Changkyun

Ty tři dny, mi pomohli, aspoň v tom že jsem si utříbil myšlenky. Byl jsem naštvaný, že mě nazval dítětem, byl jsem naštvaný, že mě ve mně viděl to stejné jako všichni ostatní. Cítil jsem se zrazený, odkopnutý a podvedený. S povzdechem jsem si lehl na lehátko zatím, co jsem koukal na scénu kterou Changmina natáčí.

„odpustíš mi někdy?" zvedl jsem hlavu, když se ozval její hlas. Herec naproti ní si povzdechl.

„proč bych ti měl odpustit tvoje chování! Myslel jsme že mi věříš! Ale ty...ty jsi mi nikdy nevěřila" víc se narovnám a sundám si sluneční role. Changmina si povzdechne a založí si ruce.

„víš co? Máš pravdu, neodpouštěj mi a já se nebudu omlouvat, protože nemám důvod. Je mi líto, že jsme se pohádali a mrzí mě, že to takhle dopadlo, ale jak jsem měla vědět tvoje důvody, jak jsem to měla vědět když v první příležitosti když tě někdo nařkne tak utečeš jako zbabělec. Měl jsi mi to vysvětlit, měl jsi mi říct, proč jsi to udělal. Hned bych věděla tvoje důvody a vše by se vyřešilo hned, ne až na to někdy přijdu!" rozhodí rukama. Zatřesu se. Někdy útěk vypadá jako to nejlepší co se dá udělat. Byl to... špatný nápad? „ nemusel jsi to řešit takhle drasticky! Byli lepší řešení, ale mohl jsi mi to aspoň říct, neumím ti číst myšlenky a tím jak jsi reagoval jsi mi dal možná pohled na to, že se k sobě nehodíme, že ti na našem vztahu nezáleží" sklopím hlavu. Zvednu se z lehátka a rozejdu se pryč od setu a sednu si na lavičku na okraji vesnice a povzdechnu si. Byl jsem naštvaný, že mě nazval dítětem...ale možná jsem se jako dítě choval.

„Changkyun jsi nějaký přešlý" zašeptá vedle mě starostlivě Linong. S povzdechem si upiju z drinku zatím, co on se na mě tiskne. Moje pýcha, moje ego mi nedovolilo se chovat jinak. Možná se mi chtěl omluvit, urovnat to, ale já byl paličatý jako dítě a nechtěl jsem nic slyšet. Zvednu hlavu, když uslyším zběsilé kroky a zvolání svého jména. Zadívám se na osobu před sebou a snažím se skrýt to překvapení, když ho vidím.

„C-Changkyun," udýchaně dojde ke stolu. „můžeme...můžeme si prosím promluvit." Zašeptá. Sklopím hlavu. Ještě ne, ještě moje ego není dost uzdravené, abych mohl o tom mluvit.

„Už mě to tu nebaví, jdu domů." Prohodím směrem k Linongovi který něco vypískne. Vysmeknu se z jeho sevření a rozejdu se pryč. Lehce se opile motám ale i tak se snažím rychle zmizet.

„P-Počkej!" vyjekne za mnou jeho hlas. Ucítím jeho ruku, jak mě chytne a zastaví mě tak v kroku „Udělal jsem chybu, mrzí mě to! Nevěděl...nevěděl jsem, že jsi mě chránil, nenapadlo mě, že by mi chtěli něco takového udělat, ale ty...ty jsi mě zachránil." Neotočím se k němu. Skousnu si ret a zavřu na chvíli oči, než se k němu otočím

„Ani se nesnaž," zavrčím. „vidíš ve mně to, co všichni...rozmazlený Spratek, co má všechno...nikdo ve mně nevěří...ty ve mně nevěříš!" zavrčím na něj znovu, proč se za sebe chovám jako dítě? Pokusím se mu vysmeknout, ale nedovolí mi to.

