Changkyun

Už od mala vím, co znamenají peníze. Nebyla chvíle, kdybych neviděl sílu peněz. Když je nemáte, tak je potřebujete, a když je máte, potřebujete víc. Nikdy není dost. Lidé si často říkají, když vyhraju ve sportce, můj život se otočí o 360°, ale až tak pravda to není, protože je jedno kolik peněz najednou člověk získá, najednou přejde z fáze, stačí mi milion na: kéž bych měl ty miliony dva a víc a víc. Peníze prý nekupují štěstí, ale to je lež, co si říkají chudí lidé, kteří nikdy nedosáhnou na peníze, které by jim štěstí mohlo zajistit. 

Peníze opravdu štěstí nekoupí, ale za to je s nimi život jednoduší, lepší, vidím to u rodičů a u bratra. Moje rodina je bohatá, velmi. Nikdy jsme nezažili chvíli, kdybychom neměli peníze. Mohl jsem se podívat na cokoli a jen jsem mohl pokynout rukou a už jsem danou věc vezl domů nebo vlastnil. Naše rodina má bohatství po generace. Můj praděda začal malou firmou a za svůj život z ní udělal jednu ze stěžejních firem státní ekonomiky. Můj otec tam nyní pracuje jako ředitel a můj bratr tam bude pracovat, jakmile otec odejde. Mám štěstí jsem druhý syn a to znamená, že já se budu moct jen válet. Ale přesně vidím, jaké to je mít peníze a to z první ruky. Protože rodiče jsou šťastní, já jsem šťastný. Jezdíme na výlety, užíváme si života, jezdíme na drahé dovolené a celkově si bereme vše, co může tenhle život nabídnout. Vím, že bez peněz, člověk šetří na jednu dovolenou za rok, možná za celý život. Štěstí si za peníze nelze koupit, to je jen výmluva, jak se utěšují chudáci.

Rodina Lim je známá po celém Soulu, možná po celé Koreji, když už ne naše jméno, tak firma určitě, jelikož je známá i po celém světě. Rodiče vložili veškeré naděje a nároky na mého bratra, jelikož on je ten, kdo převezme hlavní část rodinné firmy. Nejstarším z nás je moje sestra, která ale měla vždy volnou povahu a otec už po tom, co se narodil bratr uznal, že ji nechá žít, jak se jí zachce. Přeci jen otec žije v duchu, že jen syn může přebrat dědictví. Je to tátova princezna, a tak je z nás nejvíce opečovávaná. Já budu mít jen rozhodující slovo ve velikých rozhodnutí, ale jinak vše povede bratr. Já mám vidinu své budoucnosti jasnou a to, že nebudu muset dělat nic. Rodičům na mě nikdy až tak nezáleželo. Není to tak, že by mě neměli rádi. Narozeniny a Vánoce se mnou trávili jako normální rodina. Máma měla vždy volno a otec se mohl z práce ztratit kdykoli chtěl. Ale moje známky nikdy nebyli důležité, protože jak jsem říkal, všechno bude dělat můj bratr. Ale jedno jsem měl. Neuvěřitelnou imunitu. Před zákonem, před školou, před vším. Lidé se ke mně chovají, jinak když ví, že moje rodina má vliv a to dost veliký. Stačí jedno slovo. Můžu se dívat na televizi a vidět seriál, který se mi nelíbí. Stačí říct sekretářovi Jacksonovi, který mi byl přidělen pro všechny moje požadavky, aby vyrazil herečku, která je nesympatická a on to zařídí. Svět je hned jednoduší.

