Changkyun

Jakmile kolem mě učitel Yoo prošel, přepadl mě pocit, jaký jsem nikdy nezažil, ani ho neumím popsat. Ale bylo mi zle. Nemohl jsem se nic jiného než mračit. Měl jsem špatnou náladu... takovou zvláštní, že by to byla vina? Cítil jsem se provinile? Nikdy jsem se tak necítil, ale v hrudi se mi sevřelo srdce a já nevěděl, co s tím. Ředitel přišel s tím, že hodinu matiky bude zatím učit on, abychom měli nějakou výuku, dokud nenajdou nového učitele.

Už zase?

Kolikátý to vůbec je?

Má to vůbec cenu někoho hledat? Stejně ho zase kvůli němu vyrazí.

Učitel Yoo byl fajn.

Zavrčím, když slyším o čem si ostatní povídají, ale najednou nemám sílu je okřiknout. Hodím si nohy na stůl a zabručím si něco pro sebe, když se neozve hlasité ‚Dej ty nohy dolů.' nikdo to neřeší. Najednou si uvědomím, že je to, jako bych byl neviditelný. Nikdo neřeší moje chování, všichni mě ignorují. Jako jediný si stál za svým až do konce a mě to bavilo.

 Povzdechnu si, když hodina skončí a ty další jsou jak přes kopírák. Nemám se na co ve škole těšit, všechny předměty jsou stejné, všichni učitelé jsou stejní. Vyjdu ze dveří a dám si ruce do kapes. Zakroutím hlavou na Jooheona, když do mě dloubne, že bychom mohli někam zajít, třeba do kina nebo tak. Ale nemám náladu. Rozejdu se do města a nohy spíš kopu za sebou. Dívám se do země s náladou pod psa. Vážně mě to tak sere? 

Vyjdu z poza rohu na hlavní ulici a zvednu hlavu a vytřeštím oči, když uvidím učitele Yoo s tím jeho kamarádem na jedné ze zahrádek. Schovám se za roh, abych nebyl vidět. Proč se schovávám, nemám důvod se schovávat...nebo mám? Stydím se před ním ukázat? Sklopím hlavu. Jemně vykouknu z poza rohu a kolena se mi zatřesou, když uvidím, jak mu po tvářích stékají slzy.

„Všude mají plno, nikde mě nechtějí vzít...zkoušel jsem všechno, ale...nikde nehledají ani výpomoc," vidím, jak se mu po tvářích kutálí slzy a jeho zlomený hlas jakoby rozvibroval celé moje tělo. „blíží se datum splatnosti dluhu a já nemám ani blbou korunu...odložení splátek jsem vyčerpal, když jsem si půlroku zpátky zlomil tu nohu a...teď už mi to neodloží a...já nevím, vždyť už mi víc vzít nemůžou...jedině střechu nad hlavou,"... „vlastní rodina daňovými podvody nakrade přes 15 milionu lachlátů a...nechají mě tady, vlastního syna, a hodí mu dluhy na hrb a já už to vážně nezvládám, ty dluhy nemůžu nikdy splatit." Začne zlomeně plakat, ten jeho kamarád se k němu přisune a obejme ho. Sklopím hlavu. Najednou opravdu vím, co je to za pocit. Nikdy jsem ten pocit neměl, ale ... už vím, co to je. Hanba...vina...zakroutím hlavou a prohrábnu si vlasy. Choval...choval jsem se jako idiot. Prohrábnu si vlasy a rozejdu se na druhou stranu. Mohl bych zavolat Jacksonovi, aby to zjistil, ale...ale chci to udělat já. Chci něco napravit a jedna věc, co mám...jsou peníze. 

Dojdu do centra a vejdu do první banky. Stačí, abych ukázal svojí kartu. Rodina má účet v každé bance kvůli tomu, jak moc máme peněz. Řeknou mi vše. Ale žádný Yoo Kihyun u nich účet nemá. Povzdechnu si a rozejdu se do další banky. Stejný proces, stejná odpověď obcházím banky celý den, v jednu chvíli si musím udýchaně svléknout bundu, když je mi horko, jak obíhám každou banku. Banky jsou u sebe blízko. Zahlédnu, jak pracovnice v bankách vykukují ven, když běhám od jedné k druhé.