„Ne, Changkyun, tak to není...není to tak, protože já v tebe věřím a taky proto, že...že nezáleží na tom, jak moc se snažím držet nebo na to nemyslet...mám tě rád...celou tu dobu, co jsi mě teď ignoroval a...a nebavil ses se mnou, neškádlil jsi mě...jsi mi chyběl a taky...taky vím o tom, že...že jsi za mě splatil ten dluh," zatřese se mu hlas. Zvednu k němu oči a vytřeštím je když vidím jak se mu do jeho nádherných oček hromadí slzy. Konečně si ho prohlédnu a zatřesu se, když vidím obvaz na jeho hlavě, který je nasáklí krví. Myslí tohle vše Vážně? Má...má mě rád? Chyběl jsem mu?. Moje srdce začne dělat kotrmelce. „tak...tak mi prosím odpusť," vzlykne. „nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě, tak...tak mi prosím dej ještě šanci." Zašeptá a lehce zavrávorá, když se mu zamotá hlava „Prosím." Zašeptá a zvedne ke mně oči.

„chyběl jsem Vám?" je to jediné co dokážu říci. Překvapeně se na mě zadívá, ale přikývne.

„a moc" zašeptá a začervenají se mu tvářičky. Udělám k němu krok, provleču ruku kolem jeho pasu a natisknu ho na sebe. Tiše něco zašeptá zatím co já kolem něj obmotám svoje ruce a jemně ho obejmu.

„taky jste mi chyběl" zašeptám. „choval...jsem se jako idiot. Taky se...omlouvám" přikývnu. Něco pískne a jeho ruce mě konečně taky obejmou. „ a mám vás moc rád" zašeptám mu do ouška. Zatřese se mi v náruči a plácne mě do ramene. Se smíchem se od něj lehce odtáhnu a dám mu vlasy za ouško. Zadívám se do jeho očí a pak na jeho rty. Jemně se k němu nahnu, a když se nosem otřu o ten jeho tak mi na rtech přistanou jeho prstíky, kterými mi brání v polibku.

„to...to nemůžeme" zašeptá a zakroutí hlavou. „ mám tě Rád Changkyun a jestli ty máš rád mě stejně jako já tebe, tak.. počkáme až odmaturuješ. Nechci, nechci se skrývat, protože jsem tvůj učitel, nechci, abychom měli problémy, ani jeden." Zvedne ke mně oči. „ chceš na mě počkat?" pohladí mě po hrudi a pomalu sundá prsty z mých rtů.

„ale maturita je až za 7 měsíců" vyjeknu jako spráskané štěně. Zasměje se a pozvedne obočí v čekání na mojí odpověď. „počkám na tebe, ale neříkám, že se nebudu pokoušet tě zlomit" zasměju se.

„oh s tím počítám to by jsi jinak nebyl ty" zasměje se.

„co se vám stalo" starostlivě se na něj podívám, když se lehce zavrávorá. Zakroutí hlavou s tím, že měl nehodu s cyklistou. Vytřeštím oči a víc ho obejmu. „mám ho žalovat?" pozvednu obočí. Plácne mě do ramene. „musíte být opatrný" starostlivě ho pohladím po zádech.

„a ty mi můžeš přestat vykat když jsme sami nebo mimo školu... stejně to tak pořád střídáš" zasměje se. Nadšeně hned přikývnu.

„v tom případě" pomalu ho pustím. „ nasedat" dřepnu si před něj. Chvíli protestuje, ale nakonec si jemně povzdechne a vleze si na moje záda. Chytím ho pod stehny a jemně je sevřu. Plácne mě do zad, ale pak se na mě natiskne a pevně mě obejme kolek krku.

„moc hezky voníš" zašeptá a usměju se, když ucítím jeho bradu, jak se mi opře o rameno. Víc ho chytím a pomalu se rozejdu k němu domů. Po cestě se o moje záda hlavou opře a vypráví mi, jak na vše přišel a jak se cítil jako idiot a hrozně. Zakroutím hlavou. „víš...nevím, jak ti mám poděkovat za to, co jsi pro mě udělal...to...ty dluhy...myslel jsem, že to budu splácet celý život." Zatřese se mu dech. „myslel jsem že to bude to jediné, co budu v životě dělat. Přetahovat se s exekutory, žít s tím naprostým minimem. Než jsem potkal tebe tak jsem se bál, že zůstanu sám protože...kdo chce jít do vztahu s někým kdo má veliké dluhy. Bál jsem se, že pro mě život jako takový skončil" vzlykne. Pohladím ho po ruce, co mám na hrudi a usměju se.