Na střední jsem nastoupil na školu, která neměla žádné určité zaměření. Vzhledem k tomu, že žádné nepotřebuji a ani nechci, protože mám v plánu se zbytek života topit v penězích, tak jsem potřeboval jen maturitu, abych mohl mít pokoj. Je mi jasné, že rodiče jen podotknou, že bych mohl mít titul, ale jako druhý člen a druhý dědic mi to k něčemu nebude. Jsem jen Lim...nejsem Lim Chengkyu jako můj bratr, kolem kterého se točí media. Nejsem Lim Changmina jako moje sestra, která je slavná herečka. Nejsem Lim Changhyun jako můj otec, nynější ředitel firmy. Nejsem Lim Hwasa manželka ředitele firmy. Jsem jen Lim... ten další Lim, který nezajímá nikoho, protože ze mě nemůžou mít žádné konexe. Ale moc dobře ví, že si mají dávat bacha. Jakmile jsem nastoupil na soukromou školu, otec ji hned koupil. Od prvního ročníku jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Na hodiny jsem chodil, neměl jsem nic jiného na práci, ale nic jsem v hodinách nikdy nedělal. Vždy jsem jen seděl v lavici s nohama na stole, učitelé mi podlézali a dělali vše pro to, abych byl spokojený a tak se mi to líbilo. Kdykoli přišel nový učitel a chtěl dělat problémy, ředitel je vždy usměrnil, aby věděli, že se mnou není dobré si problémy dělat.

Ráno vstanu, když se mi zachtělo, nemusím si dávat budík. Proč taky. Hodina začíná až já přijdu. Stanu z královské postele a nechám ji rozkopanou, vždyť ji služebné uklidí. Projdu po bílém koberci do svojí soukromé koupelny, kde se opláchnu a upravím. Rodiče mají pravidlo. Do maturity žijeme s nimi a pak od nich dostaneme byt nebo dům, podle toho kde a co chceme. Rodiče se nám nikdy necpali do života nějakým přísným způsobem, nebo aspoň mě ne, nemůžu mluvit za Chengkyu, protože ten toho má na ramenou nejvíce. Ale já si mohl vždy dělat, co chci i sestra. Mohl jsem si nechat udělat tetování. Jedno na zádech a druhé v podbřišku až na stehno. Mohl jsem si nechat udělat piercing. Necpou se nám do vztahů, co vím, tak i Chengkyu může chodit s kýmkoli chce. Prohrábnu si černé vlasy, které by už možná potřebovali zastřihnout, ale začíná se mi tenhle styl líbit. Vodou si je lehce shrábnu z obličeje, abych mi nepadali do očí a obličej si opláchnu. Obleču si saténovou červenou košili, kterou si rozepnu do půlky a hodím si přes ni koženou bundu. Černé kalhoty a černé botasky a vyjdu ze dveří.

„Dobré ráno, Changkyun," zvednu hlavu a zadívám se na mámu, jak zrovna snídá v županu. Upije si kávy a usměje se na mě. Kývnu na ní a dám si do kapsy telefon a cigarety. Nepotřebuju nic víc. Kývnu i na Jacksona, který stojí u dveří, že mě odveze do školy. „nechceš se ještě najíst?" usměje se na mě máma. Jen zakroutím hlavou a vydám se k autu, abych se nechal odvést do školy.

„Changkyun, dneska nějak brzy." uchechtne se Chengkyu, když vyjdu z branky na hlavní cestu a on chtěl jít zrovna dovnitř. Pozvednu obočí. On se něčemu zachláme, asi tomu, že řekl nějaký vtip, který jsem nepochopil a obejde mě, aby vešel dovnitř. Snažím se neukázat na něj prostředníček a nasednu do auta a začnu si na telefonu prohlížet sociální media.

„Jsem tu." ozve se Jackson. Zvednu hlavu a vylezu z auta bez jediného slova. Hodím si ruce do kapes a projdu hlavní bránou a tichou školou, když hodina už začala. Dojdu do třídy a otevřu dveře. Jen letmo se podívám na učitele. Někdo nový? Nikdy jsme ho tu neviděl. Oh, vlastně oni vyhodili toho matikáře, co se složil, když jsme mu řekl, kdo jsem po tom, co mi dal špatnou známku. Dojdu na svoje místo. Spolužáci na mě jen kývnou hlavou. Většinu z nich si nepamatuju a ty, co jo, tak nemám ani rád. Sednu si na místo a hodím si nohy na stůl, zatímco vytáhnu telefon. Chvíli je ticho, ale nijak to nevnímám.

„Um, dobrý den? Co třeba omluva za pozdní příchod?" ozve se rázně. Zvednu hlavu a pozvednu obočí.

„To bylo na mě?" zasměju se.

