Changkyun

Najednou se vše změnilo, polibky jsou často opomíjené, ale jen to změní vztah úplně vzhůru nohama. Je jedno jak moc jeho rty líbám, je jedno kolikrát si v nestřežených chvílích ukradnu polibek zatím co jeho tvář zaplaví překvapený, ale šťastný výraz. Dělám to znovu a znovu jen kvůli chuti jeho rtů, jen proto, abych viděl, jak překvapeně otevře pusu, než se jeho sladké rty změní na úsměv. Jak jeho oči zajiskří štěstím. Každý den, neustále dokola. Na polibky se zapomíná, jsou samozřejmostí, člověk dá pusu rodičům, sourozencům, pusy se dávají na pozdrav nebo rozloučenou, ale je to mocný nástroj který úplně zemí vztah. Je jedno kolikrát ochutnám jeho rty. Jejich chuť, ten pocit je neustále stejný nebo možná ne, spíš je silnější, v břiše mi zanechává víc a víc motýlků. Na jeho rtech jsem se stal závislým.

Když jsme se vrátili do školy po silvestru, naše pohledy a škádlení ve škole pokračovalo nevím, co mi přišlo zábavné a rozkošné na tom škádlit ho v hodinách. Ale vidět jeho rozpačitý pohled. Roztomilé ruměnce a káravý, přesto hravý pohled mě hnalo k tomu, abych ho škádlil dál. Jenže začalo to horší období. Kihyun, ať jsme spolu chodili nebo ne, trval na tom, že známky budu mít aspoň z jeho předmětu čestné. A tak jsem se musel učit, matika mi nikdy nedělal problém, co se týče příkladů, geometrie, slovní úlohy a další blbosti ale tak jednoduché nebyli. Nevím, proč musí jednoduchý příklad zaobalit do slovních úloh. Nikdy jsem po přečtení úlohy nevěděl jaký úkol, jaký vzorec mám použít. To samé s rýsováním. Nejsem pečlivý člověk. Rád mám věci hotové hned. Proto pro mě rýsování byla největší osina v patřičných místech. Pravítkem jsem si neustále hýbal, na tužku jsem moc tlačil a o kružítku nemluvím. Navíc příklady s písmeny jsou blbost. Ať se na mě nikdo nezlobí kdo do matiky tahá písmena je idiot a měl by se léčit. Vidím se v obchodě, jak si počítám peníze nebo ve firmě jak si počítám výdělek s pomocí sinus, cosinus. Ale Kihyun na tom trval, nebude do písemky kvůli mně dávat sice těžké příklady ale příklady jen s čísly, navíc maturita bude mít vše, ať chci nebo ne. Chtěl jsem mu říct že pokud bych chtěl tak táta zvedne telefon, nebo spíš máma zvedne telefon a během jedné minuty bude maturita z matematiky písemka pro druhou třídu. Ale plácnul mě do ramen s tím ať to ani nezkouším.

„a tady Kyunnie tohle převedeš na druhou stranu, tady použiješ tenhle vzoreček, je to jednoduché- posloucháš mě?" zamračí se, když ležíme u něj na posteli na břiše a Kihyun mi ukazuje příklady. Já mám ale myšlenky úplně mimo. Myslím na něco jiného, na to jaké by to bylo nechodit k sobě a pak se neloučit.

„co kdybychom spolu bydleli" zašeptám. Vytřeští oči.

„na to je trochu brzy ne blázínku?" zasměje se a zakroutí hlavou.

„počkej to je dobrý nápad, nemuseli by jsme se loučit, probouzeli bychom se každý den vedle sebe." Usměju se a dám mu vlasy za ouško. „stačí abys ukázal na dům a nechám ho pro tebe postavit" nahnu se k němu pro pusu. Dá mi ruku na rty a usměje se.

„při učení žádné pusinky vždyť víš" mrkne na mě. Zaúpím. „ a budu o tom přemýšlet, ale nedříve po maturitě" přikývne, jemně zakňučím. „ je to veliký krok Kyunnie a nechci do něj skočit po hlavě, chci si to promyslet a chci abys si to i ty promyslel. Nechci, abychom spolu začali bydlet a najednou zjistili že tobě vadí jak třeba furt uklízím a musím mít všechno pintlich a mně by začalo vadit já nevím, že třeba nedojíš poslední šunku v lednici, nebo necháš ani ne lok mléka v krabici." Usměje se, na moje slova že se to nestane mě plácne do ramene. „ dávám jen příklady. Možná bychom mohli zkusit spolu bydlet na zkoušku, pronajmout si po maturitě byteček. Zkusit jak nám to půjde a pak jak zjistíme, že bydlet spolu je pro nás přirozené tak hned s tebou skočím do prvního domu jaký se naskytne" usměje se. „ale až po maturitě, pak to probereme mm?" usměje se.

„dobrá" usměju se, když mě přemluví a moje další pusinky zase odmítne s tím, že u učení žádné pusinky. Už abych odmaturoval.

Jakmile řeknu mámě Kihyunův nápad s bydlením tak nadšeně zatleská e je to super nápad.

