Kihyun

„Kiki, začínáš ním být posedlý." Zasměje se Minhyuk, když sedíme na zahrádce jednoho z oblíbených barů. Chtěl jsem sem jít jen na pár drinků, ale cítím, jak začínám být opilý a nechce se mi jít ještě domů.

„Nejsem ním posedlý!" vyprsknu vážně a pak si povzdechnu. Nepřiznám to Minhyukovi, ale přiznám to sobě...opravdu ho mám v hlavě až moc. Jak mě pořád štve, dobírá si mě a vidím, jak ho ta hra kočky a myši baví, pořád jen uvažuju nad tím, jak ho víc zpražit. A díky tomu ho mám vlastně pořád v hlavě. Mizera.

Nakonec jsem se opil až přes čáru, jen si pamatuju, že jsem usnul na lavičce a Minhyuk se pro něco vracel. A pak už nic, prázdno. Ani si nepamatuju cestu, ani nevím, jak se Minhyukovi podařilo mě dostat až do ložnice, ale nakonec se probudím s obrovským bolehlavem, překvapivě asi 2x tipnu budík, než se rozhodnu vykopat z postele. Udělám si šumák, široko daleko je to nejlepší vyprošťovák. Ne, že bych pil nějak často, většinou jen drink, dva, ale s Minhyukem se to občas zvrtne. A jakmile do toho ještě přijde řeč na Changkyuna...rozohním se tak, že vypiju víc a víc drinků, a nakonec skončím opilý. I když mi to nijak nevadí, nemám stejně co jiného na práci, tak proč bych nemohl posedět na baru a napít se.

Hlava mě pořád bolí, ale už se to žene na ústup. Díky bohu, mít výuku s Changkyunem a do toho korigovat svoji migrénu by mi vážně chybělo. Musím si v automatu koupit pořádné kafe, abych se z toho dostal. Některé kocoviny vážně stojí za to. Možná je to tím, že jsem pil na lačný žaludek, protože jsem neměl hlad. To nebylo chytré rozhodnutí.

A nebylo to jediné z mých hloupých rozhodnutí. Hned co vejdu na chodbu už na mě čeká ředitel, kývne ke mně hlavou, abych ho následoval. Nadechnu se a pokračuju k němu do kanceláře. Posadím se a on mi podá papír. Výpověď. Okamžitá.

„Varoval jsem tě, Kihyun," zakývá hlavou. Hádám, že tohle už dělá tak často, že už do toho nevkládá ani empatii. Celý tenhle obchod s Lim rodinou mu musí slušně vynášet, když má takové chování. „hrát si s rodinou Lim se nevyplácí, alespoň byli na tolik benevolentní, že mi neřekli, abych ti napsal nějaké ošklivé hodnocení," zadívá se na mě. No to mě podrž, nebudu mít hnusné hodnocení, ti Lim jsou úplní světci! „takže tímto je konec a přeji úspěch v další práci." Zakývá hlavou, zatímco já opařeně svírám papír v ruce.

„Víte, co?" prudce se zvednu. „Běžte někam s tímhle svým vlezdoprdelkovstvím i tím tvrzením, že mám být rodině Lim vlastně vděčný, že mi nezkurvili další nástup do práce, opravdu světci! Díky bohu, že můžu odejít, tohle fakt nedokážu vystát!" zavrčím a nasraně odejdu.

Křápnu za sebou dveřmi a dojdu si pro věci do svého kabinetu. Jak já to nesnáším! Proč na světě existuje tahle nespravedlnost? Proč někteří mají všechno a někteří nic? A jak bych jako učitel mohl přehlížet jeho chování! To přece nejde! Nerozumím tomu, jak to někteří učitelé s klidným svědomím dokážou...já bych to rozhodne nedokázal. Ano, Kihyun, nedokázal, a proto jsi taky dostal výpověď a balíš si svoje věci pryč. Dobře ti tak!

„Doufám, že jsi spokojený." Zavrčím a zaprskám, když zrovna na chodbě potkám Changkyuna a procházím kolem něj. Ani se neotočím, rovnou jdu ze školy pryč a v polovině cesty v parku hlasitě zařvu. Všichni lidé se na mě otočí a nechápavě se na mě koukají, zatímco já frustrovaně oddechuju. Tohle snad není možný!

Nejdřív jsem byl vzteklý. Příšerně nasraný a vzteklý, jen jsem nějakou dobu chodil po bytě a vztekle jsem podupával a nadával na Changkyuna, školu a celou jeho výbornou rodinu k pohledání. Chvílemi jsem si myslel, že si nervama vyrvu vlasy, než jsem se trochu uklidnil.

Teprve po pár hodinách, jak jsem chladnul, jsem si uvědomil, že tohle není vůbec dobré. Postupně mi začalo docházet, že jsem bez práce...bez úspor, protože všechny peníze, co jsem za roky ušetřil, jsem si dal za tenhle byt, abych si předplatil nájem na pár měsíců. V Soulu to neznám, nemám žádné pracovní zkušenosti...všechny školy tady byly plné, nikde nebylo místo, když jsem to předtím zjišťoval. To znamená, že...ne, Kihyun. Ty si práci najdeš. Práce je všude dost, proč by sis nic nenašel? Nebudu chudinka, nebudu se hroutit. Prostě si něco najdu a hotovo.

Jak naivní jsem byl.