„Na koho jiného, přišel jsi pozdě, ještě nezdvořile a co ty nohy nahoře. Dej je okamžitě dolů, co třeba omluva nebo co kdyby ses aspoň představil, když přijdeš a je tu nový učitel?" založí si ruce. Žáci si něco zašeptají. Postřehnu pár vět typu.

První a poslední den.

Neměli bychom mu to říct?

Akorát si dělá problémy.

„Co třeba ani jedno z toho?" mrknu na něj a dám nohy dolů. Protáhnu se a zvednu se ze židle. „Jen hezky pokračujte ve výuce." Naznačí rukou, aby se otočil a dojdu k oknu, které otevřu, vytáhnu cigaretu a zapálím si. Slyším, jak hlasitě zalapal po dechu. Natočím k němu hlavu, když křápne třídnicí do stolu a dojde ke mně.

„Tak hele, možná jsem tu nový a možná jsi zvyklý se takhle chovat, ale na mých hodinách se takhle určitě nebudeš chovat." vezme mi cigaretu a vyhodí ji z okna a prudce zakřápne okno. Pozvednu obočí nad tím, jak je rázný na to, jak je drobný.

„A kdo mě donutí...vy?" zasměju se a pozvednu obočí. Nikdo se ke mně takhle ještě nechoval, je pravda, že je to výzva a zároveň je to sranda.

„Taky ti můžu napsat za pět z testu a neomluvenou hodinu." zavrčí naštvaně a sjede mě pohledem.

„Do toho, já nejsem někdo, komu chcete dát za pět, jestli nechcete, aby byl dneska i váš poslední den, tak otočte svojí hezkou prdelku k tabuli a pokračujte ve výuce a mně si nevšímejte jako všichni učitelé, mh?" mrknu na něj.

„Kdo si vůbec myslíš, že jsi, takhle se rozhodně na mých hodinách chovat nebudeš a rozhodně dostaneš za pět!" zavrčí naštvaně.

„Jsem Lim Changkyun," přikývnu, abych mu osvěžil paměť. Vidím na něm, jak pozvedne obočí. „z rodiny Lim... firma Olonana s.r.o. taková maličkost, robotika, elektronika, doprava... nic velikého," mrknu na něj. Vytřeští oči a zadívá se na mě. A je to tu...ten zlom, kdy si uvědomí, jak mluvil s někým tak důležitým. „moje rodina tuhle školu vlastní, jako jednu z mála škol a věcí." pokrčím rameny a vytáhnu si další cigaretu s vědomím, že teď si už budu moct v klidu zapálit.

„A co jako?" trhnu k němu hlavou, když mi vezme další cigaretu a zmuchlá jí. „Buď si sedneš anebo dostaneš za pět a neomluvenou hodinu," Pokrčí rameny. Chci se nadechnout, ale on je znovu pokrčí rameny. Dojde ke stolu, kde má třídnici. „takže píšu Lim nepřítomen, klidně se rovnou můžeš sbalit a jít pryč, protože z mojí hodiny stejně omluveno nedostaneš, první známka u mě za pět. Je začátek roku a první pětka, jestli to tak půjde dál možná budeš muset opakovat ročník, protože je jedno, kolik má tvoje rodina peněz, bez toho aniž bys prokázal nějako snahu, tak tě z mojí hodiny rozhodně nenechám projít." odfrkne si. Chvíli na něj zírám.

„Jak je libo." odseknu a rozejdu se ze třídy. Na chodbě mě zastaví ředitel, který hned přiběhne, zda je vše v pořádku.

„Nebavila vás hodina, pane Lim?" podlézavě se usměje. Odfrknu si a hlavou pokynu ke třídě. "Dostal jsem za pozdní příchod neomluvenou hodinu, tak tu ani nemusím být." pokrčím rameny a rozejdu se pryč. Tohle je možná jen malá výhra, možná si myslí a možná se teď raduje, jak vyhrál, ale já mu ukážu, že si nemá zahrávat s Lim Changkyunem. Teď za ním ředitel naběhne, on si uvědomí, že jsem si nedělal srandu a moje rodina je schopná ho vyhodit a zničit mu život, jestli se ke mně nebude chovat, jak má. Zítra už bude zase vše v pořádku a jak má být.