Kihyun
Nevěřícně koukám na všechno kolem. Cítím se jako ve snu. Vždycky jsem na škole o takovém plesu snil, všechno jsem si přesně takhle představoval. Ale nikdy jsem na ples nemohl, musel jsem na brigády. Když jsem pak slyšel spolužáky, jak mluví o svých zážitcích z plesu, tiše jsem jim záviděl a pak proklínal osud, že já se nemohl účastnit. Teď je to jiné, teď svírám Changkyunovu ruku a užívám si ten příjemný ruch. Koukám se po ostatních, jak si ples taky užívají. Jako bychom všichni byli zase o něco mladší, jako bychom zase byli těmi studenty, kteří jdou na ples.
„Kiki." Pohladí mě Changkyun po zádech, když jen němě, úplně mimo, koukám po nazdobené tělocvičně. Proberu se z transu a zavrtím hlavou.
„Jen...je to opravdu nádherné." Zašeptám a zapluji do jeho náruče. Najednou cítím, jak jsem naměkko, ale...zároveň jsem mu neuvěřitelně vděčný. To všechno, co pro mě dělá on...pro mě nikdy nikdo neudělal. A jsou to právě tyto skutky, díky kterým přicházím na to, jaké jsou jeho city a co pro něj znamenám. Nezáleží na tom, co prohodím, co jen tak mimoděk řeknu, on mě poslouchá a vnímá to. A pak mi vždycky vyrazí dech tím, když se mi snaží má skrytá přání splnit. Jako právě teď.
„Ahoj, Kihyun." Ozve se za námi hlas. Otočím se na černovlasého urostlého muže, kterého bych poznal, i bez té jmenovky Daehyun. Jemně se usměju, moje tajná školní láska. Kapitán fotbalového mužstva. Toužil po něm snad každý a já nebyl vyjímkou.
„Ahoj, Daehyun," usměju se a snažím se neuculit, když cítím, jak si mě na sebe Changkyun víc přitiskl v obranném gestu. „tohle je Changkyun, můj přítel, Kyunnie, tohle je Daehyun, jeden z mých spolužáků." Usměju se, když je představím. Nechci otvírat staré rány, ani vzpomínat na to, kolik zamilovaných dopisů jsem mu tehdy naposílal.
„Vypadáš moc dobře," usměje se, když si mě prohlédne. Dělá mi ten pohled na jednu stranu dobře, hlavně proto, že Daehyun ke mně nebyl zrovna přívětivý, když jsem mu tehdy vyznal svoje city. Nebyl úplně odporný nebo nenávistný, ale dal mi dost jasně najevo, že se mu hnusí, když se mu vyznává kluk. „chci se omluvit za to předtím, je to tolik let, ale pořád mi to visí v hlavě. Omlouvám se, za to, jak jsem se choval." Omluvně se na mě zadívá. Changkyun na mě pozvedne obočí v otázce, co má tohle kurva znamenat a já cítím, jak je napnutý. Pohladím ho po hrudi a usměju se. Někdy se minulost musí vyřešit, protože se to samo neudělá.
„Daehyun byl moje školní láska, naposílal jsem mu spoustu dopisů a vyznal mu svoje city. Neodmítl mě zrovna šetrně," Zavrtím hlavou. „ale samozřejmě tvoji omluvu přijímám, už tehdy jsem věděl, že ne každý je ke gayům přívětivý." Přikývnu s úsměvem.
„Jak moc nešetrně tě odmítl?" zavrčí Changkyun a já vím, že by mu zlomil nos a spravil fasádu, kdybych řekl pravdu úplně do podrobna. Nadechnu se, ale Daehyun mě přeruší.
„Řekl jsem mu, že je odporný, a že bych raději přišel o obě ruce a nohy než s ním začít chodit," Řekne Daehyun vážně. „a přes držku už jsem za to dostal, takže...můžeš být klidný, Changkyun." Zakývá hlavou, zatímco já Kyunnieho jemně uklidňuji.
„Dostal?" překvapeně povytáhnu obočí.