Je to bezmála týden, co mě vyhodili. Práci nemám. Na úřadě mi řekli, že jsem v Soulu moc krátce, vyplnili se mnou papíry, dokumenty, dotazníky, ofotili si mé vysvědčení, diplomy, ale...ujistili mě, ať nepočítám s tím, že to bude hned. Podle všeho totiž mají přednost ti, co v Soulu žijí déle, až později, pokud by se na určité místo nikdo nepřihlásil, tak teprve projíždí žádosti přistěhovalců jako jsem já. Nejlepší prý bude najít si spíš brigádu. Ale...brigádou se neuživím. Brigádou nic nesplatím, musel bych si najít nejméně 4 brigády, abych vydělal alespoň trochu potřebný obnos. A jelikož jsem byl z práce vyhozen jako vyhozen, a ne propuštěn pro nadbytečnost nebo jsem neodešel sám...nebudou mít proč mi odložit splátky dluhu. Nehledě na to, že tento rok už jsem si to jednou, když jsem na tom byl špatně, odložil. U nich to jde jen 1x ročně, pokud není pádný důvod. Nedostatek práce pro ně není důvod.

„Minnie, já to nezvládnu, nejde to," Vzlyknu, když s ním sedím na zahrádce našeho oblíbeného baru a po pár drincích už to nevydržím. Rukama si zakryju obličej a bolestně vzlyknu. „všude mají plno, nikde mě nechtějí vzít...zkoušel jsem všechno, ale...nikde nehledají ani výpomoc," vzlyknu. „blíží se datum splatnosti dluhu a já nemám ani blbou korunu...odložení splátek jsem vyčerpal, když jsem si půlroku zpátky zlomil tu nohu a...teď už mi to neodloží a...já nevím, vždyť už mi víc vzít nemůžou...jedině střechu nad hlavou," posmrknu. „budu se muset odstěhovat na Kráterku, na tu ulici feťáků a vrahů, kde je nájem zadarmo, protože tam většinu lidí zabijí," prohrábnu si zničeně vlasy. „chápeš to, Minnie, chápeš to...vlastní rodina...vlastní rodina daňovými podvody nakrade přes 15 milionu lachlátů a...nechají mě tady, vlastního syna, a hodí mu dluhy na hrb a já už to vážně nezvládám, ty dluhy nemůžu nikdy splatit." Začnu vzlykat víc bolestně, když se ke mně Minhyuk přisune a obejme mě.

„Kiki, ty víš, jak moc je mi to líto," zašeptá a hladí mě po zádech. „na ulici neskončíš...ani na Kráterce ne, vzal bych tě kdyžtak k sobě, nenechal bych tě na ulici," šeptá konejšivým hlasem. „a pokud bude nejhůř, tak ti na splátku půjčím...spíš dám, abys mohl být ještě měsíc v klidu." Pohladí mě po vlasech.

„To ne, Minnie," zakroutím vážně hlavou. „bydlíš teď s Hyunwoo a...a opravujete si bydlení, potřebujete každou korunu a...a já už nechci být ničí přítěž, já vím, že...vím, že to tak necítíš, ale já jo a...ničí mě to." Zašeptám zničeně.

Ten večer se opiju ještě víc než kdy dřív. Ale díky tomu, že jsem opile odpadl...na chvíli jsem měl od všech těch myšlenek klid. Jako bych byl alespoň na sekundu volný. Alespoň na tu chvíli, kdy jsem byl ve skoro bezvědomí. Nebo jsem spal. Natolik tvrdě a opile, že se mi nezdáli ani sny. Ty sny, které mě neustále pronásledují. Ty pocity, že jsem na všechno sám. Nemám náruč, která by mě u sebe schovala, ve které bych cítil bezpečí. Náruč, která by mi dávala pocit, že bude vše v pořádku, že se vše obrátí v něco lepšího.

A já tak moc chtěl...chtěl jsem tu začít znovu, začít lepší život. Doufal jsem, že konečně budu mít i já svůj kus štěstí. Ale co mám? Nemám nic. Nevhodným chováním jsem přišel o práci...Minhyuk a ostatní měli pravdu...vážně jsem měl držet hubu, sedět na místě a nechat ho, aby si dělal, co chce. Ale když on mě tak popichoval! A já se tím vždycky nechal vlákat, vždycky jsem mu na to škádlení skočil a on to moc dobře věděl.

Jsem opravdu...beznadějný.

Ani další dny se to nelepšilo a já už pomalu začal ztrácet naději. Nedokázal jsem sedět doma na zadku a utápět se. Nedokázal jsem jít s Minhyukem na drink, připadal jsem si hrozně, že mě pořád musí poslouchat, zatímco já jsem pořád v prdeli a žádná změna v dohledu. Ale Minhyuk to věděl, tušil, co se mi honí hlavou. Možná proto, když jsem mu nedopovídal na volání a na sms, si pro mě došel domů a stejně mě vytáhl na drink.

„Musíš přijít na jiné myšlenky!" řekne vážně. „A potřebuješ si užít!" prskne na mě, zatímco z tašky, co přinesl, vytáhne oblečení, které mě donutí si obléknout. „Takže beru tebe a ten tvůj zadek na diskotéku, abychom si zatančili a přišli na jiné myšlenky." Mrkne na mě. Nechce se mi. Vážně se mi nechce. Ale Minhyuk by se toho nepustil. Možná proto se taky nechávám za ruku táhnout z bytu ven. Pro mě za mě...ať si se mnou dělá, co chce.