„nemusíš mi nijak děkovat Kihyun" zakroutím hlavou. „a ani nechci, abys mi to splácel" zasměju se, když hned vyhrkne, že mi ty peníze vrátí. „ moje rodina to ani nepoznala. Pro nás jsou to skoro jako drobné. Vážně, nebylo to pro nás moct to zaplatit. A radši budu, když si teď budeš moct ze svých peněz užívat vše než jen těch pár tisíc na jídlo. Chci, abys začal pořádně žít. Užíval si to, co jsi před tím nemohl a rozhodně nechci, abys měl starosti z toho, že mi to budeš muset splácet." Zakroutím hlavou. Něco tiše zamumlá a víc se na mě natiskne. Usměju se a pokračuju v pomalé chůzi k němu domů. Mohl jsem zavolat Kayeeho, mohl jsem zavolat taxík aby nás tu dálku k němu domů odvezl. Jenže... takhle s ním strávím více času a to je pro mě to nejdůležitější. Konečně je moje srdce klidné, ne to je lež, moje srdce dělá kotrmelce, poskakuje sem a tam. Ale konečně se cítím kompletní. Zatím co jdeme chladnou nocí k němu domů, cítím jak ze mě opadají všechny ty kameny co jsem měl na ramenou a jediné na čem záleží je to, že je mezi námi vše urovnané. Když dojdeme k němu domů tak ho postavím pomalu na zem a on ke mně zvedne oči s tím, že se rozloučí. „ já neodcházím" usměju se a projdu kolem něj, když odemkne dveře. Něco vypískne o tom, že nemá uklizeno, ale jakmile vejdu dovnitř tak nevidím nic neuklizeného. „kde máš lékárničku" zadívám se na něj. Vypadá najednou tak plaše. „v koupelně?" otočím se na něj, pořád stojí u dveří a tak k němu dojdu a vezmu ho za ruku, abych ho odvedl na sedačku. Sedne si na ní a zamrká na mě zatím, co já najdu lékárničku. Posadím se k němu a vyndám z lékárničky obvaz.

„víš vůbec, jak se obvaz váže?" jemně se zasměje. Odfrknu si s tím co je na tom těžkého a sundám mu opatrně obvaz který má od krve a odhodím ho. Jemně mu ránu otřu a jemně syknu, když to vypadá bolestivě. Přiložím mu na hlavu tampónek a vezmu obvaz. Ukázalo se že je na tom něco těžkého. Kihyun se směje, když mu hlavu převazuju po asi desáté.

„takhle to musí stačit'" nasupeně si odfrknu, když to aspoň drží a vezmu lékárničku abych jí odvezl když jsem nasupený z toho že to nevyšlo, jak jsem chtěl. „tak já půjdu domů" přikývnu, když vyjdu z koupelny. Zvedne ke mně překvapeně hlavu a sám se rychle zvedne. Udělám k němu dva kroky, když se zamotá a chytím ho. „měl by sis lehnout." Přikývnu a starostlivě se zadívám na jeho čelo a vjede do mě zase frustrace když vidím jak dementně jsem to zavázal a odfrknu si.

„mh půjdu, děkuju Kyunnie" zašeptá. Překvapeně se na něj zadívám, chytí mojí hlavu a jemně ji skloní a v další chvíli cítím jeho rty na svém čele. Vytřeštím oči a zatřesu se. Když se odtáhnu tak mi hned preventivně dá prsty na rty. Zasměju se a pomalu ho pustím.

„uvidíme se ve škole" snažím se neculit se jako blbeček a rozejdu se ke dveřím. Ještě na něj od nich zamávám a vyjdu ven. Nakonec se musím rozeběhnout ven, kde nadšeně vyjeknu a poskočím.

„JO!" vypísknu. Z paneláku se ozve abych držel hubu a já si odkašlu a rychle se zahanbeně rozejdu pryč.