„Ano, Yoo Kihyun u nás má účet, pane Lim," přikývne paní za přepážkou a já vytřeštím oči a s úsměvem na rtech si vyčerpaně sednu a zakryju si obličej. Konečně, po šesti hodinách obíhání bank jsem konečně našel tu správnou. „dle jeho informací tu má dluh 15 milionů + úroky." přikývne. Přikývnu.

„Mám na vás prosbu," Zadívám se na ní a ona přikývne. „chci, aby jste z mojí karty ty peníze strhla a přesměrovala mu trvalou platbu na nový účet, který bude na jeho jméno." přikývnu. Paní za přepážkou se na mě překvapeně zadívá, ale nakonec přikývne a vše udělá, jak jsem chtěl.

„Kartu mám zaslat na Vaší adresu?" zadívá se na mě. Zakroutím hlavou s tím, že až na to Yoo přijde, tak si kartu dojde vyzvednout. Vše vyplníme a já aspoň nahlédnu na adresu, kde bydlí. To je taková ušmudlaná čtvrť. Povzdechnu se a znovu se do mě dá ten blbý pocit. Ještě nechám převést na jeho nový účet jeden milion. Za všechno. Vklouzne mi do paměti vzpomínka na jeho slzy a skousnu si provinile ret.

„Děkuju, to...to je vše." zašeptám a vyjdu z banky.

„Našel jste tu banku." zasměje se paní, když procházím kolem. Přikývnu a ona se usměje. Hodím si bundu přes rameno a rozejdu se domů. Minu kavárnu, kde seděl, ale není tu. Jemně se usměju. Doufám, že došel v pořádku domů - pozvednu obočí, když se zadívám dál na barovou zahrádku a vidím ho, jak do sebe kopne panáka... a je o samotě. Moje nohy se rozejdou samy. Najednou k němu jdu rychlým krokem, ale než tam dojdu úplně, tak se zastavím a zatřesu se, když vidím, jak si setře slzy.

„Vidíš ho? Vypadá dost na mol a mizerně, možná bys ho mohl vzít k sobě." trhnu sebou, když uslyším jednoho z chlapů, co stojí o podlá s láhví piva v ruce a opírá se o vysoký stůl. Zamračím se a rozejdu se ke stolu. Zvedne ke mně hlavu a vytřeští oči a já sebou plácnu na židli před ním.

„Co tady děláš!" zamžourá na mě a opile se mu zavírají očka a zamračí se na mě. Pokrčím rameny.

„Neměl byste tu tak sám pít." vezmu mu panáka a kopnu ho do sebe, když si ho naleje a vidím, jak začne prskat, a musím se zasmát.

„To bylo moje," začne mě plácat po ruce a zapiští. Moje nálada jakoby vystřelila někam do vesmíru. Nevím, čím to je, ale když na mě začne prskat, tak najednou mám dobrou náladu. „přišel ses mi vysmívat?" povzdechne si a odtáhne se. Úsměv mi lehce opadne a sklopím hlavu a nevím, co na to mám říct.

„Hej ty," zvednu hlavu a zadívám se na chlápky, co se lehce motají, když jdou k našemu stolu. „tohle koťátko jsme si vyhlídli my." ukáže na sebe, divím se, že se vůbec trefil prstem do hrudi. Nadechnu se, že něco řeknu, ale Yoo práskne rukama do stolu a zvedne se.

„Nejsem žádný koťátko, kurva, a táhni než ti nakopu prdel!" vykřikne. Zadívám se na něj s otevřenou pusou a začnu se smát a rychle po číšníkovi hodím peníze a chytím Kihyuna za ruku, když se chlápci naserou, že takhle s nimi mluvit nebude a rozeběhnou se na nás.

„Poběž." zasměju se a rozeběhnu se jako první. Yoo něco nadává, když běží za mnou a já nemůžu smést ten úsměv z tváře. Utíkáme jen chvíli, chlápci byli tak opilý, že buď po cestě spadli, usnuli a nebo zapomněli, proč vlastně běží. Se smíchem se rukama opřu o kolena a zadívám se na Kihyuna, který vypadá, že bude zvracet.