„vlastně jsem se s tebou chtěla domluvit, určitě to znáš, Chengkyu i Changmina si tím taky prošli. Po maturitě než nastoupíš na vysokou a pak i při vysoké chceme, abys chodil na brigádu" přikývne. Vytřeštím oči. „za tím si stojíme, je to jediná věc kterou vám nakazujeme. Na půl roku vám zamezíme přístupy, zkusíte si jaké je to pracovat aby jste v případě že by jste chtěli mít vlastní firmu, nebo by se něco stali a vy vedli firmu sami věděli jaké je to dělat pod někým. Nasbírali zkušenosti toho, že ne vše jde hladce. Jaké to je, když uděláte vše dobře, ale dostanete seřváno od vedoucího za práci, kterou neudělal on, jen aby váš šéf mohl být naštvaný na tebe a tvůj vedoucí se z toho vyvlíknul, nebo třeba budete mít dobrou zkušenost a uvidíte, jak se lidé mají když pracují pod někým kdo umí vést. Tak jako tak je to zkušenost aby jste vy vedli naše zaměstnance správně a byli spokojení. Samozřejmě ne všichni to ani nejde" usměje se. „ když si s Kihyunem pronajmete byt tak aspoň uvidíš jaké to je žít od výplaty k výplatě, jaké to je když ti stát sebere polovinu platu a ty musíš s tím, na čem dřeš měsíc zaplatit nájem, elektriku, výdaje na jídlo a ještě kdybys chtěl zábavu. Samozřejmě kdyby šlo s nájmem do tuhého tak tě v tom s Kikim nenecháme, ale chci abys se v tomhle snažil a po maturitě si něco našel" přikývne a založí si ruce. Je to spíš rozkaz než požadavek. Přikývnu, nemám ani na vybranou.

„um co se té vysoké týče" špitnu a máma hned nahodí její vražedný pohled a pozvedne obočí stylem- ‚ano? Máš něco na srdci?'. „nechci na vysokou" zaúpím, když jsem doufal, že pro mě škola po maturitě skončí.

„to je rozkošné, říkej si to dál, ale na vysokou půjdeš, protože mám pro tebe plány" mrkne na mě. Ajaj. Ona a její plány. Zaúpím a hned na to zakňučím pod jejím pohledem. „vysoká škola je důležitá, jistě stačí ti maturita a nepotřebuješ vysokou, ale jsi Lim, sice třetí dědic ale dědic! Pořád budeš tváří firmy a pořád budeš tváří rodiny, nechci, aby si z tebe reportéři dělali srandu, protože budeš jediný bez titulu. Je mi jedno co si najdeš za vysokou školu broučku, může to být něco, co tě bude bavit nebo to naopak může být něco rychlého. Cokoli budeš chtít, hlavně když budeš mít titul" usměje se na mě úsměvem, kterým jasně říká. Domluvila jsem.

Povzdechnu si a sklopím hlavu, přikývnu a vydám se do svého pokoje. Na chodbě mě zastaví Changmina když mi do ruky dá helmu.

„hm?" pozvednu obočí. Kývne na mě abych šel za ní a já jí následuju ven, kde čekají tři čtyřkolky. Na jedné sedí Chengkyu a na jednu nasedne ona. Beze slova se rozjedou a já si sednu na čtyřkolku po tom, co si nasadím helmu a rozjedu se za nimi. Pochvíli poznám cestu kam jedeme. Zatavíme na vyhlídce nad městem, kde máme udělané sezení. Vlastně jsme po nějaké tři kilometry neopustili náš pozemek. Zaparkuju, dojdu za nimi, když sedí na lehátkách. Jakmile si na jedno sednu tak mi Changmina na stole přisune nealko pivo.

„co se děje?" pozvednu obočí a zadívám se na ně. Chengkyu sklopí hlavu a Changmina si povzdychne.

„máma usoudila že Chengkyu nebude dobrý dědic společnosti, nebo spíš hlavní dědic jsem já, Chengkyu je druhý dědic a ty třetí, ale pozice táty je v řešení. Povzdechne si. Vytřeštím oči.

„takže ty?" zalapám po dechu. Mávne rukou.

„moje stanovisko k firmě znají, nezajímá mě, nechci jí vést a ani to neumím, titul jsem si udělala nějaké mediální bláboly a šla jsem dál." podívá se na mě významně. Vytřeštím oči, když ne Changmina a ani Chengkyu. Ukážu na sebe. „ z toho co říkala, chce vedení firmy přenechat tobě" povzdechnu si. Nikdy jsem je dva neviděl tak...tak zničené. Provinile sklopím hlavu.

„proč já, jsem k budiž k ničemu. Střední jsem prolezl jen díky vlivu, na vysokou nechci a já nevím nechodím se na to" povzdechnu si ale moc dobře vím že s mámou se nevyjednává, máma řekne a my uděláme. „p-promiň Chengkyu" zašeptám když vím že celý život byl vedený k tomu že firma bude jeho. Těžká atmosféru najednou protne ohňostroj. Překvapeně zvednu hlavu, když oblohu zasypou barevná světla. Každé jiné, nádherně osvětlí temnou noc.