Následující týden je vše jako při starém, vlastně ještě lepší.. Kihyun se na mě snaží během hodit tolik nekoukat zatím, co já vůbec neskrývám to, že ho hltám pohledem. Jooheon mě v pátek přemluvil na posezení v baru La Velia, než začne víkend a já jsem souhlasil. Konečně mi při druhé skleničce řekne, že chodí s Kayeem. Protočím oči když Kayee mi to řekl hned ten den před měsícem. Prý to Jooheonovi přišlo blbé mi to říkat a nevěděl, jestli to bude vážné nebo ne. Kayee se nakonec pro Jooheona zastaví a já se rozejdu pěšky s tím, že si na nádraží zastavím taxík, když se mi nebude chtít. Ale k mému překvapení si skousnu ret, když na jedné ze zahrádek uvidím Kihyuna. Ani nad tím nepřemýšlím a hned k němu zezadu dojdu a obejmu ho.

„co to! Kyunnie" vypískne, když si uvědomí, že to jsem já. Když to nečeká tak v jemné opilosti se rty natisknu na jeho tvář. Něco vypískne a plácne mě do ramene. Zasměju se a pustím ho a plácnu sebou přiopile na židli naproti němu. „ byl jsi s Jooheonem na skleničce co" zasměje se.

„to byl, konečně mi řekl, že chodí s mým sekretářem" přikývnu. „ co ty tu tak sám?" pozvednu obočí.

„no já vlastně-" oba zvedneme hlavu, když ke stolu přijde postava se skleničkami. Zadívám se na osobu a pozvednu obočí.

„u-um tady dva panáky pro vás a um vy si dáte co?" vyjekne. Zvednu k postavě oči a pak se musím pro sebe usmát. Pokud se nepletu tohle je Kihyunův kamarád Minhyuk, který se snaží oční komunikací něco sdělit Kihyunovi který ho jemně utíná.

„no vlastně...dal bych si tu Piňa coladu, ale z čeho to je" pozvednu se smíchem obočí a zapálím si cigaretu. Kihyun něco zaprská a pošlu mu vzdušnou pusu. Minhyuk se na mě podívá a polkne a zadívá se na střechu zahrádky.

„no....to je z ovoce...Piňa.....colada? je to um speciální ovoce" začne koktavě a mne si ruce. „ roste na ostrově Peru" polkne. „ pochází od tu...třeba ...Piraňa...Piňata...p...peloun....panán...pamaranč" polkne.

„pomeranč už začíná na P" pozvednu obočí. Něco zaprská a rozhodí rukama. „to zní zajímavě" přikývnu zatím co si Kihyun promne unaveně obličej. „ale spíš mě zajímá ten sex on the beach" skousnu si ret a slovo sex řeknu důrazněji. „z čeho to je? Mrknu na Kihyuna a významně se podívám na Minhyuka který se na mě nechápavě dívá.

„no je... to" nechápavě se zamračí, než mu to dojde. „ to si musíte dát sex na pláži" přikývne hned.

„ tak to si dám dvakrát" mrknu na něj a zasměju se zatím co Kihyun vypískne.

„dá si pivo a ty už padej" Kihyun vyjekne a hodí po něm nápojoví lístek a jemně ho kopne do nohy, aby u šel. Zasměju se a pozvednu na něj obočí. „věděl jsi, že je to můj kamarád co" protočí oči a lehce se zasměje.

„věděl" přikývnu se smíchem.

„nechal jsi mu to sežrat co" založí si ruce.

„nechal" znovu přikývnu.

„dost dobrý" zasměje se a ukáže na mě palec. Skousnu si ret a víc se na židli usadím a zvednu jemně nohu, abych se jí otřel o jeho lýtko., vypískne a přes nohu mě plácne. „okoušíš svoje štěstí" založí si ruce.

„říkal jsem, že se tě budu snažit zlomit" mrknu na něj a znovu nohou zkusím pohladit jeho nohu, ale zatím t vypadá, že jsou moje pokusy marné. Upije si pití a já se zahledím ho jeho nádherné tvářičky