácám ho po zádech a protočím oči, vím, co chce říct. „určitě v tom není nic z toho všeho, co chceš říct a co se ti honí hlavou, prostě jen z nějakého důvodu chtěl, abych se vrátil, to je celé. Není v tom nic ani z mé strany a ani z jeho strany." Vážně přikývnu.

„No, jen aby," pokrčí rameny. „je hezkej?" pozvedne obočí. Chce mě dostat do slepé uličky, ale mě nedostane...ne dnes!

„Ne-ře-knu." Vypláznu na něj jazyk a dloubnu ho brčkem do ramene a rozverně se začnu smát. Nevím, odkdy se směju takhle blbě. Odjakživa. Jo. Není to, jakože teď.

„Dále," pronesu, zatímco si na stole připravuju materiály na zanedlouho začínající hodinu matematiky. Zvednu hlavu a překvapím se, když Changkyun opravdu přišel včas a před hodinou za mnou do kabinetu. Pokynu mu rukou, aby se posadil. „takže takhle...jsem ti vděčný za to, že jsem mohl nastoupit zpátky," jemně nakrčím obočí a zakývám hlavou. „ale nemysli si, že tím pro tebe začínají nějaká privilegia," vztyčím prst a pohrozím mu. „to v žádném případě, budu tě peskovat dál tak jako vždycky a nebudu se držet zpátky." Vážně se na něj zadívám.

„To doufám, jinak bych to ani nechtěl." Pozvedne obočí a já si odkašlu, když vidím, jak si mě prohlíží. No co, možná jsem si dneska taky vzal do práce ty džíny, ve kterých mám pěknej zadek. Ne proto, že to řekl on. Ale proto, že ty džíny mám rád. Moc rád.

„No a na žádost ředitele ti tedy nebudu sypat pětku za pětkou, ale...pokud se ti test nevydaří, dám ti druhou možnost, zkoušení anebo v případě tvé potřeby doučování." Zakývám hlavou.

„Mh," chápavě přikývne. „mm, doučování jen s Vámi? To zní fajn." Pozvedne na mě obočí a já na něj zaprskám. „A teď běž na hodinu, šup." Zamáchám rukou, aby odešel, a když to udělá, tak si prohrábnu vlasy a pak si nadávám, protože jsem se ráno tak snažil, aby moje vlasy vypadaly dokonale, takže si je před zrcadlem zase srovnám.

„Takže třído, začneme tím, že...," nadechnu se. „tím, že dá Changkyun nohy ze stolu," probodnu ho pohledem a on se na mě usměje. Čert vem jeho ďolíčky! „Changkyun," lehce zavrčím přísným hlasem, dokud nohy nedá dolů. „opakovat tisíc témat nemá smysl, protože jste třída, co si matiku vybrala k maturitě a vzhledem k tomu, že ročník je v plném proudu, máme co dělat, abyste maturitou prošli," zakývám hlavou. „okruhy maturitní zkoušky jsou různé, nikde nenajdete přesnou strukturu, protože ta se mění, do testů se dává to, co přijde někomu tam nahoře zrovna důležité," nadhodím a dělá mi dobře, když mě celá třída poslouchá. „udělal jsem seznam toho nejdůležitějšího, jsou to témata, která jsou tam vždycky, alespoň jejich jádro, někdy jsou těžší a někdy lehčí. Budeme probírat každý kousek, který vás může u maturity potkat...každý pátek si uděláme cvičný didaktický test, abyste si zvykly na obtížnost a taky na to, že každý test je opravdu jiný. Na webovky jsem vám poslal několik souborů, ti, kdo chtějí si je můžou projít, mohou si zkusit vypočítat příklady a klidně mi je donést ke kontrole...je to pouze dobrovolné, takže kdo chce...kdo to donese, rád mu dám jedničku k dobru, ostatní, co na to nebudou mít čas nebudou dostávat pětky, jak říkám, je to na vás," Zakývám hlavou a začnu psát na tabuli příklady a dám jim chvilku, aby si je přepsali z tabule do sešitů. „chce jít někdo počítat k tabuli?" porozhlédnu se po třídě, a nakonec se pohledem zaseknu na Changkyunovi a pozvednu na něj obočí. Tak co...troufneš si?