„nějaký svátek? Nebo festival-" nadechnu se a pak se zadívám na ně dva, jak nadšeně vyjeknou a vystřelí na mě konfety. Překvapeně zaprskám, když mi konfety padnou do obličeje.

„Gratulujemeee" vyjeknou oba. Nemám slov, nevím, co si mám myslet.

„viděla jsi jeho výraz? Jak se bál" zaškytá Chengkyu. Changmina zachrochtá a přikývne.

„co..co se děje" zamračím se.

„aaw Kyun promiň" opráší mi Chengkyu vlasy. „bál jsi se, že ti to máme za zlé? Bože já jsem rád, jestli je to pravda! Budu moc dělat si co chci aaaa až to máma oznámí oficiálně tak já nevím ožeru se a budu slavit a jásat celý rok" začne se smát. Překvapeně na něj hledím jak je upřímně šťastný že vedení firmy nepadne na něj. Changmina se zasměje.

„máma ještě neříkala jak to má vymyšlené, ale mě jí dát nemůže, nechci jít navíc zakomplexovaní pitomci ve firmě chtějí chlapa a já se s nimi nechci dohadovat akorát bych je musela zabít. Chengkyu vedení taky nechce a jak říkala máma, je to takové ťuntítko ještě by si ho chudáka dobírali, takže to budeš jedině ty" mrkne na mě. Jemně přikývnu.

„nevím, jestli to chci nebo zvládnu" zašeptám, ale oba mávnou rukou. Pozvednu obočí.

„Kihyun" pokrčí rameny a já zaprskám, že mi ani trochu nevěří. Nakonec strávíme večer na vyhlídce. Bál jsem se, že to bude něco vážného, ale oni dva jsou prostě jen idioti.

„takže brigáda?" podívá se na mě Kihyun když mu pomáhám balit věci v kabinetu. Ještě jsem Kihyunovi neříkal o máminém rozhodnutí, dokud to není jisté tak radši nebudu spekulovat.

„mm" přikývnu a vezmu do ruky krabici testů, co budeme muset odnést domů. „co si tak koupit auto abys nemusel tohle všechno tahat pěšky? Má řidičák?" usměju se.

„to zní dobře, tvoje máma ví, jak vás má vychovat, a ne řidičák nemám a ne chození je zdravé a je to kousek" usměje se a vezme svou krabici s testy a vyjde z kabinetu, který zamkne, když jsme ve škole nejspíš jedni z posledních, maximálně nějaké večerní kroužky, ale takhle večer májí školu pronajatou instruktoři co dělají kurzy pro dospělé, nebo trenéři pro různé sportovní aktivity v tělocvičně. „a co ta vysoká už sis nějakou vybral-"

„no vlastně ještě nevím" začnu s tím jak si nejsem jistý jestli chci studovat něco co mě baví nebo něco jednoduchého, ani si nevšimnu, když se Kihyun zastaví. Otočím se na něj a vidím, jak třeští oči. „mh Kiki?" zadívám se a následuju jeho pohled. Dívá se na pár postarších lidí, jak stojí opodál ve cvičebním a akorát si dávají věci do tašky. Muž se ženou se usmívají zatím, co hladí po vlasech nějakého klučíka a zajdou do tělocvičny. „Kiki?" zatahám za něj. Nic neřekne jen se zatřese a vyjde rychle ze školy ven. Celou cestu mi nic neřekne. Jen jdeme a já jdu za ním jako pejsek. Zamračím se nad tím co se děje. Celý večer se mnou nemluví, nebo ne spíš se mnou, nemluví tak obecně. Je zamlklý a přešlý a já nevím co se děje, ale zeptal jsem se dvakrát, jeho nic mě moc neuspokojilo, ale vím kdy mu dát čas. Vím, kdy potřebuje, aby si vše prošel v hlavě bez mých neustálých dotazů co se děje. Proto ho nechám být, ale dávám mu najevo, že tu jsem pro něj.

Trvá to tak pár dnů. Přistihl jsem ho, jak zůstává ve škole dýl i když nepotřebuje. Jemně si povzdechnu. A povzdechnu si ještě víc, když sedím v novém bílém Maserati Ghibli a mašlí na kapotě a nervózně čekám, až se na druhé straně ozve hlas.

„koupil jsi mu auto?" vyjekne Jooheon ve chvíli kdy mu to řeknu.

„jo um! Počkej, poslouchej mě!" vyjeknu když vypískne že jemu jsem nikdy auto nekoupil. „koupím ti ho hne, jako dalšímu věř mi ale um on je takový přešlí a já nevím, proč atak mě napadlo... co třeba auto! VŽDYŤ ANI NEMÁ ŘIDIČÁK" vyjeknu a polknu. Mám hodinový proslov o tom, jak jsem impulsivní. Vypísknu, když mi to típne a já zaúpím. Zastavím autem před Kihyunovým panelákem a uhnu pohledem. No... to bude mít radost....