Kihyun

Mělo mi dojít, že z tohohle smrdí prachy a problémy. Ale přesto si moje pýcha nedokázala pomoct, nedokážu jeho chování přehlížet a dělat, že je to vlastně v pořádku. Že o nic nejde. Zatímco následuju ředitele do jeho kanceláře, tak mě víc a víc přepadá nepříjemný pocit. O to víc je mi nepříjemné, když se znám. Nejsem ten typ. Jsou věci, které nedokážu přehlížet. Posadím se do židle naproti němu a vidím, jak se nadechne.

„Kihyun, musíme si ujasnit pár věcí," začne a já začínám tušit, kam tohle všechno směřuje. „Lim Changkyun je synem vážené rodiny, škola jim patří a díky tomu taky očekávají bezproblémový průběh jeho docházky," začne a mě začne požírat vztek. Mám ho nechat dělat si co chce?! „tady u nás se neřeší, jestli na hodinách je nebo není," takže povinná docházka pro něj nic neznamená?! „neřeší se jeho vědomosti, prostě se mu dávají výborné tak jako tak," jak k tomu sakra přijdou ostatní?! „spousta učitelů už byla vyhozena za nevhodné chování k němu, takže na tvém místě, bych si příště dával velký pozor na to, jak s ním budeš jednat," není tohle vyhrožování? „zatím si u tebe napíšu jen výstrahu...ale pokud se to bude opakovat nebo pokud si na tebe pan Lim přijde ztěžovat...bez milosti tě vyhodím, Kihyun." Zadívá se na mě. Já kývám jako blbec, i když mám v hlavě tisíce sporných odpovědí, tolik bych se s ním chtěl pohádat! Vždyť tohle není fér! Ostatní lidé si musí hlídat docházku, musí se učit kvůli prospěchu a jemu to všechno projde????

Nechám ředitele, aby na mě kladl svoje vlezdoprdelkovské věci, dává mi rady, jak se mám chovat, že si nemám Changkyuna všímat a mám ho nechat, aby si dělal, co uzná za vhodné. Jen kývu jako robot, ale když naštvaně dojdu do svého kabinetu, tak frustrovaně zařvu. To ne. Tohle prostě nedám. Já tomu chlapečkovi nedám žádnou známku zadarmo!

Celou svoji volnou hodinu se snažím se vším poprat, snažím se všechno vstřebat. Svádím boj sám se sebou – držet hubu, protože potřebuju peníze nebo nedržet hubu, protože je to proti veškerým morálním zásadám?!

Dojdu na další hodinu, kde se seznámím s dalšími čtvrťáky. Díky bohu, v této není žádný Lim, takže se cítím o dost lépe, když nemusím nikoho napomínat za boty na stole nebo někomu nemusím brát cigarety od pusy, aby nekouřil mezi výkladem.

Jakmile mi skončí veškeré hodiny, tak si dojdu pobalit věci. Mrknu na telefon, který se mi rozsvítí na stole.

Minhyuk 14:08

Přijď na kafe, kavárna Ňaňa, na rohu ulice kousek od tvé školy :-*

Podívám se na hodinky, a nakonec si povzdechnu. Potřebuju si s někým promluvit, potřebuju vyventilovat ten dnešek, a hlavně potřebuju něčí názor na to všechno. Za 15 minut tam budu. Odepíšu jen a strčím mobil do kapsy. Nachystám si do tašky materiály, které potřebuju a s nádechem vyjdu ze svého kabinetu, který za sebou zamknu.

Jakmile vyjdu ze školy, tak ho vidím s nějakým dalším klukem kouřit na lavičkách před školou, kolem nich je spoustu nedopalků.

„Copak nevíte, kam patří nedopalky?" dojdu k nim a dám si ruce v bok. „Dejte je všechny do koše, hned, kdo to po vás má uklízet." Založím si ruce a zpražím pohledem i Changkyuna, i toho jeho kamaráda.

„Tsch, to sotva," zachláme se Changkyun. „nebudeme zvedat nic." Pozvedne na mě obočí. Dělá to schválně. Jako když si šelma hraje se svojí kořistí. Ale já mu na to neskočím. Zhluboka se nadechnu, že ho seřvu, ale vidím, jak ze školy vychází ředitel. Jen něco prsknu, probodnu Changkyuna pohledem a jdu si po svém do kavárny. Proč jsem takový srab! Já vím, protože potřebuju peníze, ale i tak...prohrát s takovým princátkem!

„Vypadáš dost napruženě," zasměje se Minhyuk na zahrádce kavárny. „ahoj, Kiki." Uculí se na mě. Protočím oči a sednu si k němu.

„Ahoj." Prohodím suše a objednám si latté se zákuskem, abych zajedl ten vztek. Vše mu řeknu, abych ze sebe všechno dostal. Neskutečně se mi uleví, i když mě pořád sžírá neuvěřitelný vztek.

„Kiki," usměje se a pohladí mě po rameni. „tohle je boj s větrnými mlýny, nemůžeš nad ním vyhrát a nemůžeš s tím nic dělat," zakroutí hlavou a já víc zavrčím. „jediné, čeho docílíš je to, co on chce...aby tě ředitel vyhodil jako ostatní...a to přece nechceš, ne?" starostlivě se na mě zadívá.

„Já vím," frustrovaně vypísknu. „vím to, chápu to, ale...ale já to nedokážu, Minnie, je mi to tak proti srsti hrát takovou hru...nedokážu se ovládat, nebudu ho moct na hodinách ignorovat, i kdybych sebevíc chtěl." Povzdechnu si a promnu si spánky.