„Mh," přikývne. „měl jsem se ženit s Joomin a...týden před svatbou jsem se zamiloval do Taehyuna, který si k mému neštěstí moc dobře pamatoval, co jsem ti řekl." Povzdechne si. Než stihne pokračovat, tak se z davu přiřítí blonďaté třeštidlo, které ho obejme kolem krku. Ty ďolíčky bych poznal – Taehyun. Jako by vycítil, o čem je právě řeč.
„Mluvíte o tom, jak jsem se nedal a trápil tě?" lehce se zasměje a pak se s námi pozdraví a já ho seznámím s Kyunniem. „Až později jsem mu řekl, že jsem do něj byl na škole zamilovaný stejně jako ty, Kihyun," usměje se Taehyun. „ale po tom, jak jsem slyšel, že k tobě byl hrubý jsem se zařekl, že není pro mě...když jsme se pak náhodou potkali a...já věděl, že mezi námi přeskočila jiskra, i přesto, že měl snoubenku...snažil jsem se držet, ale...dokázal jsem to jen chvíli, protože tohle," ukáže si na hruď v místech, kde je srdce. „si dělá co chce." Zasměje se a vtiskne Daehyunovi pusu.
Nakonec si dobře popovídáme, až překvapivě dobře. Domluvíme se, že až bude pěknější počasí, tak se k nim zastavíme na oslavu Taehyunových narozenin.
„Děkuju, Kyunnie, opravdu." Šeptám, když zbytek večera tančíme a neopustíme parket. Zrovna se vlníme do pomalých poklidných tónů hudby v pomalém tempu a spíš se jen tak mazlíme, než abychom se soustředili na kroky.
„Pro tebe bych udělal všechno, Kiki." Zašeptá mi svým nádherným hlubokým hlasem. Ne, že bych to nevěděl už předtím, ale...teď jsem si na tisíckrát jistý, že on je tím, s kým chci strávit celý svůj život. Všechny svoje životy. Protože když jsem v jeho náruči...všechny moje kousky jsou najednou pohromadě, jako by se minulost nestala, jako bych znal v životě jen štěstí a nic víc.
„Miluji tě." Zašeptám mu do hrudi se šťastným úsměvem. Chtěl jsem si ta slova lásky nechat až na dýl, neříct je hned, ale...nedokážu je neříct. Ne, když mám lásky k němu plnou hlavu a on je to jediné, na čem mi záleží. Cítím i slyším, jak se usmál a víc mě na sebe natiskne.
„Miluji tě, Kiki." Zašeptá nazpátek.
Na parketu jsme vydrželi už jen chvíli, protože já...já už chtěl být konečně jeho. Chtěl jsem, aby mě udělal svým, chtěl jsem, aby se naše těla a naše srdce spojili v jedno. Vedl jsem ho za ruku do ložnice a nedočkavě jsem se třásl pod každým jeho dotekem. A jakmile jsme jedno tělo a jedno srdce...nedokážu se uhlídat a slastně sténám jeho jméno. Čím víc vzrušení se rozlévá mým tělem, tím víc jeho jméno spíš křičím. Nevím, jak jsme přešli z něžných polibků a doteků k zběsilým a tvrdým, ale vím, že jsme měli sex celou noc. Dokud jsme oba po sprše mrtvý nepadli zády do postele a hned po přitulení jsme mrtvě neusnuli.

///

Čas běží tak rychle. A zároveň jsou chvíle, kdy mi čas přijde nekonečný. Pořád si nemůžu zvyknout. Changkyun chodí na vysokou, já normálně učím na střední. A čas jako by byl spíš proti nám než s námi. Potkáváme se doma hlavně večer, a to musí Kyunnie sednout k učení na další den a připravit se. Já zase musím uklidit, uvařit, postarat se o dům a zase si připravit materiály do školy. Vždycky když mě přepadnou tyhle myšlenky, tak je mi na nic. Máme na sebe míň a míň času. A když už by se nějaký našel...tak je najednou všechno jinak.
Jako dneska večer. Nakoupil jsem na Kyunnieho oblíbené jídlo, koupil jsem dvě láhve vína, stáhnul jsem tři filmy žánru, který oba zbožňujeme. Jenomže mi nedošlo, co je za den. Nedošlo mi, co je za pátek. Až když jsem dvě hodiny seděl v saténovém župánku sám na gauči mi to došlo. Dojdu ke kalendáři a s povzdechem svěsím ramena, když je v kalendáři poznámka, že má Kyunnie večírek se spolužáky.