„Dobrý?" pozvednu obočí. „odvedu Vás domů, kde bydlíš, koťátko?" mrkne na něj. Zpraží mě pohledem, ale neseřve mě jako je, jen něco zaprská. Opile zvedne ruku a ukáže doprava.

„Tam...v Kaštanovce." zamumlá a odfrkne si. Pozvednu obočí a prst zaháknu pod jeho rukou.

„Tak ta....je na druhou stranu," zasměju se a rukou mu ukážu doleva, jeho ruku si chytnu a přitáhnu si ho k sobě. Opile do mě narazí a zvedne ke mně oči. „doprovodím Vás," zašeptám. Něco zaprská. Pomalu se ale rozejdeme, zatímco pořád držím jeho ruku, jdeme chvilku, Kihyun se motá, takže moc daleko nedojdeme. Nakonec se zastavím a dojdu před něj a dřepnu si. „tak hop, jinak tam nikdy nedojdeme." zasměju se.

„Co hop." zamumlá.

„Co myslíte," protočím oči a zadávám se na něj přes rameno. Vidím, jak si mě prohlédne. Odfrkne si a nakonec cítím jeho hruď, jak se natiskne na moje záda. Chytím ho pod koleny, zatímco se chytí on kolem mého krku a zvednu se do stoje. „lepší?" usměju se a rozejdu se.

„Hej, kam dáváš ty ruce!" vypískne, když rukama za kloužu na jeho stehna. Nevině se na něj usměju.

„Musím Vás někde držet, abyste nespadl." mrknu na něj a lehce si pokleknu a pak nadskočím, aby ho na svá záda víc usadil, a když mi vyšlo tohle, protože dál neprotestoval, vlastně je úplně nějak ticho, tak rukama začnu sjíždět výš. Dokud jimi nesjedu k jeho zadečku.

„Ty perverzáku," vyjekne a začne mi dávat pohlavky a mlátit mě do ramene. Vypísknu, ale zasměju se a lehce popoběhnu a to vypískne a víc se mě chytí. „jsi vážně nejhorší," zašeptá, zastavím se v kroku a chci se na něj zadívat přes rameno, ale zastavím se, když si pře hlavu a o moje rameno a jemně vzlykne. „nejhorší z nejhorších." zašeptá roztřeseně. Sklopím hlavu a jemně se usměju.

„Já vím." zašeptám a rozejdu se dál nočním městem. Jdeme sami, nikde není ani živáček. Kihyun je dál zticha, nejspíš usnul. Pomalým krokem dojdu až před jeho panelák a vlezu s ním do výtahu.

„Kihyun, jsme tu." jemně s ním zatřesu, když stojím před dveřmi, kde je napsáno Yoo Kihyun.

„Hm." zamručí a sleze z mých zad.

„Nepotřebujete svléknout nebo uložit do postele?" pozvednu obočí a přitáhnu si ho na sebe, když odemkne dveře. Natisknu ho zády na dveře. Zvedne ke mně překvapeně oči, ale možná jsem viděl v potemnělém světle, jakoby mu vyskočil ruměnec. Zadívám se do jeho očí, jeho nádherných očí. Usměje se. Překvapeně se na něj zadívám, když vidím v jeho úsměvu náznak flirtu. Upraví mi límeček a já se cítím jako vítěz. Nahnu se jemně k němu.

„Máš pravdu, nechci." Je to poslední, co slyším, než moje rty spočinou na dřevě dveří. Odprsknu si, když se odtáhnu a zjistím, že mi zabouchl před očima. Chmpf! Proč jsem mu vlastně chtěl dávat pusu? To bude ten alkohol! Zaprskám něco, ale pak zakroutím hlavou a s úsměvem vyjdu ven. Zadívám se na oblohu, v tu chvíli jsem se rozhodl, nenechám tě jen tak mi proklouznout, Yoo Kihyun... chci tě mít nablízku. Vezmu do ruky telefon a zavolám řediteli.