„Ty jsi beznadějný opravdu," pousměje se. „ale já vím, jsi prostě takový, chápu, že si neumíš představit hrát tuhle špinavou hru," zakývá hlavou. „taky bych to nedokázal," zasměje se. „ale zkus se držet, alespoň nějakou chvíli...jakmile budeš mít v životopisu, že jsi tam pracoval alespoň 3 měsíce, otevřou se ti brány do škol tady v okolí a najdeš si lepší." Mrkne na mě. Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Můžu se o to alespoň snažit. Když už nic.

Jakmile odejdu z kavárny, tak si skočím do nedaleké večerky pro něco k jídlu. Vezmu jen pár nejzákladnějších levných surovin tak, abych z toho udělal večeři i oběd na zítra do práce. V tomhle byla skvělá Markova máma. Pocházela z hodně chudých poměrů a co se týče chodu domácnosti...umí být neskutečně šetřivá, ale zároveň si dává záležet na kvalitě jídla. Není to jednoduché seskládat kvalitní jídlo z dostupných surovin, ale není to nemožné. Chce to jen v obchodě strávit víc než 10 minut, projít si regály, podívat na akce, z dostupného si seskládat jídlo a dá se takhle krásně ušetřit. Dala mi neskutečně mnoho rad. Naučila mě šít. Šít umí perfektně z dob, kdy si nemohla dovolit každou chvíli nový kus oblečení, takže musela obnošené upravovat, zničené přešívat a podobně. Díky tomu, co všechno mě naučila a co všechno mi předala, teď dokážu vycházet s tím málem, co mi zbývá. Ale i přesto potřebuju vydělávat dost peněz. Potřebuju se z toho všeho dostat, všechno splatit a pak...pak budu volný. Když už nic, alespoň si budu vážit hodnoty peněz, nebudu rozhazovat zbytečně a udělám si rezervy, abych si třeba někdy mohl pořídit krásný dům. Mám tolik snů a představ, jaký bych chtěl žít život, ale momentálně jsou to sny obrovsky vzdálené od reality. Ale sny jsou důležité. Je důležité snít a mířit vysoko.

Po příchodu domů se dám do vaření. I to mě naučila Suzy, předtím jsem se do kuchyně neměl šanci dostat, i když jsem doma pár receptů zkoušel, ale kuchyň byla vždycky územím mojí matky, nikdy nechtěla, abych se jí tam pletl. A já alespoň ve vaření našel vášeň, Suzy mě naučila základy a já jsem schopen teď uvařit cokoliv, maso na všechny způsoby, nemusím hledat recepty, dokážu spoustu uvařit i jen podle sebe. Možná, že je opravdu všechno zlé k něčemu dobré...díky tomu všemu, co se stalo...jsem samostatnější.

///

Ráno se upravím a nachystám si do složky srovnávací testy, které jsem včera po večeři připravil. Potřebuju zjistit, jaké má kdo znalosti, než začnu s látkou. Co jsem slyšel, tak učitelé na matiku se u nich střídali jako na běžícím pásu, takže potřebuju zjistit, jakým tempem je mám hnát dál. Zároveň se po cestě do školy psychicky připravuju na něj. Snaž se nedostat do problémů, Kihyun. Snaž se, i když to bude těžké, a i když ti to nepůjde samo, přesto to alespoň zkus. Moc šancí si nedávám, ale...

Rozhlédnu se po třídě. Zase tu není, takže zase přijde bůhví kdy. Hm. Zjistím, kdo všechno chybí, udělám si poznámky a rozdám srovnávací testy.

„Je to pouze srovnávačka, jak na tom jste, co se týče vědomostí...ti nejlepší samozřejmě mohou dostat jedničku, ale není to úplně test jako tes-" zarazím se ve slově, když se rozrazí dveře. Zadívám se na něj, jak má na sobě rozepnutou saténovou košili a černou koženou bundu. Jak se hned uchechtne, když vidí můj kyselý výraz.

„Jdeš pozdě." Prsknu hned, pokynu třídě, aby začala psát a založím si ruce.

„Hm...a co jako?" pozvedne obočí, mám co dělat, abych nevybouchl jako sopka.

„Co třeba omluva? Pokud přicházíš pozdě, je na místě se omluvit." Zavrčím.

„Hm, někdy příště třeba." Pokrčí rameny a hodí nohy na stůl.

„Dej ty nohy dolů," zavrčím. Po jeho rozverném smíchem podlitém ne, se celý naježím a vezmu si ze stolu jeden papír s testem a třídnici. „řekl jsem, ať je dáš dolů." Zvýším lehce hlas a prásknu ho třídnicí přes nohy. Slyším celou třídu, jak zalapala po dechu.

„Koledujete si o průšvih." Pozvedne obočí, když dá teda nakonec slavně nohy dolů a podepře si hlavu.

„A ty si koleduješ o pětku." Fláknu před něj test a oddupu ke své katedře.

„Nemám propisku." Protáhne se na židli a líně se na ni začne houpat. Divím se, že mi vztekem nejde pára z uší.

„To máš blbý, za nevyplněný test máš za 5." zpražím ho a třída znovu dostane infarkt, a nakonec mu několik žáků na stůl položí propisky. Probodnu ho několika pohledy a pak se začnu věnovat třídnici. Prostě ne. Nedokážu být vlezdoprdelka. Nebudu to dělat. Nebudu a nebudu.