Dojdu se převléknout a jídlo schovám do lednice. Sfouknu svíčky, které jsem připravil a do skleničky si naliju víno. Kyunnie za to nemůže, měl jsem se podívat do kalendáře. Vím, že o tom večírku mluvil, chtějí zapít zápočty a taky má jeho spolužák narozeniny. Povzdechnu si a posadím se na gauč se sklenkou vína a vypiju celou sklenici.
Napnutě pořád sedím na gauči, i když digitální hodiny ukazují dvě ráno. Vypil jsem celou láhev, v ruce svírám telefon, na který ale nepřichází žádná zpráva. Ani volání. Nevím, jestli o něj mám víc strach nebo jestli mám víc strach, aby ho tam někdo nesvedl. Ne, já...věřím mu, věřím mu, že by mě nepodvedl, ale i tak ta...ta nesnesitelná žárlivost mě požírá zaživa.
Trhnu sebou, když uslyším před bytem kroky a vidím, jak se rozsvítilo světlo u vstupních dveří. Zamračím se, když slyším hlasů víc. Zabalím se víc do teplého županu a odložím sklenici od vína v kuchyni. Zamračím se, když slyším, jak se někdo snaží trefit klíčem do zámku, naježím se, a nakonec dojdu ke dveřím a otevřu je. Vytřeštím oči, když vidím dvě osoby. Jednak Kyunnieho, který sotva stojí na nohou a oči se mu zavírají opilostí a únavou. A jednak...jeho spolužáka. Mladého. Krásného. Zvedne ke mně hezky modré oči a jemně se usměje s ďolíčky. Pokud mě žárlivost nesežrala předtím...tak teď už mě sežere celého. Kyunnie má rozevlátou černou košili, rozčepířené vlasy a...i přesto, že usíná a je opilý, tak vypadá, že...se asi dobře bavil, protože vypadá šťastně.
„Ahoj, já jsem Minseok," usměje se na mě mile. Tak mile, a přesto mám chuť ho přetáhnout lžící na boty po hlavě. „Kyunnie nemohl už ani chodit, tak jsem ho dovedl domů." Usměje se, zatímco já si od něj svého opilého přítele převezmu a skoro zavrávorám, jak se mi podlomí nohy, když se o mě opře celou váhou.
„Díky." Odpovím suše. Měl bych být milý. Ale nebudu. Changkyun je můj přítel. Zabouchnu tomu Minseokovi dveře před nosem a podepřu víc Changkyuna. Čekám, že řekne něco na omluvu. Nebo že se mu vybil telefon, že neměl signál. Místo toho ale slyším lehké uchrápnutí. Výborně. Odvedu ho na gauč, aby ráno věděl, že něco provedl. Položím ho, dám mu pod hlavu polštář. Z úložného prostoru pod gaučem vytáhnu deku, kterou přes něj ledabyle přehodím. Dojdu uklidit jeho boty do chodby a zavrčím, když se k němu nakonec vrátím a začnu ho svlékat, aby nespal celý oblečený. Svléknu ho do trenek a trička, přikryju ho a dojdu si sám lehnout do ložnice, kde se vzlykem obejmu polštář. Neusnu bez něj, ale nechám ho spát v obýváku, jsem hrozný. Ale já chci, aby věděl, že se něco stalo!
Nespal jsem skoro celou noc. Možná sotva na dvě hodiny jsem usnul. Zamračím se, když uslyším ruch z kuchyně a tiché rány s nádobím. Takže už je vzhůru.
Zabalím se do županu a vyjdu z ložnice.
„Ahoj, miláčku." Usměje se na mě, když přicházím k lince, abych vzal utěrky a šel je vyprat. Nahne se ke mně, že mi vtiskne pusu, ale uhnu mu.
„Čau." Odpovím neutrálně a vezmu všechny utěrky. Vím, že na mě mluví, ale jsem zbabělý, možná proto dojdu do prádelny, kde si kleknu k prádlu, které začnu třídit. Jsem zbabělý, protože se bojím...že když se pohádáme, tak ode mě odejde a já zůstanu sám. I když vím, že to není řešení, i když vím, že lidé spolu musí mluvit a řešit problémy. I tak se bojím.